Jdi na obsah Jdi na menu
 


06. Láska přichází rychle

23. 9. 2013

„Copak už zase někam odjel?“ neskrývala Hermiona údiv, když jí Ron sdělil, že je jeho manžel opět na služební cestě. Bylo to první srpnový den a oni si dopřávali odpolední kávu, zatímco si jejich děti společně hrály.

„Přesně tak,“ přikývl zrzek.

„To snad není možné!“ vybuchla. „Tohle už vážně přehání!“

V odpověď pouze pokrčil rameny.

„A ty jsi taky hlupák, že tomu mlčky přihlížíš. Měl bys těm jeho aférkám jednou pro vždy učinit přítrž. Je to tvůj manžel a otec dětí! Nemůže se jenom tak poflakovat se svými milenci. Měl by se věnovat své rodině.“

„Naznačuješ, že to mou chybou je naše manželství v troskách?“ podíval se na ni překvapeně.

„Samozřejmě že ne,“ ujistila ho okamžitě.

Zrzek si dlouze povzdychl a rozhodl se svěřit se svými pocity. „Hodně jsem nad tím přemýšlel a myslím si, že…“

„To snad ne, Rone,“ zarazila ho příkře, „ty nemůžeš za to, že je Harry neskutečný záletník.“

„Nezáleží na tom, jestli jím je anebo není,“ odpověděl naprosto klidně. „Jde o to, proč to dělá. Mám pocit, že mu to dlužím.“

„Cože? To snad nemyslíš vážně, Ronalde!“ zděsila se Hermiona.

„Podívej se na to z jeho pohledu. Živí nás, stará se o nás,“ vysvětloval mladík, „tvrdě pracuje, aby nás zabezpečil. Není divu, že si po náročném pracovním týdnu chce odpočinout, odreagovat se a případně si užít. Ale doma ho odpočinek nečeká. Jsou tam děti, které neustále křičí a zlobí. Kdy si my dva můžeme dopřát trochu sexu, když máme plný dům dětí? Je potom logické, když si hledá klid a zábavu jinde. Jestli se cítí lépe s někým jiným, prosím. Ať si chodí, za kým chce, hlavně když se k nám vrací. K čemu by bylo, kdybych mu udělal kázání? Myslíš, že o ně stojí? Má vlastní svědomí. Sám si rozhodne, jestli to, co dělá, je špatné nebo ne. Nikdy jsem mu nic nerozmlouval ani nevyčítal, vždycky jsem se ho snažil chápat. Vztah přece není o vzájemném napadání a osočování, ale o porozumění a důvěře. A já mu důvěřuji.“

„Jsi na něj moc hodný, Rone,“ upozornila ho s dojetím. „Asi to bude znít hloupě, ale za jeho chováním stojí i tvá přehnaná laskavost. Nemá žádné zábrany, protože ví, že mu to promineš. Zvykl si na to. Podívej se na Jamese. Byl jsi na něj příliš hodný, a jaký uličník z něj vyrostl. Občas se divím, kde bere tu smělost. Myslí si, že může vše.“

„Já vím, že jsem nikdy nebyl příliš chytrý,“ povzdechl si zrzek sklíčeně. „Jsem blbec, do kterého si můžou kopnout, a on jim ještě poděkuje.“

„To určitě ne,“ ujišťovala ho kamarádka překotně, „to nemá s inteligencí nic společného. Jde o to, že by Harry potřeboval dominantnějšího partnera. Když ho k sobě nepřivážeš, ochočí si ho někdo jiný, kdo s ním bude lépe zametat. Harry je trouba.“

„Nejsem pro něj dost dobrý,“ zapochyboval zrzek. „Tohle jsme si nevysnili, když jsme se brali. Dovolil jsem, aby se naše manželství stalo stereotypním, nudným.“

„Představy se vždycky liší od reality.“

„Na začátku to bylo úplně jiné,“ stýskal si zrzavý mladík. „Byla to legrace, užívali jsme si, bavili se. Proč už nám spolu není tak dobře?“

„Byli jste hlavně zamilovaní, a ti vidí svět zjednodušeně a růžově. Neřeší společnou budoucnost a jenom se baví. Ale když začnou spolu žít, je třeba řešit i obyčejné starosti, a ty nejsou tak zábavné.“

„Od té doby, co se narodily děti, nemáme na sebe tolik času,“ posteskl si. „Je těžké najít si pár minut pro sebe, když každou chvíli některé přiběhne a něco chce. Věnuju se jim víc než Harrymu. Takhle si náš společný život nevysnil.“

„Nemůže žárlit na vlastní děti. Ony potřebují vaši pozornost a péči. S nimi přichází zodpovědnost a starosti. Teď už nezáleží na tom, co si přeje on nebo ty, teď jsou důležité jenom ony. Je správné, že se stanou středobodem vašeho světa, protože jsou na vás závislé a potřebují vás. Čas, který jste měli vymezený výhradně pro sebe, náhle musíte dělit i mezi ně. Obětujete kvůli nim i čas věnovaný přátelům a svým koníčkům, přestanete utrácet za zbytečnosti a raději peníze investujete, abyste jim zabezpečili budoucnost. Místo, abyste si koupili něco sobě pro radost, uděláte hračkou radost svým dětem. Děti jsou velký závazek. S jejich příchodem se změní úplně vše. Na to se nejde připravit. A jestli Harry není schopný tuto změnu akceptovat… co vlastně čekal?“

„Vadí mu, že nemám práci. On tvrdě maká, zatímco si já válím doma šunky.“

„Aby bylo jasné, tak předně pochybuji o náročnosti jeho práce. Zřejmě není tak vytížený, pokud má čas muchlovat se v pracovní době. A nejspíš ani není unavený po skončení vyčerpávajícího pracovního dne, pokud má dost energie na zálety. A už vůbec není pravda, že bys doma lelkoval. Copak nevidí, jak se staráš o děti a dům? Mateřská není dovolená. Vůbec nic o tom neví. Ať si zkusí být s dětmi týden doma. Nevydržel by to ani dva dny.“

„Našel si jiného, protože jsem se mu nevěnoval. Kolikrát jsem ho odmítl, protože jsem byl unavený. Anebo jsem dal přednost dítěti.“

„Na tom není nic špatného, Rone. Ony se nedokážou postarat samy o sebe, takže je přirozené, že jim dáš přednost. Nemůžeš je nechat bez dozoru. Jsou tak živé a neopatrné. Stačí jenom minuta nepozornosti a neštěstí může být na světě. Harry by neměl být takový sobec, který myslí pouze na své potřeby. Jeho sexuální dobrodružství jsou možná zábavnější a příjemnější než stavění věže z kostek, ale měl by si konečně ujasnit priority. Je rodič a nese na svých bedrech stejný díl zodpovědnosti jako ty. Je to i on, kdo by měl dětem vytvořit příjemné rodinné prostředí. Měl by si s nimi hrát, učit je a vychovávat. Když se jednou stal rodičem, nemůže před svými povinnostmi utíkat. Osobně si myslím, že se ke svým dětem a povinnostem staví nezodpovědně.“

„Proč tohle dělá?“ povzdychl si zrzek bezradně.

„Asi protože je pitomec,“ odpověděla povýšeně. „Jiné vysvětlení nemám. Kdyby tohle udělal Percy, už nejsme manželé.“

„Jak si vy dva nacházíte čas jeden pro druhého?“ vyzvídal Ron ochotný přiučit se.

„Velmi složitě,“ přiznala. „Oba hodně pracujeme, takže se vídáme až doma. Percy pomůže dětem s úkoly do školy, zahraje si s nimi, já udělám pár domácích prací. Večer uložíme děti do postele, přečteme jim pohádku, osprchujeme se a padneme únavou do postele. Probudíme se až ráno a zase pospícháme do práce. Ale jsme takhle šťastní. Máme jeden druhého a víme, že se můžeme na sebe spolehnout. Všechno zachraňujeme víkendy, které trávíme společně. Oba jsme s dětmi tak málo, že volný čas trávíme s nimi. Piknik s dětmi je pro nás lepší než romantická večeře.“

Zrzek propadl zoufalství. Proč to u nich nemůže fungovat úplně stejně?

„Mám strach, že tentokrát je to jiné,“ přiznal sklíčeně. „O jeho nevěrách vím již delší čas, a přestože mi to zpočátku ubližovalo, dokázal jsem se s tím vyrovnat, protože jsem pochopil, že je používá pouze jako prázdné tělesné schránky pro své uspokojení. Jeho city patřily mě a našim dětem, takže jsem se smířil s tím, že když nedokážu ukojit jeho sexuální potřeby, využívá k tomu jiné. Naučil jsem se s tím žít, protože jsem věděl, že nemiluje jejich duše, ale jenom jejich těla.“

„Ale teď se to změnilo?“ odtušila jeho nejlepší přítelkyně.

Zrzek mlčky přikývl a pak přiškrceně dodal: „Bojím se, že se zamiloval.“

„Víš, s kým se stýká?“

„Ne, a nechci to vědět.“

„Proč si myslíš, že k němu cítí něco víc než k těm jiným?“

Pokrčil rameny. „Chová se v poslední době divně. Dělá věci, které předtím nedělal. Není to on. Mám pocit, jako by ho ovládal někdo jiný. Na ten famfrpálový zápas s Jamesem nešel jenom kvůli pitomé schůzce, o které tvrdil, že ji nemohl odložit. Vím, že to nebylo pracovní. Kdyby nebyl osel, odřekl by to. I jeho milenec musí pochopit, že má děti, kterým se musí věnovat. Jenomže ten někdo ho má v hrsti.“

„Musíš s ním promluvit.“

„Snažil jsem se, ale on o tom se mnou nemluví. Jsou to jenom úlety, které pro něj nic neznamenají. Lidé nemluví o věcech, které nepovažují za důležité a podstatné. Začneme-li o nich ovšem mluvit, stanou se opravdovými. A navíc mám strach z jeho odpovědi. Co kdyby nás opustil?“

 „Harry není hlupák,“ uklidňovala ho kamarádka. „Jste jeho rodina.“

„Má milence, Hermiono,“ připomněl jí, „a zřejmě někoho, do koho je blázen. Udělá pro něj, co mu na očích uvidí. Upřednostňuje ho před vlastními dětmi, takže jestli mu ten člověk řekne, ať od nás odejde, on tak učiní.“

„Anebo ne,“ oponovala Hermiona. „Třeba právě ve chvíli, kdy se bude muset rozhodnout, pochopí, co doopravdy chce. A když ne… možná si potřebujete dát pauzu. Věřím tomu, že by velmi brzy pochopil, u koho mu bylo nejlépe a kde je jeho pravá rodina.“

„Nedokážu si představit, že by od nás odešel. Co bychom si bez něj počali?“ zoufal si zrzek.

„Nemůže se jenom tak sbalit a odejít, aniž by se o vás přestal zajímat. Stále zodpovídá za děti. Musel by na ně finančně přispívat.“

„To je pravda,“ připustil, „jsme na něm závislí. Využíváme ho. Možná proto mu tak vadíme.“

„Ne,“ oponovala Hermiona rázně, „jste jeho rodina a je jeho povinností zabezpečit vás.“

„Měl jsem si najít práci jako ty. Jsem na něm závislý. Bez něj jsem úplná nula. Nic jsem v životě nedokázal. Nemám nic kromě svých dětí.“

„Máš to největší bohatství na světě, Rone – zdravé děti. Víš, jak by si Percy přál, abych s nimi zůstala doma? Kolikrát mi to navrhoval, ale znáš mě. Práce mě baví. Pro mě tenhle způsob života není, ačkoliv mě mrzí, jak málo času s nimi trávíme. Je to daň, kterou oba platíme. A je to taky trochu moje vina, že nemáš práci, protože mi hlídáš Huga i Rose. Kdybych tě neměla, musela bych si opatřit chůvu. Jsem moc ráda, že jsou u někoho, koho znají a komu důvěřují. Harryho plat je dost vysoký, aby vás zabezpečil, ale pokud chceš pracovat, mohl by sis najít něco na půl úvazku. Děti půjdou v září do školy, takže dopoledne bys měl volné. O Lily a Huga by se mohla postarat Molly.“

„Asi máš pravdu,“ přiznal zrzek neochotně. „Jestli se naše manželství zhroutí, měl bych myslet na naši budoucnost a najít si zavčas práci, abych byl soběstačný.“

„Vidíš to moc černě.“

„Já bych řekl, že realisticky,“ usmál se smutně. „Jsme na něm finančně závislí. Pokud odejde, budeme v koncích. Cítil bych se trapně, kdyby na nás musel měsíčně přispívat. Nemohl bych ty peníze přijmout.“

„Kvůli dětem ano,“ oponovala Hermiona příkře. „Ty peníze by nebyly pro tebe, ale pro ně. Nechceš přece okrádat své děti o to, nač mají právo?“

„Jsou to jenom peníze,“ odpověděl sklesle. „Ony potřebují tátu.“

***

Na konci měsíce slavili Harryho narozeniny, a tak Ron uspořádal menší rodinnou oslavu. Strávil hodně času její organizací a přípravou, takže si oddechl, když se jeho manžel nevymluvil na poslední chvíli, což se teď stávalo docela často. Harry totiž měnil své plány a Ron věděl, že v tom má prsty vždy některý z jeho milenců. Jednou takhle zrušil společnou dovolenou, pravidelně zapomínal na slibované výlety s dětmi. Rona by už nic nepřekvapilo. Ani to, kdyby slavili Harryho narozeniny bez něj.

První srpnovou středu vzal Ron své děti na výlet do Příčné ulice. Chtěl jim koupit nějaké oblečení, podívat se do krámku Freda a George a zajít do zmrzlinářství. Zrovna opouštěli obchod s famfrpálovými potřebami, když zahlédl v davu lidí známou postavu. Mezi hlavami čarodějek a kouzelníků se mihl pramen světle plavých vlasů a dřív než si to zrzek uvědomil, stanul tváří v tvář Malfoyovi.

Překvapení bylo zřejmě na obou stranách, protože oba muži ztuhli, když se lidé před nimi rozestoupili a oni zírali přímo na sebe. Úplně první dokázal trapné ticho prolomit Malfoy.

„Pane… Pottere,“ zaváhal, „je to tak správně?“

„Ano, pane Malfoyi,“ odpověděl Ron překvapeně. Po svatbě přijal Harryho jméno. Jeho rodným jménem mu říkal pouze Malfoy mladší – léta to jméno používal jako urážku.

Nastala další trapná chvíle ticha, během níž si Ron prohlížel muže před sebou. Dracův otec vypadal na svá léta nezvykle svěže. Ani by mu nehádal přes padesát let. Vyděsil sám sebe, když si uvědomil, že pana Malfoye shledává atraktivním. Na tom chlapovi něco sakra bylo.

„Vidím, že jste si s dětmi udělali výlet,“ přerušil ticho konečně Malfoy starší. Ron si uvědomil, že i jeho si starší kouzelník zvědavě prohlíží. Cítil se trapně, protože nevěděl, co se za tím pohledem skrývá. Draca znal, ale jeho otce téměř vůbec. Mnoho o něm slyšel, to ano, ale po válce se mnohé změnilo, a on nevěděl, jak se to vše podepsalo na Dracově otci. „Váš syn jde prvně do Bradavic?“

„Ne, Jamesovi bude jedenáct letos v listopadu. Čeká nás to až za rok.“

„Můj vnuk Scorpius,“ objal Lucius kolem ramen menšího blonďatého chlapce, který ho doprovázel a v ruce držel kornoutek se zmrzlinou, „půjde až za tři roky. Je mu teprve osm. Takže jste si udělali malý rodinný výlet?“

„Ano,“ odpověděl zrzek.

„Také jsem vzal svého vnuka na procházku,“ přiznal Malfoy. „Byli jste u Fortescua? Mohu jenom doporučit. Dělá skvělou zmrzlinu, speciálně…“

„…borůvkovou,“ dořekl zrzek automaticky.

Malfoy se mile usmál. „Přesně tu jsem měl na mysli. A karamelová lízátka. Jsou vynikající. Scorpius by je mohl jíst pořád.“

„Ty mi je vždycky sníš, dědo,“ ozvalo se a zrzek, přestože se snažil ovládat, se lehce usmál.

Malfoy chvíli vypadal, že svého vnuka pokárá, ale zřejmě si to rozmyslel. „Ty děti, vyzradí i to, co nevědí. Řeknu vám, člověk s nimi občas zažívá pěkně horké chvilky. Také se vám to stává?“

„Myslím, že se tomu nevyhne žádný rodič,“ přiznal zrzek.

„Tati, kdy už půjdeme?“ ozval se James. „Slíbil jsi, že půjdeš se mnou na ten famfrpálový trénink.“

„Ty jsi James?“ zeptal se Malfoy chlapce, který přikývl. „A hraješ famfrpál?“

„Ano, chci být stejně slavný jako tetička Ginny,“ vytahoval se James. „Ona je střelkyně a hraje za Hollyheadské harpyje. Ale já budu jednou lepší a slavnější. Bude ze mě chytač! Nejslavnější na světě. Ale nejdřív budu hrát samozřejmě za školní družstvo. Určitě mě vyberou hned v prvním ročníku, protože jsem fakt dobrý. Vyhrajeme školní pohár a už se těším, až úplně rozstřílíme Zmijozel! Rozneseme ho na kopytech a…“ nadechoval se James.

„Jamesi!“ okřikl ho Ron varovně. Mluvit před hrdým zástupcem zmijozelské koleje, že jejich tým úplně znemožníte, se mu nezdálo jako dobrý nápad. Co na tom, že Malfoy ani jeho syn už do Bradavic nechodili.

„To je v pořádku,“ usmál se kouzelník se světle plavými vlasy. „Vzájemná rivalita mezi našimi kolejemi panuje už od samého počátku. Domnívám se, že váš syn bude také v Nebelvíru.“

„Možné to je,“ připustil Ron, „ale rozhodnutí přísluší pouze Moudrému klobouku.“

„Jestli pospícháte, nebudu vás déle zdržovat,“ ukončil rozhovor Malfoy a zdvořile se mu uklonil.

„Děkuji, pane Malfoyi, bylo milé vás zde potkat,“ snažil se o co nejzdvořilejší tón a jeho vlastní lež se mu zdála téměř legrační. Ve skutečnosti by nikdy netvrdil, že potkat na Příčné ulici Malfoye je zrovna milé.

„Potěšení bylo na mé straně,“ ujistil ho Lucius. „Nashledanou příště, pane Pottere.“

Ještě naposledy mu pokynul hlavou a pak vyrazil i se svým vnukem vpřed, kde stála majestátní budova skřetí banky. Zrzek zůstal stát jako opařený. Nečekané setkání s Malfoyem starším ho odzbrojilo. Kdyby to bylo možné, řekl by, že ten chlápek je docela milý pán. Usmál se, když si ho představil jako dědečka, kterým pan Malfoy skutečně byl. Pravda, prarodiče bývají mnohdy těmi milými, laskavými osobami, ale spíše vůči svým vnoučatům než cizím lidem. Opravdu se tolik změnil?

„Tati, půjdeme už?“ šťouchl do něj opět James, který se těšil na famfrpálový trénink. „Je už půl třetí!“

Zrzek se ještě otočil, aby svým pohledem ulpěl na vysokém kouzelníku ve velmi nádherném fialovočerném obleku a dlouhými světle plavými vlasy. Na chvíli měl zvláštní pocit, že se Malfoy ohlédne a usměje se na něj. Byl si tím téměř jistý, proto byl zklamaný, že se tak nestalo.

James ho znovu zatahal za rukáv, a tak raději vzal děti za ruce a pospíchal k Děravému kotli, aby včas stihli trénink. Když míjeli knihkupectví, ještě naposledy se ohlédl, ale v davu se už neleskly žádné světlé vlasy. Kupodivu ho to zklamalo. Někde uvnitř si přál ho ještě jednou vidět.

***

Malfoy objal svého vnuka a vykročil směrem k majestátní budově Gringottovic banky. Po pár krocích začal odolávat silnému nutkání ohlédnout se a ještě jednou spočinout svým pohledem na velmi sympatickém a pohledném mladíkovi, ale ovládl se. Věděl, že by se to nehodilo. Pan Ron Potter byl ženatý muž a jeho gesto by se jevilo jako gesto pubertálně nevyzrálého mladíka. Dal by tím najevo, že na něj pan Potter udělal mnohem hlubší dojem, než bylo zdrávo.

A tak objal svého vnuka ještě pevněji a se vztyčenou hlavou se prodíral davem kouzelníků. Teprve před schodištěm vedoucímu k hlavnímu vchodu do banky se odvážil ohlédnout, ale nepřehlédnutelnou záplavu zrzavých vlasů již v davu nespatřil. Mladík i s dětmi již nepochybně Příčnou ulici opustil. Malfoy se nad svým hloupým chováním tiše zasmál.

„Čemu se směješ, dědo?“ zeptal se Scorpius překvapeně.

„To nic, chlapče,“ odbyl ho, „pojď, ukážu ti rodinný trezor.“

„Páni, vážně ho můžu vidět?“ vydechl Scorpius ohromeně. „Táta říkal, že na tyhle věci mám ještě čas. Ještě nikdy jsem tu nebyl. A dědo? Skutečně náš trezor hlídá obrovský drak?“

„Sám uvidíš,“ usmál se Malfoy starší a pobídl chlapce, aby vešel do majestátní budovy.

„Ale nesežere nás, že ne?“ strachoval se chlapec a poulil na něj své šedomodré oči, ve kterých se zračily obavy.

„To víš, že ne,“ ujistil ho dědeček s laskavým úsměvem.

„Až o tom budu vyprávět tátovi…“ rozplýval se jeho vnuk.

…tak se bude rozčilovat, proč jsem tě sem vůbec bral. Jako bych svého vlastního syna vůbec neznal.

***

Přes léto zaplatil Ron svému synovi famfrpálové tréninky. Během školního roku ho nechtěl zatěžovat dalšími povinnostmi a kroužky. Věděl, že by jeho syn během vyučování myslel na odpolední trénink, takže mu zaplatil až prázdninový kurz. James se na každou lekci velice těšil a nevynechal ani jednu. Nebylo to ani tak složité vzhledem k tomu, že letos nejeli na žádnou rodinnou dovolenou. Harry už s nimi netrávil ani prázdniny.

Když přivedl Jamese na trénink, usedl na lavičku a společně se Siriusem a Lily sledoval, jak jeho syn cvičí pod dohledem zkušeného trenéra. James si hodiny tohoto kouzelnického sportu téměř vydupal. Do famfrpálu byl opravdu blázen. Ještě větší než on anebo Harry.

Ale zrzek měl jasno, kdo to spískal. To Ginny jeho syna navedla. Jednou ho viděla na koštěti a hned tvrdila, že je vážně dobrý, čehož se James ihned chytil. Prý když je tetička slavná hráčka, rozumí famfrpálu a vidí v něm skrytý talent. Takže si usmyslel, že se jednoho dne stane velkou hvězdou. Jenomže Ginny byla jenom hráčka a ne hledačka talentů. To, co bylo myšleno jako pouhá pochvala, jeho syn pochopil úplně jinak. Když Ginny spatřila, co tím způsobila, ne aby jeho synovi všechny domněnky vyvrátila. Ona ho začala dokonce podporovat! Netvrdil, že je jeho syn ztracený případ. James byl jako chytač skvělý a tréninky bral naprosto vážně. Rona jeho zodpovědný přístup těšil. James na sobě pracoval, zlepšoval se. Jenomže navzdory talentu kluků jako on byly stovky. Kdo zaručí, že jeho syn mezi nimi nezapadne?

Ron se na svou sestru zlobil, že dává Jamesovi zbytečné naděje. Věděl, že to dělá schválně. Bavilo ji sledovat jeho dětsky naivního syna, který sní o hvězdné kariéře. Taky měla škodolibou radost z toho, že to on musí svého syna držet nohama pevně na zemi. Ona ho nemusí brát na tréninky a poslouchat jeho sáhodlouhé řeči na téma famfrpálu a jeho budoucí kariéry. Sama Ginny byla stále bezdětná a svobodná, ačkoliv už léta chodila s Michaelem Cornerem.

Ten den ale myslel na někoho jiného než na svou sestřičku. Nemohl z hlavy dostat Malfoye seniora. Neustále si přehrával jejich setkání.

Usmál se, když si vzpomněl, že oba mají rádi stejnou příchuť zmrzliny. Sám nevěděl, proč se zmínil o své oblíbené příchuti. Byla náhoda, že ji má Malfoy taky rád? Pak zavrtěl hlavou. Vsadil by se, že borůvková zmrzlina u Fortescua chutná spoustě lidem. Malfoy by nebyl žádná výjimka.

Taky přemýšlel, proč se s ním dal Malfoy vůbec do řeči. Mohl se mu vyhnout, obejít ho, ale možná si ho prostě taky nevšiml. A když už stáli naproti sobě a zírali na sebe, bylo by hloupé zdvořile se nepozdravit. Pravidla etiky a slušného chování měl Malfoy v malíku.

Ale proč na něj působil tak mile a laskavě? Bylo to, protože byl se svým vnukem? Anebo svou zdvořilost pouze předstíral? Co vůbec dělal po válce? Mnoho o něm neslyšel, protože se o něj nezajímal. Věděl, že nešel do vězení a že jeho syn mohl dokonce pracovat jako bystrozor. Skutečně ho válka změnila? Pochopil konečně, kdo měl pravdu? Anebo se jenom přetvařuje, když vyhrála opačná strana, aby na tom ještě vydělal?

Měl tisíc důvodů toho panáka nenávidět, ale necítil k němu nenávist. Vnímal ho jako milého dědu. Nedokázal se zbavit představy Luciuse Malfoye jako dědečka a v duchu se té představě smál.

I když nenáviděl jeho syna, k němu stejnou nenávist necítil. Slyšel o něm hodně od svého otce, protože ti dva k sobě chovali spoustu zášti. Pamatoval si na památnou bitku v Krucáncích a kaňourech. Malfoy nebyl k jeho otci ani Hermioně či Harrymu dvakrát milý. Tehdy k němu cítil zášť, ale dnes? Vypadal tak obyčejně se svým malým vnukem. Byli si tak podobní. Oba měli děti, na které byli hrdí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář