13. Procitnutí
Následující den Ron ony kurzy zrušil. Ovšem před Harrym se o tomto faktu zapomněl úmyslně zmínit, takže dvakrát do týdne předstíral, že odchází na lekce. Přešel přes ulici, schoval se za nejbližší roh a vyčkával. Do půlhodiny spatřil přicházet Malfoye. Měl vznešenou elegantní chůzi a tělo držel vzpřímeně. Ani ho nenapadlo, že by mohl být sledován. Ron navíc pochyboval, že by mu vadilo, kdyby byl s Harrym přistižen, protože on neměl co ztratit. Byl to Harry, kdo riskoval svůj vztah.
Zrzek tam dokázal stát hodiny a hodiny, než Malfoy vyšel domovními dveřmi a zamířil pryč. Ron pak několik dalších minut vyčkal, zhluboka se nadechl a předstíral, že se vrací z kurzu. Zraňovalo ho, když se Harry tvářil, že byl celou dobu doma sám.
Předstíral ještě další dva týdny, že chodí na kurzy, zatímco se jenom poflakoval po městě a představoval si, jak si to spolu ti dva rozdávají. V poslední době se cítil hůř a hůř, ale znal příčinu svého současného zdravotního stavu. Nadměrný stres. Věděl, o čem mluví, protože Harryho nevěra byla neskutečně stresující. Proč by se mu nemohly vytvořit žaludeční vředy? To je přece běžná zdravotní komplikace u lidí trpících nadměrným stresem. Často ho bolelo břicho a zvracel. Nutně to však nemusely být vředy. Jenom samotná představa Harryho a Malfoye stačila k tomu, aby se mu udělalo neskutečně špatně od žaludku.
Když se vrátil domů, měl nutkání jít do ložnice a uklidit tam. Pak si uvědomil, že by tím vzbudil Harryho pozornost. Jeho přítel by se mohl dovtípit, že Ron něco tuší, když neustále vyměňuje v ložnici povlečení. Několik dní v ložnici nespal vůbec, než se dokázal překonat, aby dál předstíral fungující harmonický vztah.
Už cítil, že to dál nezvládá. Docházely mu síly, jak neustále přede všemi hrál, že je všechno v pořádku. Nemluvil s Harrym, netulil se k němu, jenom uklízel, jako by to byla jediná smysluplná věc na světě.
Narozeniny oslavil v poklidné rodinné atmosféře. Obědvali u jeho rodičů. I jim pomalu došlo, že se v jejich vztahu něco stalo, i když Ron o tom nemluvil. A Harry taky mlčel. Na večer měli naplánovanou návštěvu restaurace, ale vyšla z toho ta nejkatastrofálnější večeře, jakou kdy zažil. Nemluvili a Ron nakonec večeři odmítl, že je mu špatně, takže se vrátili domů. Harry vypadal ustaraně. Ron mu dělal starosti. Sedli si spolu na pohovku a Harry ho objal.
„Harry, prosím, nedotýkej se mě,“ odtáhl se od něj zrzek a odešel z místnosti. Jeho přítel nechápal, co se děje. Měl o něj starosti, a tak se rozhodl, že jestli se zrzkův stav nezlepší, vezme ho ke svatému Mungovi. V poslední době se Ron choval víc než jenom podivně.
Ron už si nepřál, aby se ho Harry byť jen dotýkal. Nemohl unést, jak s ním Harry zachází. Jak ho trápí a ubližuje mu. Možná právě teď je čas sbalit se a odejít.
***
Harry právě seděl ve své kanceláři a dopisoval hlášení k poslednímu případu, když dovnitř vtrhl jeho zmijozelský parťák.
Černovlasý mladík vzhlédl od pergamenu, aby svého přítele pokáral. „Draco, opravdu je tak složité zaklepat, než vstoupíš? Jestli sis nevšiml, tak zrovna sepisuji hlášení, které jsi odmítl vypracovat. Někdy si říkám, jestli vůbec pracuješ.“
„Samozřejmě, že ano,“ usmál se na něj blonďák podmanivě, „i když trochu jinak, než by se dalo od bystrozora očekávat.“
„Draco, teď ne,“ odbyl ho Harry, „vážně to musím dodělat, protože jeden blonďatý idiot se na to vyflákl.“
Malfoy vylovil z hábitu slipy a zatočil s nimi na prstě. „Ten tvůj miláček je vážně divný člověk. Má neobvyklý smysl pro humor.“
Harry vzhlédl od pergamenu. O Ronovi s Dracem skoro vůbec nemluvili, takže nechápal, proč o něm Malfoy začal mluvit. Nesnášel, když se navážel do jeho životní lásky. „Co tím chceš říct?“ zamračil se.
„Ale, právě jsem ho před chvíli potkal,“ prohodil Draco líně a hodil sebou do nejbližšího křesla.
„Rona?“ podivil se Harry a odložil brk. Tohle ho zaujalo. „Co by tu dělal?“
„Já nevím,“ protáhl Draco, „pracuje tu jeho otec, bratr, kamarádka, ty. Co by tu asi dělal?“
„Proč nepřišel sem nahoru?“ nechápal Harry. Přišlo mu zvláštní, že by byl Ron na ministerstvu a ani za ním nezašel. Co se to s ním v poslední době děje?
„Ale jo, byl tu,“ přikývl Malfoy unaveně a dál provokativně mával slipy.
„A přestaň se ohánět s tím spodním prádlem!“ okřikl ho Harry. „Rozčiluje mě to. Kde jsi to vůbec vzal?“
„Podle Rona jsem si to zapomněl u vás doma,“ ušklíbl se Malfoy zlomyslně.
„Draco, ty jsi vážně idiot, nemůžeš…“ zarazil se Harry v polovině věty, než mu došlo, co vlastně Malfoy řekl. „Cože?“ Úplně zbledl a krve by se v něm nedořezal.
„Myslím, že o nás ví,“ nepřestával se Malfoy zlomyslně usmívat. „Zvláštní člověk.“
„To snad ne,“ nevěřil Harry. „To nemůže být pravda. Kdy jsi s ním mluvil?“
„Před pěti, deseti minutami?“ opáčil Malfoy líně a Harry už na nic nečekal a vyřítil se ze své kanceláře.
„Rone! Rone!“ hulákal na celé bystrozorské oddělení, ale nikde nespatřil zrzavou hlavu. Byl si jistý, že taková kštice by v davu lidí vynikala. Rozběhl se celým patrem a vyvolával jméno své lásky, ale Ron už tam nebyl. Pospíchal do atria. Musí ho stihnout, aby mu všechno vysvětlil. Není to tak, jak si Ron myslí.
Atrium bylo přelidněné.
„Rone! Rone!“ zanikal jeho hlas v davu návštěvníků, kteří se po něm zvědavě ohlíželi. Vskočil do krbu a odletaxoval se do čtvrti, ve které bydleli. Vyskočil v baru U divoženky a pospíchal ulicí k jejich domu. Vyběhl do pátého patra a málem vyrazil dveře. Bylo zamčeno. Sáhl do kapsy a vylovil klíče. Byl rád, že je má u sebe, protože kabát si zapomněl v kanceláři. Odemkl a vkročil do bytu.
„Rone! Rone! No tak, jsi doma? Ozvi se mi.“
Hledal všude, ale nenašel ho. Pak si všiml nedovřené skříně a došlo mu to. Ron zmizel. Prostě se sbalil a odešel. Harry klesl na postel. Nemohl uvěřit, že ho ztratil. Cítil jenom zoufalství a pocit osamění. V životě se necítil tak strašně. Zkazil to. Mezi ním a Ronem byl konec. Ani mu to nestačil vysvětlit. Kam jenom mohl jít?
Náhle jako by mu něco došlo. Zvedl se z postele. Jistě, kam mohl Ron jít? Ke svým rodičům, Hermioně anebo Billovi a Fleur. Jednoduše půjde, najde ho a všechno mu vysvětlí. Vždyť je to tak neuvěřitelně prosté. Musí dostat šanci, aby vše urovnal. Ron si ho musí vyslechnout.
Vzal si z domu aspoň kabát, protože venkovní teplota se stále pohybovala kolem bodu mrazu, a vydal se k Ronovým rodičům. Molly byla doma a Harryho návštěva ji nesmírně vyděsila. Očekávala, že se stalo něco strašného a její obavy se potvrdily, když se Harry začal vyptávat, kam mohl Ron odejít. Zachvátila ji panika, když se dozvěděla, že se její syn ztratil. Harry ji musel uklidňovat, že se Ronovi nic nestalo, že jde nejspíš jenom o nedorozumění. Nejspíš někam odcestoval a zapomněl mu o tom říct.
Bylo mu podezřelé, že jeho matka o jeho odchodu nic neví, a tak zamířil za Hermionou. Dívka byla v zaměstnání, takže se zase vrátil na Ministerstvo. Vyrušil ji a odvedl ji z důležité schůze. Zlobila se na něj, ale on jí vysvětlil, že se jedná o nesmírně důležitou věc. Pověděl jí, že se ztratil Ron.
„Ale, Harry,“ napomenula ho dívka, „copak ti neříkal, že mluvil s Billem a Fleur? Chtěli odjet do Francie za jejími rodiči a Ron se nabídl, že pojede s nimi. Vážně s tebou o tom nemluvil?“
Omluvila se a vrátila se na schůzi. Chlapec s jizvou na čele byl zmatený. Že by mu Ron zapomněl něco říct? Věděl, že to je jenom polovina pravdy, protože jestli Malfoy nelhal, tak se jejich vztah právě provalil.
S těžkým srdcem se vrátil do své kanceláře. Malfoy byl stále uvnitř.
„To je dost, že jsi zpátky,“ pronesl od jeho stolu, „snažím se tu dopsat to zatracené hlášení.“ Vzhlédl a jeho pohled padl na ztrápeného Harryho. „Nenašel jsi ho, co?“
Harry klesl vyčerpaně do křesla, v němž seděl před pár minutami Malfoy. „Ne, odjel do Francie.“
„Hm,“ prohodil Malfoy nevzrušeně, „tak co kdybys teď dopsal to hlášení, abych si mohl uvařit kávu? A večer si můžeme někam vyrazit.“
Harry mu věnoval vyčítavý pohled. „Draco, ty to nechápeš.“
„A co?“ nerozuměl blonďák. „Ron odjel, máme volný byt.“
„Draco, on mě opustil!“
„Skvělé,“ zajásal blonďák, „aspoň můžu u tebe přespávat.“
Harry zaťal ruce v pěst, až mu zbělely klouby. „Co kdybys už šel? Říkal jsi, že máš neodkladné záležitosti. Ta káva se ti neuvaří sama.“
Malfoy se zvedl od stolu a zatvářil se dotčeně. „Tobě vážně hráblo, Harry. Nechápu, co vidíš na tom pihovatém hlupákovi.“
„Takhle o něm mluvit nebudeš!“ vstal Harry a přitáhl si ho za košili.
„Uklidni se,“ vyjel po něm Malfoy. „Zbláznil ses?“
„Já Rona miluju,“ zavrčel Harry vztekle.
„Máš dost zvláštní způsoby, jak mu to dávat najevo,“ ušklíbl se Malfoy, když narážel na jejich milenecký vztah.
Že to přehnal, mu došlo, až když Harryho pěst přistála na jeho obličeji. Chytil se za nos, ze kterého se mu spustila krev.
„Harry, tobě vážně přeskočilo,“ vymanil se mu a co nejrychleji zmizel z jeho kanceláře. Několik dní pak spolu vůbec nemluvili. Přestože Harry věděl, že Malfoy mluvil pravdu, tak tu ránu do obličeje si zasloužil. O Ronovi takhle mluvit nebude! Cítil vztek, ale nejvíc se zlobil sám na sebe. Může si za to sám. Byl to on, kdo to posral.
Nejraději by odjel za Ronem do Francie ještě ten den, jenomže vycestovat mimo hranice Británie nebylo jednoduché. Hlavně ne do Francie, se kterou měla Británie napjaté vztahy. Potřeboval k tomu víza a různá povolení, a ta nebyla otázkou jednoho dne.
Byl to už druhý týden, co byl Ron pryč. Neposlal mu ani jediný pohled. Několikrát Harryho napadlo, že mu napíše, ale nevěděl co, protože tohle se nedalo napsat. Potřeboval s ním mluvit.
S Malfoyem se přestal stýkat, byl na něj naštvaný. Draco ho vůbec nechápal. Akorát si z něj utahoval, a to ho provokovalo ještě víc. Byl Dracovi pro smích a nejhorší bylo, že měl Draco pravdu. Mohl si za to sám. Nechal, aby mu občasné povyražení zničilo vážný vztah s člověkem, kterého miloval nejvíc ze všech lidí na světě.
Když přestal s Malfoyem chodit do barů a do jeho bytu, aby si tam užili, měl najednou spoustu času. Za jiných okolností by věděl, jak s volným časem naložit, ale Ron tu nebyl. Zoufale mu scházel. Teprve teď si uvědomil, jaké štěstí měl, když na něj po práci čekal jeho přítel s otevřenou náručí. Dřív na něj čekala připravená večeře, teď se trápil hlady. Dokázal by si uvařit párky, ale bez Rona to nebylo ono. Neměl nikoho, ke komu by se přitulil. S Malfoyem to bylo jiné, protože s ním šlo pouze o sex. Teď mu ovšem scházela láska, kterou ho zahrnoval Ron. Nyní pochopil, o co vlastně přišel. Celou dobu si nevážil toho, co měl doma. Teď už Ronovu cenu znal. Jenomže ji poznal příliš pozdě.
Po třech týdnech Ronovy nepřítomnosti měl Harry pocit, že se zblázní. Nedokázal se soustředit na svou práci. Jeho nadřízený ho nakonec přemluvil, aby si vzal dovolenou a dal se do pořádku, ale Harry věděl, že to nebude fungovat, pokud se Ron nevrátí.
Byl už tak zoufalý, že odchytil svou nejlepší přítelkyni v práci.
„Hermiono,“ oslovil ji, když kráčela dlouhou chodbou v oddělení, na kterém pracovala. „Máš minutku?“
„Harry!“ rozzářila se dívka. „Tak ráda tě vidím. Potřebuješ něco?“
„Nemluvila jsi s Ronem? Tedy, nepsal ti dopis, ve kterém by se zmínil, kdy se vrátí?“
„Copak on se nevrátil?“ podivila se dívka a Harry pochopil, že je něco špatně. „Bill a Fleur jsou doma. On s nimi nepřijel?“
Harry zbledl.
„Harry, co se to s vámi děje? Pohádali jste se? V poslední době se oba chováte vážně moc divně. Co se stalo?“
„Teď ti to nemůžu vysvětlit,“ odbyl ji Harry. „Vlastně to nejde vysvětlit. Potřebuju s ním mluvit. Nevíš, kde může být?“
„Promiň, Harry, ale asi ti nepomůžu,“ zatvářila se dívka omluvně. Více ji nezdržoval a vrátil se zpátky domů. Začínal to tam nenávidět. Bez Rona to rozhodně nebylo tak krásné místo, za jaké ho považoval dřív. V kuchyni nikdo neuklízel, oblečení se válelo všude po bytě, nikdo neluxoval, nepral a nestlal postele. Pochopil, jakou měrou přispíval svou přítomností Ron, aby se tohle místo změnilo v hnízdečko lásky. Teď to byl jenom chaotický chlívek. Prázdná místnost bez srdce.
Hrozně se mu po něm stýskalo. Chtěl ho zpátky u sebe. Miloval ho. Celou dobu ho miloval. Zachoval se jako úplný hlupák - nikdy neměl dopustit, aby se tohle stalo. Co má udělat, aby to všechno napravil?
.....
(Saskya, 28. 12. 2012 13:34)