02. Zklamaný syn
„Ahoj, Harry,“ pozdravil ho zrzek srdečně, když toho dne dorazil pozdě večer domů, což v poslední době nebylo nic neobvyklého. „Sháněl se po tobě Remus.“
„Co chtěl?“ zeptal se Harry nevzrušeně a pustil se do pozdní večeře.
„Neviděli jste se několik týdnů, a ty se ptáš, co chtěl?“ podivil se Ron překvapeně. „Promiň, Harry, ale takhle to dál nejde. Je to tvůj přítel, tak se netvař, že neexistuje. Měl by sis někdy udělat volno a zajít za ním.“
„Víš, že nemám čas,“ odpověděl Harry mezi jednotlivými sousty, aniž by k němu vzhlédl.
„Tak mu to laskavě vysvětli, protože já tě před ním nebudu věčně omlouvat. Ty už kašleš i na vlastní přátele?“
„Dobrá, zajdu za ním,“ rezignoval Harry, jenom aby měl od Rona konečně pokoj.
„Díky,“ uzavřel zrzek diskuzi. „Dáš si dýňovou šťávu?“
„Rád,“ odpověděl Harry a Ron mu dolil sklenici.
„Zítra je ten famfrpálový zápas,“ pokračoval zrzek v konverzaci. „Vzal sis volno?“
„Jaký zápas?“ podivil se Harry. A musel být opravdu hodně překvapený, protože dokonce vzhlédl od jídla, což se tak často nestávalo.
„Přece Kudleyští kanonýři,“ znejistěl zrzek a vrhl po svém příteli pohled plný obav. „Slíbil jsi Jamesovi, že tam s ním půjdeš.“
„Do prdele, Rone!“ vykřikl Harry naštvaně. „A to mi připomínáš až dneska?“
„Ty jsi zapomněl!“ obvinil ho Ron a neubránil se překvapenému tónu. Ačkoliv nekřičel, jeho klid byl jenom hraný. Na jednu stranu se Harryho zapomnětlivosti už nedivil, přesto ho štvalo, jak Harry ignoruje vlastní rodinu. Nevěděl, jestli cítí víc zklamání či vztek.
„Mám teď spoustu práce a na zítřek mám jednu velmi důležitou schůzku,“ objasňoval Harry klidně, jako by se nechumelilo, a to bylo přesně to, co zrzka poslední týdny vytáčelo. Nemohl uvěřit, jak se jeho manžel může takhle sobecky chovat.
„Proč té tvojí schůzce neřekneš, že je tvůj syn důležitější?“ navrhl zlostně.
„Rone, ale tohle je vážně důležité!“ ujišťoval ho přítel.
„Důležitější než tvůj syn?“ rýpl si do něj jízlivě a bodlo ho u srdce. „O tom zápasu jsi věděl několik týdnů dopředu. Je tak složité zařídit se podle toho? Proč sis zrovna na zítřek domlouval schůzku, ačkoliv jsi věděl, že v tom termínu máš něco jiného?“
„Zapomněl jsem,“ přiznal se Harry nepříliš nadšeně.
„Stejně jako před dvěma týdny na Lilyiny narozeniny?“ dodal Ron cynicky.
„Víš, že to tak není,“ bránil se Harry chabě.
„U tebe si nejsem už ničím jistý. Já bych na svůj slib nezapomněl. James je pro mě důležitější než nějaká pitomá schůzka!“
„Mrzí mě to,“ snažil se být Harry smířlivý, „ale ta schůzka vážně nejde zrušit.“
„Nejde zrušit nebo ji zrušit nechceš?“ rýpl si Ron. „To tě nezajímá, jak se bude tvůj syn cítit?“ Založil si ruce na prsou, až dokonale připomínal svou matku. Molly, kterou vždy Harry obdivoval pro její bezmeznou mateřskou lásku, ale zároveň nesnášel, když se míchala do jejich rodinných záležitostí. Proč měl pocit, že se ti dva proti němu spikli?
„A co kdybys tam šel ty?“ navrhl Harry nesměle a s nadějí v hlase, že z celé záležitosti vyjde nakonec neposkvrněný. Mohl by špatné proměnit v dobré. „Vždycky jsi toužil vidět Kudleyské kanonýry naživo.“
„To mi bylo čtrnáct a neměl jsem děti,“ dodal zrzek jízlivě. „Kdo by pohlídal Lily?“
„Molly?“ navrhl Harry nesměle. Ta ženská byla u nich téměř každý druhý den. Jenom si neuvědomoval, že sem chodí za svým synem, aby nebyl sám, protože jeho manžel tráví spoustu času mimo domov.
„A Huga?“ dodal Ron nesmlouvavě. „Víš o tom, že hlídám i Hermioniny děti?“
„A co Remus a Tonksová?“ chytal se Harry poslední záchrany.
„Tak abys zašel za Remusem na návštěvu, to tě ani nenapadne,“ spustil Ron obviňujícím hlasem, „ale aby ti pohlídal děti, tak to se ti už hodí?“
„Do prdele, Rone, přestaň fňukat,“ rozčílil se jeho manžel a třískl příborem o stůl. „Nemám na tyhle pitomé řeči náladu. Jsem unavený. Zítra mám důležitou schůzku, takže tam prostě nemůžu! Chováš se jak hysterická ženská!“
„Dobře,“ polevil zrzek, když viděl, že se mu situace začíná vymykat z rukou. Chtěl si s Harrym rozumně promluvit, ale když se jeho přítel začínal urážet, byl čas na ústup. „Asi jsem to přehnal. Jenom mě zaráží tvé chování. Myslel jsem, že ti záleží na vlastních dětech.“
„Záleží mi na nich, ale já na rozdíl od tebe mám práci! To ty nikdy nepochopíš!“
„To jsi nemusel,“ dodal zrzek sklesle. „Děti jsou rády, že se jim věnuje aspoň jeden rodič.“ Povzdechl si, ale neodpustil si poslední rýpnutí. Když jde na něj Harry takhle, on mu nezůstane nic dlužen. „Takže zajdeš za Jamesem a řekneš mu o tom famfrpálu?“
„Jsem unavený, půjdu spát a zítra vstávám brzy,“ prohlásil Harry spěšně a nepodíval se mu do očí. „Navíc už určitě spí.“
„Aha,“ odtušil zrzek chladně, „takže zase utečeš před zodpovědností. Ani se nedivím, že se ti do toho nechce. Taky nejsem nadšený z toho, až uvidím jeho zklamání. Aspoň že ty můžeš utéct do práce.“
„Na co si pořád stěžuješ?“ vyjel na něj Harry. „Proměnil ses v pěknou hysterku.“
Ron se ironicky ušklíbl a nevěřícné zavrtěl hlavou. „Promiň, Harry,“ omluvil se nakonec, aby situaci odlehčil, „musím ještě vyžehlit prádlo. A jestli je ta schůzka opravdu tak důležitá, připravím ti nějaký sváteční hábit a vyleštím ti boty.“
„Díky, Rone,“ usmál se Harry, „věděl jsem, že to pochopíš.“
***
Dvě malé rozkošné děti seděly v nafukovacím bazénku, vesele sebou plácaly a hlasitě se přitom smály a pištěly. Malá Lily, roztomilá copatá dívenka, cákala na všechny strany, až pár kapek dopadlo na strakatou kočku, která ležela v bezprostřední blízkosti bazénku. Zvíře sklopilo uši a zatvářilo se mírně rozladěně. V tu chvíli ji malá dívenka zpozorovala a dostala nápad.
Natáhla drobnou buclatou ručku po plastovém hrníčku, který plaval kolem, a naplnila ho až po okraj vodou. Poté potěšena svým dobrým nápadem vychrstla celý jeho obsah na kočku, která ihned poplašeně vyskočila na nohy. Dívenka to považovala za nesmírně legrační. Ovšem kočka zdaleka ne. Otřepala se, když si jí v tu chvíli všiml i chlapec, přibližně stejně starý jako dívenka. Obě děti začaly cákat. Kočka se urazila a odběhla k verandě, kde si lehla do stínu. Neklidně přitom švihala ocasem.
Opodál stál asi třicetiletý muž se zrzavými vlasy, který obě děti s úsměvem na tváři sledoval. Pak vykročil směrem k nim.
„Lily, Hugo, pojďte už z bazénku,“ promluvil na ně laskavým tónem.
„Néé,“ zaprotestovala dívka.
„Musíme jít papat,“ vysvětloval zrzek.
„Tati, ne,“ nesouhlasila dívka s jeho návrhem.
„Zlatíčko,“ natáhl k ní otec ruku, aby ji pohladil. „Budeme si kreslit.“
„Kreslit ne.“
„Budeme si hrát,“ navrhl Ron.
Dívka zavrtěla hlavou. Zrzek vstal a vzdálil se, ovšem v minutě byl zpátky. Dřepl si, aby byl ve stejné úrovni dětí, a na ruku si nasadil hnědého maňáska v podobě králíka.
„Ahoj, děti,“ začal mluvit legračním hlasem.
„Ahoj Kálíku,“ pozdravila ho dívka.
„Jé, copak to tu děláte?“ podivoval se maňásek.
„Ceš čaj?“ zeptala se ho dívka.
„Jo, jo,“ kýval maňásek hlavou. „Mám tááákhle velikánskou žízeň.“ Roztáhl drobné pacičky od sebe.
Dívka z bazénku vylovila jeden hrníček a konvici na čaj. Hrníček naplnila a pak ho podala králíkovi. Zrzek se snažil hrníček uchopit do králičích pracek, ale hrníček mu vyklouzl a spadl do bazénku. „Jejdá.“
Dívka se zasmála a znovu hrníček naplnila a podala ho králíkovi. Hrníček opět se žblunknutím skončil ve vodě. „Jéé, hrníčku, kde zase jsi?“ divil se maňásek a dívka se opět rozesmála.
Po čtvrtém neúspěšném pokusu to králíček vzdal. „Takhle se nikdy nenapiju. Děti, nepůjdete už ven z bazénku?“
„Nee,“ zavrtěly obě děti hlavou.
„Ale Ron mi říkal, abych vás nakrmil,“ tvrdil plyšový králíček. „Co říkáte, mohl bych vás nakrmit?“
„Jóó!“ zajásaly obě děti.
Maňásek jim podal osušku a pomohl jim z bazénku. Lily ho vzala za plyšovou pacičku a Ron odvedl obě děti do kuchyně, kde je za asistence králičího maňáska nakrmil.
Po svačince si hráli s kostkami a stavěli věže. Zrzek jim pak dělal koníčka a běhal s nimi po celém domě. Dětem se jeho hry moc líbily.
Zrovna jezdili kolem domu na dětských trojkolkách, když přišla Molly s oběma staršími chlapci.
„Tatí,“ rozběhl se k němu malý pihovatý chlapec, aby mu padl do náruče.
„Siriusi,“ sevřel ho ve své náruči, a když se konečně odtáhl, zaměřil svou pozornost na věc, kterou chlapec svíral ve své ruce. „Copak to máš?“
„Babička mi koupila koště,“ napřímil se chlapec hrdě a ukázal mu zmenšený model závodního koštěte.
„Ahoj, Rone,“ pozdravila ho matka, která právě došla i s jeho nejstarším synem.
Zrzek se na něj usmál. „Jak se ti líbil zápas, Jamesi?“
Chlapec uhnul pohledem. „Jo, dobrý,“ protáhl a šinul si to do stavení.
Ron vrhl ustaraný pohled po své matce, která bezmocně pokrčila rameny. Pak ji poprosil, zdali by nepohlídala děti, a vydal se za svým nejstarším synem. Našel ho v obývacím pokoji. James seděl na gauči a nepřítomně hleděl před sebe.
Když ho zrzek spatřil, píchlo ho u srdce. Dával svým dětem vše, aby byly šťastné, ale některé věci byly nad jeho síly. James si takové zklamání nezasloužil.
Opatrně vkročil do místnosti a potěšilo ho, že před ním jeho syn neutekl. Sedl si vedle něj a přemýšlel, jestli ho může pohladit. James už dávno nebyl malý chlapec a často Ronovi vyčítal, že se k němu chová, jako kdyby mu byly stále tři roky. Občas mu musel dát za pravdu.
„Jamesi,“ oslovil ho laskavě, „je mi opravdu moc líto, že s tebou nemohl jít táta.“
„Slíbil mi to,“ odpověděl chlapec vyčítavě a Ron postřehl v jeho hlase hluboké zklamání. Sám se cítil mizerně, že Jamese dostal do této situace. Přestože to nebyla přímo jeho chyba, vyčítal si, že měl udělat víc. Mohl svého manžela uhánět celý měsíc, aby na ten zápas nezapomněl.
„Má teď hodně práce,“ snažil se celou situaci zachránit. Ani nevěděl, proč Harryho vlastně brání. Sám byl na něj hrozně naštvaný. Jenomže Harry byl jeho manžel a Jamesův otec, nemohl ho shazovat před vlastními dětmi.
„Pořád má moc práce,“ fňukal James. „Slíbil, že tam půjde.“
Zrzek si povzdechl, ale neodpověděl. Měl snad začít Harryho omlouvat, když měl James pravdu? Harry svůj slib nedodržel. Už se na něj nedalo spolehnout. Vždycky Harryho před dětmi bránil, aby byl pro ně vzorný táta, ale bylo čím dál tím těžší udržet jeho dokonalý obraz, když Harry dělal vše pro to, aby ho zničil.
„Táta na mě zase zapomněl,“ shrnul to James smutně.
„Ne, to ne,“ probral se Ron ze zamyšlení a objal chlapce kolem ramen. Nemohl dopustit, aby jejich děti začaly svého otce vnímat jako špatného a nespolehlivého. Harry měl být pro ně vzorem ideálního táty. „Nezapomněl. Má tě rád.“
James se zvedl z gauče a zamířil ke schodišti. „Už ani nevím, jestli mě má ještě rád,“ ozval se ze schodů vedoucích do jeho pokoje, a pak zmizel Ronovi v patře.
Zrzek se za ním smutně díval a věděl úplně přesně, jak se jeho syn cítí. Harry nezklamal pouze své děti, ale také jeho. Byl s dětmi na stejné lodi. Chtělo se mu brečet. Děti ztratily tátu a on svého manžela.
Vyšel na denní světlo a otřel si vlhké oči. Molly stála u houpaček, na kterých seděly obě děti – jejich Lily a Hermionin Hugo. Malý Sirius Albus si hrál s kočkou.
„Všechno v pořádku, Rone?“ zeptala se ho matka ustaraným hlasem.
„James je zklamaný, že s ním nešel Harry,“ odpověděl zrzek stísněně.
„Není to tvoje chyba,“ upozornila ho matka.
„Já vím,“ povzdychl si, „ale třeba jsem mohl udělat víc.“
„Udělal jsi maximum,“ ubezpečila ho matka nekompromisně. „Harry je špatný otec.“
„Mami, tohle neříkej,“ ohradil se zrzek. „Ne před dětmi.“
***
Seděli pod slunečníkem a upíjeli citrónovou šťávu, zatímco si děti hrály na pískovišti. Sirius si hrál se svým novým modelem koštěte. Očividně se ta hra týkala proběhnuvšího zápasu, neboť Ron zaslechl pár úryvků o tom, kdo se zmocnil camrálu a kdo skóroval.
Usmál se. Přestože nebyl Sirius velký nadšenec do famfrpálu, zápas na něj udělal silný dojem, což Rona těšilo. Jeho mladší syn zřejmě prožil krásné odpoledne na stadiónu při vyvrcholení sezóny bojem o titul. Co by on dal za to, kdyby mohl v jeho věku vidět Kudleyské kanonýry bojovat o titul!
Pak se ovšem zamračil, neboť ten, jenž famfrpál přímo miloval a zbožňoval, si odnesl jenom zklamání. A přitom se James na zápas tolik těšil. Několik dní nemluvil o ničem jiném. Kudleyští kanonýři byli předním týmem bojujícím o pohár a James vždy toužil vidět je naživo. Rona těšilo, že si jeho syn vybral právě tento tým. Připomínalo mu to jeho vlastní dětství.
A pak přišel Harry s tou nejúžasnější zprávou. Dostal lístky na závěrečný zápas o vítězný pohár. Měl tam jít s Jamesem a Siriusem. James se tolik těšil, že několik nocí dopředu nemohl spát.
Jenomže stejně tak to mohla být i jeho chyba. Neměl dovolit, aby Harry zapomněl. Věděl o jeho nespolehlivosti, takže to měl mít na paměti a nadcházející utkání mu připomínat den co den, což ovšem neudělal, a včera už bylo pozdě.
Nemohl uvěřit vlastním uším, když mu Harry říkal o důležité schůzce. Vzal to s relativním klidem, protože bylo zbytečné hádat se a křičet. Výčitky na jeho manžela totiž neplatily. Harry udělal psí oči, aby se nezlobil, a zrzek netušil, proč to již nerozebíral.
Ráno vymyslel operativní řešení. Když nemohl jeho přítel, požádal svou matku, jestli by kluky na ten zápas nevzala. Byl jí neskonale vděčný, že mu nabídla pomocnou ruku. Vždy tu pro něj byla. Moc si jí za to vážil.
Když ráno říkal Jamesovi o změně plánu, jeho syn to odmítal přijmout. Přestože celý týden nemluvil o ničem jiném než o nadcházejícím zápase, najednou se mu nikam nechtělo. Tolik se těšil a teď tohle. Jenomže tady nešlo pouze o famfrpál. James chtěl být se svým otcem, s Harrym, který již nějakou dobu svou rodinu trestuhodně zanedbával. Dneska si měli vynahradit všechny ty týdny, ale Harry opět zklamal.
Měl pocit, že je to on, kdo Jamese zklamal a ublížil mu. Chtělo se mu brečet a sám se divil, že se udržel. Nechtěl, aby děti věděly, že je v jejich manželství něco špatně. Nechtěl je tím zatěžovat a trápit. Potřebovaly cítit jistotu a tu by v nefungující rodině necítily.
Uvědomil si, že pokud jeho syn ztratil zájem o famfrpál, pak je situace kritická. Jejich rodina se začala rozpadat a už i děti vycítily, že něco není v pořádku. Minimálně James, který měl už věk na to, aby některé věci chápal jasněji než jeho mladší sourozenci.
Ptal se sám sebe, za co ho vlastně Merlin trestá. Proč si sám vybral tuhle nelichotivou pozici? Proč Harryho pořád brání? Tu obtížnější část si vezme vždy na svá bedra. Proč to Harrymu ulehčuje, když on mu neusnadňuje nic?
To Harry měl stát před Jamesem a všechno mu vysvětlovat, protože to by byl pro něj přiměřený trest. Možná by to byl jediný způsob, jak Harryho přinutit na ten zápas jít, protože jeho manžel by tváří v tvář svému synovi nedokázal říct pravdu. Harry byl neuvěřitelný zbabělec, který se bál vlastních dětí, a tak se těmhle zapeklitým záležitostem všemožně vyhýbal a aby jim unikl, využíval k tomu jeho. Jak se bude cítit Ron, to ho už nezajímalo. Jak sobecký a zbabělý byl. Mohl pracovat jako neohrožený strážce zákona a tvrdý bystrozor, ale aby se přiznal vlastnímu synovi, na to neměl dost odvahy.
Bylo mu hrozně, když Jamese vyprovázel. Bez otce se jeho synovi nikam nechtělo. Vůbec nešlo o zápas. Naštěstí byl James mimořádně rozumný chlapec, který věděl, kolik toho udělal jeho táta Ron pro to, aby všechno napravil za tátu Harryho, takže nakonec souhlasil s babiččiným doprovodem, jenom aby nezklamal tátu Rona tak, jak jeho zklamal táta Harry.
Ron byl tak dojatý, že když odcházeli, málem se rozbrečel. Tolik si přál, aby jeho děti byly šťastné. Trápilo ho, že i když dělá první poslední, stále je to málo, protože mu Harry všechno komplikuje. Občas přemítal, co si jejich děti odnesou z dětství, když jim Harry něco slíbí a pak to nedodrží a tváří se, že je to v pořádku. Zrzek se obával, aby to minimálně Jamese nepoznamenalo. Nebude si pak myslet, že je normální něco slíbit a pak to nedodržet?
Jenomže James se Harrymu pramálo podobal. Občas mu připadal dokonce mnohem zodpovědnější než Harry. Ačkoliv k němu James již od útlého dětství vzhlížel, vždy, když měl problémy a něco ho trápilo, přišel za ním, protože na Harryho se nedalo spolehnout. Rona dojímalo, že mu jeho syn tolik věří, zároveň ho mrzelo, že ztratil důvěru k člověku, kterého dlouhou dobu obdivoval. Tahle situace už byla neúnosná. Ron to věděl. Byl zřejmě čas, aby ten problém začal řešit.
„Rone,“ oslovila svého syna matka, „bývá Harry často pryč?“
Zrzek si dlouze povzdych, než polohlasně přiznal. „Ano.“
„Celý den?“ pokračovala jeho matka ve zpovědi.
„Ano.“
„I přes noc?“ dožadovala se podrobností.
„Někdy,“ hlesl mladík.
„Má novou známost, viď?“ odtušila.
„Myslím, že ano,“ přikývl mladík a nesnažil se nic zastírat. Jeho matce došlo brzy, že ho manžel podvádí. Nebyla by správná matka, kdyby si toho nevšimla. „Vždycky, když má někoho nového, bývá pryč častěji. Poslední týden chodí z práce až po desáté večer.“
„Chtěl jsi říct: od něj,“ opravila ho matka přísně.
„Ano,“ přikývl rezignovaně.
„Rone,“ nadechla se jeho matka, „takhle to už dál nejde. Vidím, jak se trápíš.“
„Mami, jsem v pořádku,“ přerušil ji zrzek rázně. „Opravdu.“
„Jsem tvoje matka, nelži mi. Váš vztah nefunguje. Prostě mu dej na výběr - buď rodina anebo oni. Vím, že ho máš rád, ale toleroval jsi to až příliš dlouho. Nejde jenom o to, že tě podvádí. On zanedbává i vlastní rodinu. Jeho děti ho potřebují, když je pryč. Rone, nedělej to těm dětem ještě těžší. Odejdi od něj.“
„Mami, ony ho potřebují,“ odporoval.
„Ale on tu pro ně není. Ať zůstaneš anebo odejdeš, pořád to bude stejné. Harry bude s některým z těch svých milenců a ony budou samy. Tím, že tu zůstaneš, nic nezměníš. Musíš mu dát na výběr.“
Zrzek si dlouze povzdychl. „Jestli se nic nezmění, ať už zůstanu či ne, pak raději zůstanu.“
A byl rád, že se malá zrzavá dívenka usedavě rozplakala a on mohl tuhle konverzaci ukončit. Věděl, že to jeho matka myslí dobře, a v hloubi duše věděl, že má pravdu, ale nechtěl rozbít rodinu. Dělal by i zázraky, aby pro své děti vybudoval pevné rodinné zázemí, ale Harry mu jeho snahu neusnadňoval. Musel to zvládnout sám. Byl odhodlaný bít se za svou rodinu statečně jako lev, nepolevit ve svém boji a čelit mnoha nástrahám. O něj přece nešlo.
Komentáře
Přehled komentářů
....Harry asi nedokaze byt verny, stale mam pocit, ze si toho Rona nedokaze ocenit. Hoci sa miluju, nie su vhodni pre spokojny a harmonicky vztah. A nakoniec sa vzdy pri problemoch trapi Ron:-(
Re: a je to tu....
(xinef, 1. 11. 2013 17:25)Je to přesně tak, ale poté, co předchozí povídka skončila šťastně, nezdálo se mi příliš reálné, aby jim to štěstí vydrželo nadlouho. Harry ublížil jednou, je tedy velmi pravděpodobné, že tak učiní i podruhé. I tak si myslím, že byli stvořeni jeden pro druhého. Že jim to neklape, je věc druhá. Moc děkuji za komentář.
a je to tu....
(ester, 29. 10. 2013 20:50)