12. Všechno jednou končí
Ten den se sešla u Snapeových snad celá rodina, totiž hlavně Potterovi a Weasleyovi. A cože se stalo tak výjimečného? Arthur Snape právě složil O.V.C.E., závěrečné zkoušky v Bradavicích. Ba co víc, uspěl s tím nejlepším hodnocením, jakého mohl dosáhnout. Snad jen v Dějinách Čar a Kouzel trochu zklamal. Jinak měl ale skvěle našlápnuto, protože už měl dokonce zajištěné další studium v oboru lektvarů. Jeho otec mohl být na něj pyšný. Během studia v Bradavicích totiž dostal taky mnoho dílčích cen v různých soutěžích a kouzelnických turnajích a vyznamenání za vynikající prospěch a práce převážně v oboru lektvarů a bylinkářství.
Právě teď seděli venku za domem a pořádali zahradní párty. Všichni se skvěle bavili. I Severus měl dnes nezvykle dobrou náladu a Pottera a Weasleyho přivítal, dalo by se říci s úsměvem na tváři.
Zrovna seděl pod rozkvetlým stromem a pil máslový ležák. Najednou si všiml, že k němu míří Harry Potter.
„Smím si přisednout, Severusi?“
Snape si snažil vybavit si moment, kdy ho začal Harry oslovovat křestním jménem, ale paměť ho zklamala. Nejspíš to bylo během některé té jejich akce.
„Jak je libo,“ odsekl Snape, i když by ho teď nejraději někam poslal. Zrovna teď neměl na toho kluka náladu. Moment. Vlastně na něj neměl náladu nikdy.
„Arthur už pěkně vyrostl,“ snažil se Harry nějak navázat hovor.
„Toho jsem si taky všiml,“ upozornil ho Snape.
„Hodně se Vám podobá,“ tvrdil Harry.
„Měl byste si pořídit lepší brýle.“
„Nemyslel jsem vzhledově, ale povahově,“ opravil ho Harry.
„Ovšemže,“ přikývl Snape, „v jeho věku jsem taky rád pomáhal lidem.“
„Tak jsem to nemyslel.“
„Podle mě je Arthur přesná kopie Molly,“ tvrdil Severus. „Stejná postava, stejný úsměv, stejný pohled a ty dva ohníčky v očích. Oba jsou velmi starostliví a nezaleknou se žádné práce. Když je třeba, Arthur rád zaskočí za Molly v kuchyni. Kdybyste viděl, s čím vším jí pomáhá a udělal by vše proto, aby jí udělal radost.“
„Co se ale týká lektvarů a učení,“ ozval se zase Harry, „je spíše po Vás. Zběhlý v přípravě všech lektvarů a odborník na černou magii, která ho zajímá stejně jako Vás. Je po Vás pilný, pracovitý a chytrý...“
„Tím chcete říci co, pane Pottere?“ vyjel na něj Snape nakvašeně. „Že moje žena není chytrá? Že je blbá a neumí připravit ani jeden lektvar? Měl byste si dávat pozor na to, co říkáte! Molly byste neměl v mé přítomnosti urážet.“
„Ale tak jsem to přece nemyslel,“ bránil se Harry překvapený Snapeovou podrážděnou reakcí. „Samozřejmě že Molly je skvělá a chytrá žena, ale co se týká lektvarů, mám za to, že odborníkem jste tu přece jenom Vy, čímž nechci v žádném případě snížit její schopnosti. Doufám, že mi rozumíte.“
„Dobrá, ale měl byste věřit mi. Mám toho kluka a Molly na očích delší čas než Vy a s jistotou můžu říct, že Arthur je celá Molly.“
„Myslí si to i Vaše žena?“ zeptal se Harry podezíravě. „Mám takový pocit, že ona by řekla přesný opak. Totiž že Arthur se podobá spíše Vám. Vy dva byste si to měli ujasnit.“
Snape po něm vrhl zlostný pohled. Samozřejmě. Každý viděl ve svém dítěti svého partnera víc než sebe.
„Skutečně odjíždí Arthur studovat do Německa?“ vyzvídal Harry.
„Ano,“ odpověděl Snape klidně. „Něco se Vám nezamlouvá, pane Pottere?“
„Ale ne. Arthur je velmi šikovný chlapec. Myslím, že to vše zvládne.“
„Bude tam úplně sám,“ ujelo Snapeovi.
„Bojíte se o něho nebo o sebe?“ zeptal se Harry.
„Co tím myslíte?“ pohlédl na něj Snape naštvaně.
„Ptáček vyletí z hnízda a hnízdo zůstane prázdné,“ odpověděl Harry.
„Tohle na mě nezkoušejte,“ zavrčel Snape.
„Bude Vám chybět, že ano.“
„Nemyslel jsem si, že tak rychle vyroste,“ svěřil se Severus.
„To už je údělem dětí, aby vyrostly.“
„Vám se to říká, Vaše dětí teprve začaly studovat v Bradavicích.“
„Není to lehké být otcem, že?“
Snape mu věnoval zlostný pohled a pak se raději zvedl a odešel. S Potterem si nikdy nerozuměli. Výjimkou byly situace, kdy byl nablízku alkohol.
V obývacím pokoji stály tři velké cestovní kufry nabité k prasknutí. U krbu stál pohledný rudovlasý mladík v cestovním plášti. Matka plakala a objímala ho.
„Ale no tak, mami. Odjíždím jenom na pár týdnů. Na Vánoce se vrátím domů.“
Zachytil otcův pohled, který postával opodál. Konečně ho matka pustila. Utírala si oči do kapesníku.
Snape přistoupil k Arthurovi.
„Hodně štěstí, synu.“ Poplácal ho po rameni.
Arthur ho objal.
„Určitě vám napíšu co nejdřív. Nemusíte mít o ně strach. Budu v pořádku.“
Když otce pustil, všiml si, že se v jeho očích něco leskne.
Pak sebral svoje kufry a věnoval svým rodičům povzbudivý úsměv. Matka mu mávala a otec mu věnoval povzbudivý pohled.
Arthur vkročil do krbu. Vyšlehly zelené plameny a jejich syn v nich zmizel. Molly se opět rozplakala a Severus ji utěšoval, i když on sám se cítil stejně mizerně jako ona.
Byl druhý svátek vánoční. U Snapeů bylo plno. Přišli Ron a Hermiona s dětmi a Harry a Ginny s dětmi. Severus si vždycky stěžoval, že mu tam dělají jejich děti nepořádek. Nemohl vystát ten jejich děsný křik.
Seděli v obývacím pokoji.
„A jak to jde, Arthure, v Německu?“ zeptal se Harry Snapeova syna.
„Velmi dobře. Jsou ze mě nadšení a já v podstatě jsem nadšený taky.“
„Jací jsou Němci?“ zeptal se Ron.
„Velmi příjemní lidé. Rodina, u které bydlím, je ke mně velmi laskavá. Mají velmi milou dceru.“
„Dceru?“ podivil se Harry. „Ale Arhure!“
Snapeův syn se trochu začervenal. „Chodíme spolu na procházky po Drážďanech. Jsou opravdu krásné.“
„A ta dívka je taky krásná?“ zeptal se Harry a významně pohlédl na Arhura.
„Jistěže ano,“ sklopil hlavu v rozpacích. „Pomáhám jí s lektvary.“
„S ničím jiným?“ zeptal se Harry.
„Ale no tak, Harry, nech toho,“ napomenula ho jeho manželka.
„Je jí patnáct,“ přiznal Arhur. „Přece si nemyslíte, že bych s ní mohl, víte, co myslím.“
„Co změna tématu?“ ozval se Snape. „Měl bys, Harry, domluvit tvému synovi. Je ještě horší, než býval jeho dědeček James nebo prastrýc Sirius. Už mě ty jeho rošťárny unavují. Příště až někdo navrhne jeho vyloučení, tak jej v tom zřejmě podpořím, protože něco takového nehodlám v Bradavicích tolerovat.“
„Je ještě dítě,“ chtěl ho Harry bránit.
„Něco takového, že je dítě?“ podivil se Snape. „Mám takový pocit, že nedokážeš domluvit vlastním dětem a přinutit je k poslušnosti.“
Najednou skočilo něco Hermioně do klína. Vyplašeně sebou škubla.
„Vy máte kočku?“ podivila se.
„To Arhur,“ vysvětlovala paní Snapeová. „Měl o nás strach, že tu budeme sami, tak nám daroval Flíčka, aby nám nebylo smutno.“
„To je od něj milé,“ usmála se Hermiona.
„Bylo by,“ zamračil se Snape, „kdyby mi včera nevletěl do sklepa a nenadělal tam totální pohromu. Jednou tu kočku zabiju.“
„Ale tati, je to jenom zvíře,“ zastával se Arthur nebohého tvora.
„Dnes ráno jsem přemýšlel, za co mě trestáš,“ pohlédl Snape na syna a pak na kočku.
„Ale Severusi, Flíček je miláček. Včera večer, když jsem pletla, si hrál s klubíčkem. Byl tak roztomilý.“
„Takže mě vyměníš za kocoura?“ zeptal se Snape.
„Ale o čem to mluvíš, drahoušku?“ divila se Molly.
„Tak proč to zvíře spalo včera v ložnici s námi v posteli?“
„Říkal jsi, že ti to nevadí.“
„Nechtěl jsem ti zkazit radost.“
„Mami, tati,“ ozval se jejich syn. „Copak se budete hádat kvůli kočce? Nechci, abyste se rozvedli jenom kvůli nějaké kočce.“
„O rozvodu tu řeč nebyla,“ uklidnil ho otec. „Poražený tu bude jenom jeden. A to ta kočka.“
„No, výborně,“ zajásal Arthur. „Vidím, že kočka už plní svůj účel. Nuda tu jistě nebude. Což bylo mým plánem.“
Snape ho provrtal svým pohledem.