05. Falešné představy
Od té doby se v jejich vztahu nic nezměnilo. Pokud si zrovna někam vyšli, Ron zjistil, že už si tolik nerozumí. Dokonce se zdálo, že si nemají co říct. Bylo těžké udržet nějaký rozhovor, protože se každou chvíli jeden z nich odmlčel a ten druhý nevěděl, kde navázat. Proto ho Harry bral raději do kina, kde spolu nemuseli mluvit. Drželi se za ruce, ale Harryho dotek byl studený.
Zrzek byl den ode dne zoufalejší. Chtěl jejich vztah udržet a vrátit do něj lásku a porozumění, ale nevěděl jak.
Toho sychravého listopadového rána vstával opět brzy, aby svému příteli přichystal snídani. Když mu pomáhal do cestovního pláště a vyprovázel ho z bytu, Harry mu oznámil, že dnes nebude spát doma.
Rona tato informace zaskočila, neboť Harry nikdy nepřespával u někoho jiného. „Ale…ale proč?“
„Budu pracovat do pozdní noci,“ vysvětlil mu.
„Ale mně přece nevadí, když přijdeš uprostřed noci,“ bránil se zrzek. „Budu na tebe čekat klidně i do rozbřesku.“
„O to nejde, Rone,“ zastavil jeho řeči. „Máme noční pohotovost. V práci je teď strašný frmol. Měl bych tam dnes zůstat.“
Ron se zklamaně usmál. „Rozumím. A nechceš přibalit třeba přikrývku nebo zubní kartáček? Určitě to bude dlouhá noc.“
„Rone,“ napomenul ho jeho přítel, „to není opravdu třeba. Zvládnu to. Možná budeme mít výjezd, takže se ani nevyspím.“
„Tak jo,“ špitl zrzek, „opatruj se.“ A políbil ho na tvář.
Harry se na něj usmál a vmžiku byl pryč.
Celý den nedokázal Ron myslet na nic jiného než na svého přítele. Snad ta akce nebude nebezpečná. Když se přiblížila hodina, kdy Harry chodíval z práce, ve falešné naději hleděl směrem k domovním dveřím, že se náhle otevřou a dovnitř vejde on. Jenomže nikdo nepřišel a zrzkovi bylo smutno. I když to teď v jejich vztahu vázlo, stejně se mu po něm stýskalo.
Ten večer se snažil zaměstnat praním Harryho věcí. Protože nemohl bez Harryho usnout sám v posteli, uklízel až do jedné hodiny ranní. Nebyl unavený, nechtělo se mu spát. Zapnul si televizor, ale žádný pořad ho nezaujal. Nechal ten přístroj běžet, aby neměl pocit, že je v místnosti sám, a vytáhl fotoalbum.
Při procházení jednotlivých fotek si uvědomil, jak moc se Harry změnil. V rukou třímal jednu fotografii, na které seděli společně před Třemi košťaty a drželi se za ruce. Harry mu něco zašeptal do ucha a zrzek na černobílé pohyblivé fotce se tomu vtípku zasmál. Poté ho Harry políbil.
Ron se rozbrečel, když si uvědomil, že dnes už to takové není. Všechna láska a zamilovanost vyprchala. Už nebyli ti mladí, láskou pobláznění kluci, kteří se pořád někam ztráceli, aby si urvali kousek času pro sebe. Ne, teď se zdálo, že se sobě vyhýbají.
Harry přišel na druhý den až před polednem. Byl unavený a nevyspalý, takže si v ložnici zatáhl závěsy a šel spát. Ron ho nerušil, když viděl, jak je jeho přítel vyčerpaný, ale snažil se mu navodit příjemné podmínky pro odpočinek. Vyhnul se jakékoli činnosti, při níž by způsobil hluk, a pak šel raději na procházku.
***
Blížily se Vánoce, a tak vyrazil na nákupy do Příčné. Všechny dary pro širokou rodinu měl obstarat pouze on, protože Harry se toho nechtěl účastnit. Neměl zájem chodit někde po obchodech a něco vybírat. Jako kdyby mu na něm a jejich přátelích nezáleželo.
Ten den chtěl jít s Hermionou, ale ta neměla kvůli pracovnímu vytížení čas. Posledně přemluvil aspoň Ginny, ale teď to zůstalo jenom na něm.
Právě zamířil do krámku, který patřil dvojčatům. Nebyl to žádný malý obchůdek, ale velkolepá prodejna. Těšil se, že koupí něco malému Teddymu i své rozkošné neteři Victoire. Měl děti rád a jejich rodičům záviděl. Billovi a Fleur, Remusovi a Tonksové už k naprostému štěstí očividně nic nescházelo, na rozdíl od něj a Harryho. Ronovi se svíralo srdce při tom pomyšlení.
Dvojčata se do něj opět navážela a on se cítil mizerně. Fred a George to ani nemysleli tak zle, ale v nynějším rozpoložení bral Ron úplně vše doslovně a smrtelně vážně, takže z obchodu vycházel frustrovaný.
Zamířil do Děravého kotle, aby si tam dal pořádný drink, o němž doufal, že mu zlepší náladu a pomůže zapomenout.
„Nazdar, Weasley,“ naklonil se k němu někdo u baru.
„Justin Finch-Fletchley,“ představil se mladík, když mu došlo, že ho zrzek nepoznal. „Vzpomínáš si na mě? Chodil jsem do stejného ročníku jako ty, jenže do Mrzimoru. V druháku jsme měli spolu Bylinkářství.“
„Ahoj, Justine,“ rozjasnila se Ronova tvář. „Samozřejmě si vzpomínám. Jak se máš?“
Justin si přisedl. „Co piješ?“
„Whisky,“ odpověděl zrzek.
„Dvakrát whisky,“ kývl Justin na barmana a obrátil se zpátky k Ronovi. „Mám se fajn, pracuju v Krucáncích a Kaňourech. Dělám jim zásobování. A co ty?“
„Ehm, já…“ zakoktal se zrzek a raději si hrál se skleničkou, na jejímž dnu byl zbytek ohnivé whisky. „Nepracuju. Žiju s Harrym.“
V té chvíli jim hospodský Tom nalil další sklenici whisky.
„Oh,“ zdálo se, že je Justin nepatrně zaskočený. „Vy jste pořád spolu? Myslel jsem…“
„Co jsi myslel?“ vzhlédl k němu Ron překvapeně.
„No, já jen, že jsem ho nedávno viděl s Malfoyem. Myslel jsem, že jsou spolu. Chovali se docela… ehm…“ odkašlal si, „…důvěrně. Jenom mě napadlo… zapomeň na to. Asi se mi to jenom zdálo.“
Justin vyprázdnil obsah skleničky a omluvil se, že už musí jít. Ron tam zůstal sedět úplně konsternovaný. Co mělo tohle znamenat? Harry a Malfoy v Příčné?
Pak si uvědomil, že to jsou parťáci, takže mohlo jít o pracovní záležitost. Jenomže co ty důvěrnosti? Ale nepřiznal Justin, že se mu to mohlo jenom zdát? Určitě s nimi nemluvil a mohl se přehlédnout. Třeba viděl někoho jiného.
Obrátil do sebe druhou skleničku, zaplatil a vrátil se domů. Harry doma ještě nebyl. Pořád dělal do pozdního večera. Ačkoli se zrzek snažil přijít na jiné myšlenky, neustále se vracel k Harrymu a Malfoyovi.
Mohli by ti dva spolu něco mít? Nejdřív ty důvěrnosti v archivu, poté na Příčné… Odmítal tomu věřit. Považoval to za nesmysl. Malfoy je přece Malfoy. Harry ho vždycky nenáviděl. Měl by přestat věřit na takové nesmysly. Určitě má jenom bujnou fantazii.
Když se Harry vrátil z práce, naservíroval mu již připravenou večeři. Chvíli předstíral, že myje nádobí, než našel odvahu promluvit.
„Dneska jsem potkal Justina Finch-Fletchleyho. Pamatuješ si na něj, Harry?“
„Na toho kluka z Mrzimozru?“ opáčil. „Jasně. Co je s ním?“
„Nic. Pracuje v Krucáncích a Kaňourech. Říkal, že tě onehdy viděl v Příčné.“
„Jo, měli jsme tam jeden zásah,“ připustil Harry a vložil si do úst další sousto. Následovalo ticho.
Ron se chtěl zeptat, jestli tam byl i Malfoy, ale nedokázal to.
Připadal by si v tu chvíli až příliš nápadný. Harry by mu odpověděl, že je to jeho parťák, takže tam přirozeně být musel, a pak by se ho zeptal, proč se ho na to vůbec ptá. A co by on odpověděl? Protože si myslím, že mi s ním zahýbáš? Nechtěl dát Harrymu záminku domnívat se, že ho podezírá z nevěry, hlavně pokud si zrzek nebyl jistý, jestli je to pravda. Mohl se přece mýlit.
Najednou se ho zmocnil pocit viny. Uvědomil si, že jeho podezření jsou pouze vykonstruovaná a neopírají se o žádný reálný základ. Měl by se stydět, že svého přítele obviňuje z něčeho, co se nikdy nestalo. Měl by se dát dohromady a začít mu opět důvěřovat, protože bez důvěry se jejich vztah nikdy nevrátí do původního stavu.