4. Santa Claus existuje
O dalších osm let později (tj. 2006)
Venku se snášely k zemi velké sněhové vločky. Byla již tma, přesto za jedním z oken seděl malý buclatý chlapec s hákovitým nosem a dychtivě zíral do černočerné tmy. Tvář měl přitisknutou na okenní tabuli a jeho dech mlžil sklo. Obličej měl soustředěný a vypadalo to, že na něco čeká.
„Gabrieli, zlatíčko,“ stanul ve dveřích dospělý muž s černými hustými vlasy, „měl bys jít spát.“
„Ještě chvíli, maminko ,“ zaškemral čtyřletý chlapec a upřel na Severuse své hnědé oči.
„Miláčku, je už pozdě,“ pohlédl Severus na zlaté kapesní hodinky a poté je vložil zpátky do kapsy. „Všechny děti už spí.“
„Chci vidět Santa Clause,“ zaprosil hoch úpěnlivě.
„Santa Claus chodí uprostřed té nejhlubší noci, když už všechny hodné děti spí,“ usmál se Severus dobrosrdečně a pohladil chlapce po vlasech.
Chlapec se zatvářil zklamaně. „Ale já bych ho chtěl vidět,“ zaprosil klučina. Severus ho objal a posadil se vedle něj. Očima zabloudil ke dveřím, kde se o futra opíral Sirius, a jejich pohledy se střetly. Severus už ten pohled znal. Sirius zase něco chystá.
„Tak dobře,“ usmál se Severus něžně, „počkám tu s tebou.“
***
„Mami, mami!“ vyskočil o deset minut později malý chlapec nadšeně na nohy. „Něco jsem viděl! Viděl jsi to taky?“
„Copak jsi spatřil, zlatíčko?“ pohladil ho Severus po bujné kštici tmavých vlasů.
„Kometu nebo hvězdičky, něco tam ve tmě blikalo. Mami, určitě to byl Santa Claus.“
Severus se usmál. „Půjdeme se podívat z předsíně?“
Vzal malého chlapce za buclatou ručku a došel s ním do malé vánočně vyzdobené předsíně. Tam ho vyzvedl do okna.
„Mami, mami!“ zvolal chlapec. „Já vidím soby! S blikajícími sáněmi a ten jeden sob má velký červený nos. Mami, přijel k nám Santa Claus!“
Klučina nadšeně seskočil ze židle a běžel zpátky do obývacího pokoje ke stromečku. Severus mu byl v patách. Právě včas, aby spatřili, jak v krbu mizí postava v červeném kostýmu. „Ho, ho, hó! Ho, ho, hó,“ ozvalo se z krbu, než plameny zmizely. Chlapec se zastavil uprostřed místnosti a Severus měl na chvíli obavy, jestli nebude Gabriel zklamaný. Ten ovšem vylezl zpátky na okno a hlásil: „Mami, mami, já ho vidím. Podívej, sedí támhle v sáních a jede pryč! Mami, mami. On zmizel.“
Pak seskočil dolů a rozhlédl se po místnosti. Jeho pohled padl na vánoční stromeček, pod kterým se rozkládala pěkná hromádka dárků.
„Mamí, on nám tu nechal dárečky!“ zatleskal chlapec, nadšeně si povyskočil a rozběhl se ke stromečku.
„Mami, kde je tatínek?“ otočil se náhle zpět.
„Asi odpočívá, miláčku,“ ubezpečil ho Severus.
„To je škoda, že taky neviděl Santa Clause,“ odpověděl hoch zklamaně.
„Ale viděl,“ ozvalo se ode dveří a Severus spatřil vcházet Siriuse. „Koukal jsem se z ložnice. Páni, to je ale dárků. To jsi musel být hrozně hodný, Gabrieli.“
A vrhl se společně se svým synem k vánočnímu stromečku. Chlapec se natáhl po prvním dárečku s nelíčeným nadšením v očích. Užuž chtěl krabici rozbalit, když jeho pohled upoutalo něco jiného. Nedbale odložil původní dárek a natáhl se po úplně jiném balíčku.
Netrpělivě roztrhl papír a otevřel ústa. Chvíli nebyl schopen mluvit a jenom ohromeně zíral před sebe.
„Tati, tati,“ špitl v posvátné bázni. „To je přece Nimbus 3000.“
Vyskočil na nohy a začal poskakovat. Pak utíkal k Severusovi. „Mami, mami, Santa mi přinesl koště! Santa mi přinesl Nimbus 3000. Mamíí, on mi ho přinesl!“
A pak se rozběhl zpátky ke stromečku, aby osvobodil zbytek koštěte od balicího papíru. Sirius mu pomohl koště vybalit a pak ho přidržel, když se malý chlapec snažil nasednout. Zbytek pozdního večera strávil malý Gabriel zkoumáním svého vánočního dárku.
„Gabrieli, miláčku, máš tam i jiné dárky,“ upozornil ho Severus.
„Počkej, maminko, ještě chci něco vyzkoušet,“ odbyl ho malý chlapec, který byl koštětem naprosto fascinován.
Sirius se usmál a objal Severuse kolem ramen. „Jen ho nech, ať si hraje. Přál si to koště už od léta.“
Severus zkřivil obličej a snažil se zadržet slzy, které se mu draly do očí. „Je tak šťastný.“
„Miláčku?“ obrátil se k němu Sirius, když si všiml, jak se jeho přítel tváří.
A v ten moment vytryskly Severusovi slzy dojetí.
„No tak, neplač,“ objal ho Sirius a pohladil ho po vlasech. Gabriel jim nevěnoval pozornost, protože stále zkoumal svůj dárek. Drobnou kulatou hlavičku zvedl, až když Severus hlasitě zavzlykal.
„Tati?“ obrátil se k němu tázavě. „Proč maminka pláče?“
„To nic, zlatíčko,“ ubezpečil ho Sirius. „Nechceš to koště vyzkoušet venku?“
Gabrielova tvář se rozjasnila nelíčeným nadšením. „To bych mohl?“
„Samozřejmě. Maminka tě teple obleče a vyzkoušíme ho. Ale jenom na pár minut. Venku už je velká zima a dostali bychom vyhubováno od maminky, kdybychom se vrátili promrzlí.“
***
Stál u okna a sledoval, jak dvě nejdůležitější osoby v jeho životě dovádí. Malý Gabriel nasedal na koště a Sirius ho přidržoval. Byli tak šťastní a Sirius vedle svého syna vypadal jako jeho o něco starší bratříček. Gabriel zase působil jako opravdový andílek.
Severus si utřel další neodbytné slzy.
Takže jeho otec neměl pravdu. Santa Claus existuje. Stačí věřit a nevzdávat se své dětské naděje. Jeho syn nepřijde o své iluze tak, jako o ně přišel před lety on. Gabriel je tak šťastný, že dostal své vytoužené koště. Koště, které on, Severus, nikdy nedostal.
Z očí mu vytryskly další slzy a on se usmál nad svým hloupým sentimentálním chováním.
Sirius je ten největší vánoční zázrak. Díky němu se dvěma chlapcům splnil ten nejtajnější sen. Spatřili Santa Clause.
***
Konečně se dveře otevřely a do ložnice vešel Sirius. Severus už ležel v posteli.
„Konečně už spí,“ oddechl si tmavovlasý muž, „ale nechtěl mi dát to koště. Vzal si ho do postele.“
Severus se usmál. Všechny děti jsou stejné. Je to tak roztomilé.
Sirius si mezitím svlékal košili.
„Siriusi,“ oslovil ho Severus hlasem, ve kterém se odrážely jisté obavy. „Myslíš, že až Gabriel vyroste, bude se zlobit, že jsme mu lhali o Santa Clausovi? On teď na něj skutečně věří.“
„Máš zbytečné starosti, Severusi,“ mávl rukou Sirius. „Až povyroste, všechno mu vysvětlíme. Je to ještě dítě a děti musí věřit na zázraky. Bude mít radost, že jsme mu udělali nejkrásnější Vánoce v jeho životě.“
A Severus věděl, že jeho manžel má svatou pravdu.
Pak Sirius otevřel zásuvku od nočního stolku.
„A co kdybych ti teď předal svůj vánoční dárek já?“ změnil tón hlasu a otočil se k muži v posteli. V rukou držel malou lahvičku s fialovým roztokem.
„Je to to, co si myslím, že to je?“ ozvalo se z postele.
„Napadlo mě,“ spustil Sirius obhajujícím tónem, „že by Gabriel nemusel zůstat sám.“
„Není sám,“ odpověděl Severus dotčeně. „Má nás.“
„Myslel jsem sourozence,“ usmál se Sirius laškovně.
„A neměl bys to říct opačně? Že já dám dárek tobě?“ protestoval Severus. „Gabriela jsem odnosil a porodil já, takže předpokládám, že bych odnosil i jeho sourozence.“
„Já vím,“ uklidnil ho Sirius, „ale myslel jsem to trochu jinak. Já ti teď dám něco ze sebe, abys dal o devět měsíců později dárek ty mě.“
Severus se ošil. „A co bys mi chtěl dát?“
„To uvidíš, až vypiješ tuhle zvláštní medicínu,“ usmál se Sirius.
O patnáct minut později
Severus ležel na zádech a těžce oddychoval, zatímco Sirius ležel na něm a roztahoval mu nohy široko od sebe. Severus vzdychal blahem a zarýval pěsti do prostěradla. Hlasitě zasténal, a otočil hlavu doprava. Když otevřel oči, jeho pohled něco upoutalo. Něco, co v tomhle pokoji nemělo v žádném případě být.
„Gabrieli?“ hlesl překvapeně, což způsobilo, že ve své činnosti ustal i Sirius.
„Mami, tati, co to spolu děláte?“ koukal na ně chlapec vyjeveně.
„My…totiž…“ zakoktal se Severus a nemohl najít vhodná slova.
„Zápasíme,“ vložil se do diskuze Sirius pohotově. „Zápasíme o to, kdo bude zítra péct krocana. Maminka by totiž ráda šla na procházku, takže když mě přemůže, tak budu péct krocana já.“
„A proč nemůže péct krocana Krátura?“ zeptal se chlapec udiveně. „Minule ho taky pekl.“
Na tuhle trefnou poznámku nikdo z rodičů nezareagoval. Po kom je to dítě tak bystré?
„A mami, půjdeme zítra ke strýčkovi Harrymu? A také ke strýčkovi Ronovi, babičce a dědovi Weasleyovým a za strýčkem Fredem a strýčkem Georgem?“
„Ovšemže, miláčku,“ ujistil ho Severus a natáhl se po přikrývce. „Strýček Harry dělá zítra oslavu na Grimmauldově náměstí a budou tam všichni. Ale teď bys měl jít spát. Je už moc pozdě, víš? Proč ještě nespíš?“
„Probudil jsem se,“ přiznal chlapec omluvně. Severus hodil vítězný pohled typu takhle to dopadá, když něco děláš ty na Siriuse, který se také zahalil do své přikrývky.
„Tak pojď, zlatíčko,“ přehodil přes sebe župan a chytil chlapce za ručičku, „teď tě uspí maminka.“
O pět minut později
„Ty už jsi zpátky?“ podivil se Sirius, který se rozvaloval na manželské posteli.
„Jsem přece rychlý,“ odpověděl Severus a shodil ze sebe župan.
„Doufám, že nejsi stejně rychlý úplně ve všem,“ doplnil Sirius a vrhl se po svém milenci. Povalil ho na postel a už se na něj sápal jako hladová šelma.
„Nemůže se Gabriel zase vzbudit?“ zeptal se po chvíli s obavami v hlase.
„Ne,“ odpověděl Severus skálopevně, „neříká se mi to lehce, ale dal jsem mu malou dávku lektvaru na spaní. Do rána máme spoustu času.“
Sirius ho políbil. „Jsi prostě geniální, Severusi. Proto jsem tě vždycky miloval.“
„Víš, jak jsem ti jednou řekl, že jsem dostal nejhezčí dárek, když jsem spatřil Santa Clause?“ zašeptal Severus. „Není to pravda. Ty jsi ten nejhezčí dárek, Siriusi. Dal jsi mi naději. Splnil jsi mé dětské sny a dal jsi mi jedno krásné zdravé dítě. A jestli všechno vyjde, budeme příští rok slavit Vánoce ve čtyřech. Miluju tě.“
A někde venku ve tmě zazvonily rolničky
a našeho příběhu je konec.
A pro doplnění je třeba dodat – a žili šťastně až do smrti.
