11. Zase ty Bradavice
Severus se po několika letech vrátil zpátky na post učitele lektvarů. Tuhle práce opustil, když jeho manželka otěhotněla. Chtěl se o ni postarat a být jí nablízku. A když se mu narodil syn, rozhodl se, že se mu chce věnovat co nejvíc to půjde. A to by nebylo možné, kdyby zůstal učit v Bradavicích.
Právě seděl u učitelského stolu na zahajovací hostině. Dveře do Velké síně se otevřely a dovnitř cupitali prváci. Snape jim nevěnoval pozornost. Tuhle ceremonii už dávno znal. Každý rok to bylo stejné.
Vyslechli si Moudrý klobouk a pak zástupce ředitele začínal vyvolávat jednoho studenta za druhým. Ti si vždy usedli na židli a po chvíli klobouk vykřikl jméno koleje, do které byl student zařazen.
Najednou Severuse něco upoutalo. Zvedl oči. Z davu právě vystupoval jeho syn. Nejistě se posadil na židli a za chvíli měl na hlavě Moudrý klobouk.
Už je to tady. Můj syn začíná studovat v Bradavicích. Vím, že to dotáhne daleko. Je to velmi šikovný chlapec.
„NEBELVÍR!“ rozeznělo se celou síní.
Severus sebou trhl.
Moment. Nebelvír? Cože? To musí být nějaký omyl. Tohle je můj syn. Ten přece patří do Zmijozelu stejně jako já. Tohle mi nemůžou udělat. To přece musí být nedorozumění.
Viděl, jak jeho syn usedá k nebelvírskému stolu. Pak pohledem zabloudil k učitelskému stolu a usmál se na svého otce, který ale v danou chvíli nebyl schopen mu jeho úsměv vrátit.
Nebelvír! Jak mi to jenom mohli udělat?
Studenti se vyřítili z učebny. Právě skončila neoblíbená hodina lektvarů s ještě méně oblíbeným profesorem Snapem. Profesor zrovna sebral své věci a chtěl odejít. Když se ale otočil, jeho zrak spočinul na rudovlasém chlapci.
„Arthure, co tu ještě děláš?“ zeptal se svého syna překvapeně.
„Tati, můžu se tě na něco zeptat?“
„Jistě. Ptej se,“ vybídl ho otec.
„Proč nikdy nepochválíš můj lektvar? Vím zcela jistě, že ho mám vždy v pořádku.“
Severus zaváhal. „Víš,...“
„Je to proto, že jsem z Nebelvíru?“ ptal se jeho syn zklamaně. „Slyšel jsem, že nikomu jinému kromě studentů z tvé koleje body nedáváš. Je to kvůli tomu? Že nejsem ve Zmijozelu?“
Severus si povzdechl. „Arthure, víš, že to tak není.“
„A jak tedy? Nikdy jsi mě nepochválil. Nikdy. Nepamatuji si, že bys kdy dal někomu bod, kdo byl z jiné než tvé vlastní koleje. Chválil jsi toho namyšlence ze Zmijozelu, i když Suzy vedle mě, měla ten lektvar stokrát lepší než on. Nemyslel jsem si, že jsi takový.“
Arthur se vztekle otočil a vyběhl z místnosti.
Severus na něj ještě zavolal, ale jeho syn už byl pryč.
Profesor lektvarů seděl za stolem ve svém kabinetě. Opravoval právě eseje svých studentů, když někdo zaklepal na dveře jeho kabinetu.
„Vstupte!“ vyzval dotyčného chladným hlasem Severus.
Do místnosti vstoupil jeho syn.
„Chtěl jsi se mnou mluvit, tati?“ zeptal se ho nesměle a zavíral za sebou dveře.
„Posaď se, Arthure,“ vybídl ho otec a ukázal na protější židli.
Arthur si sedl a upřel svou pozornost na Snapea. Snažil se odhadnout důvod, proč si ho jeho otec nechal zavolat.
„Dáš si něco k pití?“ zeptal se ho jeho otec zdvořilostním tónem.
„Nejsme tu přece proto, abychom společně popíjeli anebo si vyprávěli veselé historky z hodin,“ vyjel na něj jeho syn zcela nečekaně. „Vím, že proto jsi mě nezavolal. Ty řeči okolo můžeš prosím vynechat.“
Severus se zamračil. Tón, kterým s ním mluvil jeho syn, se mu v žádném případě nezamlouval.
„Dobře, máš pravdu,“ souhlasil. „Takže k věci. Nejsme teď doma, ale ve škole a tady jsem pro tebe profesor Snape. Podle toho se musíme taky chovat. Arthure, napadlo tě někdy, že každý ode mě čeká, že ti budu nadržovat a dávat to nejlepší hodnocení, že tě budu vychvalovat a tvrdit o tobě, že jsi nejlepší student na škole? Jsi můj syn a pro mnohé to znamená, že nedokážu být k tobě objektivní. Víš, jak by se na tebe dívali spolužáci? Obviňovali by mě, že ti nadržuji. Nejdřív by si stěžovali studenti, pak rodiče. Nakonec bych se musel svého místa vzdát. Chápeš, co tím myslím?“
Arthur mlčky přikývl a Severus si ho změřil zkoumavým pohledem.
„Arthure, jsi ten nejlepší student na škole. Neříkám to proto, že jsi můj syn, ale protože po těch letech, co zde učím, poznám talentovaného kouzelníka. Nepopírám, že jedním z faktorů, proč jsi tak dobrý, je to, že základní kouzla jsem tě naučil už doma. Pokud ale budeš s učením pokračovat stejně jako dosud, troufám si říct, že to dotáhneš daleko. Talent máš, jsi šikovný a pilný. Máš všechny dobré vlastnosti na to, abys uspěl. Tvoje lektvary jsou ty nejlepší, jaké jsem kdy u prváka viděl. Ale to je samozřejmě z toho důvodu, že všechny jsi již zvládl připravit doma.“
Severus se na něj usmál a jeho syn mu úsměv nejistě vrátil.
„Takže chápeš, proč tě nechválím na svých hodinách?“
Arthur přikývl. „Máš pravdu, tati. Proč bys mě měl chválit za něco, co jsem už uměl dávno před nástupem do Bradavic? To by nebylo vůči ostatním moc fér.“
„A s těmi body, jak jsi říkal o Nebelvíru a Zmijozelu...“ pokračoval otec.
„Jsi prostě takový,“ přerušil ho jeho syn. „Proč by ses měl najednou chovat jinak kvůli mně? Mně to nevadí. Nejde mi o to, abych v hodině získal co nejvíc bodů, ale abych získal co nejvíc znalostí a vědomostí.“
Severus měl najednou strašnou chuť svého syna obejmout. Byl na něj neskutečně pyšný.
„A ještě něco, Arthure, než odejdeš. Dohodl jsem se s ředitelkou, že smíme o víkendu domů. Uděláme mamince radost. Co ty na to?“
„Super!“ vykřikl Arthur nadšeně. „Musím si pro ni připravit nějaký dárek nebo překvapení.“
Severus se začal široce usmívat. Ten kluk byl tak roztomilý. Molly byla úžasná ženská a takového milého a pozorného syna si zasloužila. Arthur si jí hrozně vážil. Vážil si obou svých rodičů, ačkoli se někdy nebál prezentovat svůj názor, který byl odlišný od názoru svých rodičů.
