03. Pečený a vařený
Severus seděl u stolu a upíjel ze své sklenice máslový ležák. Před ním ležel na stole tácek s čerstvě upečenými koláči. Dva z nich už vězely v jeho žaludku.
Najednou někdo vkročil do místnosti. Severus zvedl oči a jeho pohled se setkal s Ronovým.
„Co ten tady dělá?“ vyjel rudovlasý mladík.
„Pozvala jsem ho,“ odpověděla mu jeho matka, která postávala u kuchyňské linky a připravovala večeři.
„Už zase?“
„Něco se ti na tom snad nelíbí?“
„Proč zrovna jeho?“ ptal se její syn nechápavě. „Můžeš si pozvat kohokoli a ty pozveš zrovna jeho.“
„Zachránil ti život,“ odpověděla Molly dotčeně.
„Já vím, ale kvůli tomu přece nemusí být u nás pečený a vařený.“
„Já jsem mu na rozdíl od tebe vděčná.“
„Ovšemže si vážím toho, že mi tehdy zachránil život, ale kvůli tomu se přece nestaneme… přáteli.“
„Severus sem chodí velmi rád a dělá mi milou společnost. Povídá si se mnou a díky němu nemám pocit, že jsem sama.“
Severus obrátil oči v sloup, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml. Pokud Molly tvrdí, že sem chodí rád, je to pouze její pocit. Pravda je ovšem taková, že to ona ho sem nutí chodit! Kdyby nemusel, v životě by do Doupěte nevkročil. Jenomže ta ženská mu prostě nedá pokoj. Neustále ho zve k sobě na návštěvu a jeho výmluvy už dávno přestaly být pro ni odpovědí. Jestli chce mít od ní pokoj, musí souhlasit a hodinku nebo dvě si tu prostě protrpět, aby měl po zbytek dne od ní klid.
Druhou věcí, proč nebyl schopen jí říci ne, byl fakt, že jí určitým způsobem litoval. Molly byla velmi nešťastná žena. Přišla o svého manžela a její děti už byly dospělé a samostatné a Molly se cítila ještě osamělejší. Severus neměl to srdce, aby jí ublížil i on. Každý den si tuhle svou slabost ale musel vyčítat. Nenáviděl za to sám sebe.
Ovšem za tu dobu, co tu chodil a musel poslouchat Mollyiny řeči, si na to zvykl a otupěl. Někdy jenom bezmyšlenkovitě přikyvoval na všechno, co řekla. Jindy říkal to, co chtěla slyšet, aby měl od ní pokoj. Nakonec si mohl vybrat. Buď bude sedět doma úplně sám, nebo bude tady v Doupěti poslouchat Molly. Co by teď ale dal za tu první možnost. Samota jeho domova mu teď nesmírně chyběla.
Ron právě mávl rukou a chtěl odejít, když ho Molly zadržela svými slovy. „Severus, zůstane dnes na večeři.“
„Cože?“ zastavil se Ron a obrátil se zpátky k matce.
„Cože?“podivil se Snape v duchu. Že on tu zůstane na večeři? To by musel o tom snad něco vědět! Ta ženská ho tedy překvapuje den ode dne víc.
„Na večeři? Ale mami...“
„Už jsem řekla. Severuse nikdo nečeká doma s večeří, a tak mě napadlo, že povečeří s námi.“
U Merlina, máma se snad dočista zbláznila. Nejprve ho tahá k nám domů a teď po nás chce, abychom s ním jedli u jednoho stolu: pomyslel si Ron.
„Molly,“ ozval se protentokrát Snape. „To opravdu není třeba. Nebudu rušit rodinnou večeři. Nejsem přece váš příbuzný.“
„Ale, Severusi, ty jsi jako další člen naší rodiny. Zachránil jsi Ronovi život.“
Kdybych to věděl a měl znovu na výběr, přísahám, asi bych si to pořádně rozmyslel, jestli ho zachráním a stanu se tvou obětí nebo ho nechám zemřít a povedu dál ten svůj nudný, avšak volný život.
„Udělal jsem jenom to, co bylo mou povinností,“ opakoval již poněkolikáté to své, kdykoli se Molly začala ohánět tím, že zachránil jejího syna.
„Prosím, zůstaň na večeři, bude nám ctí,“ tvrdila Molly.
„Mami, vidíš, že nechce, nenuť ho,“ vložil se mezi ně Ron.
„Že to říkáš zrovna ty, který bys mu měl být ze všech nejvíce vděčný. Zachránil ti život a ty nechceš, aby seděl s tebou u jednoho stolu u obyčejné večeře?“
„Dobře, mami, už mlčím,“ opustil Ron místnost.
„Severusi, že tu zůstaneš?“ ujišťovala se.
„Ale Molly, víš, že…“
„No tak, Severusi, je to jenom večeře. Copak tě někdo doma čeká? Udělej mi prosím tu radost a zůstaň. Opravdu by mě to velmi potěšilo. Uvařila jsem pro dnešní večer svou specialitu. Jenom kvůli tobě. Zůstaň. Jistě ti bude chutnat.“
Severus si povzdechl. Už je to zase tady. Zase po něm něco chce. A nedá si pokoj, dokud to nedostane. Dobře, ať je po jejím. Dnes večer se nechci hádat.
„Dobře, zůstanu na večeři, ale hned po ní se vrátím zpátky domů,“ ustoupil nakonec.
*
Seděli u stolu a večeřeli. Molly a Severus seděli naproti sobě. Na jedné straně seděli vedle sebe Harry Potter a Ginny a naproti nim Ron a Hermiona. U večeře panovala více než napjatá atmosféra. Nikdo nepromluvil. Každý hleděl do svého talíře a pokojem se šířilo trapné ticho.
„Harry, zlatíčko, přidáš si ještě?“ snažila se Molly ticho přerušit.
„Ne, děkuji, paní Weasleyová.“
„Severusi?“
„Děkuji, Molly, je to opravdu vynikající.“
Na Mollyině tváři se objevil lehký ruměnec.
„A jaké máš plány do budoucna, Severusi. Zůstáváš v Bradavicích?“
Ano, teď Molly zasáhla to správné místo. Upřímně řečeno totiž pochyboval, že by po tom všem, co se stalo, zůstal učit v Bradavicích. Hodně lidí si ho stále spojovalo s Pánem Zla a Smrtijedy a jistě nebudou toužit po tom, aby se v učitelském sboru objevila osoba s pochybnou minulostí. Jenom díky Brumbálovi mohl několik let svého život prožít jako profesor lektvarů. Ale teď už tam Brumbál není. Nevěděl, co bude dál.
„Ne, myslím, že jsem s učením nadobro skončil. Začnu od začátku. Zatím nemám konkrétní představu.“
Zachytil Potterův pohled. Celý večer se snažil jeho očím vyhýbat. Stejně jako ostatním přítomným. Sklonil hlavu a věnoval se opět svému talíři jídla. Co tu proboha dělám?
Celý večer se nesl v podobném duchu. A brzy po večeři se Severus vypařil. Bylo to pro něj vysvobození.