25. Návrat domů
Druhý den po snídani byl čas odjezdu. Jak zjistili, vůbec nikam nemuseli pospíchat, neboť byli ušetřeni starostí ohledně balení věcí. Jak pronesl Snape, byla to jedna z výhod, pokud jste měli služebnictvo. Venku již čekala limuzína, která je měla dopravit na městský úřad, odkud se měli přemístit na Ministerstvo kouzel Spojeného království.
„Jenom na slovíčko,“ zadržel Severus Rona, než nastoupil za Harrym do auta, a odtáhl ho stranou.
„Co se děje?“ nechápal Ron.
„Chtěl bych ti říct pár důvěrných slov. Byl jsem velmi poctěn, když jsi přijal mou nabídku, abys zde strávil několik dní. Tyto dny považuji za jedny z těch nejpříjemnějších. Asi mi nebudeš věřit, ale tak dobře jsem se tu necítil od té chvíle, co tu bydlím. Budu se těšit, až sem opět zavítáš. Ať už s Harrym, sám, či s dítětem. Všichni jste vítáni. Doufám, že budete s Harrym šťastní a hlavně dávej na sebe pozor. Musíš teď být opatrný, protože když se budeš starat o sebe, budeš se zároveň starat i o své dítě. A až se to narodí, nezapomeň mi poslat sovu.“
Pak ho políbil na tvář a Ron mu polibek oplatil. „Opravdu si velmi vážím všeho, co jsi pro mě udělal, Severusi. Zachránil jsi mi život. Odhalil jsi mé těhotenství a usmířil jsi nás s Harrym. Nikdy ti to nezapomenu.“
„Přeháníš,“ usmál se Snape. „Stejně by ses k němu vrátil.“
„Ale ty jsi mi s tím velmi pomohl. Zachoval ses jako opravdový přítel.“
Ron jen těžko skrýval dojetí.
„To budou zřejmě hormony,“ usmál se bývalý profesor lektvarů žertem a podal mu malou obálku. Ron na něj zmateně pohlédl.
„To je tvoje mzda,“ mrkl na něj.
Ron mu chtěl peníze vrátit, ale Snape odmítl.
„Tvrdili jsme, že jsi sem přijel kvůli práci, takže za ni musíš dostat zaplaceno. Jestli ty peníze nechceš pro sebe, vezmi si je kvůli dítěti.“
„Severusi,“ zašeptal zrzek ohromeně, ale Severus pouze zavrtěl hlavou a pak mu pomohl nastoupit do limuzíny.
Jakmile oba mladíci dorazili do vlasti, vyřídili nezbytné formality na oddělení Mezinárodních styků, než mohli zamířit zpátky domů. Harry se omluvil, že si musí ještě vyzvednout nějaké papíry ze své kanceláře, a požádal zrzka, zdali by ho neobtěžovalo, kdyby spolu zašli na bystrozorské oddělení. Ron nebyl z tohoto návrhu příliš nadšený, protože měl s tímto místem mnoho bolestivých vzpomínek. Ovšem před Harrym bylo třeba dál hrát svou roli. Předstíral, že mu to nevadí, a tvářil se, že ho tam milerád doprovodí.
Když vešli do Harryho kanceláře, rozhlédl se zrzek kolem. Už si nepamatoval, kdy naposled tu byl. V předchozích týdnech zde totiž Harryho nikdy nezastihl. Zavrtěl hlavou, aby zahnal nepohodlné myšlenky, protože na ně nechtěl myslet.
Harry začal hrabat v nepřeberném množství papírů na stole a hledal jisté dokumenty.
„Možná by nebylo od věci, kdyby zde někdo uklidil,“ poznamenal zrzek, když uviděl tu neuvěřitelnou spoušť na pracovním stole. Nechápal, jak se může jeho přítel v tom nepořádku vyznat. Vzhledem k tomu, že požadované dokumenty hledal dlouhých deset minut, odhadoval, že nejspíš ani sám Harry se v tom nevyzná. Nepořádnost byla jednou z Harryho typických vlastností.
Harry se otočil na svého přítele a opět na něj zíral. V jistých ohledech musel uznat, že je Ron velice neobyčejný člověk. Někdy mu přišlo, že jeho přítel nemyslí na nic jiného než na úklid. Byla to jeho posedlost. Mělo mu dojít, že to bude první věta, kterou Ron jeho kancelář okomentuje, až do ní vstoupí. Napadlo ho, že by ho sem měl někdy vpustit, aby mu tu udělal pořádek. Byl si jistý, že by to zrzek zvládl levou zadní a zadarmo (leč možná sladká pusa by jako odměna stačila).
Zamyslel se, kdy se jeho miláček tak strašně změnil. Moc dobře si totiž pamatoval Ronův skromný pokoj, když ho poprvé navštívil ve svých dvanácti letech. Nikdy by neřekl, že si jeho přítel potrpí zrovna na pořádek. Jeho matka mu občas právě onen nepořádek vyčítala. Jako třeba když prováděli úklid před Billovou svatbou. Ano, Ron se do úklidu svého pokoje příliš nevrhl.
Vše se ale změnilo, když si pořídili společný byt. Nejspíš protože on sám nebyl pořádkumilovný, zbyla tato úloha na Rona, který se jí zhostil se vší grácií. Očividně fakt, že neměl zaměstnání a trávil v jejich bytě celé dny, napomohl Ronovi vytvořit si návyk na úklid jako činnosti, která se v jejich bytě dala vykonávat a zaměstnávala ho na hodiny. Ale pak si Harry připustil, že jeho posedlost úklidem nikdy nedošla do tak vážné fáze jako poslední týdny. Tehdy to Ron vážně přeháněl. A teď (pohlédl na jeho zaoblené tvary) nesmí dopustit, aby jeho zlatíčko pokračovalo v zaběhnutých kolejích. Ron by se měl šetřit a být na sebe opatrný. Usmál se, když pomyslel na to, co ukrývá pod svým srdíčkem.
Opět se vrátil k prohrabování na svém stole a za chvíli už vítězně třímal ony dokumenty. Opouštěli jeho kancelář a Harry se otočil, aby zamkl, zatímco Ron se rozhlížel kolem. Nic se za tu dobu nezměnilo. Místo vypadalo pořád stejně.
Už se chystali společně odejít, když je zastavil něčí hlas.
„Ale ne, tak přece se ti podařilo najít toho pihovatého zrzka?“
Oba se otočili a zírali do tváře Draca Malfoye, který tam stál v dobře padnoucím obleku a oba si měřil povýšeným pohledem. Ron opět zrudl do svého typického odstínu červené.
„Drž hubu, Malfoyi,“ procedil Harry skrz zuby.
„Šťastná rodinka opět pohromadě? Vážně Pottere, nikdy by mě nenapadlo, že se dáš dohromady s takovým nýmandem. Weasley ti dává pocit vlastní výjimečnosti, co? Ty pro něj musíš být první třída. Musí k tobě vzhlížet s obdivem. Dělá ti to dobře? Cítíš se výjimečně?“
Harry zaťal ruce v pěst a pozvedl svou levačku, když se ho dotkl Ron. „O to mu přece jde, Harry,“ zašeptal tiše. „Chce tě vyprovokovat. Jenom nám závidí.“
Malfoy si zhnuseně odfrkl, ale v té chvíli se otevřely jedny ze dveří a někdo vyšel na chodbu. Jakmile spatřil onu skupinku, zůstal na ně na malý okamžik překvapeně zírat. Těkal pohledem od Malfoye k Harrymu, který stál se zaťatými pěstmi, jako by se rozmýšlel, zdali Malfoyovi jednu ubalí či ne.
„Co se to tu děje?“ zahřímal autoritativně hlas pana Wilsona, vedoucího oddělení. Za jeho zády stál další z pracovníků a i on zíral na dvojici mladíků – černovlasého a blonďatého, jako by čekal atomový výbuch.
„My totiž…“ zakoktal Harry a v té chvíli se ho rozhodl Ron zachránit.
„Pan Malfoy nám právě říkal, jak rád nás vidí.“
Ovšem ve své naivitě nepostřehl, jak výraznou změnou si prošel vztah Harryho a Malfoye uplynulé týdny, kdy nebyl v Británii. Nevěděl, že jeho výrok byl krajně absurdní.
Malfoy se otočil a raději zmizel ze scény, zatímco Harry svému zrzkovi šeptal do ucha díky, neboť si byl vědom, že ho Ron zachránil z dalších problémů.
Harryho nadřízený se vřele přivítal s Ronem, jako by to byli staří známí. Dokonce se s ním pozdravil i ten druhý bystrozor, se kterým pan Wilson před chvíli mluvil, než odešel z jeho kanceláře. Wilsonova slova byla jako balzám na duši, protože to byl velmi příjemný a milý člověk, ale Ron z něj taky cítil nesmírnou autoritu.
A k tomu všemu povyku, jaký ani Ron nezamýšlel na Harryho oddělení vzbudit, se objevila Tonksová. Ron ji neviděl už týdny. Nezměnila se. Ani nevěděl, že se vrátila zpátky do práce. Objala ho celá šťastná, že se konečně vrátil, neboť si o něj dělala již veliké starosti. Ron se na okamžik za své neuvážené chování zastyděl.
Oba byli rádi, když se jim konečně podařilo dostat se pryč. Ron měl pocit, jako by na jeho návrat čekala polovina zaměstnanců Ministerstva. Ani nevěděl, že ho tolik lidí zná.
„Kam půjdeme teď?“ zeptal se Harry, když stanuli v atriu před krbem. „Měli bychom navštívit tvé rodiče. Molly si o tebe dělala obrovské starosti. Dokonce si myslela, že bys mohl být mrtvý.“
Ron si myslel, že se už nemůže cítit hůř, ale zmínka o jeho matce jeho pocity viny zhoršila. Neměl právo se takhle sobecky zachovat ke své rodině.
Vstoupili do krbu i se svými zavazadly a Harry vyslovil cíl jejich destinace. O pár okamžiků později mu již pomáhal z krbu. Ron se rozhlédl kolem a jeho oči se rozzářily radostí. Tohle místo dokonale znal. Tvořilo součást jeho dětství, bezstarostného mládí a všeho, co tak důvěrně znal.
Nenadálý hluk způsobil, že se ve dveřích objevila postava.
„Rone!“ vykřikla Molly a vrhla se ke svému synovi. Pevně ho přivinula na svou hruď. „Tolik jsem se o tebe bála. Mysleli jsme, že jsi nezvěstný. Díkybohu, že jsi v pořádku.“
Ron bojoval s protichůdnými pocity. Na jednu stranu byl neuvěřitelně šťastný, na druhou stranu by se nejraději zahrabal tři metry pod zem, jak se za sebe styděl. Jeho matka neřekla jediné křivé slovo, nevyčítala mu jeho útěk. Když mu dostatečně zlíbala tvář vřelými mateřskými polibky, posadila ho na židli ke stolu se slovy, že mu musí připravit pořádnou večeři. Neustále opakovala něco o tom, že ho musí vykrmit, protože vypadá sešle.
Ron si vyměnil zmatený pohled s Harrym a pak pohlédl na svou postavu. Rozhodně si nepřipadal vyhládlý a pohublý. Spíše pravý opak, ale chápal, že jeho matka vidí jenom to, co chce vidět. Očividně si představovala, že někde strádal. A neměl jí to za zlé. Velmi si cenil její starostlivosti a péče. Miloval ji. To vše bylo umocněné jeho stavem, kdy vše vnímal mnohem intenzivněji. Cítil, že je teď v pozici, kdy mu vyhovuje být opečováván a milován. Možná si u Severuse zvykl až příliš být líným.
Sotva začal s večeří, již do dveří vcházel jeho otec. Následoval stejný scénář jako s matkou. I on ho pořádně objal a přitiskl na hruď. Místo polibků ho poplácal po zádech a usadil se ke stolu, aby společně povečeřeli. Ron se zde cítil jako doma. Vlastně doma byl. Uvědomil si, že sem patří. Nechtěl se vrátit do jejich bytu, kde se cítil odstrčený a osamělý. Tady se cítil zahrnován péčí a láskou.
„Slyšel jsem, že jsi byl u Severuse,“ prohodil Arthur při jídle. „Jak se má?“
„Velmi dobře,“ odpověděl Harry jako první, protože Ron žvýkal své sousto. „Vlastní rozsáhlou rezidenci a je z něj úspěšný podnikatel. Ron byl v těch nejlepších rukou.“
„Byl ke mně vážně moc milý,“ ujistil je zrzek, „měl jsem tam nějakou práci. Omlouvám se, že jsem vám nenapsal dřív. Moc mě to mrzí.“
„No, nakonec se všechno vyjasnilo,“ oddechl si jeho otec.
Když jeho matka sklidila ze stolu, začal Ron nesměle. „Přemýšlel jsem, že bych…“ Pohlédl na Harryho zkoumavě. „Nebudeš se zlobit, kdybych tu chtěl na pár dní zůstat?“
Celou večeři musel myslet na to, jak dobře se tu cítí. Velmi ho stresovala představa, že by se musel vrátit zpátky na místo, které tolik nenáviděl. Samozřejmě Harryho miloval a chtěl být s ním, ale chtěl s ním být kdekoliv, jenom ne tam. Měl strach, že to Harry nepochopí.
„Tady? Ale proč? Myslel jsem…“
„Přemýšlel jsem,“ pokračoval Ron opatrně a chopil se další spásné myšlenky, která nakonec nemusela být tak lživá, jak se mohla na první pohled zdát, „vzhledem k mému stavu, že by bylo dobré, kdybych teď zůstal u svých rodičů.“
Harry pochopil, kam tím jeho miláček míří, a souhlasil s ním. Co se týkalo těhotenství, byl s ním zajedno, že by měl být opatrný. Hlavně se mu zamlouvala myšlenka, že by se o jeho medvídka staral někdo, když on s ním nebude. Sice to bude znamenat, že se Ron nevrátí domů, ale na druhou stranu tady bude v bezpečí.
„Co se děje?“ zeptal se pan Weasley, který se snažil rozluštit jejich tajemství. „Ron je nemocný?“
Zamilovaná dvojice si vyměnila pohledy a zrzek přikývl. Neplánoval sice, že o svém těhotenství bude mluvit, jakmile dorazí domů, na druhou stranu neviděl důvod, proč by svým rodičům neměl oznámit takovou radostnou zprávu.
Chytl Harryho za ruku, kterou měl položenou na stole, a stiskl ji. Harry mu jeho stisk opětoval, aby ho povzbudil. Zrzek se obrátil ke svým rodičům.
„Mami, tati, já a Harry bychom vám chtěli říct, že brzy už nebudeme sami.“
„Někdo se k vám nastěhuje?“ podivila se Ronova matka.
Ronovi nepatrně zrudly uši. „Čekáme miminko.“
V kuchyni se rozhostilo naprosté ticho. Arthur na ně nechápavě zíral a Molly nebyla schopná promluvit či uvěřit. V té chvíli se dveře otevřely a dovnitř vstoupila Ginny.
„Rone, ty už jsi doma?“ zajásala a vrhla se k němu. Mladík vstal, aby ji objal.
„Vypadáš báječně,“ zhodnotila jeho zevnějšek a pak mrkla na Harryho, který seděl za stolem. „Ahoj, Harry.“ Poté se rozhlédla po místnosti a přistihla své rodiče s nepřítomným výrazem. „Stalo se něco?“
Pohlédla na svého bratra, který se tvářil krapet nervózně.
„Jsem těhotný.“
Ginny se na okamžik zatvářila stejně udiveně jako její rodiče a pak vybuchla. „Panebože, Rone, gratuluji. Něco takového by mě v životě nenapadlo. Z Harryho bude taťka. To mě podrž.“ Odstoupila, aby sjela svého bratra kritickým pohledem. „Kam jsem dala oči? Není tohle těhotenské bříško? Rone, moc ti to sluší.“
Zrzek celý zčervenal. Od své sestry by nečekal tak pozitivní ohlas. Byl mile zaskočený jejími slovy, která ho uváděla do rozpaků.
Jako by příchod Ginny konečně probral jeho rodiče z šoku. Molly vyskočila ze židle a znovu se k němu vrhla. Opět ho objímala, líbala a tentokrát i brečela samým štěstím. Jeho otec ho plácal po zádech. Ron cítil neskonalé štěstí. Kolem něj bylo tolik lidí, kteří ho milovali. Mohl si přát víc?
Bylo samozřejmé, že jakmile se jeho matka dozví o jeho stavu, bude chtít svého syna u sebe, aby se o něj mohla starat a sdílet s ním svou radost z očekávání. Ronův pokoj vypadal pořád stejně. Vůbec nic se tam nezměnilo. Vše zůstalo na svém místě tak, jak tam zanechal, když se stěhoval k Harrymu do bytu. Měl pocit, jako by vracel v čase. Do doby svého bezstarostného mládí, kdy neexistovaly žádné překážky a problémy. Tehdy ho Harry nepodváděl. Věřil, že aspoň tehdy existoval pro Harryho jenom on. Chtěl tu zůstat ve své naivitě, že když tak učiní, vrátí se všechno do doby, kdy vše bylo fajn. A Harry ho bude opět milovat stejně jako na začátku.
„Opravdu tu chceš zůstat?“ zeptal se ho Harry, když seděli osamoceni na Ronově posteli. Měli teď na pár chvil soukromí.
„Myslím, že to tak bude nejlepší, Harry,“ odpověděl zrzek.
„Dobře,“ přikývl mladík s jizvou, „je to tvoje volba. Přijdu zítra.“
Ron se usmál. Tolik mu tahle chvíle připomínala jednu z těch vzácných, kdy si urvali pár minut pro sebe. Tehdy to vše bylo na začátku. Bylo to tak křehké a oni měli strach dělat důležitá rozhodnutí, aby svůj vztah nezničili. Dnes si připadal v úplně stejné situaci. Ani teď nevěděl, jestli smí Harryho políbit či vzít za ruku. Nevěděl, jestli by se tím něco nepokazilo.
Harry ho vzal za ruce a políbil je. „Miluju tě, Rone.“
Zrzek se usmál a konečně ho zaplavil pocit štěstí. Bylo to zvláštní, ale přesně na tomto místě mu kdysi Harry taktéž vyznal lásku. Nebylo to z těch typických velkolepých vyznání. Pamatoval si moc dobře, jak to probíhalo. Leželi spolu v posteli. Harry se po něm plazil a on měl strach, že do jeho pokoje někdo vpadne jako již nesčetněkrát. To byl taky jeden z důvodů, proč jim trvalo tak dlouho, než spolu začali žít pohlavním životem. Ale Ron ničeho nelitoval, neboť se během té doby mohli důvěrněji sblížit po stránce citové.
Ten osudný večer to už Harry nevydržel a vrhl se po něm. Postel se pod nimi prohýbala a brzy začala šíleně skřípat v rytmu, který udával Harry svými pohyby. A pak se jeho miláček neudržel a poprvé řekl, že ho miluje, třebaže neřekl nic, co by zrzek už nevěděl. Přesto to bylo krásné vyznání.
Bohužel jejich první milování nebylo pro zrzka tak příjemným zážitkem jako v jeho představách. Neustále čekal, že do jeho pokoje někdo vtrhne. Špicoval uši, aby zjistil, co se děje na chodbě či dole, a byl připraven pohotově reagovat při sebemenším náznaku vyrušení. Pamatoval si, že když se začal blížit k vyvrcholení, neudržel se a na okamžik mu bylo jedno, jestli je někdo uvidí či ne. Ovšem pouze na okamžik, protože potom se ho zase zmocnily obavy. Usínal s tím, kolik jeho rodiče slyšeli z toho, co se v jeho pokoji stalo.
Nemýlil se. Ráno poté bylo to nejtrapnější, jaké ve svém životě zažil. Zjistil, že jeho rodiče zřejmě slyšeli úplně vše, ale taktně se pokoušeli to přejít. Usuzoval, že ten večer byli jeho rodiče smíření, k čemu musí dojít, a tak jim dali prostor. Jenomže v Ronovi to vzbudilo spíše rozpaky než vděk. Jeho rodiče již nějakou dobu tušili pravou povahu jejich vzájemných citů, ale také sváděli vnitřní boj, než dali jejich vztahu zelenou. Koneckonců Harryho měli vždycky rádi a věděli, že je to prima kluk. Ron si nesmírně vážil toho, že mu rodiče nemluvili do života a vždy ho podporovali.
S trochou štěstí ho budou podporovat i teď. Políbili se s Harrym a zrzek ho vyprovodil ze svého pokoje. Když Harry mizel v plamenech, sliboval, že zítra přijde, a Ron mu věřil. Byl rád, že je zase doma. Miloval své rodiče a dům, kde vyrůstal. Ale hlavně miloval Harryho. A když večer usínal a hladil si bříško, uvědomil si, že je tu někdo, koho bude nejspíš milovat ještě víc než Harryho, a necítil se kvůli tomu provinile. Jejich dítě si zaslouží tu největší dávku lásky a něhy. Harry to bude jistě respektovat a pochopí ho. Usínal s úsměvem na rtech.