1. Sevurovo nejtajnější vánoční přání
24. prosince 1963
Za okny se spustila hustá chumelenice. Malý vyzáblý chlapec s hákovitým nosem přitisknutým na okenní tabuli zíral do tmy. Ačkoli byla okolní krajina pohlcena neproniknutelnou temnotou, zdálo se, že je v ní něco, co chlapce přímo magicky přitahuje. Obličej měl maximálně soustředěný a byl odhodlaný ve svém úsilí nepolevit.
„Severusi,“ pohladila ho matka po mastných černých vlasech, „běž už spát.“
„Ještě chvíli, maminko,“ zaškemral skoro čtyřletý chlapec a upřel na ni své hluboké černé oči.
„Je pozdě, miláčku,“ usmála se žena dobrosrdečně.
„Chci vidět Santa Clause,“ pravil chlapec neoblomně.
„Ten přijde později,“ uklidňovala ho matka.
„Počkám si,“ ubezpečil ji chlapec a dychtivě pohlédl do tmy za okny.
„Tak dobře,“ usmála se matka něžně.
***
Malé dítě má tvář přitisknutou na okenní tabuli. Sklo se mlží jeho pravidelným dechem. Jeho oči jsou zavřené, dítě spí. Na kostelní věži odbily dvě hodiny po půlnoci a Santa Claus stále nepřišel.
Domovní dveře nejdřív vrznou a z venku zavane studený vítr. Pak hlasitě bouchnou a malý chlapec se s úlekem probudí. Zmateně se rozhlédne kolem sebe, než si uvědomí, že sedí v kuchyni u okna. Jeho tvář se rozzáří náhlým pochopením a spěšně vyskočí na nohy. Běží do předsíně.
Santa Claus je tady!
Ustrne na zápraží a s nepochopením hledí do předsíně. Stojí tam jeho otec ve značně podnapilém stavu. V marné snaze zout si boty převrhne stojánek na deštníky.
Severusovi se veškeré nadšení z tváře vytratí a zklamaně zírá na svého otce.
„Co na mě tak blbě čumíš? Chceš, abych ti nařezal?“ vykřikne jeho otec a Severus sebou trhne.
„Tobiasi, nekřič na to nebohé dítě,“ objeví se za chlapcem ženina postava. Obejme chlapce kolem ramen a přitiskne ho k sobě. „Jsou Vánoce. Čekal na Santa Clause.“
„Pche!“ odfrkne si muž s hákovitým nosem. „Žádný Santa neexistuje! Ještě pořád věříš na ty hloupé dětské povídačky? Já ti dám lekci do života!“
Vykročí směrem k nebohému dítěti, ale žena mu zastoupí cestu. „Na to dítě nesáhneš.“
„Co si to dovoluješ, ty bláznivá ženská!“
„Severusi,“ přikáže matka, aniž by k němu obrátila zrak. „Běž okamžitě do svého pokoje. Teď hned!“
Chlapec na nic nečeká a běží po schodech nahoru do svého skromného pokojíčku. Prudce za sebou zabouchne dveře a zaleze si do postele. Přehodí přes sebe přikrývku. Přitáhne si nohy k bradě a začne se mírně pohupovat. Zezdola se ozývá křik a tříštěný porcelán.
Chlapci se z očí řinou slzy. „Prosím, Santo, prosím, přijeď a zachraň nás s maminkou. Moc si přeju, aby nebyl táta na mámu zlý. Prosím, přijeď a promluv si s ním. Ty přece děláš zázraky. Přijeď sem k nám, prosím.“
***
Ráno se chlapec probudil schoulený ve své posteli. Bylo 25. prosince. Prudce se napřímil.
Ale to už přece musel přijet Santa Claus!
Vyskočil na nohy a vyběhl ze svého pokoje. Bral schody po třech a utíkal do obývacího pokoje. Zastavil se uprostřed místnosti přímo před vánočním stromečkem. Pod ním byly nedbale zabalené krabice v pomačkaném balicím papíru. Severus se na okamžik zarazil, ale pak usoudil, že vůbec nezáleží na tom, jak Santa balí dárky. Vrhl se k první krabici a strhl z ní papír.
Překvapení se nekonalo - tričko. Severus na malý okamžik zklamaně koukal na ten kus ošacení. Zřejmě ani nebylo nové, protože vypadalo, jako by ho už někdo nosil.
Do pokoje právě vkročila jeho matka a povzbudivě se na něj usmála.
Severus tričko odložil. Nevzdával se své naděje, že pod ním objeví vytoužené koště, vždyť pod stromečkem byly ještě další dárky. Vzrušeně se natáhl po dalším z nich. Nedbale z něj strhl papír a objevil – boty.
Ach ne, povzdychl si chlapec zklamaně.
Doufal, že napotřetí se na něj usměje štěstí. Rozbalil další krabici – dřevěný všemi barvami hrající – hipogryf?
Zbýval už jenom poslední dárek, a pokud to koště není skládací, pak neexistuje naděje, že Santa nějaké přinesl.
Nervózně sáhl po posledním dárku. Nerozbalil ho ihned, ale na pár sekund ho otočil v rukou. Zatřásl s ním a zachytil matčin pohled. Žena ho vlídně vybídla a Severus krabici rozbalil.
Řachavý Petr.
Malý chlapec se ani nesnažil zakrývat své hluboké zklamání.
Mladá žena k němu přešla a pohladila ho po rovných mastných vlasech. „Jak se ti líbí dárky, Severusi?“
„Mami, proč mi Santa nedonesl koště?“ vzhlédl chlapec k matce a plačtivě se jí zeptal. „Zlobil jsem tolik?“
„Ale ne, zlatíčko,“ ujistila ho žena laskavě.
„Co bys chtěl, ty malý spratku?“ houkl na něj otec, který se právě vynořil z kuchyně. „Nemáme žádné peníze, takže se za žádné ty tvoje hokusy pokusy utrácet nebude!“
„Ale Santa dárky nekupuje,“ protestoval chlapec s údivem a nechápal, kam tím jeho otec směřuje. A pak sebevědomě dodal: „On je přece vykouzlí.“
„Je načase, milý zlatý, abys konečně několik věcí pochopil. Žádný Santa neexistuje. Je to jenom pohádka pro malé děti. Dárky kupují rodiče a my žádný prachy nemáme. Nebudeš si vymýšlet žádné nesmysly. Žádné koště, žádná kouzla. V mém domě nic takového nestrpím!“
„Ale…“ zaprotestoval chlapec, který odmítal přijmout otcovu verzi o Santa Clausovi.
„Buď už zticha! Vážně jsi tak hloupý, že věříš na pohádky? Myslíš, že kdyby se děly zázraky, tak žijeme v takové boudě? Panebože, myslel jsem, že jsi inteligentní dítě, ale vypadá to, že jsi stejný hlupák jako tvoje matka.“
Chlapec stále v rukou svíral karty Řachavého Petra, ale uvnitř sváděl vnitřní boj.
Copak je možné, aby měl jeho otec pravdu? Ale vždyť Santa…
Tak proč mi nedonesl to koště? Kdyby skutečně Santa existoval a uměl čarovat, tak by tu to koště bylo. Ale ono tu nebylo.
Později toho dne při svátečním obědě zaraženě mlčel a nimral se ve svém jídle. Vánočního pudinku se ani nedotkl a jeho matka se starala, jestli nemá horečku. Neměl.
Příští Vánoce se už nepokoušel na žádného Santa Clause čekat. Věděl, že by k nim stejně žádný nepřišel.