21. Kdo hledá, najde
Harry byl úplně bezradný, navíc ho trápily výčitky svědomí. Nemohl Rona najít a nadto teď už Hermiona věděla, že ho podváděl. A ne s kdekým, ale s Malfoyem. Bylo mu špatně ze sebe samého. Hermiona se s ním nebavila a on jí to neměl za zlé. Chápal ji. Taky se se sebou nebavil. Je ten největší mizera na světě.
Jak slíbil, jeho šéf rozjel pátrání po Ronovi a Harry mu byl za to vděčný. Chtěl se vyšetřování ujmout sám, ale nedovolili mu to. Mohl pouze bezcílně bloudit po prázdném bytě. V noci skoro vůbec nespal. Přítelem se mu stála láhev alkoholu a utápěl se ve vlastních výčitkách.
„Ahoj, Percy, je doma Hermiona?“ zeptal se zrzavého muže na zápraží malého bytu, který obývali mladí novomanželé.
„Samozřejmě, pojď dovnitř,“ usmál se zrzek a pobídl ho, aby vešel. Harry se zul a Percy ho uvedl do malého obývacího pokoje, kde ho usadil na pohodlný gauč. Omluvil se, že dojde pro Hermionu. Netrvalo dlouho a dívka se zjevila ve dveřích. Ovšem když její zrak padl na příchozího, zamračila se.
„Co tu chceš, Harry?“ řekla místo pozdravu.
„Vysvětlit ti to,“ hlesl mladík bezmocně.
„Mě nemáš co vysvětlovat,“ odsekla dívka naštvaně, „ostatně ani nevím, jak to chceš vysvětlit Ronovi. Zklamal jsi ho. Jak bys chtěl tohle napravit, Harry?“
„Já nevím,“ přiznal mladík, „ale musím! Miluju ho. Hermiono, prosím poraď mi, co mám dělat.“
„Harry, to, co jsi udělal, je neomluvitelné. Vůbec nevíš, jak se musí Ron cítit. Zradil jsi ho. Myslíš, že to jedna omluva spraví?“
„Udělal bych cokoli, abych ho dostal zpátky,“ ubezpečil ji.
„Zklamal jsi jeho důvěru, a to nelze vzít zpět. Podvedl jsi ho jednou, jak ti může věřit, že se to nestane znovu? Harry, řekni, jak jsi to mohl udělat? Copak vám spolu nebylo dobře? Tolik jste se milovali.“
„Já…“ zaváhal Harry, „…byl jsem hlupák.“
„Nevím, jestli mu to bude jako omluva stačit. To, že jsi hlupák, by mnohé vysvětlovalo, ale opravdu si myslíš, že tohle chce slyšet? On moc dobře ví, jaký neskutečný pitomec jsi. Měl bys ho najít a na kolenou ho prosit o odpuštění a doufat, že bude tak milostivý, aby ti odpustil a dal ti druhou šanci. A jestli ti ji dá, Harry, nesmíš ji promarnit.“
„Děje se něco?“ nahlédl dovnitř Percy, který právě přišel za dívkou. „Harry, dáš si něco k pití?“
„Ne,“ zarazila ho jeho manželka příkře. „Harry je na odchodu.“
Pak se otočila a zmizela ve své pracovně. Když vycházel z jejich bytu, byl zoufalý. Nejenže ztratil svou lásku, ale také nejlepší kamarádku. Hermiona byla jediný člověk, který si vždy věděl se vším rady. Věřil, že by mu mohl pomoci i tentokrát, jenomže se přepočítal.
Uvědomil si, že zůstal úplně sám. Kromě těch dvou už nikoho neměl. Tedy – možná tu zbýval ještě Remus.
„Ahoj, Harry,“ usmál se na něj starý přítel, když ho Tonksová uvedla do obývacího pokoje, kde si malý Teddy hrál na koberci s dřevěnými kentaury, hypogrify, trolly a skřety.
Harry se posadil do křesla, ale nevěděl, jak má začít. Nedokázal přiznat, že Rona podváděl. Měl z Remusovy reakce strach. Remus by nikdy nepovedl svou manželku. Odsoudí ho stejně jako Hermiona? Když se tak díval na něj a Tonksovou, uvědomil si, jak strašně jim závidí. Byli tolik šťastní a měli krásného a roztomilého syna.
Řeč se ale po chvíli stejně stočila k Ronovi. Remus se vyptával, jestli už mají stopu a on jenom vrtěl hlavou. Když Remus začal přemýšlet, jaký důvod měl Ron k tomu, aby beze slova zmizel, začal Harry červenat a nakonec se omluvil, že už musí jít.
Další zastávkou byli Ronovi rodiče. Molly byla strachy bez sebe a několik dlouhých nocí vůbec nespala. Od té chvíle, co se dozvěděla, že Ron už není u Charlieho, a oni nevědí, kde se právě nachází, prožívala nejtěžší období svého života. A on se cítil provinile, neboť věděl, že je to pouze jeho vina. To kvůli němu odešel. Kdyby nebyl takový idiot, nic z toho by se nestalo.
„Já tomu nerozumím,“ mumlala Molly pořád dokola, „kam jenom mohl jít? Jsem jeho matka. Proč nepřišel za mnou, když ho něco trápilo? Copak jsem tak špatná matka?“
„Molly,“ chytil ji Harry za ruku. „Ty za to nemůžeš. Jsi skvělá matka. Je to moje vina.“
„Co když se mu něco stalo? Co když se ztratil cestou zpátky? Charlie žije vysoko v horách, možná se cestou zatoulal, zabloudil, někdo ho přepadl.“
Molly pořád opakovala svou teorii o tom, jak nebezpečné je žít a pohybovat se po Rumunsku. Měla za to, že jejího syna unesli, přepadli nebo že cestou prostě zabloudil někde v horách a umřel.
Harry se pokaždé cítil hrozně. Všechno to zhoršovalo jeho už tak špatné špatné svědomí. Nejenže ublížil Ronovi, ale teď trpěla i ona. Ovšem pravdu jí říct nemohl. Molly byla velmi milá a laskavá žena, ale kdyby řekl, že Rona podvedl, urvala by mu hlavu. Nikdy by mu to neodpustila. Nedokázal jí přiznat, jak hluboce Rona ranil.
Náhle otevřeným oknem vletěly do kuchyně dvě sovy a upustily na kuchyňský stůl, u kterého oba seděli, dva dopisy. Harry si všiml, že na jednom z nich je jeho adresa a na druhém adresa Ronových rodičů. Nejprve si myslel, že jsou obě sovy z ministerstva, ale neviděl žádnou pečeť této instituce. Naděje, že se dozví něco o Ronovi, zhasla.
Bylo ovšem zvláštní, že oba dopisy dorazily v tutéž chvíli. Musela být mezi nimi nějaká spojitost. Kdo je poslal? Roztrhl netrpělivě pečeť a rozložil srolovaný pergamen. Molly učinila totéž.
Milý Harry, přečetl první slova, když Molly vykřikla. Vzhlédl. Žena se držela za ústa a očima visela na dopise. Harry se sklonil zpátky k tomu svému a ihned přeskočil celý text až na poslední řádek, kde byl podpis – Ron.
I on zalapal po dechu. Nemohl uvěřit, že mu Ron píše dopis. Zřejmě je v pořádku. Tedy aspoň v to doufal a raději se vrátil na začátek textu, aby zjistil, o čem jeho miláček vlastně píše. Co mu vůbec po tom všem může napsat? Že je mezi nimi konec? Že už ho nikdy nechce vidět? Pokud ho oslovil milý Harry, znamená to, že ten dopis nemůže být psán v nepřátelském duchu.
Omlouvám se, že jsem odjel tak spěšně. Momentálně pobývám v Hamburku, kde jsem přicestoval na žádost profesora Snapea. Požádal mě, jestli bych pro něj nevzal jistou pracovní nabídku s velmi zajímavým finančním ohodnocením. Jeho žádost mě velmi zaujala, a proto jsem se rozhodl ji přijmout. Jsem ubytovaný v jeho skromném sídle. Jsem v naprostém pořádku, nemusíš si o mě dělat starosti. Vrátím se již brzy.
Tvůj Ron
Ulevilo se mu. Očividně je Ron na bezpečném místě a těší se dobrému zdraví. Nic zlého se mu nestalo. Jeho zrzavý kocourek se tedy neztratil a on si oddechl. Přesto nechápal, jak se Ron ocitl v Německu. O Snapeovi již dlouhou dobu nic neslyšel. Už přes rok s ním nebyl v kontaktu a bylo mu podezřelé, proč by Snape udržoval nějaké kontakty s Ronem. Proč zrovna s ním? Přišlo mu krajně nepravděpodobné, že by si po těch měsících na ně Snape najednou vzpomněl a nabídl jim pracovní příležitost. Proč zrovna teď? Něco se mu na tom nezdálo.
„Díkybohu, je v pořádku!“ vydechla Molly, přitiskla si dopis na hruď a pohlédla na mladíka před sebou.
„Půjdu na ministerstvo,“ vyskočil Harry na nohy. „Musím zrušit pátrání po Ronovi. Dnes večer odjedu do Německa.“
„Přivez mi ho zpátky,“ požádala rudovlasá žena.
„Slibuji, že se bez něj nevrátím,“ zapřísáhl se.
A teď stál tady. Snapeovo „skromné“ sídlo se proměnilo v rozsáhlou rezidenci. U hlavní brány měl dokonce problémy. Prý jestli má schůzku. Že ne? Tak to je jim prý líto, ale dovnitř ho nemohou pustit. Naštěstí se mu podařilo přesvědčit ostrahu, aby informovali majitele domu. Po krátkém telefonním hovoru ho poté k jeho údivu pustili.
Včera večer opravdu oběhl celé ministerstvo, aby informoval bystrozory, že už ví, kde se Ron nachází. Poté si musel vyřídit povolení, aby se mohl legálně přemístit na cizí státní území. Bohužel mu oznámili, že musí počkat do zítřejšího dne, takže se na cestu sbalil až ráno a teď stál zde. Najít Snapeovu vilu nebylo nijak složité, neboť se jednalo o velmi známou osobnost. Stačilo se jednoduše informovat na kouzelnickém úřadě v Hamburku, kam se přemístil. Vzal si taxík a řidič ho už bezpečně dovezl na místo.
Nyní stál v prostorné vstupní hale a očekával příchod majitele domu. Dva muži v oblecích si ho podezřívavě prohlíželi a on se pod jejich pohledy cítil jako vetřelec. Byla pravda, že jeho návštěva byla neplánovaná a neoznámená. Nemohl uvěřit, jakým luxusem se obklopil ten přerostlý černý netopýr. Tohle byl propastný rozdíl oproti sklepní díře.
Z postraních dveří vstoupil do haly upravený muž s hákovitým nosem. Na sobě měl velmi pěkný drahý oblek.
„Á, pan Potter,“ protáhl, „měl jsem očekávat, že se zde objevíte tak brzy.“
„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravil Harry vychovaně. Snape měl momentálně u sebe něco, na co měl Harry vlastnické právo a pokud chtěl, aby mu to Snape vydal dobrovolně, bude lepší, pokud se bude chovat zdvořile. I když tu bylo semínko pochybností. Možná už nemá právo nárokovat si Rona. Co když už mu nepatří?
„To vás ani nenapadlo poslat zpátky sovu jako upozornění na svůj příjezd? Neměl byste problémy u brány. Byl byste očekáván.“
Harry neodpověděl.
„Chápu,“ přikývl Snape, „ve spěchu člověk takové maličkosti přehlédne. A nepochybuji o tom, že jste se chtěl vyhnout možnosti, že by ten mladík opět zmizel, až se dozví o vašem příjezdu. Je to tak?“
Harry nemohl uvěřit vlastním uším. Kolik toho o nich dvou vlastně ví? Co všechno mu Ron prozradil? Než se však mohl začít na cokoli vyptávat, zaujal jeho pozornost pohyb na schodišti. Když otočil hlavu, jeho zrak padl na zrzavého mladíka v pruhovaném tričku a hnědé bundě. Stál zkameněle na schodišti a upřeně na něj zíral. Harry byl chvíli také jako zhypnotizovaný. Neviděl ho dlouhou dobu. Zdálo se mu to jako věčnost. Už skoro zapomněl, jak úchvatný jeho miláček je. Dokázal by se na něj dívat hodiny a hodiny. Jeho krása se nedala ani slovy popsat. Byl jako anděl z nebe sestoupivší. Měl jiný sestřih a nové oblečení, ale byl překrásný. Harry se v jeho kráse utápěl. Byl opravdu ten největší hlupák, když dovolil, aby ztratil něco tak krásného a úžasného.