Memorabilia

Harry je navštívil den před 25. prosincem. Děti byly jeho přítomností nadšené nejen z důvodu, že jim přinesl spoustu dárků, které by si nejraději rozbalily ještě toho dne, ovšem Harry jim to zakázal a předal dary Ronovi s tím, že vánoční nadílka bude až zítra ráno.

Na své rozladění ovšem brzy zapomněly. I když byly zvědavé, co se skrývá uvnitř pečlivě zabalených krabiček a balíčků, měly také radost, že je doma tatínek, a jeho přítomnost si náležitě užívaly. Všichni si udělali příjemný podvečer a Ron měl na chvíli pocit, že jsou zase jedna rodina. To bylo ale klamavé zdání.

Harry byl k němu odtažitý a spíše se mu vyhýbal. Vypadal, jako by nevěděl, jak se k němu chovat. Ron si přitom myslel, že kdyby ho jenom objal či letmo políbil s přáním krásných Vánoc, neudělal by nic špatného ani nevhodného. To, že se rozvedli, přece neznamená, že si nemohou projevovat důvěrnosti a přátelsky se i nadále stýkat. Měl podezření, že v tom má prsty zase Malfoy.

Po dezertu sklidil ze stolu a pospíchal do kuchyně. Jen co v ní zmizel, popíchla Molly Harryho, aby za ním šel. Ten ji jen velice nerad uposlechl. Děti zůstaly v obývacím pokoji s dědou a babičkou.

„Ehm,“ odkašlal si Harry nervózně, když vstoupil do kuchyně. Zrzek stál u džezu a myl ušpiněné talířky.

„Díky, žes přišel,“ usmál se na něj zrzek. Mohl by svému manželovi vytknout sice tisíc věcí, ale dnes byly Vánoce a on se nechtěl hádat. Navíc si Harry jeho slova nikdy nebral k srdci, takže výčitky na něj rozhodně neplatily.

 „Jo, to nic… chtěl jsem vidět děti. Napadlo mě, že bych si je vzal příští týden a…“

„Ne,“ odpověděl rázně, nežli stačil Harry doříct svůj požadavek.

„Aha,“ odpověděl Harry poněkud zmateně.

„Proč jsi dával naše děti na hlídání Malfoyovi?“ vypálil na něj. Nemohl to prostě neříct. Přemýšlel nad tím celý týden. Musel znát odpověď.

„Myslíš Luciuse?“ zatvářil se Harry překvapeně.

„Ano, přesně toho,“ přikývl příkře.

„No, mám hodně práce a občas nestíhám, a tak Draca napadlo, abychom nechali děti u jeho otce… Lucius je v pohodě, má děti rád. A Scorpius je moc milý chlapec.“

„Tobě to nepřišlo hloupé?“ podivil se.

„Ne, když to navrhl Draco,“ odpověděl Harry klidně.

„To se nedivím,“ promluvil Ron spíše sám k sobě. „Dracovi není hloupé vůbec nic.“

„Vím, že ho nemáš rád,“ odpověděl Harry mírně podrážděně, „ale nemusíš ho přede mnou ponižovat.“

„Neponižuji ho. Jenom se mi nelíbí, když o našich dětech rozhoduje cizí chlap,“ odpověděl klidně. „Protože ty děti nejsou jeho. Nemá nejmenší právo organizovat jim život.“

„Draco je můj přítel, je pro ně jako druhý otec,“ opravil ho Harry.

„Nemají ho rády,“ ozval se Ron temně.

„Chce to jenom čas,“ ujistil ho Harry. „Zvyknou si na sebe.“

„Jak asi, když s nimi nechce mít nic společného? Pořád je strkáte na hlídání Malfoyovi staršímu. Tomu já říkám nezodpovědnost. Proč si je vůbec bereš k sobě, když je pak strčíš jeho otci?“

„Vždyť je skoro jejich dědečkem!“ vypálil na něj Harry.

Ron potlačil nevěřícné zasmání. „Jak můžeš říct, že je pro ně Draco jejich druhý otec, když o ně nejeví nejmenší zájem? To samé jeho otec. Je mu jenom hloupé odmítnout, když mu je strčíte do baráku.“

„Jak víš, co si myslí, když se s ním vůbec nevídáš? Tvoje starosti jsou úplně zbytečné. Do našich záležitostí ti vůbec nic není. Jsme s Dracovým otcem domluvení. Děti mu vůbec nevadí. Měl bys vidět, jak je šťastný, když se tam objevíme.“

„Jde o to, že ten člověk nemá s nimi skoro nic společného.“

„Ne,“ opravil ho Harry, „nenávidíš Malfoye stejně jako celá vaše rodina. V tom je ten problém.“

Tohle se zrzka dotklo. Takže Harry je už nepovažuje za svou rodinu?

„Nic proti němu nemám,“ ohradil se zrzek. „Ty si nevzpomínáš na naše školní léta? Kdo z nás byl na Malfoye vysazenější? Já nebo ty?“

„To už je dávno. Co to sem vůbec pleteš? Co pořád řešíš? Snad můžu sám rozhodnout o tom, kdo bude hlídat naše děti. Ubližuje jim snad?“

„Ne,“ vydechl Ron.

„Tak vidíš. Malfoyovi jsou moje rodina, tak se o ně nestarej. Co si myslí Lucius Malfoy ti může být fuk. Tohle je moje starost.“

„Promiň, nechtěl jsem se hádat. Asi máš pravdu,“ omlouval se. Nechtěl kazit Vánoce sobě, dětem ani Harrymu nějakou nesmyslnou hádkou.

Z jejich setkání zůstala hořká pachuť. Proč měl pocit, že se Harry změnil? Anebo byl vždy takový, jenom tomu nepřikládal pozornost? Nevěděl. Zdálo se mu, že dřív byl Harry laskavější a více mu naslouchal. Dnes měl hlavu plnou Malfoye.

***

Když se toho dne přemístil na Malfoy Manor, hustě sněžilo. Objevili se před branami velkého panství, kterému vévodila obrovská vila. V ten moment se Ronovi vybavil Severusův skromný palác. I Lucius se obklopoval stejným luxusem a dával své majetkové poměry světu na odiv. Tedy Malfoyovi tak na rozdíl od Severuse činili vždy, ale protože se Ronova rodina nestýkala se žádnou ze starobylých kouzelnických rodin, nikdy neviděl, jak žijí boháči. Luxus si poprvé vyzkoušel až u Severuse.

„Jak se dostaneme dovnitř?“ posteskl si v té chumelenici a mrazu, když zíral na impozantní dvoukřídlou bránu z tepaného železa, která jim zahrazovala cestu, a přitom v jedné ruce držel velkou krabici a v druhé objemnou tašku. Bylo mu hloupé přijít s prázdnou, teď si ovšem uvědomoval, že s těmi krabicemi vypadá jako naprostý idiot.

„Musíš znát heslo, tati,“ upozornil ho James a přistoupil k bráně. „Jsme Potterovi a jdeme na večírek.“

K překvapení jejich otce se velká brána otevřela. James ho pobídl, aby ho následoval. Ron se podivil, jak dobře se tu jeho děti vyznají. Na malý okamžik ho napadlo, jestli přece jenom neměli zůstat stát za branami. Vždyť právě pronikli na cizí pozemek bez povolení majitele.

Kráčeli podél vysokého, úhledně zastřiženého živého plotu, který byl celý zahalen sněhovou peřinou. Široká příjezdová cesta vedla přímo k majestátnímu venkovskému sídlu. James kráčel vepředu a za ním pospíchal Sirius, který držel za ruku svou sestru. Ron měl až příliš nákladu, a proto musel Lily svěřit do péče Siriusovi, který byl neobyčejně svědomitý chlapec (na rozdíl od Jamese).

Právě teď mezi obrovskými vločkami postřehl, že k nim kráčí vysoká postava zahalená v temném plášti. Do obličeje jí vidět nebylo, měla přes hlavu přetáhnutou kápi. Byl to Malfoy, jak zrzek o několik kroků dál poznal.

„Veselé Vánoce,“ zvolal, „vítám vás na svém panství.“ A byl by mu podal ruku, kdyby neviděl, že nemá volné ruce.

„Dobrý večer, pane Malfoyi,“ sotva pozdravil zrzek, ale jeho slova téměř zanikla v hlasitém pokřiku, který spustily jeho děti. K panu Malfoyovi se vrhly všechny tři. Lucius přivítal oba chlapce a speciální uvítání věnoval Lily, která se už těšila z přítomnosti druhé dospělé osoby, která ji bude hýčkat. Lucius ji vzal do náručí a pak si všiml, jak je jeho host zatěžkán.

„Alin!“ zvolal a v tu ránu se ozvalo hlasité prásknutí. Kde se vzal, tu se vzal, stál na příjezdové cestě domácí skřítek.

Zrzek se málem otřepal, když spatřil bosé nohy a jako přehoz starý kus ubrusu. Pokud bylo skřítkovi skutečně zima, nedal to na sobě znát. Děti na něj hleděly jako na zjevení, čemuž se zrzek nedivil. Oni totiž žádného neměli.

„Vezmi ty zavazadla dovnitř,“ přikázal Malfoy a skřítek ihned uposlechl. Chopil se objemné krabice i tašky a pajdal zpátky do domu. Po deseti vrávoravých krocích s nepřiměřeným nákladem se jednoduše přemístil.

„Děkuji,“ odpověděl zrzek a připojil milé pousmání, o kterém si nebyl jist, zda jej Malfoy viděl. Měl totiž čepici stáhnutou téměř až do obličeje a líce mu zakrývala vlněná šála.

„A teď rychle dovnitř,“ vyzval je Lucius, „venku je příšerný nečas.“

Kluci to pochopili jako výzvu, který z nich bude rychleji u vchodu, a rozeběhli se. Lucius pokynul Ronovi a bok po boku se vydali ke stavení. Nemluvili, neboť jim to neumožňovaly povětrnostní podmínky. Lily se tiskla k vysokému plavovlasému muži, který ji držel ve svém náručí.

Konečně se ocitli v teplé vstupní hale, kde na ně dýchala vánoční atmosféra z každého koutu. Ještě než se před nimi otevřely vstupní dveře, zahlédl své děti, jak ze sebe sházely svršky a následujíce Scorpiuse zmizely v domě. Domácí skřítek právě sbíral čepice a šály z podlahy, když vešli. Styděl se za své děti a jejich způsoby, protože věděl, že Malfoyvé se tak ani v nejmenším nechovají.

„Omluvte, prosím, moje děti, jsou trochu roztržité a neukázněné,“ spustil ihned.

„Za nic se neomlouvejte, pane Pottere, jsou to děti. Scorpius se už nemohl dočkat, až přijdete. Celý den mluvil jenom o vás.“

To přinutilo zrzka k začervenání, naštěstí jeho tváře byly větrem tak ošlehané a červené, že si jeho rozpaků nemohl pan Malfoy povšimnout. Přinejmenším v to aspoň doufal.

Lucius postavil jeho dceru na nohy a k té ihned přicupital malý domácí skřítek, který jí pomáhal se svlékáním. Očividně měl s tím značné zkušenosti. Jeho dcera se skřítka zřejmě nebála, zrzkovi se dokonce zdálo, že je na něj zvyklá a má ho ráda.

No ovšemže, uvědomil si, jeho děti tu nejsou poprvé.

Ron si oprášil sněhové vločky z ramen a sundal čepici a šálu. Když si chtěl ovšem sundat kabát, Malfoy k němu přistoupil a nabídl se, že mu z něj pomůže, což ho uvedlo do dalších rozpaků. Kdyby se skřítek nevěnoval jeho dceři, nepochybně by tuhle práci teď vykonával on. Nechtěl, aby jeho odmítnutí vyznělo nezdvořile, a tak souhlasil.

Malfoy jeho kabát pověsil na věšák a sám si rozepnul svůj plášť.

„Alin vám pomůže, pane,“ nabízel se ihned skřítek, který již zbavil svršků Lily a mohl se tedy věnovat oběma pánům. Když pověsil poslední kousek zimního ošacení, pán mu nakázal, aby odvedl děvčátko k ostatním dětem.

„Počkejte, pane Malfoyi,“ zadržel ho zrzek, „nebylo by lepší, kdyby zůstala se mnou? Víte, je ještě malá a nezná ostatní děti.“

Skřítek se hluboce uklonil. „Pane, Alin se o slečnu Lily postará. Alin má slečnu Lily moc rád. Alin si s ní bude hrát.“

 „Tati, můžeme si jít hrát?“ zeptala se jeho dcera.

„Uhm,“ dostal ze sebe překvapeně, protože dosud netušil, co se odehrávalo za zdmi tohoto stavení, když je hlídal Malfoy senior. Nevěděl, že si jeho dcera hraje se skřítkem.

„Je to moje vina,“ omlouval se Lucius, „mám jenom jednoho vnuka a chlapci si neumí s děvčaty hrát. Taky už nejsem nejmladší a hře s panenkami moc nerozumím, ale Alin se velmi ochotně nabídl a očividně mu to jde přímo výtečně. Nezlobte se na mě. Nechtěl jsem vás urazit tím, že si vaše dcera hraje s takovým špinavým stvořením.“

„Ach, to je to poslední, co by mi vadilo,“ ujistil ho zrzek, když se mu vybavila Hermiona odvěky bojující za práva skřítků. Pro jeho dceru totiž nebyl domácí skřítek sluha, ale kamarád na hraní, a to muselo být potěšující. „Samozřejmě můžeš jít, miláčku,“ usmál se na svou dceru, „ale buď hodná a opatrná.“

„Alin se o slečnu Lily postará,“ uklonil se skřítek znovu.

„Mimochodem, nahoře je pár děvčat přibližně v jejím věku,“ dodal Malfoy, „jsem si jistý, že si mezi nimi najde kamarádku.“

O tom zrzek dost pochyboval, protože o dětech z těchto rodin neměl valného mínění a Lily byla křehká jako květinka. Nebylo zapotřebí, aby ji nějaké nafintěné nanynky urážely a ponižovaly, ať už by si našly jakýkoliv důvod.

Pan Malfoy jako by mu četl myšlenky. „Ve svém domě nestrpím jakékoliv nevhodné chování, takže jsem si jistý, že se k ní budou ostatní děti chovat slušně. Každopádně Alin na ni dohlédne, a pokud shledá, že se děje něco nepatřičného, bude mě neprodleně informovat.“

„Alin na slečnu Lily dohlédne, Alin ji ochrání před ostatními dětmi,“ ukláněl se skřítek, až mu uši pleskaly o hlavu. Poté vzal dívenku za ruku a Lily s ním odešla.

Ron si nebyl jistý, zdali činí správně. Věděl, že pro nafintěné princezny nebude jeho dcera dost dobrá. Byla docela obyčejná a radost jí dělaly prosté věci. Nebude si rozumět s ostatními dívkami. A má věřit nějakému domácímu skřítkovi? Dokázal by ji snad uchránit před krutými dětskými pravdami? Copak by si mohl dovolit zastat se Lily před ostatními dětmi, aniž by se jakkoli dotkl některé z rodin dotyčných dětí?

Jak může pan Malfoy dohlédnout na to, aby se děti mezi sebou neurážely? A co James a Sirius? Vezmou je mezi sebe i ostatní chlapci? Dokázal si představit, že jsou všichni jako Draco Malfoy – arogantní a nafoukaní.

„Nemusíte mít starosti,“ uklidňoval ho Lucius. „Alin se o ni postará, věřte mi. A malou Abigail nejspíš znáte, ne?“

„Dceru Nevilla Longbottoma?“ podivil se a konečně odtrhl oči od schodiště, kam zmizela jeho dcera. „Ona je tu také?“

„Ano, pozval jsem ji i jejího bratra Franka. Ten určitě pobíhá někde s vašimi chlapci.“

Aby se přiznal, trochu se mu ulevilo. Přítomnost Nevillových dětí ho uklidnila, protože věděl, že jde o milé děti. Od nich neočekával žádné urážky a popichování. Aspoň tu bylo pár normálních lidí.

Ve chvíli, kdy se rozhlížel po hale, aby našel nějaký záchytný bod, si všiml svých zavazadel. V duchu zaúpěl, ale věděl, že je třeba odbýt si i tuto nepříjemnou chvilku.

„Ehm,“ zaváhal, protože si připadal neuvěřitelně hloupě, „já… dovolil jsem si přinést… totiž napadlo mě… víte, řekl jsem si, že bych přinesl…“

Připadal si jako absolutní cvok. Nosit na Malfoy Manor cukroví bylo jako nosit dříví do lesa, co ho to jenom popadlo? Malfoyovi mají nejspíš kupy sladkostí a zákusků. Teď to bude vypadat jako urážka. Jako kdyby si troufl tvrdit, že Malfoyovi nemají ani na pořádné cukroví anebo že to jejich není kdovíjaké kvality. To ani v nejmenším nechtěl. Vždyť úplně stejnou krabici donesl Hermioně, Fleur či Tonksové… miloval pečení vánočního cukroví.

Povzdechl si. „Donesl jsem krabici vánočního cukroví pro Scorpiuse. Tedy jestli bude mít zájem.“

Pan Malfoy se usmál. „To je od vás milé. Pekl jste ho osobně? Protože to, co jsem měl možnost ochutnat u vás doma, bylo přímo vynikající.“

Pokud se pana Malfoye dotkl, ani v nejmenším to nedal najevo. Trochu se mu ulevilo.

„Bessy,“ rozkázal Lucius a ve vstupní hale se objevila skřítka. „Vezmi tu krabici do kuchyně a nabídni dětem a našim hostům. A Bessy,“ zadržel ji, když už se chtěla přemístit, „nemusíš to rozdat všechno.“

Zrzek se zapotil. Nevěděl, že jeho kulinářské umění budou testovat i Malfoyovi hosté. S touto variantou nepočítal a bylo mu to krajně nepříjemné. Nebyl si jistý, zdali příslušníci elitní třídy ocení jeho docela obyčejné těsto a přísady. Jenomže kdyby se pokusil zasáhnout, zřejmě by se ztrapnil ještě víc.

„Uhm,“ zaváhal zrzek podruhé, když pohlédl na druhé zavazadlo. Vzal tašku do ruky a sáhl dovnitř. „Jestli se neurazíte, donesl jsem také drobný dárek pro Scorpiuse…“ Nevěděl, jak pokračovat, cítil se trapně.

„Jsem si jistý, že bude mít radost,“ usmál se pan Malfoy. „Mám ho zavolat?“

„Totiž… to není nutné, může si ho rozbalit později,“ navrhl v rozpacích.

„Bessy!“ vykřikl pan Malfoy podruhé a vmžiku byla skřítka zpátky.

„Pan si přeje?“

„Můžeš ten dar odnést k ostatním? Je pro Scorpiuse.“

Zrzkovi se ulevilo, že nepřišel s prázdnou. Očividně mysleli na Luciusova vnuka i ostatní hosté. Jen si nebyl jistý, zdali se jeho volba bude chlapci líbit. Byl přece jenom zvyklý na dražší věci. S čímž také počítal, a proto se snažil nešetřit. S vědomím, že bude v lednu víc pracovat, sáhl do rezervy, aby Scorpiusovi koupil něco odpovídající jeho představám. Nešetřil ani na druhém dárku, přestože to znamenalo, že se bude muset uskromnit.

„A pro vás tu mám taky jeden,“ pokračoval a byl rád, že má tuhle trapnou proceduru již téměř za sebou. Vytáhl z tašky láhev kvalitního vína. S výběrem mu pomáhal Percy, který se v podobných věcech vyznal, jako poradce ministra kouzel se účastnil mnoha společenských akcí, takže se orientoval v nejrůznějších pokrmech a vínech.

Zdálo se mu hloupé, že si před panem Malfoyem připadá jako patnáctiletý kluk, protože je už dávno dospělý muž s malými dětmi. Jenomže v téhle společenské vrstvě se nikdy nepohyboval a nevěděl, jaké zákony a pravidla chování vyznávají tak bohaté a vznešené rodiny. Navíc nechtěl udělat žádný omyl a ztrapnit se, protože pan Malfoy byl koneckonců otec Harryho přítele a možná by na něj neudělalo dobrý dojem, kdyby zjistil, s jakým neotesancem chodil Dracův přítel. Nechtěl Harrymu způsobit žádné problémy. Možná sem neměl vůbec chodit.

„Modré vílí,“ kývl Malfoy uznale, „máte vkus.“

Už zase se cítil v rozpacích. Ano, tohle mu poradil Percy a nebylo pochyb o tom, že za něj utratil celý svůj měsíční plat. Jenomže darovat panu Malfoyovi cokoli levnějšího si nemohl dovolit, aniž by si utrhl ostudu. Za každou cenu musel zanechat dobrý dojem. Snad se mu to podařilo.

„Má zvláštní nasládlou chuť a voní jarním lesem. Řekl bych, že jednou z přísad musí být borůvky.“

Zrzek naprázdno polkl. Už zase borůvky. Ty se jim jednoho dne stanou osudnými.

„Bessy!“ ozvalo se halou už poněkolikáté a objevila se skřítka. Malfoy jí nakázal, aby dala víno vychladit a pak pobídl zrzka, aby ho následoval do salónu, kde byli již shromážděni ostatní pozvaní hosté. A že to byly osobnosti!

Ačkoliv převážnou část pozvaných tvořily rodiny s malými dětmi, ideálně ve Scorpiusově věku, nemohl pan Malfoy zapomenout ani na několik svých přátel, kteří by se jistě urazili, kdyby je nepozval. Lucius ho nemusel zdaleka všem představovat, s některými z nich se Ron znal. Potkával je totiž na stejně hloupých společenských akcích, kdy doprovázel svého manžela. Nebylo pochyb o tom, že Harry Potter byl slavný a tykal si skoro s polovinou kouzelnického světa. Pravdaže, v Ronově případě šlo většinou jen o přátelský pozdrav, aniž by se kdokoliv s ním dál bavil. Kdo by chtěl taky poslouchat jeho řeči o dětech, když tihle muži měli svou politiku, finance, investice a kdoví jaké další nudné věci.

„Neville?“ žasl zrzek, když si podal ruku s posledním hostem, „u Merlina, kde se tu zatraceně bereš?“

Nevěděl, jestli se má dřív divit anebo smát, jak absurdní mu přišla přítomnost Nevilla Longbottoma ve vile pana Malfoye.

„Ahoj, Rone, jak je?“ usmál se dotyčný nesměle.

Zrzek si jen povzdechl a než stihl odpovědět, Neville spustil kajícně, když si uvědomil svůj omyl: „Totiž slyšel jsem o tom rozvodu. Mrzí mě to.“

„To nic,“ usmál se a povzbudivě ho poplácal po rameni. „A jak se daří tobě? Co Hannah?“

„Kšefty v Děravým kotli jdou dobře a děti jsou zdravé, někdy jsou až moc živé.“

„Frankieho občas zahlédnu v Kotli. Pořád někde pobíhá. Kolik že mu je? Osm?“

 „V polovině března oslaví deváté. Abigail je šest.“

„A co v Bradavicích? Nezlobí studenti?“

„Někdy mám pocit, že rok od roku je to horší. Taky jsme byli tak příšerní?“

Oba se rozesmáli, až si vysloužili pár nepěkných pohledů od pánů sedících u kulatého stolku, kde popíjeli whisky a kouřili doutníky.

„Neměl jsem sem chodit,“ zamumlal Neville. „Hannah sice chtěla, když jsme dostali pozvání, prý kvůli dobrým kontaktům a tak, že je to dobrá příležitost, jak navázat styk s těmi movitějšími a vlivnějšími… a když už s tím přišel Malfoy. Nikam jsme se nevnucovali, aby bylo jasné. Víš, co si o téhle sortě lidí myslím.“

„Jasně,“ přikývl, „taky tu nejsem zrovna dobrovolně.“

Nebyl si jistý, jestli právě teď nelže, protože šlo o jeho rozhodnutí. Vymlouvat se na děti bylo vlastně dost ubohé.

„Pánové, nestůjte tam tak stranou a připojte se k nám,“ pobídl je Lucius a ihned jim ukázal na jejich místa. Zrzek se trochu zapotil, když zjistil, že Lucius mu vybral místo zrovna po své levici.

„Ty perníkové placky jsou vynikající, Luciusi,“ pochválil si jeden z hostů vánoční cukroví. „To pekla Astorie?“

„Ve skutečnosti je donesl pan Potter,“ ukázal na muže po své levici a zrzek proti své vůli zrudl. „Taky jsem jeho kulinářské umění obdivoval.“

Zrzek si gratuloval, že se už poněkolikáté dostal do rozpaků. Netušil, jak to Malfoy dělá, ale ať ten chlap řekl cokoliv, přinutil ho k červenání.

Ovšemže ho uznání od tak vážené společnosti těšilo, byť se tak stalo nejspíš omylem. Měl podezření, že kdyby hosté tušili, čí výtvory to před nimi leží, nejspíš by jenom mlčeli. Pečení vánočního cukroví nepovažovali za mužskou práci a nesnížili by se, aby za ni chválili jiného muže. Ale neměl jim to za zlé. Vlastně jim rozuměl.

Když konečně zasedli k slavnostní večeři, byl rád. Mužské osazenstvo se bavilo především o obchodních a politických záležitostech, a to nebyla jeho parketa. Dokonce i Neville měl čím přispět do debaty. Díky tomu, že jeho manželka vedla hospodu a on učil v Bradavicích, což je nepochybně místo mnoha událostí, i těch politických, měl několik svých poznatků. Ron by tak akorát poradil, jak vyžehlit košili nebo odstranit odolnou skvrnu.

Přemýšlel, že by se měl zvednout a přestěhovat se do salónku, ve kterém sedělo ženské osazenstvo a probíralo své záležitosti. Ve skutečnosti nepatřil ani do jedné skupiny. A připadal si neskutečně hloupě. Netušil, proč sem vůbec chodil. Jeho otec měl pravdu. Tady nemá co dělat, nepatří sem.

Večeře se obešla bez jakýchkoli nepříjemností. Pan Malfoy naštěstí správně odhadl, že bude nejlepší, pokud ho usadí vedle Nevilla. To byl jediný člověk, se kterým si měl co říct, ačkoliv se našlo i pár dalších. Krátký rozhovor zavedl i se Zachariasem Smithem. Zjistil, že má také malého syna a ženu mudlovského původu, takže si domyslel, proč ho Malfoy pozval. I když funkce tajemníka Odboru kouzelnické přepravy stavila tohoto mrzimorského spolužáka do výhodné pozice.

Radost mu u večeře trochu kazily děti, které seděly stranou a společně, tudíž na ně nemohl dohlížet. Litoval, že jeho děti jsou živé a spontánní a trochu více neovládají zásady etikety a stolování. Když Jamesovi už podruhé vypadl z talíře kousek vařené brambory, téměř se propadal hanbou. Naopak dokonalý Scorpius se tomu strašně smál. Pozitivní bylo, že se James smál společně s ním, takže zřejmě nešlo o posmívání. U některých dětí si ovšem všiml opovržlivého pohledu, což se mu pramálo líbilo. Naštěstí o Jamese neměl starosti, protože ten kluk se dokázal bránit. Sám působil arogantně a nafoukaně, a když se do něj někdo opřel, s chutí se pustil do odvety. Zrzek se pouze obával, aby se mu to dnes nevymstilo. Aby mu syn utrhl ostudu, o to vážně nestál.

Po večeři se opět přesunuli do salónku, kde si pánové zapálili a navázali přerušený rozhovor o politice. Teď rozebírali daně. Zrzek se držel stranou a mlčel. Připadal si jako odříznutý od světa. Vůbec neměl ponětí, co se děje ve společnosti. Ve skutečnosti od rána až do večera myslel na své děti. Starost o ně je prací na plný úvazek a uvědomoval si, že mu nedává žádný prostor pro to, aby se věnoval vlastním zálibám. Dokonce měl pocit, že dámy ve vedlejším salónku se zdaleka nevěnují dětem tolik jako on. Ty z kouzelnických rodin měly jistě skřítky, takže se mohly věnovat kosmetice, chodit na pedikúru, manikúru, na masáže, navštěvovat prodejny obuvi a textilu a k tomu jim zbýval čas na drbání.

Uvědomil si, že sleduje starobylé kývací hodiny. Po každé odbité hodině doufal, že jejich dýchánek bude rozpuštěn, vše ale nasvědčovalo tomu, že se akce protáhne do pozdních večerních hodin. Právě uvažoval, že se zvedne, zdvořile se omluví, sežene děti a odejde. Téměř čtyři hodiny považoval za dostatečně dlouhou dobu, aby mohl odejít, aniž by odcházel předčasně. Někdo vždycky musí jít první.

Dřív než se ale k tomuto kroku odhodlal, pan Malfoy vstal a upozornil hosty, že má na dnešní večer speciální překvapení. Odtajnil, že se jedná o ohňostroj a vyhnal všechny na terasu. Zrzek přehodil přes sebe sako a vyšel ven, kde již netrpělivě vyčkávaly děti v zimních bundách a šálách. Jakmile se Lucius ujistil, že nikdo nechybí, představení začalo. Oblohu ozařovala jedna sprška jisker za druhou. Krajinou se ozývalo pukání a práskání. Nebe svítilo modře i červeně a jiskry vytvářely zajímavé ornamenty.

Už tolik nesněžilo, takže byla dobrá viditelnost. Mrznout ovšem nepřestalo. Ron měl pocit, že dokonce přituhuje. Byla mu zima. Po deseti minutách už drkotal zuby a litoval, že si nešel do přízemí pro kabát, jednak aby se do něj zachumlal a jednak si v něm nechal svou hůlku. Myslel si, že to těch pár minut na terase vydrží. Přemýšlel, zdali by urazil pana Malfoye, kdyby se stáhl do vytopeného salónku a přikrčil se ke krbu, když se vedle něj najednou zjevil samotný pán domu.

„Je vám zima?“ zeptal se. Zrzek na něj pohlédl. Ruce měl obtočené kolem těla, stál nahrbený a třásl se. Pokusil se narovnat a ujistit Malfoye, že je mu teplo, ale Lucius byl rychlejší.

„Tu máte,“ vložil mu na ramena svůj plášť. Chtěl protestovat, ale… zima mu skutečně byla. A plášť opravdu hřál. Sáhalo z něj teplo, protože ještě před chvíli ho měl pravý majitel na sobě. Na chvíli to opravdu pomohlo, ale zima si brzy našla cestu i pod plášť. V ten moment ucítil, že se kolem jeho ramen obtočila něčí ruka a překvapeně vzhlédl.

„Obtěžuje vás to?“ zeptal se Lucius.

Chtěl říct, že ano, protože Lucius byl cizí chlap a choval se víc než důvěrně. Něco takového si mohl dovolit pouze někdo blízký, a to Lucius v žádném případě nebyl. Na druhou stranu mu byla zima a Malfoyovo objetí aspoň trochu hřálo. Naštěstí oba stáli vzadu, takže unikali zvědavým pohledům, ovšem když se jeden z hostů otočil a ulpěl na nich svým pohledem, zrzek pochopil, že přehnal. Omluvil se a vrátil se dovnitř. Lucius ho následoval.

„Děkuji,“ promluvil zrzek a sundal si z ramen plášť. Když ho chtěl vrátit, Lucius odmítl.

„Jste celý prokřehlý, nechte si ho,“ vybídl ho a pak mu ukázal na místo vedle krbu. Posadili se do křesel vedle sebe a Malfoy opět promluvil. „Omlouvám se, že jsem vás uvedl do nepříjemné situace.“

„Za nic se neomlouvejte, pane Malfoyi, vy přece za nic nemůžete,“ ujišťoval ho.

„Choval jsem se nevhodně. Překročil jsem hranice.“

„Nic zlého jste neučinil.“

„Mé chování by se dalo označit jako sexuální obtěžování. Omlouvám se.“

Malfoyovo prohlášení přinutilo zrzka téměř k zasmání. To poslední, co by od Luciuse očekával, by byl projev sexuálního zájmu o jeho osobu. Několik dlouhých let byl pan Malfoy spořádaným manželem, nebylo pravděpodobné, aby se za ta léta změnil.

Když se začali hosté navracet, zrzek vstal a prohlásil, že by měli už jít, s čímž Lucius ovšem zásadně nesouhlasil, a jenom díky trpělivému přemlouvání nakonec svolil, že zůstanou.

Kolem desáté hodiny začali odcházet první hosté. Zrzek se chtěl k nim připojit, ale byl Luciusem důrazně požádán, aby ještě zůstal, neboť s ním potřebuje probrat důležitou záležitost. Ron s předtuchou nepříjemností tedy počkal, dokud Malfoy Manor neopustil poslední host.

Zůstal sedět v salónku a čekal na pana Malfoye, který právě vyprovázel posledního návštěvníka. Byl strašně nervózní. Věděl, že mu teď Lucius za něco vynadá. Nejspíš za děti anebo něco společného s Harrym.

Pohledný kouzelník v nejlepších letech právě vstoupil do místnosti a usadil se do křesla poblíž krbu kousek od Rona. Zrzek v rukou otáčel skleničku s vínem, aby zabavil ruce. Čekal, až pan Malfoy spustí svým káravým hlasem plným odporu své výčitky a stížnosti. Ten ale pořád mlčel.

„Přál jste si se mnou o něčem mluvit, pane?“ nevydržel to ticho a promluvil. Chtěl to mít za sebou, ačkoliv věděl, že to nebude příjemné.

„Jistě, ale raději bych počkal na děti. Poslal jsem pro ně.“

Polkl. Teď si byl naprosto jistý, že jde o jeho děti. Jestli něco vyvedly… dobrá, dovolí, aby na něj pan Malfoy křičel, urážel ho a ponižoval. Jenom ať si uleví. Pokud ale začne napadat jeho děti, byl připraven bít se za ně. Nikdo jim nebude ubližovat. Ani fyzicky ani slovně.

 „Kde je Lily?“ vyděsil se, když mezi přicházejícími dětmi nespatřil svou dceru.

„Slečna Lily spí, Alin ji uložil do jejího pokojíčku,“ odpověděl skřítek s hlubokou úklonou.

„Do jejího pokojíčku?“ podivil se zrzek a absolutně nechápal.

„Páté dveře vlevo od schodiště ve druhém patře,“ doplnil Lucius Malfoy. „Trochu jsme se zařídili, aby jejich pobyt na Malfoy Manor byl příjemnější.“

„Takže ony tu přespávaly,“ řekl spíše sám pro sebe, když mu došlo, že nejenže Harry děti nehlídal, on je tu dokonce nechával přespávat. S hrůzou si uvědomil, že jeho děti jsou tu téměř jako doma. A to byl možná ten důvod, proč s ním chce Lucius mluvit. Teď mu bude vyčítat, že jeho panství není žádný sirotčinec, aby poskytoval přístřeší cizím dětem.

„Tati, můžeme ještě nahoru?“ zeptal se mladší Sirius. „Scorpius nám chtěl zrovna ukázat novou hru, kterou dostal na Vánoce. Jmenuje se Z kotlíku do kotlíku.“

„Teď ne,“ zarazil je tentokrát Lucius. „Sedněte si, chlapci.“

Zrzkovi se sevřel žaludek. Proč měl pocit, že jde do tuhého?

Všichni tři uposlechli. Posadili se na gauč a s očekáváním zírali na pana Malfoye.

„Jak víte, právě jsme oslavili Vánoce,“ spustil Lucius, a to nebylo zrovna to, o čem zrzek předpokládal, že bude řeč, „a kouzelný děda Santa Claus donesl dětem po celém světě spoustu dárečků.“

„Žádný Santa není,“ ozval se James, „jsou to jenom pohádky.“

Lucius mírně nadzvedl obočí. Ani jeden z chlapců nebyl překvapen Jamesovým prohlášením. I malý Sirius věděl, kdo nosí dárky. Ron jim nic nenalhával o kouzelném Santa Clausovi. Sirius měl pokaždé radost, že může svým nejmilejším darovat na Vánoce vlastnoručně vyrobený dar.

„Každopádně,“ pokračoval Lucius, „se pod naším vánočním stromečkem záhadným přičiněním objevilo i několik dárků pro vás.“

Zrzek znehybněl. Tohle rozhodně nebylo to, co očekával, že uslyší z Luciusových úst.

Pan Malfoy byl přerušen obrovským jásotem. Pak pokynul skřítkovi a před chlapci se objevila hromádka nerozbalených dárků. Ron měl pocit, že rudne. Jestli ty dárky byly z Luciusova měšce, zavařil si na pěkný průšvih. Tohle mu totiž nikdy nesplatí. Ne, že by očekával, že Malfoy bude požadovat finanční kompenzaci, ale pocitu, že něco dluží, se už nezbaví. Nějak si totiž nedokázal představit, že ty dárky tu zanechal Harry. Ten je už obdaroval.

Děti se nadšeně pustily do rozbalování dárků a Scorpius okamžitě rozhodl, který si má James rozbalit jako první. Zřejmě tušil, co obsahuje a nemohl se dočkat, až si s ním budou společně hrát.

„Pro vás tu mám taky jeden,“ obrátil se k němu Lucius a zvedl z hromádky úhledně zabalenou krabičku a podal mu ji. Zrzek na něj zděšeně zíral. Tohle nemůže myslet vážně!

„Nezlobte se, ale tohle nemohu přijmout,“ zakoktal, když se trochu vzpamatoval a mával rukama v odmítavém gestu. V žádném případě nic nepřijme.

„Prosím vás, pane Pottere, neodmítejte mě i dnes. Jsou Vánoce. Jde jenom o drobný dar.“

Zrzek měl velmi dobrou představu, jak podle Malfoyových představ takový drobný dar vypadá. A ta představa se mu ani trochu nezamlouvala.

„Nevykládejte si to špatně, pane Malfoyi, ale něco takového nemohu přijmout. Opravdu nemohu.“

„Tati,“ vyjekl Sirius, „tys dostal taky jeden? Co v něm máš?“

Zrzek po něm vrhl vyděšený pohled. Koukali teď na něj všichni tři chlapci a čekali, až otevře svůj balíček. Pohlédl na Luciuse a ten mu výmluvným gestem pokynul, aby balíček přijal. Neochotně se po něm natáhl a pod nátlakem svého okolí ho převzal. Zahleděl se na lesklý papír a barevnou stuhu a modlil se, aby byla uvnitř nějaká blbost, bezcenná tretka. Jestli ne, už nikdy se nebude moct podívat panu Malfoy do očí, aniž by se cítil trapně.

„Tak už to rozbal,“ přisadil si James.

Roztrhl papír a odklopil víko. Uvnitř byla zdobná spona na kravatu. A nebyla ledajaká. Bylo na ní zřejmě stříbro. Stalo se přesně to, čeho se obával. Musela být patřičně drahá. Chtěl poděkovat, ale ztratil schopnost řeči.

„Co tam máš, tati?“ dožadoval se Sirius odpovědi a zvědavě nakukoval.

„Je to jenom taková drobnost,“ ozval se Lucius Malfoy rozpačitě. „Jestli se vám nelíbí, jsem si jistý, že ji v prodejně vymění za jinou.“

„Co-cože?“ zvedl zrzek hlavu poplašeně. Došlo mu, že mlčením vyvolal u pana Malfoye dojem, že se mu dárek nelíbí. Ihned se za své chování zastyděl. V žádném případě nechtěl svého hostitele urazit. To by si nikdy nedovolil. „Ne, je překrásná, já… líbí se mi. Opravdu. Děkuji.“

Pokusil se o úsměv, ale svaly měl v obličeji ztuhlé. Byl spíše zaskočený. Hlavou se mu honilo, co to vůbec Malfoye seniora popadlo dávat mu takový dárek. Ten chlap se musel zbláznit, o čemž ho vzápětí přesvědčilo i jeho chování.

„Dovolíte?“ zeptal se a vzal mu krabičku z rukou. Vyndal stříbrnou sponu a začal se sápat po oděvu Rona Pottera. Když mu ji upevňoval na kravatu, ta blízkost Rona překvapila. Pokud před několika hodinami nevěřil, že by ho mohl Malfoy sexuálně obtěžovat, teď měl silné podezření, že se tak skutečně děje. A bylo mu to nepříjemné.

Pan Malfoy byl očividně se svým výběrem nadmíru spokojený, protože obdivně shlížel na své dílo. Na zrzkově kravatě se skvěla nová spona a Lucius byl náležitý pyšný, jak skvěle se na něm tento drobný detail vyjímá.

„Alin,“ rozkázal Lucius, jakmile se vynadíval, „přines to modré víno.“

O chvíli později mu již podával sklenici modrého vína, které sám přinesl a Luciusovi daroval.

„Veselé Vánoce,“ přiťukl si s ním a připili si.

Zrzek si upil pouze ze zdvořilosti a připravoval se, jak se s panem Malfoyem rozloučí. Uvědomil si, že dospěli do bodu, kdy je jeho přítomnost na Malfoy Manor nevhodná. Už dávno měl odejít stejně jako ostatní hosté. Tohle se začíná zvrtávat do něčeho skandálního.

 „Měli bychom už jít, je dost pozdě. Děti by měly jít spát,“ odhodlal se nakonec.

„To je v pořádku,“ prohlásil Lucius, „řeknu skřítkům, aby jim ustlali v jejich pokojích.“

„To není třeba,“ zadržel ho Ron.

„Je už pozdní hodina, nedoporučoval bych vám cestovat tak pozdě. Můžete přespat. Děti zde mají vlastní pokojíčky a vy můžete přespat v pokoji pro hosty.“

„V žádném případě,“ vypálil Ron razantně. Situace se začala vyvíjet poněkud zvláštním směrem a on neměl chuť tomu nečinně přihlížet. Pochopil, že je čas jednat. „Nezlobte se, pane Malfoyi, ale vrátíme se domů. Vaše pohostinnost je milá a doufám, že vás mé odmítnutí neurazí, ale musíme už jít. Doma nás čekají.“

„Chápu,“ přikývl pan Malfoy. „Alin, hosté odcházejí.“

Chlapci posbírali své dárky, skřítek je zabalil a vložil do tašky. Pak pomohl chlapcům s oblékáním. Ron mezitím skočil do druhého patra pro svou dceru. Bylo mu líto, že ji budí. Byla rozespalá a sotva mžourala. Oblékl ji do kabátu. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby tu mohla přespat, ale samotnou by ji tu nenechal. A zůstat tu s ní si také nedovolil. Věděl, že dívence, která sotva vylezla z peřin, bude zima, ale nemohl jinak.

Pan Malfoy je vyprovodil až k hranicím svých pozemků. Zatímco Ron nesl svou dceru, Lucius mu pomohl s taškami obsahujícími rozbalené dárky, ale také ty zabalené, které byly určeny pro Lily. Aby se Lucius ujistil, že v pořádku dorazí, přemístil se s nimi kousek od Doupěte. Doprovodil je až ke dveřím. Molly jim okamžitě otevřela a vpustila chlapce dovnitř. Sama se pak ujala Lily a zmizela s ní v domě.

„Děkuji za krásný večer, pane Pottere,“ rozloučil se s ním pan Malfoy a upíral na něj svůj podmanivý pohled šedých očí. Ron se tomu pohledu záměrně vyhýbal, protože se cítil trapně. Vůbec neměli chodit na Malfoy Manor. Teď už to věděl. Rozhodl se špatně.

„To já děkuji za pozvání,“ oplatil mu jeho zdvořilost a raději mu rychle popřál dobrou noc, aby se už rozloučili. Když konečně zabouchl domovní dveře, oddechl si, že už to má za sebou. Jak hluboce se opět mýlil!