Soft Cell
Jsou mými velkými oblíbenci nejen díky úžasnému hlasu Marca Almonda, ale také díky skvělé syntezátorové hudbě. Do povědomí vstoupili v raných 80. letech v době, kdy hudbě začaly vévodit syntezátory, a započala nová vlna.
Celosvětově je proslavila jejich slavná cover verze hitu Tainted Love v roce 1981. Jinak u nás nejsou nijak zvlášť známí kromě tohoto jejich nejslavnějšího hitu. Předpokládám, že během totalitního režimu k nám vůbec neproudila zahraniční hudba a už vůbec ne New Wave. A když hranice padly, Evropu již okupoval nový hudební styl, takže kromě těch slavnějších nahrávek z tohoto období, u nás éra raných 80. let upadla v zapomnění.
Podle mě je to velká škoda, protože toto období považuji za jedno z nejkrásnějších v dějinách moderní hudby. Osobně syntezátory miluji a jsem příznivec experimentování s nimi. Tehdy probíhala jistá hudební „revoluce“ – Garry Numan, Depeche Mode, Soft Cell, Ultravox, Human League, O.M.D.
Nás to bohužel minulo. I kdybych to štěstí měla, i tak by se mi éra Soft Cell vyhnula, neboť jsem ročník druhé poloviny 80. let.
Soft Cell bylo britské duo tvořené Marcem Almondem (vokály) a Davidem Ballem (syntezátor). Marc Almod je narodil 9. července 1957 v Southportu jako Peter Mark Sinclair Almond. David James Ball se narodil 3. května 1959 v Blackpoolu.
Duo prorazilo svým platinovým debutovým albem Non-Stop Erotic Cabaret a ve Velké Británii měli deset Top 40 hitů, včetně Bedsitter (#4), Say Hello, Wave Goodbye (#3), Torch (#2) a What! (#3). Také měli čtyři Top 20 alba mezi lety 1981 a 1984. Duo je rozešlo v roce 1984, ale na začátku nového tisíciletí se dali opět dohromady, aby vydali nové album (2002). Soft Cell celosvětově prodali 10 milionů nahrávek.
Soft Cell jsem poznala díky své kamarádce, kterou jsem poznala na jedné internetové stránce. Měly jsme podobný hudební vkus, ale já toho na rozdíl od ní věděla o hudbě z tohoto období opravdu málo. Jsem jí neskutečně vděčná, že mě seznámila s tolika úžasnými skupinami a skladbami. I touto cestou bych jí velmi ráda poděkovala, takže "Makiss, díky".
Nejoblíbenější skladby se vybírají těžce a u této skupiny ji nemůžu jednoznačně pojmenovat. Líbí se mi většina z nich. Svého času jsem ujížděla na Bedsitteru či Entertain Me. Say Hello, Wave Goodbye je opravdu nádherná balada, stejně jako Disease and Desire. Taktéž se mi íbí jejich verze You Only Live Twice, což je původně titulní skladba ze stejnojmenné bondovky (Žiješ jenom dvakrát) zpíváná Nancy Sinatrou z roku 1967.
Ovšem podle závislosti je mou nejoblíbenější a nejposlouchanější Sex Dwarf. Tu jsem fetovala snad každý den a nelze přesně říct, díky čemu je tak úžasná.
Aktuálně hodně poslouchám 12" verzi Numbers.
A teď bych vám ráda představila skupinu blíže. Informace jsem čerpala z anglické verze Wikipedie, neboť ta naše o nich opravdu skoro nic neví. Já o nich vlastně taky mnoho nevím, mně stačí jenom poslouchat tu skvělou hudbu, i když nepopírám, že se mi taky líbí, jak Marc Almond v tomto období vypadal.
Soft Cell se zformovali během roku 1978 poté, co se Marc a Dave potkali na Leeds Polytechnic (univerzita v Leedsu). Z jejich prvotní snahy o nahrávání vyšlo toho roku EP * nazvané Mutant Moments, které bylo financováno 2 000 librami - částkou, jíž jim půjčila Davidova matka.
Bylo vydáno nezávisle s pouhými 2 000 vinylovými kopiemi. Jejich raná show a EP zaujalo jisté nahrávací společnosti, jako Mute Records a Some Bizzare Recods (obě byly průkopníky nové vlny syntezátorových skupin). Další nahrávka Soft Cell „The Girl with the Patent Leather Face” se objevila na kompilaci Some Bizzare Album, která doprovázela tehdy stejně neznámé skupiny (mezi nimi i Depeche Mode). Duo se nakonec upsalo společnosti Some Bizzare Records, podporováno Phonogram Records.
Jejich první singly „A Man Could Get Lost“ a “Memorabilia” byly produkovány Danielem Millerem, zakladatelem Mute Records. Zatímco se “Memorabilia” stala úspěšnou v nočních klubech, Soft Cell zůstali neznámými.
Po hitparádovém neúspěchu „Memorabilia“, Phonogram Records povolily Soft Cell nahrát druhý a poslední singl ve snaze dosáhnout úspěchu v hitparádě. Skupině bylo nabídnuto, aby nahrála radikálně přepracovanou cover verzi „Tainted Love“, neznámé soul skladby zpívané Glorií Jones z roku 1964.
Vydaná v roce 1981, se „Tainted Love“ stala číslem 1 v 17-ti zemích, včetně UK, a také číslo 8 v US během roku 1982. A-stranu dvanácti palcové verze „Tainted Love“ tvořila směs dvou songů „Tainted Love“ pomalu přecházející do skladby „Where Did Our Love Go“ (původně nahrané Supremes, také roku 1964).
Podle Marcovy autobiografické knihy, Soft Cell skončili nahravací sekce s pouze malými očekáváními, že by skladba mohla prorazit do UK Top 50. Navíc píše, že jeho jediné významné přispění ke skladbě (kromě vokálů), byl návrh, aby song začínal charakteristickým „bink bink“ zvukem, který se pravidelně opakuje během skladby.
Běžně umělci, který vydá cover verzi jako singl, je nabídnuto napsat song, který se objeví na B-straně, aby umělci zajistil peníze plynoucí z prodeje singlu díky autorským právům. Ovšem Soft Cell nenapsali ani „Tainted Love“ ani „Where Did Our Love Go“, a ztratili možnost vydělat závratnou sumu peněž z autorských honorářů plynoucích z jednoho z nejúspěšnějších songů 80. let.
První album dua Non-Stop Erotic Cabaret, dosáhlo #5 UK a zabývalo se tou dobou typickými softcellovskými tématy – špínavostmi a nechutnostmi. „Seedy Films“ hovoří o dlouhých nocích v porno kinech, zatímco „Frustration“ a „Secret Life“ pojednávaly o nudě a pokrytectví spojovaných s životem na předměstí.
Kompilace videí nazvaná Non-Stop Exotic Video Show byla vydána souběžně s albem. Video vzbudilo v Británii kontroverzi, hlavně kvůli skandálu souvisejícím s klipem „Sex Dwarf.“ Originální verze videa ukazuje Almonda a Balla v krvavém řeznictví obklopeném motorovými pilami, nahými herci a trpaslíky. Film byl zabaven policií a cenzurován ještě předtím než byl vydán.
Lehce ironická náhražka opětovně nafilmovaného „Sex Dwarf“ se objevila na Non-Stop Exotic Video Show zobrazujícího Marca oblečeného ve smokingu, dirigujícího symfonický orchestr transvestitů.
Dále z alba vyšly další hity. „Bedsitter“ pojednává o osamění a životním stylu mladého muže, který nedávno opustil domov, aby žil v garsonce, zatímco vymetá každou party. Dosáhl # 4 UK Singles Chart v listopadu 1981. Poslední song, balada „Say Hello Wave Goodbye“ vystoupala na třetí místo následující rok v únoru.
Duo vydalo druhé album, obsahující 6 tracků, nazvané Non-stop Ecstatic Dancing, které obsahovalo remixy starších materiálů taktéž s novým hitovým singlem “What!”, které bylo velkým hitem v UK. Almond později přiznal, že album bylo nahráno a mixováno pod vlivem extáze (MDMA).
V roce 1983 sláva a téměř nepřetržité braní drog mělo špatný efekt na duo. Třetí album příznačně nazvané The Art of Falling Apart, bylo Top 5 hitem v UK, ale singly měly pouze mírný úspěch. První singl „Where The Heart Is“ dosáhl pouze 21. pozice.
Duo se opět postaralo o kontroverze, když jejich druhý singl z alba „Numbers“, zakázalo BBC kvůli odkazu na drogu Speed, který se v singlu objevil.
V roce 1984 se skupina rozhodla duo Soft Cell přátelsky ukončit.
Almond a Ball se znovu spojili jako Soft Cell v roce 2001 se sérií živých vystoupení. Nové album Cruelty Without Beauty bylo vydáno během roku 2002 a následovalo evropské turné a menší turné po USA.
Díky stále popularitě softcellovské verze „Tainted Love“ a jiných songů z Non-stop Erotic Cabaret byla skupina mnohokrát coververzována a samplována.
Známá u nás může být cover verze Tainted Love (2001) od Marilyn Mansona. A v roce 2006 ve svém singlu S. O. S. použila Rihanna samply z „Tainted Love“ (včetně onoho Marcova „bink bink“ – to je asi nejvýraznější a nejtypičtější zvuk celé skladby). Její skladba se stala úspěšným singlem po celém světě. (Nepochybně i zásluhou využití oněch samplů.)
Po rozpadu Soft Cell započal svou sólovou kariéru Marc Almond. V roce 1988 vydal album The Stars We Are, na kterém se objevila jeho verze skladby „Somethings Gotten Hold Of My Heart“, jež byla později opět nahrána tentokrát jako duet s původním interpretem Gene Pitneym a byla vydána jako singl. Skladba dosáhla No. 1 v UK a také byla jedničkou v Německu a úspěšný hit v mnoha zemích po celém světě. Jsem si jistá, že několik z vás může tuto skladbu znát i z našich rádií.
Poznámka:
EP (Extended Play) je označení pro hudební nosič, který nese nahrávky příliš dlouhé na to, aby mohly být označeny jako singl, ale i příliš krátké na to, aby se daly označit jako klasické album. Nejčastější velikost desek byla 10 palců, ale v 70. a 80. letech se objevily EP i o průměrech 7 a 12 palců.
Osobně si myslím, že 12-ti palcové verze v tomto období patřily k nejrozšířenějším formátům.
Diskografie Soft Cell
Studiová alba:
Non-Stop Erotic Cabaret (1981)
1. Frustration
2. Tainted Love
3. Seedy Films
4. Youth
5. Sex Dwarf
6. Entertain Me
7. Chips on My Shoulder
8. Bedsitter
9. Secret Life
10. Say Hello, Wave Goodbye
Non-Stop Ecstatic Dancing (1982)
1. Memorabilia
2. Where Did Our Love Go
3. What
4. A Man Could Get Lost
5. Chips On My Shoulder
6. Sex Dwarf
The Art of Falling Apart (1983)
1. Forever the Same
2. Where the Heart Is
3. Numbers
4. Heat
5. Kitchen Sink Drama
6. Baby Doll
7. Loving You, Hating Me
8. The Art of Falling Apart
This Last Night in Sodom (1984)
1. Mr. Self Destruct
2. Slave to This
3. Little Rough Rhinestone
4. Meet Murder My Angel
5. The Best Way to Kill
6. L'Esqualita
7. Down in the Subway
8. Surrender to a Stranger
9. Soul Inside
10. Where Was Your Heart
(When You Needed It Most)
Cruelty Without Beauty (2002)
1. Darker Times
2. Monoculture
3. Le Grand Guignol
4. The Night
5. Last Chance
6. Together Alone
7. Desperate
8. Whatever It Takes
9. All Out of Love
10. Sensation Nation
11. Caligula Syndrome
12. On an Up
Zde je jejich nejslavnější hit: Tainted Love