04. Severusovo "A dost!"
V Lasturové vile se ten den sešla spousta lidí. Celá rodina Weasleyových, DeLacourových a… nečekaně Severus Snape. Rozhodně měli důvod k oslavě. Billovi a Fleur se narodila dcera Victoire a na zahradě se konala velká oslava.
Všichni novopečeným rodičům srdečně blahopřáli, dokonce i … Severus Snape. Jak tyhle chvíle ale nesnášel. Nechápal, proč ho Molly zve na jejich rodinné oslavy. On přece nebyl jejich příbuzný, dokonce nebyl ani jejich rodinný přítel. Ano, zachránil Rona, ale Molly už to se vším prostě přeháněla. Dnes přetekl pohár jeho trpělivosti. Trvá to už den co den od té doby, co zachránil Rona. Neutekl den, kdy ho Molly nepozvala k sobě domů.
Večer, když doprovázel Molly domů, se na chvíli u ní ještě zdržel. Sedl si v kuchyni ke stolu. Molly mu okamžitě nalila sklenici dobrého moku.
„Molly, posaď se prosím na chvíli vedle mě,“ požádal ji Severus.
Žena ho milerád poslechla a přisedla si k němu.
„Myslel jsem, že se to časem zlepší, ale je to, čím dál tím víc horší,“ začal Severus a pohlédl na ženu po své levici. Nedočkavě hltala každé jeho slovo. „Už to tak dál prostě nejde. Měli bychom s tím přestat.“
Najednou pohlédl do jejích krásných očí. Ponořil se do jejich hloubky a nahlédl do jejich myšlenek.
Pokračuj, Severusi.
Řekni to.
Řekni, že mě máš rád, že je ti se mnou dobře.
Řekni, že jsem žena tvého života, že mě miluješ.
Zeptej se mě.
Má odpověď je ano.
Chci si tě vzít.
Vím, že celý ten rok se dost dlouhá doba, aby sis uvědomil, co pro mě znamenáš.
Jsi pro mě víc než jen dobrý přítel.
Po smrti Arthura jsem myslela, že zůstanu už navždy sama, ale pak ses objevil ty. Dal jsi mému životu opět smysl a s tebou jsem si uvědomila, že můžu být i bez Arthura šťastná.
Zachránil jsi mého syna a mě jsi zachránil od samoty.
No tak, Severusi, řekni to.
Aani nevíš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekala.
Jsem tak šťastná.
Severus se vrátil zpátky. To, co si ale přečetl v Mollyiných myšlenkách, ho zlomilo. Asi se zbláznil. To je jediné rozumné vysvětlení.
„Molly, já… nedokážu to říct,“ dostal nakonec ze sebe. „Musím už jít.“
A pak se najednou zvedl a bez rozloučení zmizel. Zmatená žena zůstala sedět u stolu a dlouho hleděla na dveře, ve kterých zmizel muž jejího života.
*
Seděl v Tkalcovské ulici ve svém domě. Hlavu měl v dlaních a srdce mu tlouklo rozčilením.
Tohle se mi snad jenom zdá. Molly se úplně zbláznila. Smrt jejího manžela ji musela nejspíš psychicky naprosto odrovnat. Jak jinak by si totiž mohla myslet, že on – Severus Snape – by ji mohl požádat o ruku?
Něco takového by ho nenapadlo ani v jeho nejdivočejších snech. Možná by ji měl odvést ke svatému Mungovi, aby se na ní podívali. Jistě vůbec neví, co říká, dělá a co si myslí.
Dobře, musí to skončit. Zítra se s ní sejde a řekne jí, že s ní končí. Už nikdy více do jejího domu nevkročí, už více se s ní nesejde. Zítra to bude jejich poslední schůzka. Řekne jí, že mu celou dobu jenom leze na nervy a že to vše dělal jenom proto, že jí litoval. Umřel jí přece manžel. Myslel si, že jí jeho společnost pomůže těch prvních pár těžkých dní bez Arthura, jenomže jak šel čas, začínala ho zvát do Doupěte častěji, a dokonce ho zvala na rodinné oslavy, na kterých neměl už vůbec co dělat, protože do jejich rodiny nepatří.
Prostě to Molly vysvětlí. Řekne jí, že ji nikdy neměl rád a nikdy ji nebude mít rád. Řekne jí, jak strašně mu leze na nervy a že nesnáší ty její monology, které s ním vedla. Už jí má prostě až po krk. Jestli to tak půjde dál, je si jistý, že jí něco udělá. Zachránil sice jejího syna, ale to mu nebrání v tom, aby ublížil ženě, která mu už celý rok ničila život.
Co by teď dal za to, aby byl zase sám. Jak strašně se mu stýská po těch starých časech, kdy učil v Bradavicích a zde ho jenom čekala samota jeho domova. Měl tu ale klid. Mohl si tu odpočinout. Ale teď…
Zítra to ukončí. Udělá za tím vším tečku. Bylo mu jedno, že Molly ublíží. Její slzy ho neobměkčí. Tohle na něj nikdy neplatilo. Zítra to bude jeho den.
A dopil již několikátou skleničku ohnivé whisky.
*
Byl podvečer. Někdo zaklepal na dveře jeho domu. Bylo přesně osm. Právě v čas: pomyslel si. Otevřel dveře.
„Dobrý večer, Molly.“
„Dobrý, Severusi,“ vcházela dovnitř.
Pomohl jí z cestovního pláště.
Bože, je nádherná. Takové překrásné šaty. Je okouzlující. Moc jí to sluší.
„Pojď dál,“ zval ji do obývacího pokoje, kde měl připravenou večeři pro dva. Chtěl, aby jejich poslední večeře byla ve slavnostním duchu. Vždyť to byl taky důvod k oslavě. Konečně se jí nadobro zbaví.
Pomohl jí usadit se a pak se posadil naproti ní. Nabídl jí láhev dobrého vína a připili si na dnešní večer.
Sakra, je tak krásná. Nádherně se usmívá. A ten úsměv patří jenom mě. Vypadá šťastně. Šťastnější jsem ji ještě neviděl.
Večeři začali předkrmem, pak přišel hlavní chod. Celou tu dobu spíše mlčeli a dívali se jeden na druhého. Molly se na něj celou dobu usmívala. Severus jí ale její úsměv neoplácel. Ještě neměl důvod k radosti. Neměl totiž ještě vyhráno.
Když dojídali dezert, usoudil, že nadešel ten pravý čas. Zhluboka se nadechl. To, co ho teď čeká, nebude jistě příjemné.
„Molly, chtěl bych ti něco říct.“
„Ano, Severusi, poslouchám.“
Chudák malá vůbec netuší, co ji čeká.
„Nemůžu už dál. Ničí mě to,“ odmlčel se. Nechtěl jí ublížit, ale věděl, že jiná možnost neexistuje. „Chci, abychom se přestali stýkat.“
„Cože?“ objevil se na její tváři výraz překvapení. „Ale, Severusi, co tím chceš říct? Já… Myslela jsem, že je ti se mnou dobře. Já… Přece…“
„Každý den je pro mě prohraná bitva. Trpím po tvém boku, ve tvé společnosti. Děláš si se mnou, co chceš, a já jsem to dovolil. Každá další návštěva je pro mě nepředstavitelné utrpení. Jsem vyčerpaný a slabý. Už takhle nemůžu dál. Chci být volný, chci jít dál. Nechci být součástí tvého života.“
„Ale, Severusi,“ špitla Molly a na její tváři se objevily slzy. „Nemůžeš mě opustit.“
„Ale ano, můžu. A taky to udělám, protože už to dál nejde. Končím. Odcházím navždy. Dnes se vidíme naposledy.“
Molly se rozvzlykala. „Severusi, nevíš, co pro mě znamenáš. Jenom díky tobě jsem byla schopná jít dál. Můj manžel zemřel, děti jsou již dospělé. Jsem sama. Úplně opuštěná ve svém domě. Děti už mě nepotřebují. Mají svůj vlastní život. Založí vlastní rodiny a vyletí z hnízda. A já zůstanu úplně sama. Stará ženská, kterou nikdo nebude chtít. Jenom ty jsi tu byl. Díky tobě, jsem měla pocit, že to vše má ještě smysl, že někomu na mně záleží. Ale jestli to tak není, pak už nic nemá smysl. Měla jsem raději zemřít. Měli mě pohřbít vedle mého muže. Umřu. Umřu, když tu nebudeš. Raději zemřu, než zůstat sama.“
Molly se zvedla ze židle a vyběhla do předsíně. Hodila přes sebe svůj cestovní plášť, ale dřív než stačila otevřít dveře a zmizet, byl u ní Snape. Chytil ji za ruku a zadržel ji.
„Počkej, Molly, špatně jsi pochopila má slova. Chtěl jsem říct, že už dál prostě nedokážu skrývat, co k tobě cítím. Je to tak strašně těžké být s tebou a nic ti neříct. Nemůžu už dál.“
„Severusi?“ zvedla k němu uplakané oči.
„Chci říct,“ polkl Severus naprázdno. „Víš kvůli dětem, kvůli tobě, tvojí pověsti, myslel jsem, že bude lepší, když ti nic neřeknu. Když budu pro tebe jenom přítel. Je to už rok, co zemřel Arthur. Myslel jsem, že bude lepší, když počkám, až se z toho vzpamatuješ. Ale poslední dobou už to nezvládám.“
K sakru, co to povídám? Řekni jí pravdu. Řekni, že už ji nechceš vidět. Že ti na ní nezáleží a nikdy ani nezáleželo.
„Molly, chtěla by sis mě vzít za muže?“
U Merlina, já to fakt řekl! Jsem mrtvý. Mrtvý. Je se mnou konec. Právě jsi vykopal hrob sám sobě, Severusi. Zabiji se. Já se určitě zabiji. Tohle bude moje smrt. Raději jsem měl umřít. Vážně jsem ji požádal o ruku? Jenom jedna věc je horší než smrt – manželství.
„Severusi!“ vykřikla Molly štěstím a mu skočila kolem krku. „Tak dlouho jsem na tohle čekala. Miluji tě. Miluji tě a chci si tě vzít.“
A pak… Severus ani nevěděl, jak se to stalo. Bylo to pro něj všechno moc rychlé. Molly přitiskla svá ústa k jeho a políbila ho. Kdyby nebyl v šoku, jistě by se byl bránil, ale té chvíli nebyl schopen žádného pohybu.
Když se od něj Molly konečně odtrhla (Severusovi to připadalo jako věčnost), vrátili se zpátky do obývacího pokoje a k Severusově nelibosti si sedli vedle sebe na gauč. Snape neměl dost sil na to, aby mohl protestovat. Stále nemohl uvěřit, že pořádal Molly o ruku. Chtěl se jí přece zbavit a ne ji navždy připoutat k sobě!
Ten večer vypil celou láhev ohnivé whisky. Ani si nepamatoval, kdy Molly odešla. Pamatoval si pouze až na ráno, kdy se probudil totálně zničený s nepředstavitelnou bolestí hlavy na pohovce.
Doufal, že to vše byl jenom hodně zlý sen, ale když ten den stanul tváří v tvář Molly Weasleyové a zachytil její pohled, něco v jejích očích ho ujistilo, že to sen nebyl. Nebylo třeba žádných slov, že se mu to vše jenom nezdálo, i když by si to teď ze všeho nejvíc přál.