10. Lektvary mě baví, protože jsem Snape
Severus spokojeně oddechoval. Tvrdě spal. Najednou na jeho tvář dopadly ostré sluneční paprsky. Chtěl se otočit na druhý bok, zakrýt si rukou tvář, ale bylo už pozdě. Otevřel oči. U okna stála Molly a upravovala závěsy. Pak se otočila a zpozorovala svého manžela.
„Severusi?“ podivila se překvapeně. „Proč spíš v obývacím pokoji?“
„Nechtěl jsem tě v noci rušit.“
„Muselo se ti spát velmi nepohodlně. Neměl jsi tu zůstávat. Ty bys mě přece nerušil.“
„Byl jsem opilý,“ přiznal se. „Copak bys chtěla spát vedle chlapa, který smrdí alkoholem?“
Molly se uzarděla. „Severusi, ty jsi tak ohleduplný.“
„Arthur ještě spí?“ zeptal se.
„Ano. Mám ti něco přinést? Čaj, kávu, kakao, cokoli?“
„Ne, to je v pořádku. Půjdu se podívat, jestli někde nemám nějaký lektvar proti kocovině.“
„A jak si to včera užil Harry? To loučení se svobodou?“
„Řekl bych, že si to opravdu užil, i když mám takové tušení, že si z toho nakonec nebude nic pamatovat. Stejně jako Ron.“
Severus se pobaveně ušklíbl. „Kdybys je viděla. Takové nesmysly, co tam vyváděli. Totálně namol, ti o sobě vůbec nevěděli.“
„A ty?“
„No, někdo na ně musel dohlédnout.“
„Opravdu?“
„Dobře, taky jsem byl trochu mimo. Mám takový pocit, že jsem tam dokonce tančil na stole. Ale vůbec nevím proč. Nakonec jsem to byl ale já, kdo ty dva dopravil domů. Sami by určitě netrefili. Ron se tam už ke konci válel jenom pod stolem. Ostatně to je u něj typické. Ten kluk nic nevydrží.“
„Je dobře, že si rozumíš s Harrym a Ronem,“ usmála se Molly šťastně.
„Jenom po pár skleničkách,“ opravil ji Severus a posadil se. Vzápětí se mu ale roztočila hlava. „Tohle bych moc často neměl dělat.“
„Často?“ podivila se Molly.
„No, ta naše svatba, narození našeho syna, do toho teď svatba Harryho a Ginny a za dva měsíce zase Ron a Hermiona. Mě to přijde v posledních čtyřech, pěti letech opravdu hodně. Ani nevím, proč mě Harry pozval na tu včerejší akci. Jediné, co mě napadá, tak si vzpomněl na to, jak jsme oslavovali Arthurovo narození. Že by se tam se mnou tak skvěle pobavil a chtěl si to včera zopakovat? Možná potřeboval jenom někoho na placení. Slyšel jsem, že po té naší akci, mu zůstal v Děravém kotli nějaký dluh. Asi se chtěl podobným věcem vyhnout, a tak pozval mě, abych za ně zaplatil, až se ztřískají.“
„Kolik vás tam včera bylo?“
„Hodně, aspoň ze začátku. Nakonec jsme tam zůstali já, Harry, Hagrid a Neville a ti ostatní, co leželi pod stolem. Ti už o sobě nevěděli. A my o nich taky, dokud jsme nezačali hledat Rona.“
„Budou v pořádku?“
„Jenom budou mít pěknou bolest hlavy. Myslíš, že bych je měl navštívit a donést jim nějaký lektvar? Harrymu lektvary nikdy nešly. O Ronovi ani nemluvím. Nemyslím, že by byli schopni si nějaký připravit, navíc ve stavu, v jakém se budou nacházet.“
„Byla bych ráda, kdybys tam zašel.“
„Budou mít pocit, že je kontrolujeme,“ namítl Snape.
„Jsou to moje děti,“ protestovala Molly. „A dokud se neožení, tak za ně nesu zodpovědnost.“
„Ne, tak docela,“ opravil ji Snape. „Jsou už plnoletí. Ale souhlasím s tebou, že dokud nebudou mít manželku, která by se o ně postarala, musíme to udělat my. Pořád je tam ještě ale Ginny.“
„Stejně si myslím, že by tam jeden z nás měl zajít,“ tvrdila Molly.
„Dobře, půjdu tam,“ uklidnil ji Snape.
„Půjdu přichystat snídani,“ omluvila se Molly a odešla do kuchyně. Severus se zvedl z pohovky a odešel najít lektvar proti kocovině, aby měl tuhle nesnesitelnou bolest co nejdříve za sebou.
Pokoj ozářily zelené plameny a v krbu se objevila postava Severuse Snapea. Muž vstoupil do místnosti. Setřepal prach ze svého hábitu, když najednou do místnosti vtrhl malý rudovlasý chlapec a vrhl se k Snapeovi.
„Tatíí,“ křičel a pak skočil muži kolem krku. Severus ho objal a zvedl ze země.
Vzápětí se ve dveřích objevila Molly.
„Jak se mají Harry a Ron?“ ptala se ustaraně.
„Snad už lépe,“ prohodil Snape. „Po tom lektvaru by měli.“
Pak se obrátil na svého syna v náručí. „Nezlobil jsi maminku?“
Chlapec zavrtěl hlavou a usmíval se na svého otce.
„Pomáhal mi v kuchyni,“ doplnila ho Molly. „Je vážně hrozně šikovný. Tuhle si nalil vodu do několika skleniček a hrál si, že připravuje nějaké lektvary. Opravdu, Severusi, myslím, že ho to baví. Možná bys to měl zkusit a něco ho naučit. Mám takový pocit, že by mu to šlo.“
Severus pohlédl na svého syna. „Vážně jsi dělal lektvary?“
Chlapec horlivě přikývl.
„Dělal jsi nějaký konkrétní? Mnoholičný lektvar? Doušek živé smrti? Veritasérum?“
Jeho syn zavrtěl hlavou. „Nápoj lásky – pro tebe a pro maminku.“
Severus se pousmál. Pomyslel si, že on ani Molly něco podobného nepotřebují, ačkoli je pravda, že své manželce řekl, že ji miluje jenom jednou v životě, a to tehdy v porodnici, kdy jej konečně pustili k Molly a zároveň jim přinesli jejich syna. Když tam tak seděl s těmi dvěma, věděl, že tohle je ten nejšťastnější okamžik jeho života.
Asi by měl svému synovi vysvětlit, že nápoj lásky nezpůsobuje lásku v pravém slova smyslu. I když zapochyboval, že by si něco takového v tak raném věku jeho syn plně uvědomoval, co to je pravá láska. Vždyť si tím ani nebyl jistý on sám, jestli skutečně ví, co je to láska.
Severus si s úžasem všiml, jak příprava lektvarů jeho syna baví. Nejprve mu dával jednoduché úkoly něco připravit, zamíchat, podat. Jeho syn sledoval každý jeho pohyb. Nebylo pochyb, že se od něj učí. Časem, kdy pochopil, že má jeho syn pro tyhle věci nadání, ho pověřoval složitějšími úkoly.
Arthur byl velmi pečlivý a nic nedělal zbrkle. Něco takového se při přípravě lektvaru ani nehodí. Jelikož byl ale jeho syn stále v předškolním věku, dovolil mu dělat pouze jednoduší lektvary, u kterých jakákoli chybička nemohla způsobit nějaký výbuch nebo nebezpečnou reakci. S těmi složitějšími pomáhal Arthur svému otci pod přísným dohledem.
Brzy se malý Snape vyznal ve všech přísadách do lektvarů. Jeho otec ho naučil počítat tak, aby byl Artur schopný navážit to správné množství. A některé úkony při zhotovování lektvaru přenechal svému synovi úplně.
Ačkoli byl Snape přísný ve svých hodinách, nikdy svého syna nezkritizoval a nevynadal mu. Častokrát se stalo, aspoň v jejich začátcích, že Arthur udělal něco špatně a zkazil celý lektvar. Severus to však mlčky přešel. Vždy svého syna ujistil, že to nevadí a že to zkusí znovu. Arthur vždy nadšeně přikývl a nachystal přísady pro další lektvar.
Tahle idylka ale skončila s Arthurovými pátými narozeninami. Harry si totiž dovolil darovat mu létající koště, což malého chlapce velmi zaujalo a celé dny nedělal nic jiného, než že seděl na koštěti a létal po domě nebo venku po dvorku.
Snape ho vždy zamračeným pohledem sledoval. Tentokrát to Harry Potter přehnal. Jeho nenávist k tomu chlapci byla zpátky. Nic na tom nezměnil fakt, že se Harry stal Mollyiným zeťem.
Byli v obývacím pokoji. Hermiona a Ron seděli vedle sebe na pohovce a Ginny u krbu v křesle. Molly právě přinesla koláčky a nabízela hostům. Severus stál u okna a sledoval, jak si malý Arthur hraje s Harrym na dvorku. Měl pocit, že toho Pottera nenávidí víc než kdy jindy.
Po pár minutách se Harry a Severusův syn vrátili domů. Harry vstoupil do místnosti. Severus po něm vrhl nenávistný pohled, který Harry tak dobře znal. Arthur přiběhl ke svému otci.
„Bavil ses dobře s Harrym?“ zeptal se ho Severus příkře.
„Ano, Harry je strašně super,“ přikývl Arthur nadšeně.
Severus se zamračil ještě víc. Nestačilo, že bude mít Harry vlastní dítě, ještě musí ukrást jeho, Severusova, syna. Tohle přehnal.
Arthur si odběhl umýt ruce do kuchyně. Když se vracel, držel v ruce nějakou skleničku. Opět přistoupil ke svému otci, který tentokrát seděl ve svém oblíbeném křesle.
„Podívej, tati, to jsem udělal,“ pochválil se. „Pro tebe.“
Severus pohlédl do skleničky a okamžitě poznal Čistící lektvar.
„Tos udělal sám?“ zeptal se podezřívavě.
Chlapec přikývl.
„Molly?“ zvedl zrak ke své manželce.
Ta zavrtěla hlavou. „Nic o tom nevím. Snad jen že se Arthur v poslední době pořád někde ztrácel. Říkala jsem si kde asi a tady máme možné vysvětlení.“
„Takže tady jsou ty přísady, co se mi v poslední době začaly ztrácet v laboratoři?“ zeptal se Snape přísně. „Víš, že jsi mi lhal, že o tom nic nevíš?“
Arthur se zatvářil vyplašeně. „To bylo překvapení,“ špitl.
Snape si od něj vzal skleničku s lektvarem a prohlédl si tekutinu v ní. Zvláštní, ale byl to skutečně Čistící lektvar. Pohlédl na svého syna.
„To jsi připravil úplně sám?“ zeptal se s notnou dávkou nedůvěry v hlase a zdůraznil poslední dvě slova.
Arthur opět přikývl.
„Odkud znáš postup? Myslel jsem, že číst ještě neumíš,“ zatvářil se přísně.
„Díval jsem se, jak to děláš ty,“ přiznal se Arthur a tvářil se nejistě a provinile.
Snape se přestal ovládat a začal se smát.
„Tak ty mi tu potají vaříš lektvary? Myslel jsem, že tě baví létání.“
„Už ne,“ tvrdil jeho syn. „Létání je po nějaké době docela nuda. Lektvary jsou lepší. Kdy budeme vařit zase další?“
Severus ho objal, zvedl ze země a posadil si ho na klín.
„Třeba zítra.“
„Tak jo,“ přikývl chlapec nadšeně a zatleskal.
„Ale, Arthure, nemůžu tě naučit všechny lektvary,“ upozorňoval ho jeho otec. „Co bys ses pak učil ve škole?“
Jeho syn se uculil.
A Snape byl opět šťastný. Měl zpátky svého syna.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj, jsem ráda, že jsi ráda. :D Bohužel bych řekla, že z těchto stránek asi nemůžeš být tak zcela nadšená, jelikož jsou stále ve výstavbě. Proč má den jenom 24 hodin?
Moc mě těší, že znáš mou tvorbu. Je to pro mě pocta. Milé povzbuzení od čtenáře je vždy motivací k další činnosti. Vždycky mě těší, když se o mně píše jako o dobrém autorovi. Někdy mám z komentářů pocit, že to opravdu umím. :D Nepřeháníš to trochu s tou chválou?
Ne, že bych si nevěřila. To je jiná kategorie. Nikdy neuškodí být trochu realista. Jiní to umí líp, co bych si nalhávala. Nechci přece znít namyšleně. :D
Múza mě nikdy neopouští. Někdy bývá jenom problém k tomu PC prostě sednout a napsat to. Jsem totiž jako Váha někdy pořádně líná a nejde o to, že bych neměla inspiraci. Prostě se nechce nebo není nálada. Ale pracovat budu dál.
Díky, že ses zde stavila a zanechala milý komentář.
...
(Dorea, 8. 4. 2011 15:56)
určitě jsou lepší, ale o to je to větší povzbuzení, že se můžeme hnát abychom byli lepší a lepší :) jsem ráda, že jsem ti udělala radost a třeba i trochu povzbudila múzáka
k tvým příběhům se určitě budu nejednou vracet :)
...
(Dorea, 20. 3. 2011 1:10)
ty ani nevíš, jak jsem moc ráda, že jsem narazila na tvé stránky, tvou tvorbu čtu už docla dlouho, ovšem nemám účet na ff.netu takže tam komentáře nepíšu, já tvoji tvorbu miluju!!!!
to s jakou lehkostí mícháš drama a pak tam mrskneš takovej vtip, často okořeněný nemalou ironií, bravurní, jsem ráda, že jsi si rozhodla udělat stránky a doufám, že se tady objeví i Jiný Severus, jiný svět a já budu moc psát komentáře i k němu
držím pěsti, aby tě múza neopouštěla na příliš dlouhé doby a těším se na další tvorbu
-.-.-.-.-.-.-.-.-.-
http://decka-nad-kotlikama.blog.cz/
to Dorea:
(Xinef, 21. 3. 2011 11:28)