17. Snapeův palác
Ačkoliv očekával, že Snape bude obývat rozsáhlé sídlo, přesto ho ohromilo, když ho spatřil. Snape vlastnil obrovskou vilu obestavěnou vysokou zdí. Dovnitř vjeli velkou bránou, která byla hlídána dvěma muži. Zahrada kolem byla pečlivě udržovaná, keře precizně zastřižené, některé tvořily zajímavé ornamenty, zahlédl malé jezírko. Po štěrkové cestě dojeli až k hlavnímu vchodu do budovy.
Vstupní hala byla z přední strany prosklená, takže Ron viděl dovnitř. Vévodil jí obrovský křišťálový lustr. Když vešli, přivítala je jedna ze služebných a Snape jí okamžitě pokynul, aby pro Rona připravili volný pokoj. Frankovi zase poručil, aby se postaral o toho chlapce, kterému se bude za chvíli snad konečně věnovat.
Doprovodil Rona po schodech do prvního patra a zavedl ho do jednoho z volných pokojů, který mu nabídl. Zrzek byl zaskočený. Ač to byl pokoj pro hosty, byl neuvěřitelně přepychově zařízen. Tohle by nedostal snad ani v pětihvězdičkovém hotelu.
Poté se Rona zeptal, zda má hlad, a když zrzek přikývl, že by si něco k jídlu dal, pokynul mu, aby ho následoval do kuchyně. Cestou potkali na schodišti služebnou s Ronovým kufrem a Snape jí přikázal, aby Ronovi vybalila. Dalšímu ze svých zaměstnanců zase přikázal, aby okamžitě sehnal maséra. Na poslední chvíli ještě zdůraznil, že se v žádném případě nejedná o erotickou masáž, takže aby to bral na zřetel. Ron si bystře domyslel, že služeb s erotickými masážemi tu bývá velmi často využíváno. V tomto případě měl Snape pravdu. O podobný zážitek rozhodně nestál. Nikdo se ho nesměl dotýkat na místech, která byla vyhrazena jen pro Harryho. Ach, ten sladký Harry.
„Jste v pořádku?“ otočil se k němu Snape, když si Ron hlasitě povzdechl. Právě procházeli další z četných chodeb. Ronovi Snapeova vila připadala jako hotové bludiště.
„Jenom jsem myslel na Harryho,“ odpověděl Ron rozpačitě.
„Večer mu můžeme napsat dopis,“ ubezpečil ho Snape.
„Ale…“ špitl na protest. „Nemyslím, že by to byl dobrý nápad.“
Snape se prudce zastavil, až do něj málem vrazil. „Ten dopis napsat musíte. Pokud vaše rodina netuší, kde se právě nacházíte, jistě si o vás dělá velké starosti. Pane Weasleyi, toto chování je neuvážené a dětinské. Ještě dnes jim napíšete, že jste v pořádku a s kým jste. Minimálně svým rodičům, Pottera si můžu vzít na starost já. Nějak mu už vysvětlím, kde a proč jste se tu vzal.“
„Ale…“ zaprotestoval Ron.
„Za koho mě máte,“ pokáral ho Snape. „O vašich pravých důvodech samozřejmě pomlčím. Zmíním se, že jste přijel na mé pozvání.“
„Děkuji,“ pokusil se Ron o úsměv.
„Tady je kuchyně,“ otevřel o pár chvil později dveře do místnosti, ve které se pohybovaly dvě ženy. „To je Sarah a Rachel, mají to tu na starost. Kdykoli budete něco potřebovat, jsou vám k dispozici.“
„Dobrý den, pane,“ pozdravily slečny.
„Okamžitě připravte něco mladému pánovi k snědku, je hladový.“
Poté ho dovedl do prostorné jídelny, které vévodil dlouhý stůl. Snape ho k němu posadil a pak se omluvil, že ho volají povinnosti. Tím samozřejmě myslel onoho chlapce, který čekal někde v jeho ložnici. Nepochybně za dozoru Franka, protože pustit si do domu cizince s pochybnou existencí bylo riskantní. Ron si dokázal živě představit, jak by si ten mladík dokázal přilepšit, kdyby si odsud odnesl byť jen drobnou maličkost v nevyčíslitelné hodnotě.
A tak zůstal v jídelně sám. Místnost působila příjemným dojmem. Bylo v ní dost světla, protože jednu stranu tvořilo od stropu až po zem velké okno, z něhož byl překrásný výhled na bazén a zahradu. Byly tam taky prosklené dveře, kterými se dalo sejít na terasu a po schodišti až k bazénu. Kolem byla zahrada s keři zastřiženými do geometrických tvarů, jež tvořily bludiště. Ron zahlédl altánek i fontánu. Tohle bylo prostě úžasné místo.
Kuchařky se opravdu činily, protože do pěti minut již podávaly jídlo. Ron už měl hlad, neboť od časného rána tvrdě pracoval a na oběd měl jenom kousek chleba s máslem. Teď ho ovšem čekaly skutečné hody. Vděčně slečnám poděkoval a pustil se do pozdního oběda.
Trhl sebou, když se dveře otevřely a někdo vešel dovnitř. Nejprve si myslel, že se vrátil Snape, ale nebyl to on. Pak mu došlo, že by s oním chlapcem nebyl tak brzy hotov. Určitě si chce jeho společnosti trochu užít, když musel čekat tak dlouho. Pak okamžitě zavrtěl hlavou, aby zahnal myšlenky na mladíka, který kouří Snapeovi jeho ptáka. Uvědomil si, že na tohle by neměl myslet. Není to normální. Měl by myslet na Harryho.
Ten, kdo vešel dovnitř, byl Frank.
„Posílá mě Severus, abych se o vás postaral,“ vysvětlil mladíkovi, který se právě cpal, takže neměl čas odpovědět. „Požádal mě, abych vás provedl sídlem.“
„To je od vás milé,“ odpověděl zrzek s plnými ústy. „Nemusíte mi vykat, jsem Ron.“
„Frank,“ představil se asi čtyřicetiletý muž. „Moc rád tě poznávám, Rone.“
„Jak dlouho znáte profesora Snapea?“ zeptal se zrzek, když spolkl sousto výborné fazolové polévky.
„Od té doby, co přišel do Hamburku. Jsem jeho blízký spolupracovník. A můžeš mi samozřejmě taky tykat.“
Ron se zatvářil rozpačitě, ale přikývl. „A jsi jenom spolupracovník nebo zároveň i přítel?“
„Řekl bych obojí, ovšem u něj bych slovo přítel bral spíše s rezervou. Mohu se zeptat, odkud se znáte? Podle toho, jak jej oslovuješ, předpokládám, že jsi byl jeho student.“
„Přesně tak,“ přikývl Ron, „i když určitě ne oblíbený. Vlastně profesor Snape neměl žádného oblíbeného studenta. Tedy až na…“ Zarazil se. Nemohl to jméno vyslovit. Nechtěl teď znovu myslet na Harryho a Malfoye.
„Severus není příliš přístupný a přátelský člověk, ale má své zásady a vždy dodrží své slovo,“ doplnil Frank.
„Moc si vážím, jak se ke mně zachoval. Já… byl bych bez něj úplně ztracený,“ posteskl si.
„Asi budu drzý, ale pokud jsi jeden z jeho četných studentů, proč jsi právě zde? Severus není z těch, kteří by si domů vodili své bývalé studenty.“
„Oh,“ zrudl mladík, „nejspíš jde o Harryho. Tedy je to velmi složité, asi ti o tom nevyprávěl. Víš něco o lordu Voldemortovi?“
Frank přikývl. „Něco jsem slyšel, ale Severus o tom zásadně nemluví a já jeho přání respektuji. Vím, že se účastnil nějakého odboje.“
„Stáli jsme na stejné straně. Harry byl nejdůležitější osobou, naší nadějí, a Snape ho chránil, pomáhal mu. Možná se o mě stará, protože jsem Harryho přítel. Vlastně Snapeovi nikdy na Harrym nezáleželo. Tedy ano. Totiž já ani nevím. Je to moc složité a sám tomu nerozumím.“
„Já vím,“ usmál se Frank chápavě, „Severus není lehce čitelný a často jedná nevyzpytatelně. Ale podle toho, jak se k tobě chová, předpokládám, že si váží jak tebe, tak Harryho. Jistě mu na vás záleží a snaží se vám pomoct.“
„To by mě nikdy nenapadlo,“ promluvil Ron tiše, „že je Snape takový.“
„Jen málo lidí ho opravdu zná a já sám se neodvažuji považovat za jednoho z nich, třebaže jsem jedním z jeho nebližších spolupracovníků.“
„To je strašně dojemné,“ zašeptal Ron dojatě, „že je Snape tak milý a citlivý. On je jediný, který se mi snaží pomoct. On jediný pochopil, proč jsem utekl, ví, co se stalo mezi mnou a Harrym, ví, jak se cítím, a navíc mi radí, co mám dělat. Snaží se nás dát zase dohromady.“
Zrzek se rozbrečel.
„Ale to snad ne,“ uklidňoval ho Frank a velmi pohotově mu nastavil své rameno, na kterém se mohl vyplakat.
„Jste na mě všichni tak hodní,“ brečel zrzek dojetím a objímal Franka, který se své role utěšitele zhostil s bravurní hbitostí.
***
Seděl ve své pracovně za velkým dubovým stolem, když do místnosti vstoupil Frank.
„Jak se má?“ zeptal se okamžitě.
„Odpočívá ve svém pokoji. Čte si Romea a Julii.“
„Výborně,“ utrousil Snape spokojeně a promnul si ruce.
„Obávám se, že nemohu souhlasit,“ podotkl Frank.
Snape zvedl svůj černý pohled a mlčky jím propálil muže v tmavomodrém obleku. „Ono se něco děje?“
„Chlapec se mi v jídelně nervově sesypal.“
„Prosím?“ pozvedl Severus tázavě obočí.
„Jde jenom o maličkost. Tvoje starostlivost a péče ho neskutečně dojala. Řekl bych, že byl v uplynulých dnech vystaven vysokému stresu, a když z něj všechno napětí opadlo, sesypal se. Jsem si ovšem jistý, že brzy bude v pořádku.“
Severus se zasmušil. Takové nepředvídatelné chování mu dělalo starosti.
„Snědl celý oběd?“
„S tím si nemusíš dělat starosti, cpal se, jako by jedl za dva. Jsem si jistý, že je sytý. Před chvíli se mi důvěrně svěřil, že má chuť na sladké, takže jsem mu objednal velkou bonboniéru. Co na to říkáš?“
„V pořádku, dej mu cokoli,“ přikývl Severus. „Provedl jsi ho domem?“
„Ano. Je trochu zmatený, dům je příliš velký. S Harrym prý obývají pouze malý byt, takže se zde cítí ztracený. Ovšem ze zahrady byl velmi nadšený. Procházeli jsme se u jezírka a seděli v altánku. Jsem si jistý, že se mu tu bude líbit.“
„Dobře,“ přikyvoval Snape. „Co koupel a masáž?“
„Byl velmi spokojený. Strávil ve vaně spoustu času relaxací a upřímně si myslím, že jde o něco, co velmi potřeboval. Taktéž masáž jistě napomohla k odbourání stresu. Můj dojem je takový, že ten chlapec v posledních dnech prožíval složité životní období.“
„Možná nešlo pouze o dny,“ doplnil Snape. „Mám jistou teorii. Zařiď mi na zítřek návštěvu Mezinárodní kouzelnické knihovny v Petrohradě. Chci si něco ověřit. A ty nespouštěj Rona z očí, jeho stav mi dělá starosti. Připravte večeři.“
***
Když Ron ulehal toho večera do široké, měkké postele, cítil se šťastný, jak se už necítil několik týdnů. Samozřejmě k naprostému štěstí mu scházel Harry, ale i tak se tu cítil dobře. Snapeovi očividně leželo na srdci jeho pohodlí. Staral se o něj naprosto ukázkově, jako by mu na něm doopravdy záleželo. Byl to povznášející pocit, protože v minulých týdnech se cítil pouze přehlížený a odstrčený na druhou kolej.
Zavřel oči a myslel na Harryho. Snape mu navrhl, že dopis odloží až na zítřek a on byl tomu rád. Předně nevěděl, co napíše své rodině. Jak jim vysvětlí, proč tak náhle zmizel od Charlieho a nenapsal kam? Ještě větší obavy měl z toho, co vůbec napíše Harrymu. Nešlo to. Komunikace mezi nimi v posledních týdnech vázla. Už spolu nemohli mluvit o všem a bez toho, aniž by měli strach z reakce toho druhého. Bude ho Harry chápat? Nebude mu jeho útěk vyčítat? Chce vůbec, aby se vrátil? Anebo je teď někde s Malfoyem?
Po sametově hebkém polštáři se skutálela osamělá slza. Zrzek si otřel vlhké oči. Tak strašně si přál vědět, jestli ho Harry ještě miluje, i když vlastně nevěděl, jestli to chce doopravdy slyšet, protože pravda by mohla bolet. Ach, Harry, co mi to jenom děláš? Opravdu mi chceš ubližovat? Opravdu chceš, abych plakal? I tak tě miluji.
.....
(Saskya, 20. 1. 2013 11:35)