Memorabilia

 O 34 let později (rok 1998)

Za okny se spustila hustá chumelenice. Velké sněhové vločky se divoce honily a vytvářely hluboké závěje. Ovšem uvnitř nuzného stavení bylo příjemně teploučko. V krbu praskal oheň a ozařoval skromně zařízenou místnost. Na krbové římse visela stará sepraná ponožka, jejíž barva se podobala vybledlé červené. Byla prázdná. Nad krbem byla zavěšená cesmínová větvička.

Oh, the weather outside is frightful
But the fire is so delightful
And since we've no place to go
Let it snow, let it snow, let it snow

Vánoční výzdoba pokoje byla velmi nuzná. V místnosti stála nevelká jedle, která byla ozdobena starým stříbrným řetězem, zvonky a různými staromódními dekoracemi. Její prostá výzdoba působila spíše odstrašujícím dojmem. Na malém konferenčním stolku stála mísa s vánočním cukrovím. Místností se rozléhala hudba ze starého gramofonu.

Man, it doesn't show signs of stopping
And I've bought some corn for popping
The lights are turned way down low
Let it snow, let it snow

Muž u krbu si povzdechl a obrátil se čelem k místnosti. Jeho pohled ulpěl na nástěnných hodinách. Bylo jedenáct. Jedním dechem vyprázdnil skleničku ohnivé whisky a odložil ji na stolek vedle láhve tohoto alkoholického nápoje, která byla již z poloviny prázdná.

When we finally kiss goodnight
How I'll hate going out in the storm
But if you'll really hold me tight
All the way home I'll be warm

Nesnášel Vánoce. Všude kolem sebe viděl šťastné rodinky, veselící se přátele, úsměvy, potřásání rukou, a tohle vše ho míjelo. Teprve teď si uvědomil, jak osamělý a nešťastný je. A jediný člověk, který by ho mohl milovat, je od něj míle daleko. Se svými přáteli – šťastný, zatímco on – opuštěný a v prázdném domě. Ale miluje ho ten člověk vůbec?

Hořce se usmál. Začíná stárnout, když věří takovým hloupostem. Mezi nimi jde přece jenom o sex, jak by mohl být tak bláhový a doufat v něco hlubšího?

And the fire is slowly dying
And, my dear, we're still good-bying
But as long as you love me so
Let it snow, let it snow and snow

Usoudil, že je již pozdě a měl by jít spát. Spát, aby zaspal tyhle pitomé svátky – to by měl. Zítra ho čeká další velmi dlouhý a nudný den. A bude zase sám.

Mávnul hůlkou, gramofon cvakl a hudba přestala hrát. Jistým krokem vyšel z místnosti a zamířil do ložnice, kde si svlékl černý hábit, jehož barva vůbec nekorespondovala s veselím všude okolo. Dal si teplou koupel a pak ulehl do prázdné studené postele.

Nesnášel Vánoce jenom z toho důvodu, že se cítil tak mizerně. Tváří v tvář okolnímu světu si musel totiž přiznat, že je skutečně nešťastný a jeho život je jeden velký omyl. Zavřel oči a snažil se usnout. Doufal, že zítra, až se probudí, ten pocit osamění zmizí.

***

Klap. Klap. Buch. Cink. Klap.

Otevřel oči. Nejprve měl pocit, že stále sní, ale teď si uvědomil, že ty zvuky jsou skutečné. Něco je muselo zapříčinit. Něco - nebo někdo. Zloděj?

Napřímil se a znovu se zaposlouchal do zdánlivého ticha, které v jeho domě panovalo.

Cink. Bum. Cink. Klap.

Sáhl po své hůlce na noční stolek a stáhl ze sebe peřinu. Opatrně se postavil na nohy a ruku s hůlkou pozvedl do útočné pozice. Byl bos a koberec tlumil jeho kroky. Pomalu se blížil ke dveřím. Pevně stiskl hůlku a natáhl se po klice. Jemně cvakla. Muž s mastnými černými vlasy ustal v pohybu a zaposlouchal se do ticha. Slyšel vzdálené šramocení a tlumené kroky.

Otevřel dveře do chodby a vystrčil do ní svůj hákovitý nos, připraven k útoku při sebemenším náznaku nebezpečí. Chodba však byla tichá.

„Lumos,“ zašeptal a konec jeho hůlky se rozzářil drobným namodralým světlem. Posvítil si na jeden konec chodby, pak na druhý. Byla prázdná.

Vykročil z ložnice a postupoval chodbou dále k obývacímu pokoji, ze kterého se ozývaly podezřelé zvuky. Dveře byly otevřené. Přesně tak, jak je zanechal.

„Nox,“ zašeptal a světlo zhaslo.

Obývací pokoj byl ztichlý. Tentokrát se v něm nehnula ani myš. Bylo tam až příliš podezřelé ticho.

„Vím, že tu někdo je. Mám hůlku a nebojím se ji použít. Vzdejte se!“

Kromě hrobového ticha, které teď panovalo v celém domě, se mu nedostalo žádné odpovědi.

„Lumos.“

Odvážil se rozsvítit konec své hůlky a opatrně vešel do místnosti. V krbu už dohoříval oheň. Sem tam probleskovaly žhavé uhlíky zpoza zčernalých kusů ohořelých polen. Pomalu postupoval do středu místnosti a nervózně mával hůlkou kolem sebe, ale její záblesk nepadl na nic podezřelého. Místnost byla prázdná.

Asi vprostřed místnosti usoudil, že je v obývacím pokoji bezpečno a kouzlem rozsvítil lustr, který ozářil celou místnost. Chvíli byl nenadálým množstvím světla oslněn, ale postupně si jeho oči změně přivykly.

Jeho pohled nejprve upoutal popel kolem krbu. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se nacházel v ohništi, ale on byl roztroušen všude kolem. Vypadalo to, jako by z něj někdo ještě před chvíli vylezl a pak možná tím samým způsobem místnost opustil.

Opět sevřel v ruce hůlku a přiblížil se ke krbu, aby dostatečně prohledal místo činu. Na koberci našel několik otisků od podrážky něčích bot. Pak se zarazil. Jeho pohled padl na láhev s ohnivou whisky. Na hrdle nebyla zátka, tudíž z ní někdo musel pít.

Natáhl se po láhvi a uchopil ji do pravice, aby ji blíže prozkoumal, než si všiml další podivné skutečnosti. V míse s vánočním cukrovím chybělo několik dýňových košíčků. Byl si jistý, že jejich množství neodpovídá počtu, když odcházel spát.

Otočil se zpátky ke krbu, který považoval za viníka celé situace. Musela v něm být nějaká nápověda. Dotyčný zde musel zanechat nějaký důkaz, pomocí kterého by ho snad dokázal identifikovat.

A pak si všiml ponožky zavěšené na krbové římse. Byla nějaká nafouklejší a protáhlá, jako by v ní bylo něco těžkého. Odložil láhev whisky a natáhl se po ponožce. Když se jí dotkl, něco v ní nahmatal. Zaváhal, neboť si uvědomil nebezpečí. Přesně tohle mohla inkriminovaná osoba zamýšlet.

Hůlkou provedl jednoduché kouzlo na odhalení předmětů vyzařujících černou magii. Nic se nestalo. Předmět byl tedy v pořádku. S napětím sáhl dovnitř a vytáhl neznámou věc. Otevřel dlaň a několikrát nevěřícně zamrkal, že se mu tohle doopravdy nezdá.

V ruce držel zlaté kapesní hodinky.

Rychle zvedl hlavu a rozhlédl se po místnosti, jako by tam někdo byl. Nebyl, ale právě teď si všiml té největší změny v pokoji. Oněměl úžasem a málem zůstal zírat s otevřenou pusou na ohyzdný vánoční stromeček, pod kterým ležely… vánoční dárky?

Ale kde se tam mohly vzít? Tradičně si žádné dary nenaděluje. Kdo je tam mohl dát?

Vyběhl zpátky do chodby a zběsile začal hledat důkaz cizí přítomnosti. Ještě před chvíli slyšel v domě lomoz a kroky, takže dotyčná osoba tu stále mohla být - v kuchyni či v prvním patře.

A pak to uslyšel.

Ho, ho, hó. Ho, ho, hó.

Trhl sebou.

To není možné, pomyslel si.

Vběhl do předsíně a rozhrnul závěsy. Několikrát nevěřícně zamrkal. Musel ho šálit zrak.

Venku stálo nějaké podivné spřežení a v něm byli zapřáhnuti – asi se zbláznil – sobi. Promnul si oči, aby se ubezpečil, že ještě stále nespí, ale sobi tam pořád byli. Neváhal ani minutu a nazul si zimní boty. Odemkl dveře a otevřel. Dovnitř vtrhl mráz a jemu naskákala husí kůže po celém těle. Byl jenom v tenké noční košili, ovšem nezaváhal ani na vteřinku a vyšel před dům. Spřežení tam stále stálo, takže se mu to nemohlo zdát. Mráz by ho zaručeně probral ze snění.

Teprve teď si všiml, že sob, který spřežení vede, má červený blikající nos.

Merline, já snad stále spím, zašeptal sám k sobě. Zbláznil jsem se. Už je to tady. Vánoce mě dočista připravily o rozum.

Ale sáně byly skutečné. Vykročil k nim a zabořil se do hluboké závěje. Sníh ho studil na holých lýtkách, ale on toho nedbal. Lem své noční košile táhl po sněhové pokrývce.

A další šok ho čekal, jakmile došel k sáním. I když v nich nikdo neseděl, nebyly prázdné. Všiml si velkého červeného pytle, a když po něm sáhnul, aby zjistil, co v něm je, spatřil, že je až po okraj naplněn nejrůznějšími krabicemi zabalenými do ozdobných, lesklých barevných papírů – vánoční dárky.

To není možné, mluvil sám k sobě. Santa Claus přece neexistuje. Je to přece pohádka. Santa nesmí existovat!

Otočil se a zamířil tentokrát k sobímu spřežení. Byli skuteční, jak poznal, když si sáhl na nejbližšího z nich. Tvářil se otráveně a znuděně a něco přežvykoval. Když se ho dotkl, otočil k němu své velké moudré oči a zatřepal chlupatou hlavou s majestátními parohy.

Takže je to pravda:  usoudil nakonec.

„Ho, ho, hó.“

„Ho, ho, hó.“

Úlekem sebou trhl. Bylo to včas, aby zahlédl něco červeného mihnout se kolem jeho domovních dveří. Rozběhl se zpátky do domu.

Na nohou ho studil ledový sníh a dělaly se mu na nich omrzliny, ale on žádné bolesti nedbal. Domovní dveře byly otevřené. Nehodlal se své šance vzdát, a tak je za sebou pouze zabouchl a s botami stále na nohou se řítil zpátky do obývacího pokoje jako smyslů zbavený.

Právě včas, aby spatřil vysokou postavu s poměrně kulatým břichem vyprázdnit skleničku ohnivé whisky. Oblečen byl v červených kalhotách. Kabát měl téže barvy, ovšem s bílým lemem. Na hlavě měl nasazenou legrační santaclausovskou čepičku. Do obličeje mu nebylo příliš vidět. Měl bílé vlasy a husté dlouhé vousy téže barvy. Veselý kulatý chlapík se usmál a najednou skočil do krbu.

„Počkejte!“ stihl vykřiknout, než děda zvolal to své ho, ho, hó a pak vyšlehly zelené paprsky a on zmizel.

Severus se cítil zklamaně. Byl tak blízko. Už měl skoro na dosah důkaz, že Santa Claus doopravdy existuje, a on mu proklouzne mezi prsty. To je skutečná smůla.

Náhle venku zazvonily rolničky a on se vrhl k oknu. Když roztáhl závěsy, shledal, že sáně zmizely. A nebýt stop na koberci před krbem a dárků pod stromečkem, myslel by si, že se mu to vše pouze zdálo.

Takže, Santo, ty skutečně existuješ, usmál se Severus šťastně. Tolik let jsem na tebe čekal.

Neměl daleko k dojetí. Teprve teď si uvědomil, že má na nohou boty a zul si je. Nohy jej šíleně studily, a tak se rozhodl jít do ložnice pro pořádné pletené ponožky, aby zahřál své zkřehlé končetiny. Že má zřejmě omrzliny, si všiml až teď.

Ovšem jakmile vešel do své ložnice, shledal, že je něco jinak. Na posteli ležela nějaká neforemná hrouda. Vzdáleně působila jako vánoční dárek v životní velikosti. Tok Severusových myšlenek byl předvídatelný.

Koště?

Oči se mu rozzářily jako tomu malému čtyřletému chlapci před vánočním stromečkem. Velikost by odpovídala, ovšem ta tloušťka. Tohle bude něco jiného.

Byl to nějaký vak – podezřelý vak. Rozvázal ho, a když ho otevřel, vykoukla na něj… hlava.

Ale, to snad ne. Tohle je skutečný zázrak. Jak by se sem dostal…?

 „Propána, Tichošlápku, co tu ksakru děláš?“

„Severusi, ani netušíš, jak rád tě vidím,“ ulevil si Sirius. „Vůbec nevím, jak jsem se sem dostal. Někdo mě strčil do tohohle velkého pytle a pak odnesl. Měl jsem hrozný strach. Bylo mi zima. Jsem tak rád, že jsem zrovna u tebe doma. Vůbec nevím, co to bylo za člověka. Mám takový pocit, že jsem zahlédl jenom červený kostým a dlouhé vousy.“

„Santa Claus?“ opáčil Severus.

„Dost možná to mohl být on,“ souhlasil Sirius, načež si Severus uvědomil, jak hloupě jeho prohlášení muselo znít. Ale k jeho úžasu Sirius proti jeho vysvětlení vůbec neprotestoval. „Asi jsem tvůj velký vánoční dárek. Nepřál sis mě náhodou pod stromeček?“ zažertoval Sirius.

„Vyloučeno,“ ujistil ho Severus vážným hlasem.

„Ale, lásko,“ pokáral ho muž s dlouhými tmavými vlasy, „myslel jsem, že ta naše známost není jenom krátkodobé poblouznění. Já tě přece miluju, Severusi.“

Sirius osvobodil své ruce z pytle a právě se snažil obejmout Severuse, který ale uhnul.

„Siriusi, ty jsi nahý?“ podivil se a změřil si svého společníka podezíravě.

„Jasně, že ne. Mám na sobě jenom spodní prádlo,“ ujistil ho Sirius a usmál se od ucha k uchu. „Nepřál sis mě právě nějak takhle?“

Severus se uculil a pomohl Siriusovi z pytle. Když ale Sirius osvobodil svou dolní část těla, Severus se zarazil.

„Ty máš tanga?“ zíral na něj jako na zjevení. Nikdy neviděl muže v tangách. Byla to pro něj absurdní představa. A vůbec víc než erotické mu to přišlo komické.

 „No jo,“ ujistil ho Sirius, „asi aby se ti tvůj dárek dostatečně líbil. Nebo si mám odložit?“

Zažertoval a natáhl se po svém příteli, aby ho políbil. Když se odtrhli, Sirius mu začal vyhrnovat noční košili a rukama bloudil po jeho těle. Smyslně mu šeptal slova do ouška.

„Počkej,“ odtáhl ho od sebe Severus a provrtal Siriuse zvědavým pohledem. „Jestli jsi ty můj vytoužený vánoční dárek, tak chci vidět i ty ostatní!“

Zvedl se a vyrazil z ložnice zpátky do obývacího pokoje k vánočnímu stromečku. Úplně zapomněl na ponožky, které si chtěl ještě před chvílí obléci na promrzlé nohy.

Sirius hodil přes sebe Severusův plášť, který byl přeložený přes opěradlo křesla, a vyběhl za ním. Když vešel do místnosti, přistihl ho klečet před vánočním stromečkem a natahovat se po prvním dárku.

Netrpělivě rozbalil první z nich.

„Páni,“ hlesl ohromeně, „sada stříbrných kotlíků. Po tomhle jsem vždycky toužil. Tohle jsou ty nejodolnější kotlíky na světě. Nic je neroztaví a dají se v nich připravovat lektvary, které v jiných kotlících nemůžeš uvařit.“

Jeden po druhém vyskládal kotlíky z černého kufříku potaženého sametem a položil je na koberec vedle sebe. Se zálibou si je prohlížel.

Pak vyskočil na nohy a rozběhl se ke knihovně.

„Severusi, co to děláš?“ protáhl Sirius líně a natáhl se do křesla. Pak jeho zrak padl na láhev s ohnivou whisky a naplnil vedle stojící skleničku. Labužnicky si upil a zatvářil se spokojeně.

„Cože?“ odpověděl Severus nepřítomně. „Hledám jednu knihu s návody na ty nejsložitější lektvary. Chci něco zkusit.“

Sirius protočil panenky, ale nechal svého přítele unášet se nadšením ze svého vánočního dárku. Vstal a popošel k vánočnímu stromku.

„Sevie,“ nahnul se Sirius nad kufříkem a sebral nějakou cedulku, „máš tu i věnování.“

„Cože?“ odvětil Severus a dál se přehraboval tituly ve své soukromé knihovně.

„S nejvřelejším přáním poklidných a šťastných Vánoc – Neville Longbottom.“

Nepostřehl, jestli ho vůbec Severus slyšel, protože ten dál listoval v knize, kterou právě vylovil z regálu. Pokud ho slyšel, pak této zprávě zřejmě nepřikládal žádnou důležitost.

Konečně něco nalistoval a vrátil se zpátky k vánočnímu stromečku.

„Žíně jednorožce, nakládané ropuší játra, sušená křídla lišaje smrtihlava,“ mumlal si něco pro sebe. „A do háje, tuhle přísadu nemám.“

Opět zalistoval knihou a našel návod na jiný lektvar. Trvalo chvíli, než našel nějaký, k němuž by měl všechny přísady. Zatímco pro ně pospíchal do sklepení, Sirius se zvedl a došel mu pro ponožky, kalhoty a vlněný svetr. Když odměřoval přísady, snažil se ho Sirius teple navléknout. Poté zatopil v krbu a uvařil svému příteli horký čaj. Severus byl tolik nadšený ze svého daru, až zapomněl, že ještě před chvílí měl úplně zmrzlé nohy.

„Ach ne,“ zatvářil se Severus značně zklamaně.

„Stalo se něco, miláčku?“ opáčil Sirius a natáhl se po dalším dýňovém košíčku.

„Píšou tu, že se má lektvar nechat dva dny odstát, než se pustím do další fáze přípravy. To je mi mrzutost.“

„Hmm,“ polkl Sirius a sotva srozumitelně zamumlal. „Tak rozbal další dárek. Co ty na to, lásko?“

Severus se zatvářil dotčeně, ale nakonec se rozhodl uposlechnout Siriusovy rady a natáhl se po dalším balíčku. Roztrhl papír a objevil knihu.

„Páni,“ zašeptal ohromeně. „Takovou knížku jsem si vždycky přál. Tajemství magie nejčernější.“

A okamžitě v ní začal listovat.

„No ne, tady je spousta úžasných věcí. Tichošlápku, věděl jsi například, že…“

„Miláčku, co kdyby sis dal trochu teplého čaje. Musíš být promrzlý.“

„No jo,“ odvětil Severus nepřítomně. „No jo.“

Nebýt Siriusovy pomoci, zůstal by až dosud sedět na podlaze. Sirius ho usadil do křesla, podstrčil mu šálek čaje a donesl mu teplou chlupatou deku, do které se Severus zachumlal a nohy strčil do lavoru s horkou vodou.  Ovšem ani na okamžik neodtrhl oči od knihy. Sirius mezitím složil roztržený balicí papír válející se po zemi a do ruky se mu dostal lísteček s věnováním.

„Tahle kniha je od Harryho, Severusi. Přeje ti šťastné a veselé Vánoce.“

Ale nevěděl, jestli ho vůbec Severus slyšel, právě byl zahloubán do čtrnácté kapitoly.

Seděli mlčky zhruba hodinu. Severus četl a Sirius popíjel whisky, kterou kombinoval s dýňovými košíčky. Vtom jeho společník sklopil knihu a usrkl si čaje, který už byl vychladlý.

„Neměl by sis rozbalit i ty ostatní dárky?“ nadhodil Sirius.

Severus po něm hodil zmatený pohled. Pak ožil. „Máš pravdu, Tichošlápku.“

Opět vyskočil na nohy a běžel ke stromečku.

„A teď rozbal ten s tou fialovou stuhou, miláčku,“ poradil mu Sirius.

Oslovený tak učinil, jenomže když balíček otevřel, nadšení na jeho tváři vystřídaly chmury. Jeho společník si toho okamžitě všiml.

„Copak se stalo, drahoušku?“

„Tys mi dal tanga?“ otočil se na něj Severus a Sirius zahlédl v jeho očích vztek.

„No, myslel jsem,“ bránil se tmavovlasý muž.

„Že by se mi to mohlo líbit? Nebo jsi spíš myslel, že by se to líbilo tobě? Ne, nemám radost.“

Hodil tanga opět do krabičky a natáhl se po dalším dárku. Chňapl po další krabici a nedočkavě ji rozbalil.

 „Páni, to jsou přísady do lektvarů! Siriusi, víš, kolik zbytečného papírování tě stojí, když si chceš pořídit takovéhle přísady? Jsou těžko dostupné a jejich prodej je pouze v omezeném množství za přísného dohledu ministerstva. Tohle je skutečný poklad. K některým z nich se obyčejný kouzelník vůbec nedostane. Podívej se na tohle. S tímhle budu moct vyzkoušet spoustu nových lektvarů, které jsem nikdy předtím zkusit nemohl. Co kdybych…“

„Ale miláčku,“ oslovil ho Sirius něžně, „dneska jsi už jeden lektvar zkoušel, co kdyby ses podíval, kdo ti je daroval?“

„Píše se tu – Kingsley Pastorek?“ pohlédl na svého přítele s nechápavým výrazem v tváři.

„Tak a teď rozbal ty ostatní, ano?“ pobídl ho Sirius.

„Keltské legendy a mýty?“ otočil v ruce Severus další knihu. „A psány starodávnými runami.“

Severusovi zářilo z obličeje nadšení. „Páni, kdo mi to jenom mohl darovat?“ Zvedl přáníčko, které bylo připojeno. „Grangerová? Ta šprtka, co pořád dolézala za Potterem?“

 „A co kdyby sis teď rozbalil úplně jiný dárek?“ nadhodil Sirius.

„Třeba tenhle?“ vzal do ruky další krabici.

„Ne, myslel jsem jiný dárek,“ zamrkal na něj Sirius laškovně. „Mě.“

„Tebe?“ opáčil Severus nevzrušeně.

„Ano, mě,“ špitl Sirius sladce. „Víš, jak šíleně po tobě toužím?“

Severus pouze mávl rukou a obrátil se k dalšímu dárku, který ležel pod stromečkem. Rozbalil ho a našel v něm nádherné pouzdro. Otevřel ho a v něm se skrýval…

„No tedy,“ pravil Severus ohromeně. „Stříbrný nůž na krájení přísad do lektvarů? Siriusi, víš, že stříbro je ten nejideálnější kov při práci s lektvary?“

Trvalo mu asi další dvě hodiny, než dospěl k poslednímu daru. Už měl rozbaleny dary od dalších lidí, jako například od Remuse Lupina, Tonksové, Freda a George Weasleyových, Charlieho Weasleyho, Billa a Fleur.

Poslední balíček byl ovázán žlutou stuhou. Na dotek byl měkký. Severus roztrhl stuhu a vybalil zelený pletený svetr s velkým vyšitým S na prsou. K balíčku byla také přiložena pruhovaná šála (černá a zelená) a ponožky s vánočním motivem.

Severus zvedl věnování – Molly Weasleyová.

„Moment,“ zarazil se muž s hákovitým nosem náhlým pochopením, „proč by mi všichni kupovali vánoční dárky? Vždyť mě nesnášejí. Nejsme přátelé ani příbuzní. Proč by si mě teď najednou začali všímat?“

„Protože spolu chodíme?“ navrhl Sirius.

„O tom přece nikdo neví,“ zatvářil se Severus skepticky. „Scházíme se přece tajně.“

„Hmm,“ zamručel Sirius nesouhlasně. „Já jsem to vlastně několika lidem říkal. Miluji tě a už se nechci před nikým skrývat. Nestydím se za tebe ani za své city k tobě. Řekl jsem jim jasně, že ty a já jsme pár.“

„Takže…“ zamyslel se Severus.

„Tě přijali do rodiny,“ doplnil ho Sirius. „Mají tě rádi stejně jako mě. Ví, že ty jsi mé štěstí.  Jsi moje láska a oni to prostě vzali na vědomí. Nemůžou tě teď přehlížet, když patříme k sobě. Tím by ignorovali i mě. Jsme buď my anebo ani jeden z nás. A oni to chápou.“

„Tys je přinutil hrát přede mnou tohle směšné divadélko, co?“ rozzuřil se černovlasý muž. Zvedl se ze země a žhnul vzteky. „Přinutil jsi je, aby mi koupili ty směšné dary!“

„Nikoho jsem nenutil,“ opáčil Sirius dotčeně, „a ještě před chvíli se ti ty dary zdály úžasné.“

„Takže je to jenom přetvářka!“ zaječel Severus. Cítil se neuvěřitelně zklamaný. Zdálo se, že je nucen vrátit se ke své původní představě o Vánocích teď, když se jí chtěl vzdát. „Dělají to stejně jenom kvůli tobě. Přemluvil jsi je. Vím, že to nedělají z vlastní vůle! Nenávidí mě.“

„Přeháníš,“ zívl Sirius znuděně.

„Já že přeháním?“ propadal Severus hysterii. „To ty si tu zahráváš s mými city! Nutíš mě, abych si myslel, že jim na mně záleží!“

„Ale ono jim na tobě skutečně záleží,“ ujišťoval ho Sirius klidně. „Zeptej se jich.“

„Fajn,“ ucedil Severus naštvaně, „proč ne. Jenom na sebe něco hodím.“

„Počkej,“ zarazil ho Sirius překvapeně, „ty tam chceš jít teď? Je šest hodin ráno, miláčku.“

„A?“ zavrčel Snape. „Tím lépe. Až je vytáhnu z postele, tak budou tak překvapení, že budou mluvit pravdu.“

„Opravdu si nemyslím, že je tohle nutné,“ prohodil Sirius líně, „ale jestli tě to přesvědčí, ať je tedy po tvém.“

Než vyrazili na Grimmauldovo náměstí, kde se podle Siriusových informací měla zdržovat většina dotyčných osob, předcházely jejich odchodu nezbytné přípravy. Severus si oblékl černé kalhoty, bílou košili, uvázal si kravatu a Sirius mu vnutil jeho nový svetr od paní Weasleyové.  Stylovou image doplnil černozelenou šálou. Ke svému příteli byl tak laskavý, že mu zapůjčil pár kousků ze svého šatníku. Předně kalhoty a košili. Přece se nehodilo, aby tam Sirius nakráčel jenom v tangách.

Poněvadž neměli stejnou velikost oděvu, zabralo jim značnou dobu prohrabování Severusovým šatníkem, než našli něco přiměřeného. I když Sirius poté působil dosti nedbale a nevzhledně, neboť použili vskutku nezvyklé kombinace.

Bylo už kolem sedmé hodiny, když z krbu vyšlehly zelené plameny a dvojice mužů v nich zmizela.

A/N: V kapitole se vyskytuje úryvek písně Let It Snow!. Jedná se o velmi oblíbenou skladbu, jež se spojována s Vánocemi, ale paradoxně v ní ani jednou slovo Vánoce nezazní. Známá je v podání mnoha různých interpretů. Já jsem vybrala tu z roku 1966 od Deana Martina.

Text by se dal volně přeložit následně:

Počasí venku je příšerné
Ale u ohně je příjemně
Ale dokud nikam nemusíme
Klidně ať si sněžní, ať si sněží, ať si sněží

Nezdá se, že by mělo přestat
Donesl jsem kukuřici na pražení
Světla jsou ztlumená
Ať si sněží, ať si sněží

Když se konečně políbíme na dobrou noc
Nechce se mi vyjít do té bouře
Ale pokud mě teď pevně obejmeš
Celou cestu domů mi bude teplo

Oheň pomalu vyhasíná
A my, má drahá, se stále loučíme
Ale dokud mě budeš stále takhle milovat
Klidně ať si sněží, ať si sněží a sněží

Pozn. Jedná se o můj překlad. Každý může onen text vnímat jinak.