05. Nejlepší den pro Molly, pro ostatní ten nejhorší
Severus Snape a celá Mollyina rodina seděli u společného stolu. Severus celý večer zarytě mlčel. To, co se teď chystal říci,… Nechtěl to říci. Doufal, že se stane zázrak a nedojde k tomu. Jenomže to by tu nesměla sedět Molly.
Po večeři se zvedla, přešla k Severusovi a objala ho kolem ramen. Pohlédla na své děti.
„Já a Severus bychom vám chtěli něco říci,“ pronesla slavnostním tónem.
A je to tady. Pokud jsem ještě neumřel, tak tohle jsou moje poslední minuty života.
Rozhlédl se po přítomných.
Nemá dost odvahy, aby to řekl. Je zbabělec. Ano, je. Na jeho místě by byl zbabělec možná každý.
Zhluboka se nadechl.
Ještě není pozdě. Nemusí to udělat. Může říct něco jiného.
Pohlédl na Molly po své pravici.
Ale ne. Nemůže. Musí to udělat. Musí to říct. Nemůže zklamat Molly.
Zvedl se ze své židle.
„Já a Molly,“ začal nejistě. „Máme se rádi.“
Zachytil jejich nechápavé pohledy.
„Chceme se vzít. Požádal jsem ji o ruku.“
„A já řekla ano,“ doplnila ho Molly nadšeně a vlepila mu polibek na tvář.
Všichni se zatvářili naprosto šokovaně a zdálo se, že nejsou schopni jediného slova.
„Cože?“ zvedl se Ron prudce ze židle. „To snad nemyslíš vážně? Ty si chceš vzít toho… Toho…“
„Zachránil ti život, Rone,“ připomněla mu už po tisící jeho matka.
„Já vím,“ okřikl ji její syn. „Ale kvůli tomu si ho přece nemusíš brát! Je to Snape! Ty ses asi zbláznila.“
„Takhle byste neměl mluvit se svou matkou, pane Weasley,“ zastal se Snape Molly.
„Ty se do toho nepleť, ty hajzle! Cos jí udělal? Jaký lektvar jsi jí to dal? Čím jsi ji omámil? Cos provedl s mou matkou? Pod jakou kletbou je? Vím, že tohle není ona. Nikdy by si nevzala takového mizeru, jako jsi ty, Snape!“
Severus se ušklíbl. Kdyby to bylo jenom tak jednoduché. Kdyby stačil jenom ten lektvar. Moment. Proč ho to vlastně nenapadlo? Jistě by existoval způsob, jak se zbavit Molly pomocí magie. Jistě by se našel lektvar, který by mu pomohl. Proč ho to dosud vlastně nenapadlo? A chce se jí vůbec zbavit? Kdyby chtěl, jistě by to už dávno udělal a netrpěl by v její společnosti. Kdyby ji neměl rád, nemusel by se každý den tak přetvařovat a přemáhat. Možná mu Molly nevadí zas až tak moc, jak si vždycky myslel.
„Věřte mi, pane Weasley, že bych vaší matce nikdy žádný lektvar s podobnými účinky nepodal. Nejsem přece blázen. Pokud si mě chce Molly vzít, je to čistě její vůle. Rozhodla se sama a její rozhodnutí jsem nijak neovlivňoval. Bohužel. A pro Vaši informaci. Nikdy jsem se oženit nechtěl. Tedy od jisté chvíle jsem věděl, že už navždy zůstanu sám, že už navždy chci zůstat sám, protože... Ale své osobní důvody Vám sdělovat nemusím. S Molly jsem na výběr neměl. I Vy jednou poznáte, že ne všechny Vaše sny a přání se Vám splní, tak jako se nesplnily mě. V životě se stanou nečekané věci a Vy budete muset zareagovat. A když nemáte čas na rozmyšlení, nevíte, jestli děláte dobře nebo špatně, a tak i já si beru Molly a doufám, že tohle je to správné rozhodnutí, i když to ukáže teprve čas. Jediné, na co se nyní spoléhám, je to, že když nevím, do čeho se teď ženu, tak to ví aspoň Molly.“
Já jsem se snad zbláznil. Co to tady kecám? To měl být nějaký můj proslov nebo co? Tohle není můj styl. Dost, raději už budu mlčet. Nikomu tady nemusím nic vysvětlovat a objasňovat, proč zrovna já si beru Molly. Nebo možná proč zrovna mě – Severuse Snapea, starého zahořklého mládence, neoblíbeného bradavického profesora, toho, který zapříčil smrt jediné ženy, kterou kdy miloval, si chce vzít Molly Weasleyová.
To je zvláštní. Připadám si jako jeden z těch, co tu sedí u stolu a hledí na mě a na Molly. Vím úplně přesně, co cítí a jaký šok prožívají. Vím, že si kladou úplně stejnou otázku jako já. Proč zrovna já? Proč si Molly musí z těch desítek mužů, jež se pohybují v jejím okolí, vybrat zrovna mě? Určitě nejsem skvělá partie. Zrovna teď jsem nezaměstnaný. Nemám stálý příjem. Mám starý, polorozpadlý dům, ve kterém se už několik let neuklízelo. Jaké myšlenkové pokroky vedly k tomu, aby došla k závěru, že já jsem ten, koho si chce vzít? Jsem si jistý, že jsem nikdy byť jen nepatrným gestem nenaznačil, že by mi mohla být sympatická. Choval jsem se k ní naprosto lhostejně a s chladným nezájmem. Jak ji jen mohlo napadnout, že bychom mohli být manželé? Tohle je jako zlý sen.
Možná bych měl jít ke svatému Mungovi, aby se na mě podívali. Jistě teď vůbec nevím, co říkám, dělám a co si myslím. Tedy vím to, ale nemůžu to ovlivnit. Vždycky řeknu opak toho, co si myslím, a udělám opak toho, co chci. Je možné, že jsem nemocný? Není to psychická porucha? Nespadl jsem náhodou ze schodů? Kdy jsem se udeřil do hlavy? Nebo za to může přemíra alkoholu?
„Pokud chcete slyšet můj názor,“ ozval se opět Ron, „tak ne. Nesouhlasím s tou svatbou. Nikdo, žádný chlap, mi nemůže nahradit tátu. Táta byl jenom jeden. A Snape se mu nikdy nebude ani náznakem podobat. Myslel jsem, že jsi měla tátu ráda. Kdybys ho ráda měla, nebrala by sis teď toho hajzla Snapea. Je to rok, co táta odešel. Teprve rok a ty už sis našla za něj náhradu? Jak jsi jenom mohla?“
Ron to tentokrát opravdu přehnal. Zřejmě zaútočil na to pravé místo, protože Molly vytryskly slzy a utekla. Snape tam zůstal stát úplně sám napospas těm, kteří ho nikdy neměli rádi.
„Pane Weasley, takhle byste neměl mluvit s Vaší matkou. Chápu, že Vás její rozhodnutí ohledně našeho sňatku poněkud vyvedlo z míry nejspíš stejně jako mě, ale neměl byste jí takhle ubližovat. Je to totiž to poslední, co byste teď měl dělat. Buď ji předneste rozumné argumenty ohledně zrušení naší svatby a přesvědčte, ji, ať to nedělá, anebo jí prostě věřte jako já a nechte ji konat.“
„O co Vám jde?“ vyjel na něj Ron. „Co tím sledujete? Proč si chcete vzít zrovna moji mámu? Jaké s ní máte úmysly? Vím, že ji nemilujete, vím, že ji nemáte rád. Co má ona, co jiná nemá? Jestli ji ublížíte, jestli ji zkřivíte jenom vlásek...“
„Tak co? Uřknete mě? Zabijete mě? Nechci podceňovat Vaše schopnosti, ale mám takový pocit, že tohle by bylo nad Vaše síly.“
„Myslíte si, že když jste mi zachránil život, tak že Vám teď něco dlužím? Že Vám nemůžu ublížit? Že jste teď pro mě něco jako bůh? Že jsem na Vás změnil názor? Pro mě jste stále ten samý Snape, který uráží studenty a vysmívá se jim. Jste podlý a vypočítavý. A jsem přesvědčen, že s mou matkou máte nekalé úmysly. A já přijdu na to jaké.“
Obrátil se ke svým přátelům. „Pojď, Hermiono, přece nebudeme sedět u jednoho stolu s tím mizerou. Harry?“
On i Hermiona, Harry a Ginny a Ronovi bratři George a Percy se zvedli a odešli. Snapeovi se to ale zamlouvalo, protože ani on nestál o jejich společnost. Chtěl odejít z tohoto proklatého domu, když si vzpomněl na Molly. Napadlo ho, jestli by ji přece jenom neměl vyhledat a zkontrolovat, jestli je v pořádku. Ne, tahle myšlenka se mu nezamlouvala. Vydal se k domovním dveřím. Už stiskl kliku, když ji zase pustil a vydal se po schodech nahoru do Mollyiny ložnice.
Opatrně zaklepal, ale nikdo se neozval.
Co tu vlastně dělám? Vůbec tu přece nemusím být. Není přece moje starost, jak je Molly .Je už dospělá, ví, co dělá. Přece si nenechá poroučet od vlastního syna. Nemůže brát jeho slova vážně. Do jejích věcí mu totiž nic není
Zaklepal podruhé. „Molly, to jsem já, Severus. Můžu dál?“
I tentokrát se nikdo neozval.
Snapeovi došla trpělivost. Nějak brzy, ale přesto. Nehodlal tam postávat na chodbě, když hrozilo, že by se mohl objevit někdo z té její zatracené rodiny a začít mu zase nadávat.
Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Molly seděla na posteli a plakala. Zavřel za sebou, ale nevkročil dál do místnosti. Zůstal stát u dveří jako zkamenělý.
Proč tu jsi, Severusi? Co si myslíš, že teď budeš dělat? Měl bys jít a uklidnit ji. Myslíš, že to zvládneš? Není to něco, co bys dělal každý den. Kdy naposledy jsi někoho utěšoval? Počkej, hned si vzpomenu. Aha, tak nikdy. Co teď? Mám ji obejmout? Co jí mám říct? Nemusels tu jít. Aspoň by ses vyhnul něčemu takovému. Asi jsem se vážně zbláznil.
Přisedl si k ní na postel. Neprotestovala, ale ani náznakem nedala najevo, že si jeho přítomnosti všimla. Severus na ni zmateně pohlédl.
„Molly,“ oslovil ji, ale ona ho neslyšela, nebo to tak aspoň vypadalo.
Severus zaváhal, než se odhodlal, a dotkl se její ruky. Na tohle gesto už Molly zareagovala. Zvedla k němu své uplakané oči. Černé oči pohlédly do těch jejích jasných, čistých očí. Severus se na chvíli v jejich hloubce úplně ztratil. Nebyl schopen slova, dokud od něj Molly své oči neodtrhla, aby si utřela další neposednou slzičku.
„Molly,“ zašeptal Severus opět její jméno. „Neplač. Nestojí ti to zato. Ron tě nechápe. Nemůže tě pochopit. Není na tvém místě, neví, jaké to je. Potřebuje jenom čas. Čas, aby se s tím vším vyrovnal. Zcela logicky ho napadlo, že bych měl být náhradou za Arthura. To by napadlo každého. Ale my přece víme, že já nejsem žádná náhrada. Ty víš, že já nejsem on a nikdy jím nebudu. Prostě jsem jenom druhý. Vím, že na Arthura nikdy nezapomeneš. Nemám ti to za zlé. Naopak vím, že tak je to správně. Byla by ale chyba srovnávat mě s ním a srovnávat vaše a naše manželství. Nikdy nezaujmu ve tvém srdci jeho místo. Vždycky tam bude. A já budu jenom kousek vedle, na místě, které bylo vždy rezervováno jenom pro mě. V žádném případě nechci ohrozit Arthurovi pozici. Naopak, zlobil bych se, kdybys kvůli mně zapomněla na něj, na vaše manželství, společně prožité chvíle, radosti i strasti. Začínáš jenom novou etapu svého života. Bohužel bez něj, ale máš tu mě. Bude to v pořádku. Uvidíš, že se vše vyjasní a časem se to zlepší. Oni se s tím srovnají.“
Stiskl její ruku ve své. Snad poprvé za tu dobu, co se znají, měl pocit, že mu její přítomnost není nepříjemná. Byla tak křehká a zranitelná. Měl pocit, že ho to muselo nějak citově zasáhnout. Nevěděl, co v tu chvíli cítil, ale bylo to něco hřejivého.
Pak ale jako by si uvědomil, že se něco děje, zvedl se, rozloučil se a odešel.
Doma si sedl do svého křesla a načal další láhev ohnivé whisky. Napadlo ho, že od té doby, co poznal Molly, začal nějak víc pít. Jenomže když to s ní bylo tak těžké. Sám by to nikdy nezvládl a potřeboval něco, co by ho nějak povzbudilo.
Přemýšlel o dnešním dnu. Bylo mu jasné, jak se ke sňatku postaví celá její rodina. Bylo mu jí líto, protože se nikdo za ni nepostavil. Molly stála sama proti všem, a to bylo rozhodně špatně. Nemusela se tak ale rozhodnout. Ještě stále nechápal, proč si vybrala zrovna jeho. Copak netušila, jak zareagují její nejbližší? Mohla se tomu všemu prostě vyhnout. Vybrat si někoho „lepšího“. Nebyl si jistý, jestli to nemá brát jako poctu, že se Molly rozhodla právě pro něj. Měl-li být k sobě totiž upřímný, Mollyina náklonnost ho těšila. Znamenalo to totiž, že je pro ni něco víc než ostatní.
Vyprázdnil sklenici a nalil si další. Byl si jistý, že kdyby tehdy nezachránil Rona, mohlo to vše být úplně jinak. Kolikrát už ho napadlo, že to neměl dělat. Nestala by se spousta těch nepříjemných věcí. Nemusela by to otravovat Mollyina přítomnost, její slova, starostlivost a péče. A hlavně by se po pádu Pána zla mohla zahrabat ve svém bytě a už dál by nemusel snášet Harry Pottera, který teď žil právě u Weasleyových. Setkání s Mollyinou rodinou bylo pro něj vždy hotové peklo. Proč zrovna Mollyin syn musí být Harryho nejlepší přítel a proč její dcera musí být Harryho přítelkyní? Pak mu ale došlo, že by ho ve své rodině nechtěl nejspíš žádný z bradavických studentů, hlavně pokud to nebyl student Zmijozelu.