13. Katastrofa
Seděli venku na zahrádce a pořádali velkou párty. Prázdniny měly za pár dní končit, a tak se ještě všichni sešli před jejich koncem, než se každý z nich rozjede jinam.
„Jak se těšíš do Německa, Arthure?“ ptal se ho Harry.
„Hrozně moc,“ sklopil hlavu Arthur.
„Kvůli Adrianě?“
„Ano,“ přiznal chlapec.
„Máš tu dívku rád, že?“ pokračoval Harry.
Arthur neodpověděl, jenom se začervenal.
„Chtělo by to změnu tématu, ne?“ vložil se mezi ně Snape.
„Ale no tak, Severusi, vždyť je to krásné téma. Zamilovaný Arthur. Dokážeš si představit něco hezčího,“ uklidňoval ho Harry.
Severus ho pouze zpražil přísným pohledem.
„Arthure, musíš nám ji někdy představit,“ dodal Harry směrem k mladíkovi.
Byly opět Vánoce. Všichni se opět sešli u Snapeových. Arthur už studoval v Německu druhým rokem a oni ho vídali pouze na Vánoce a v létě.
Arthur se právě zvedl z křesla a přešel ke krbu tak, aby ho všichni viděli.
„Mami, tati, musím vám něco říct. Je to důležité.“
„Nějaké problémy při studiu?“ zeptal se jeho otec.
„Ne, tak docela,“ odpověděl Arthur.
Přehlédl očima celou místnost. Těch očí, co se na něj upíralo!
„Co se děje, miláčku?“ zeptala se ho matka.
„Adriana a já...“ začal chlapec, ale očividně nevěděl, jak pokračovat.
„Pohádali jste se?“ staral se Harry.
„Ne, to ne,“ ujistil ho Arthur.
„Tak co se děje?“
„Máme se rádi,“ přiznal Arthur. „Až moc.“
„Co to znamená až moc?“ zeptal se jeho otec přísně.
Arthur zaváhal. „Spali jsme spolu.“
„Cože?“ vykřikl jeho otec.
„To je úžasné,“ pronesl Harry nadšeně.
„A ne jednou,“ dodal ještě chlapec.
„Kolik jí je vůbec let?“ týral ho otec nepříjemnými otázkami.
„Bude jí sedmnáct,“ přiznal nesměle.
„Máš vůbec rozum? Vždyť ještě není plnoletá. Takhle jí poblázníš! To od tebe není vůbec zodpovědné,“ zuřil jeho otec.
„Ale Severusi,“ bránil Harry jeho syna. „Vždyť se ti dva mají rádi. Na tom přece není nic špatného.“
Pak se obrátil na Arthura. „Tak kdy nám ji představíš, když je to mezi vámi tak vážné?“
Arthur zrudl ještě víc a zatvářil se ještě nesměleji.
„Já... totiž... Jsou tu.... drobné komplikace...“
„Komplikace? Jaké komplikace?“ vyptával se otec. „Jejím rodičům se nelíbí, že jste spolu? Chtějí tě vyhodit? Cos provedl?“
„Adriana je těhotná,“ přiznal pravdu. Nedokázal to už déle odkládat.
V místnosti zavládlo naprosté ticho. Všichni zírali na Arthura a nemohli uvěřit jeho slovům. Teprve po pár minutách se ozval Harry: „Ale to je skvělé, blahopřeji.“
„Skvělé? Skvělé? Co tím sakra myslíš?“ obořil se Snape. „To je naprostá katastrofa! Co vás to proboha napadlo? To jste se oba zbláznili? Jak to myslíš těhotná? To si nemůžete dát pozor! Jsi přece naprosto vynikající v lektvarech. Vždyť je studuješ! To jsi jí nemohl namíchat nějaký lektvar? To jste si nemohli dát pozor? Nemohli jste se chránit? Jsi vůbec můj syn? Myslel jsem, že jsi chytřejší!“
Arthur svěsil hlavu.
„Vědí to její rodiče?“ zeptal se Harry.
Arthur přikývl. „Ano. Její rodiče mě mají rádi. Schvalují náš vztah už od samého začátku. Říkají, že jsem pro ně jako vlastní syn. Když se dozvěděli, že je Adriana těhotná, nebyli z toho přirozeně příliš nadšení, ale teď, když se s tím srovnali, to berou jako skvělou věc. Řekl jsem jim, že si chci Adrianu vzít a že se chci o ni postarat. Skončím školu a půjdu pracovat.“
„Tak to tedy ne!“ přerušil ho Severus důrazně. „Žádné takové. Možná jsi už dospělý a plnoletý, ale nebudeš si dělat, co uznáš za vhodné. Tu školu jsem ti už zaplatil. Nemůžeš to vše prostě zahodit. Dostuduješ a nechci slyšet žádné námitky.“
„Ale Adriana…“ namítl jeho syn.
„Pokud budete potřebovat nějaké peníze, pomoc, cokoli, od toho jsme tu my, nemyslíš? Tvoji rodiče. Můžeme se postarat o tebe i o Adrianu i o to vaše nenarozené dítě, dokud nedostuduješ a nenastoupíš do práce.“
„Vážně byste to pro mě udělali, tati?“
„Co bychom měli udělat? Vyhodit tě z domu? Vydědit tě? Zachoval jsi se pouze velmi nezodpovědně, ale pokud je to mezi tebou a Adrianou tak vážné, nemá cenu vás rozdělovat a bránit vašemu štěstí. Pokud ti za to opravdu stojí.“
Arthurova tvář se rozjasnila. Zdálo se, že tak příznivou reakci ani neočekával. „Jsi ten nejlepší otec na světě. Mám ty nejlepší rodiče. Miluji vás.“
A pak oba své rodiče objal a políbil na tvář jako výraz největší vděčnosti. Budoucí babička se samým štěstím rozeštkala.
Bylo jaro. Slunce svítilo vysoko na obloze a sníh pomalu roztával. Sem tam se zazelenal trs trávy. V obřadní síni stál mladý muž a mladičká dívka s kulaťoučkým bříškem. Paní Snapeová štkala do kapesníku a její muž stál vedle ní a sledoval svého syna. Byl na něj pyšný. Je sice tak mladý a už se žene do něčeho takového jako je manželství. Vždyť vůbec netuší, do čeho jde. Když si vzpomněl on na svou svatbu, nedalo se to srovnat. Arthurovi bude teprve dvacet, zatímco mu bylo necelých čtyřicet, když se poprvé ženil. A co teprve Adriana? Mladá, pohledná, usměvavá dívenka, která nedávno oslavila své sedmnáctiny. Severus pouze doufal, že Arthur ví, do čeho jde a že mu Adriana za to opravdu stojí. Ti dva byli ale velmi šťastný pár. Každý kdo je viděl, nepochyboval o tom, že jsou pro sebe jako stvořeni.
Nádherný den zkazil Snapeovi pouze Harry na slavnostní hostině. V jednu chvíli se objevil po jeho boku.
„No vida, Arthur tě v mnoha věcech předčí, Severusi. Ani ne dvacet a už se žení a čeká prvního potomka. Co říkáš na to, že z tebe bude dědeček? Už si zvykáš? Arthurův syn ti bude říkat dědo. A víš co? Bude ti tak říkat i tvůj syn. Doufám, že se necítíš příliš staře.“
Tenhle krátký monolog, který byl nucený si vyslechnout, způsobil, že mu Harry zkazil celý večer. Děda! Jak ho ten Potter urazil. Jak o něm může říct, že je děda? Ano, není už nejmladší, ale pořád se cítí skvěle. Děda. Tak tohle mu nedaruje. Co si o sobě ten Potter vlastně myslí?
„No, řekl bych, že ty se staneš dědou mnohem dříve než-li já,“ udeřil na Pottera. „Já měl svého syna ve čtyřiceti, ty jsi měl Jamese v pětadvaceti. Mám několik let náskok před tebou. Myslím, že budeš dědou v mladším věku než já dnes.“
„Tak to tedy ne!“ rozkřikl se Severus. „Flíček a Piškotek tu zůstanou.“
„Severusi,“ zkoušela to jeho žena po dobrém. „Budeme tu mít těhotnou dívku a pak novorozence. Nemůžeme mít tolik koček.“
„Má pravdu,“ ozval se Harry. „Osm koček je pořád ještě dost. Děti bývají háklivé na kočičí chlupy. I když se říká, že to jsou čistotná zvířata, jsou nositeli nemocí a chorob. Adrianě a vašemu vnoučeti by mohlo hrozit určité nebezpečí.“
„Jak jsem řekl, Flíček a Piškotek zůstávají,“ trval si Snape na svém. „Místo nich může jít Fifinka a Jessinka.“
„Tak to tedy ne,“ ohradila se tentokrát Molly. „Tyhle dvě určitě ne.“
„A co Prcek a Šmrdolínek?“ navrhl Snape.
„Vždyť jsou to ještě koťátka,“ bránila je Molly. „Potřebují něčí péči.“
„Bez matky by už přežila. Harry a Ginny by se o ně postarali.“
„Prcek a Šmrdolínek zůstanou s Jessinkou,“ rozhodla Molly. „Co takhle Amandinka a Kejsínek?“
„Tak tihle dva rozhodně ne,“ protestoval Snape. „Amanda je ta nejlepší kočka. Čte si se mnou noviny a knihy. Spokojeně mi leží na klíně a přede. Kočičí předení uklidňuje. Kdo jiný by mě takhle uklidňoval? Jinak bych taky mohl bez ní docela často vybouchnout. A Kejsínek tu musí zůstat taky, protože je hrozně přítulný.“
„Takže se asi neshodnete,“ zakončil to vše Harry.
„Ne,“ ozvali se ti dva zároveň.
Harry zavrtěl nevěřícně hlavou. „Ještě před nedávnem jsi nechtěl slyšet ani o jedné kočce a teď tu máte zvěřinec. A když se máte rozhodnout, koho dáte pryč, tak to nejde. Nějak vám ty kočky přirostly k srdci. Severusi, brzy tu budete mít místo koček jiné rozptýlení a zábavu.“
„Nevyměním své kočky za vnouče. Buď oba nebo... Prostě tu zůstanou všichni.“
Severus už netrpělivě přešlapoval venku. Před sebou měl velký (opravdu velký) kočárek. Najednou se dveře otevřely a ven vyšli Molly, Adriana a Arthur. Molly přistoupila k Severusovi a pak velmi opatrně uložila svého vnoučka do kočárku. Byl ještě tak maličký a křehký. Měl necelý měsíc.
Pak ke kočárku přistoupila Adriana. V náručí svírala dalšího chlapečka. Uložila ho do kočárku vedle jeho bratříčka.
Nakonec se vedle kočárku objevil Severusův syn. V náručí houpal droboučkou dívenku. Políbil ji na čelo a položil do kočárku za jejími bratry.
Severus pohlédl na tři rozkošná trojčátka v kočárku a zaplavil ho pocit neskutečného štěstí. Už je to tak dávno, kdy vozil v kočárku svého syna. Měl pocit, že to vše uběhlo nějak rychle. Zdálo se mu, jako by prošvihl celé dětství svého syna. A teď měl možnost prožít to vše znovu. Za to byl velmi vděčný. Věděl, že nyní to bude úplně jiné než tehdy. Zapřísáhl se, že bude bedlivě sledovat každý pokrok svých vnoučat – první slovo, první zoubek, kdy se poprvé jeho vnouče dokáže samo převalit na bříško, poprvé, kdy dokáže samo sedět bez jakékoli opory, poprvé, kdy si stoupne na nožky, kdy udělá první krok s jeho pomocí, kdy udělá první krok samo. To vše chtěl zažít znovu a měl obrovské štěstí, že to vše bude znásobeno třikrát.
„Vida, trojčata,“ pronesl Potter ledabyle. „Severusi, to jsi musel mít ohromnou radost, že se z tebe ze dne na den stal trojnásobný dědeček. Páni, trojnásobný. To už něco znamená. Stát se dědečkem není nic neobvyklého, ale aby byl někdo hned trojnásobným, to už chce dost odvahy.“
„Kam tím míříš, Pottere?“ zavrčel vztekle.
„No, s rolí starého, hodného dědečka ses smířil docela rychle. Zdá se, že ti to ani tak nevadí. Tolik vnoučat. To už musíš být opravdový dědeček.“
„Je mi šedesát. Kolik vnoučat budeš mít ty v mém věku? Já mám jenom Arthura. Ty máš ale Jamese, Albuse a Lily. Kolikanásobným dědečkem budeš ty, až se rozhodnout mít tvoje děti potomky? Na to bych se vážně rád podíval. Myslím, že ten, kdo se bude smát jako poslední, budu stejně já.“
„No, dobrá,“ připustil Potter. „Ale tenhle výjev si prostě náramně užívám. Severus Snape, kdysi tolik nenáviděný a neoblíbený učitel lektvarů, chladný, sarkastický a bezcitný muž, je ve skutečnosti milujícím dědečkem, který vozí svá vnoučata v kočárku, zpívá jim ukolébavky, přebaluje je, hraje jim divadlo s maňásky, chřestí s chrastítky a píská s pískacími hračkami, jako by to jemu samotnému dělalo radost. Rád bych viděl reakci jakéhokoli bradavického studenta, který by byl nucen přihlížet podobnému výjevu. Myslím, že by měl pocit, že se musel zbláznit, protože něco takového není možné. Doufám, že nám nezačínáš, Severusi, senilnět.“
„Pottere, vím, o co ti jde,“ ušklíbl se Snape. „Snažíš se mě vyvést z míry. Mám pocit, jako bys mi celý život záviděl a tvými jedovatými poznámkami se mi snažíš překazit můj šťastný život. Kdybys mi nezáviděl, proč bys jinak zmiňoval fakt, že jsem trojnásobným dědečkem? Není to něco záviděníhodného? Podle mě ano.“
„Dobrá, dělám si legraci,“ usmál se Harry. „Snažím se hrát si na toho starého dobrého Snapea, kterého jsem tolik nenáviděl, ale jistým způsobem jsem ho měl rád, protože se mi po něm občas zasteskne. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budeme rodina. Ale jsem hrdý na to, že rodina jsme. Lepšího tchána bych nenašel. Není to ironie osudu?“
„Říkej si tomu, jak chceš,“ odsekl Snape, „hlavně nezdržuj.“
Obrátil se na Arthura a Adrianu. Oba tam stáli ve společenském oblečení, upravení a vyparádění.“
„Tak ať si ten večírek oba užijete,“ loučila se s nimi Molly. „O děti nemusíte mít žádné obavy. Jsou v těch nejlepších rukou.“
Adriana se usmála. Věděla moc dobře, o čem Molly mluví. Někdy měla pocit, že jí Severus a Molly její děti kradou, že je s nimi méně než ti dva dohromady a přitom je jejich matkou ona. I když díky nim měla dost času sama na sebe. Jenomže pro novopečenou matku není nic důležitějšího než její děti. Severus a Molly byli skvělými rodiči a prarodiči. Adriana se u nich cítila opravdu jako doma. Arthurovi rodiče ji měli rádi jako vlastní dceru.
Rozloučili se a Arthur a Adriana vyrazili na večírek. Harry se taky rozloučil se Snapeovými, že má ještě nějakou práci na ministerstvu.
Molly se přitiskla se svému manželovi. Políbila ho na tvář a pak oba společnými silami zatlačili do kočárku.
Molly a Severus bok po boku kráčeli opuštěnou dlážděnou cestou v Tkalcovské ulici a tlačili před sebou prostorný kočárek se třemi vnoučaty. Neexistovalo už nic jiného, co by mohlo udělat Severuse Snapea šťastnějším.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak jsem si to přečetla už podruhý a pořád je to krásný :) I když možná by se hodilo to trochu rozvést - ne natáhnout děj, ne popisovat, co se dělo mimo zde popisované scény, ale kapitoly trochu víc rozpracovat. Mám pocit, že občas je to až moc stručné. A mimochodem - moc zajímavý pár.
Re: :)
(xinef, 24. 10. 2012 11:19)
Děkuji. Tohle je vlastně první povídka, kterou jsem napsala jako HP fanfiction, takže je to taková prvotina, a podle toho taky vypadá. Vím, že má své nedostatky a prospěly by jí dodatečné úpravy - něco rozvést, něco přepsat... Uvidím, jestli se do toho v budoucnu pustím.
Chtěla jsem napsat něco originálního a s obvyklými páry bych toho nedocílila, takže jsem vymyslela neokoukanou dvojici (vlastně si nejsem jistá, zda existují povídky s touto dvojicí). Holt mě občas baví experimentovat.
Koment
(Emily, 29. 6. 2011 11:11)
Krásná povídečka... samozřejmě že absolutně to není Snape ani nikdo jiný, ale i tak se mi líbila!
emily.blog.cz
Re: Koment
(xinef, 29. 6. 2011 11:46)Jsem ráda, že se ti povídka líbí. Severus je v ní trochu (hodně) jiný než v originále, ale jinak by ho nemohla Molly ulovit. :) Děkuji za zanechaný komentář.
Koment
(Emily, 29. 6. 2011 11:10)
Krásná povídečka... samozřejmě že absolutně to není Snape ani nikdo jiný, ale i tak se mi líbila!
emiyl.blog.cz
:)
(larkinh, 23. 10. 2012 22:55)