02. Poslední sbohem
Kolem rakve stáli Weasleyovy děti. Pět synů – Bill, Charlie, Percy, George a Ron a jedna dcera Ginny. Mezi přítomnými smutečními hosty však bylo mnohem více Weasleyových. Jejich rodina byla velmi rozvětvená.
Molly schovala svou uplakanou tvář do kapesníku. Nemohla tomu pořád uvěřit. Je sama. Úplně sama. Arthur byl pro ni vším a teď ji navždy opustil. Cítila se tak slabá a osamělá.
Z prsou se jí vydral bolestný vzdech a ona položila svou hlavu na hruď muže, který stál vedle ní. Snape se ani nepohnul. Arthura Weasleyho sice neznal, ale nepochyboval o tom, že to byl dobrý člověk. Vlastně ani nevěděl, co tu dělá. Neměl tu být, ale nemohl odmítnout Mollyiny prosby.
Když za ním přišla poprvé, pročítal si právě aktuální číslo Denního věštce. Pak někdo zaklepal na dveře, a když Snape otevřel, spatřil Molly Weasleyovou celou v černém.
„Molly?“ hlesl překvapeně.
„Severusi,“ oslovila ho žena. „Můžu dál?“
Snape ji pozval dovnitř. Usadil ji na staromódní, přesto pohodlnou pohovku a nalil jí trochu máslového ležáku. Pak se usadil do křesla naproti ní.
„Mohu ti nějak pomoct?“ zeptal se. Netušil, co ji může přivádět zrovna k němu.
Molly si usrkla trochu máslového ležáku.
„Příští týden v pátek má Arthur pohřeb. Chtěla bych, abys tam přišel taky.“
Cože já?
„Obávám se, že ten den už něco mám,“ vymlouval se.
„Ach, promiň, nechtěla jsem tě nutit. Myslela jsem jenom… Severusi, tolik ti toho dlužím. Zachránil jsi mého syna.“
Tvého syna. Ne manžela. Tak proč bych měl být na jeho pohřbu.
„Bylo to mou povinností. Jako profesor nebo ředitel, to už je jedno, nesu za jejich životy odpovědnost. Dělal jsem pouze svou práci.“
„Moc by nás potěšilo, kdybys přišel. Artur by ti jistě taky poděkoval za to, že jsi zachránil Rona. Chtěla bych, abys tam byl. Všichni by měli vědět, kdo zachránil mého syna.“
„Dobře, vynasnažím se, ale nemůžu zaručit, že tam budu,“ přerušil ji Snape.
Snad ji to bude jako odpověď stačit. Prostě řeknu, že mi ten den něco do toho vlezlo.
Molly se zřejmě s odpovědí spokojila a následně odešla.
Druhý den, zrovna když večeřel, někdo opět zaklepal na dveře. Snape se neochotně zvedl od večeře. Otevřel dveře.
„Molly?“ Tentokrát jej překvapila více než poprvé. „Pojď prosím dovnitř.“
Žena se opět usadila na pohovku a Snape naproti ní. Tentokrát Molly na nic nečekala a začala.
„Pořád nad tím přemýšlím a myslím, že bys tam měl přijít. Severusi, prosím, nemohl bys to odložit a přijít na ten pohřeb. Je to opravdu velmi důležité.“
„Jak jsem řekl. Z časových důvodů si nejsem jistý, jestli je to možné. Mám už své plány.“
„Nemohl by to prosím zvážit? Snad to půjde odložit,“ přemlouvala ho Molly.
„Dobře, dobře, zkusím to, ale nic nezaručuji.“
Molly jeho odpověď uspokojila a odešla s tím, že ještě něco musí zařídit a nemůže se zdržet déle.
Třetího dne už docela pozdě večer Snape dřímal ve svém křesle. Z lehkého spánku ho vytrhlo bušení na dveře. Kdo to sakra je a co chce? Rozčílil se.
„Dobrý večer, Severusi, nerada ruším,“ omlouvala se Molly Weasleyová.
„Samozřejmě že nerušíš,“ ujistil ji Snape. „Ještě jsem nespal. Pojď dovnitř.“
Tentokrát se ale Molly neposadila.
„Nebudu zdržovat, jsem tu jenom na otočku. Chtěla jsem se zeptat, jak je to s tím pátkem. Máš to volno? Přijdeš?“
Snape se ovládl, aby nedal znát, že ho ta ženská začíná s tím pohřbem pěkně štvát.
„Ještě nevím. Není to tak jednoduché. Dost možná to budu vědět, až den před pohřbem. Není to moje vina. Rád bych šel, ale neodkladné záležitosti mi v tom brání.“
„Doufám, že nakonec přijdeš. Moc mi na tom záleží. Severusi, jsi si jistý, že to nelze odložit?“
Snape si povzdechl. Ještě chvíli a přestane se ovládat.
„Dobře, možná to půjde. Ale není to jisté. Opravdu. Takhle dopředu to nemůžu říct. Jediné, co můžu říct, je, že se budu snažit, abych tam byl.“
„Musíš tam přijít. Budu tě čekat.“
Pak konečně odešla a dala mu pokoj. Sotva za ní zabouchl dveře, oddechl si.
Sakra, ta ženská mi snad nedá pokoj.
Čtvrtý den v podvečer byl ve své laboratoři a připravoval blíže nespecifikovaný lektvar. Z práce ho vytrhlo bušení na dveře. Měl takovou zvláštní předtuchu, a když otevřel dveře, jeho očekávaní se vyplnila. Pomyslel si, že by se mohl směle vyrovnat Sibylle Trelawneyové, co se týká předpovědi věcí budoucích.
„Molly, rád tě vidím,“ lhal.
„Já tebe taky.“
„Pojď dovnitř, mám na stole láhev ohnivé whisky. Dáš si se mnou?“
Molly přikývla a Snape ji opět usadil na pohovku. Nalil jí a pak sobě. Přiťukli si na památku Arthura Weasleyho. Severus jedním dechem vyprázdnil skleničku a pak si nalil další. Před tím, co bude následovat, ho jedna sklenička neposilní.
„Pohřeb už je zařízený?“ zeptal se.
„Ano, ano, všechno je už naplánováno a připraveno. Jediné, co není ještě jisté, je tvá přítomnost.“
Snape se ovládl, aby si nahlas nepovzdychl. Už je to zase tady.
„Já vím. Víš, hodně jsem o tom přemýšlel.“
Pohlédl na rudovlasou ženu. Viděl, s jakou dychtivostí očekává jeho odpověď.
„Molly, nerad to říkám,…“
„Ne, Severusi, žádám od tebe jenom jednu laskavost. Stačí, abys přišel jenom na okamžik. Je to pro mě důležité. Copak žádám tolik? Co je na tom špatného? Jsem si jistá, že bys tu hodinku mohl pro mě a pro Arthura obětovat.“
Dívala se na něj svýma očima a v ten okamžik prostě nešlo odmítnout.
„Dobře, budu tam. Vlastně jsem ti to chtěl už říct, ale byla jsi rychlejší než já. Máš mé slovo. Budu tam.“
„Děkuji, Severusi,“ usmála se. „Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělal. Pohřeb bude v pátek…“
„Já vím, já vím,“ přerušil ji Snape. „Budu tam.“
Pak vyprovodil Molly ke dveřím a rozloučil se s ní.
A teď stál tady. Vedle Molly Weasleyové a rakve jejího manžela. Mezi lidmi, kteří mu byli cizí a se kterými by se v životě nesetkal dobrovolně, pokud by k tomu neměl dostatečný důvod. A tady přece vůbec nemusel být. Naproti stojí Harry Potter. Zvědavě si ho prohlíží. O jeho pohled rozhodně nestojí. Tohohle mohl být ušetřen. Proč jenom dal Molly kladnou odpověď? Dobře, je to jenom jeden den. Pak už Pottera ani Molly neuvidí.