14. Na útěku
Ron očekával, že se mu uleví, když zmizí ze zlaté klece, kterou s Harrym sdíleli. Francie se jevila jako ideální místo, neboť byla daleko a nebylo pravděpodobné, že se tam Harry dostane, jakmile se dozví, kam odjel. Neplánoval mu o svém výletě říct. Ne z důvodu, že by měl obavy, aby ho Harry pustil, ale protože chtěl utéct bez Harryho vědomí. Kdoví, jestli ho bude vůbec hledat. Třeba půjde k Malfoyovi. Asi týden před odjezdem, když měnil prostěradla, objevil na posteli mezi matracemi Malfoyovy slipy. To byl poslední hřebíček do rakve. V den odjezdu mu došla trpělivost a on měl silné nutkání něco podniknout. Už hrozně dlouho z něj dělali hlupáka a on chtěl dát najevo, že si to nenechá líbit. Zamířil na ministerstvo s odhodláním, jaké v sobě už několik týdnů k tak razantnímu kroku nenašel. Najednou věděl, co má udělat. Vyříká si to s tím odporným Zmijozelem z očí do očí. Štěstí mu přálo, protože na něj narazil poměrně rychle. Zastavil ho. „Hej, Malfoyi!“ křikl po něm, když si to blonďák rázoval patrem, na kterém se nacházelo oddělení bystrozorů. Naštěstí byli mimo úsek, takže nemohli vzbudit rozruch a přilákat ostatní bystrozory včetně Harryho. V žádném případě ho zrzek nechtěl vidět. Chtěl si to vyřídit jenom s tím zrádcem. „Weasleyi?“ otočil se blonďák. Zrzek si to zamířil přímo k němu. Byl rudý až za ušima, ale už byl rozhodnutý. Zalovil v kapse svého hábitu, vytáhl jeho spodní prádlo a hodil ho po něm. „Něco sis u nás zapomněl.“ Malfoy se ušklíbl a zachytil to. „Hmm, takže už o tom víš. Možná nebudeš takový idiot, na jakého vypadáš.“ Rona začaly v očích pálit slzy. Žádná vhodná odpověď ho nenapadla, nebyl takový cynik jako Malfoy, aby mu to vrátil. Otočil se na podpatku a zmizel. Teď měl pocit, že jít sem a mluvit s tím idiotem nebyl zrovna nejlepší nápad. Ani se nedivil, že si Harry místo něj zvolil Malfoye. Ten nebyl aspoň takový citlivka. Kdyby dnes neodjížděl s Billem a Fleur, asi by se po tom vystoupení sesypal. Malfoy byl prostě nad věcí, ironický, krutý a bezcitný. Ron se choval jako ubrečená, malá, hloupá holka. Pospíchal domů, kde měl již sbaleno, a s kufry se přemístil k Billovi a Fleur, kteří již byli na cestu připraveni. Pomohl jim se zavazadly a pak se všichni přemístili do Francie. Delacourovi bydleli na předměstí v krásném rodinném domku s udržovanou zahrádkou. Byla to příjemná změna. Přesto se Ron pocitu osamění nezbavil. Když chodil po městě a obdivoval jeho krásy, někdo mu chyběl. Navíc neuměl francouzsky, takže byl odkázaný na Fleur a její rodiče, kteří naštěstí angličtinu obstojně zvládali. Byli to vesměs milí lidé, kteří se k němu chovali velmi přátelsky. Chodíval s paní Delacour na procházky. Brávali s sebou malou Victoire a většinou obcházeli dětská hřiště a různé akce pro děti, jež se konaly v okolí. Po pár dnech mu došlo, že je tam navíc. Nepatřil tam, ale v žádném případě se nechtěl vrátit domů, protože pak by musel mluvit s Harrym, který s trochou štěstí už věděl, že jeho poměr s Malfoyem odhalil. Nevěděl, jak by se měl před ním po tom všem tvářit, a měl strach, že se Harry vytasí s těmi nejtrapnějšími výmluvami. Nebo by si musel vyslechnout jeho omluvy a prošení o odpuštění. Anebo by se Harry prostě sbalil a odešel za Malfoyem? Co když si přál právě to poslední a svým odjezdem mu zrzek napomohl k uskutečnění svého snu? Aby se nemusel vracet domů, kde by čelil pravdě, napsal Charliemu do Rumunska. S Billem a Fleur tam strávil zbytek jejich dovolené, a když se ti dva vraceli domů do Lasturové vily, zamířil za bratrem. Charlie žil v jedné horské vísce. Byla to malá osada, jejíž obyvatelstvo tvořili z větší části lidé, kteří se stejně jako Charlie pohybovali kolem draků. Před mudly se skrývali vysoko v horách chráněni kouzly. Ronovi vůbec nevadilo, že je odříznut od civilizace. Netoužil po společnosti, chtěl být sám. A pořád se mu stýskalo po Harrym. Charlie byl jeho příjezdem očividně nadšený, protože se s ním velmi vřele přivítal. Byl ubytovaný ve velkém dřevěném srubu s ostatními krotiteli draků. Vlastnil tam byt 1+kk, který byl jenom velmi skromně vybaven. Uvnitř byl neuvěřitelný nepořádek, na první pohled bylo patrné, že zde chybí ženská ruka, a Ron se s nadšením pustil do úklidu. Hlavní místnost byla tak trochu od všeho – kuchyní, obývacím pokojem, jídelnou, pracovnou. Jedinou místnost, kterou měl Charlie zvlášť, byla ložnice. První den spal Ron na kanapi, ale ráno se probudil celý polámaný. Když Charlie to ráno vešel do kuchyně, ucítil příjemnou vůni a spatřil stát Rona u plotny, jak něco smaží. „Dobré ráno,“ protáhl se a zamířil do koupelny. Dřív, než tak učinil, si ovšem všiml svého bratra, jak stojí celý bledý a shrbený, jako by měl bolesti. „Jsi v pořádku, Rone?“ „To nic není, Charlie,“ odbyl ho zrzek. „Vypadáš hrozně.“ „Díky,“ zazubil se Ron a opřel se o kuchyňskou linku. „Není ti dobře?“ staral se jeho starší bratr. „Nemusíš si dělat…“ mávl rukou Ron, ale uprostřed věty se zarazil a rozběhl se ke koupelně. „Rone, jestli ti něco je,“ spustil, když vešel do koupelny a spatřil, jak se jeho bratr sklání nad záchovou mísou a zvrací. „Charlie, nedělej si starosti,“ odbyl ho Ron, když byl schopen mluvit. „To bude asi tou stravou. Nejsem na to zvyklý.“ Charlie se zachmuřil, ale uznal, že má jeho bratr pravdu. Zdejší podmínky byly odlišné od těch v Anglii. Jiné podnebí, strava, způsob života, někomu nepřizpůsobenému by to mohlo činit zdravotní komplikace. Ron se poté vrátil k plotně, aby dokončil snídani. Bohužel se mu Charlieho snídaně připálila, takže musel rozbít další vejce, aby je usmažil na pánvici. „Rone, je to vynikající,“ pochvaloval si Charlie, když mu Ron naservíroval teplý čaj a volská oka. Musel uznat, že mít tu někoho, kdo by se o něj staral, byla obrovská změna. Přesně v tuhle chvíli Harrymu neskutečně záviděl, že má doma někoho, kdo o něj pečuje s takovou láskou. Kdyby to šlo, nechal by si tu Rona natrvalo. Jeho hodnotu plně ocenil, až když se vrátil z práce. Venku viselo na šňůře vyprané prádlo, na které neměl Charlie nikdy čas. Jakmile vstoupil do bytu, udeřila ho do nosu omamná vůně. Byl už za celý den nesmírně vyhládlý. Ihned se hrnul ke stolu, ale Ron ho odehnal s tím, že je celý ušpiněný a umazaný, aby okamžitě zmizel v koupelně. To bylo něco, na co nebyl rozhodně zvyklý. Většinou, jakmile dorazil z práce domů, sahal ihned po jídle a bylo mu jedno, zdali je špinavý a nechá černý otisk na ledničce, stole či umaže židli. Ronovi to ale vadilo. Když se okoupal a zasedl k jídelnímu stolu, pochopil, proč ho jeho bratr hnal do koupelny. Stůl byl dokonale umytý bez jediné čmouhy a mastného fleku. Charlie nechápal, jak se to jeho bratrovi podařilo. Obdivoval ho. Ron mu naservíroval teplou večeři a Charlie se mohl nacpat k prasknutí. Ještě nikdy se po příchodu z práce tak dobře nenajedl. Pak se natáhl na kanape a povídal si se svým bratrem. Zjišťoval, jak se doma všichni mají, a Ron mu vyprávěl. Pouze na téma on a Harry nechtěl příliš mluvit. „Rone, proč jsi sem vlastně tak náhle přijel?“ provrtal ho svým pohledem Charlie. „Přece za tebou,“ ujistil ho zrzek. „Jsi můj bratr.“ „To jo, ale… stalo se něco mezi tebou a Harrym? Pohádali jste se?“ „Nechci o tom mluvit,“ otočil se Ron a vstal ze židle, aby začal opět uklízet. Jeho bratrovi to bylo líto. Měl obrovskou radost, že konečně není sám, a teď, když si s někým může povídat, to pokazí. Mlčky sledoval, jak jeho bratr drhne plotnu. Byl prostě úžasný. Ron byl z nich nejmladší (kromě Ginny, ale ta byla jediná dívka, takže měla jiné postavení). Nic moc se od něj neočekávalo, neměl nijak zvláštní schopnosti, v ničem nevynikal. Teprve teď Charlie pochopil, v čem tkví jeho síla. Dokázal navodit příjemnou rodinnou atmosféru. Dokázal nudné, špinavé místo proměnit v útulný domov. Ještě nikdy se tu Charlie necítil tak dobře. Tak strašně záviděl Harrymu, že tohle všechno má. Nejvíce oceňoval, že se Ron staral o jeho žaludek. Přijít z práce utahaný domů a objevit na stole večeři, to byl sen každého těžce pracujícího muže. Pak si lehnout na kanape a odpočívat, zatímco někdo jiný mu vypere špinavé oblečení a uklidí. Další dny se jeho domov proměnil ještě více. Ron všude vydrhl podlahy, takže měl Charlie přikázané zout se ihned za dveřmi. Jindy se o něco takového nestaral, neuklízel, proto chodil po bytě v botách a neumytý. Nejvíc obdivoval Ronovu schopnost vyprat špinavé oblečení, protože jemu se nikdy nepodařilo své košile a kalhoty vyprat tak dobře. Nevěděl, jestli má na to Ron své vlastní triky, anebo on tu práci vždy jenom odbyl, aby ji měl rychle za sebou. Praní ručně totiž bytostně nesnášel. Ron se novým věcem ovšem učil rychle. Byla to další zkušenost navíc a Charlie uznal, že to jeho bratrovi skutečně jde. Se zalíbením sledoval, jak jeho bratr dřepí na dvorku u lavoru s prádlem a pere. Ron si nikdy nestěžoval, a to Charlie oceňoval. Zdejší podmínky byly drsné. Ještě v dubnu zde bylo chladno, ale Ron to snášel velmi dobře. Velmi rychle se během týdne dokázal přizpůsobit. Nejdřív ho Charlie nechával spát na kanapi, ale protože se mu po ránu zdál Ron nevyspaný, přinutil ho, aby spával v jeho posteli. Ron na to nechtěl přistoupit, ale Charlie se nenechal odbýt. V poslední době se mu Ron zdál po zdravotní stránce v nepořádku. Rozhodně si nikdy na nic nestěžoval, ale Charlie měl pocit, že jeho bratr špatně spí a kanape není příliš pohodlné na převalování. Po ránu vypadal Ron vždycky přepadle, ale když Charlie dorazil večer domů, už se zase smál. Už tu byl pomalu třetí týden, když Charlie dorazil z práce. Jako obvykle se zul a zamířil do koupelny. Kromě jedení a mytí nemusel dělat vůbec nic, všechno zařídil jeho bratr. Ron každý den vydrhl vanu, doplňoval mýdlo a šampón, vyměňoval ručníky a přinesl mu čisté oblečení, do kterého se mohl Charlie převléknout. Po koupeli zamířil ke stolu, kde na něj čekala bohatá večeře nejméně o dvou chodech. „Rone, dnes mi přišel dopis,“ promluvil s plnou pusou, když obíral husí stehno. „Vážně?“ protáhl Ron, aby předstíral zájem. Do Charlieho korespondence mu nic nebylo. Jestli mu píše nějaká dívka… „Píše Harry,“ odpověděl starší z mladíků. Ron viditelně pobledl. „Co píše?“ „Támhle jsem ho položil,“ mávl Charlie směrem ke stolu u vchodových dveří. Ron nejprve zaváhal, jakoby nevěděl, jestli má vstát a přečíst si ten dopis, ale pak tak učinil. Chmátl po něm a rozložil ho. Ahoj Charlie, zdravím tě až do Rumunska. Doufám, že se máš dobře. Slyšel jsem, že měl k tobě na pár dní přijet Ron. Prosím napiš mi, jestli dorazil a jestli je v pořádku. Mám o něj velké starosti. Vyřiď mu prosím, aby se co nejdřív vrátil domů, že tu na něj čekám a všechno mu vysvětlím. Moc mě mrzí, co se stalo. S pozdravem Ronovi z tváře vyprchala všechna barva. Takže Harry ho už našel. Měl jenom štěstí, že sem nemohl dorazit osobně. Ale to mohlo být otázkou pouze několika dní. Jestli nepůjde Mohamed k hoře, ona půjde k němu. „Nechceš mi už konečně říct, proč jsi od Harryho utekl?“ přerušil Charlie jeho mozkové pochody. „Neutekl jsem,“ bránil se zrzek. „To vysvětluj vrabcům na střeše,“ odbyl ho Charlie. „Harry tě hledá, takže jste se pohádali a ty ses sbalil. Jestli ti můžu nějak pomoct nebo poradit...“ „Ne, Charlie, to nejde,“ zarazil ho jeho bratr. „Udělal jsi toho pro mě až příliš.“ „Co mu mám odepsat?“ „Že jsem v pořádku, ať si nedělá starosti,“ odpověděl zrzek automaticky. „A kdy se vrátíš?“ Ron si povzdychl. „Brzy. Napiš mu, že sem nemusí jezdit, že se brzy vrátím.“ Tu noc nemohl spát. Převaloval se a otáčel, přesto ráno jako každý jiný den vstal a připravil svému bratrovi snídani. Byla to jeho povinnost postarat se o něj. Věděl ovšem, že dlouho tu už nepobude. Byl čas se vrátit. Po čtyřech dnech se s Charliem rozloučil a odešel.
Harry Potter
Komentáře
Přehled komentářů
Tým útekom aj tak len oddialil nevyhnutné, ale tak niekedy je jednoduchšie všetkému sa vyhnúť, ako priamo čeliť...
som zvedavá, čo Harry povie, ak dôjde ku konfrontácii :)
.....
(Saskya, 29. 12. 2012 18:37)