02. Odcizení
Byl podzimní večer. Město se již zahalilo do světel pouličních lamp a neonových nápisů. Harry seděl v malém útulném bytě na kanapi a pročítal si Denního věštce, jak bývalo jeho zvykem. Ron si přisedl k němu a přitulil se, jako pokaždé, když přišel Harry z práce.
„Chyběl jsi mi, Harry,“ zašeptal mu do ucha a opřel se o jeho rameno, ovšem Harry ho neobjal ani neodvrátil zrak od novin.
„To se ani nezeptáš, jak bylo u Hermiony?“ pravil Ron zklamaně.
„Jak se má?“ projevil Harry konečně nějaký zájem.
„Mají se s Percym báječně, zítra jdou do divadla. Co kdybychom si taky někam zašli, Harry?“ zadoufal zrzek.
„Promiň, Rone,“ promluvil Harry unaveným hlasem, „ale musím teď dokončit jeden případ. Zítra to opravdu nepůjde.“
„Ale zítra je přece sobota,“ vyhrkl zrzek zklamaně. „Slíbil jsi, že skončíš dřív.“
„Tak se musíš smířit s tím, že zítra tam budu muset zůstat celý den.“
Ron viditelně posmutněl. Jindy by ho Harry objal kolem ramen a jako omluvu by mu vtiskl vášnivý polibek, ale dnes jenom otočil stránku Denního věštce a četl dál. Ronovi se stýskalo po tom starém Harrym.
„A na čem teď v práci pracuješ? Koho hledáte?“ nadhodil Ron se zájmem, když přijal fakt, že zítřejší plány lehly popelem. Vždyť to nebyla Harryho vina. On přece nemůže za to, kolik mají v současné době na oddělení bystrozorů práce. Určitě je těmi přesčasy unavený a nejvíce ze všeho by si přál dovolenou.
„Jednoho uprchlého Smrtijeda,“ protáhl Harry. „Dělá nám teď velké starosti.“
K Ronovu zklamání se ovšem o tématu blíže nerozpovídal. Kolikrát mu už popisoval, jak je zatýkali, jak je honili a lapali do pastiček, ale teď Harry mlčel. A přitom Ron miloval, když mu jeho přítel vyprávěl o své práci. Tolik ho zajímalo, co jeho miláček dělá ve své pracovní době. Obdivoval ho. Byl pro něj hrdina.
Oba plánovali, jak společně nastoupí na oddělení bystrozorů a jak se z nich stanou parťáci, jenomže Ron neudělal bystrozorské zkoušky a nepřijali ho. Zprvu byl zklamaný, že nemůže nastoupit do práce s Harrym, ale brzy ho smutek přešel. Našel si jiné zájmy a byl rád, že může vytvořit příjemné rodinné prostředí, do kterého se bude jeho přítel vždy rád vracet. Teď ani nevěděl, jestli se tu Harry cítí dobře.
Harry složil noviny. „Jdu na procházku.“
Zvedl se z kanape a zamířil k domovním dveřím. Hodil na sebe plášť. To Rona probralo z letargie. Vyskočil z kanape jako blesk, přihnal se ke svému milenci a vyhrkl. „Půjdu s tebou.“
Spěšně se oblékl a společně opustili byt. Vyšli na potemnělou ulici. Žili v mudlovské čtvrti docela obyčejného města, ve které ale žilo několik kouzelnických rodin. Mohli tak být v kontaktu s ostatními kouzelníky. Ovšem v poslední době měl Ron pocit, jako by byli od všech izolováni. Nikam spolu nechodili.
Bylo již kolem osmé hodiny večerní. Kolem projížděla auta a tramvaje. Žili v poměrně rušné čtvrti, ale díky kouzlům dokázali tlumit hluk z ulice. Ron držel krok se svým přítelem. Nepatrně natáhl svou ruku směrem k jeho a jejich ruce se jemně otřely. Harry se nejprve odtáhl, ale pak vzal jeho ruku do své. Přesto měl Ron pocit, že tak činí jenom z povinnosti.
Mlčeli. Drželi se za ruce, ale ten dotyk byl tak chladný, jako by mezi nimi vyrostla neviditelná bariéra. Zrzek byl zoufalý, neboť nevěděl, co má dělat. Cítil, že to mezi nimi není jako dřív. Chtěl se Harryho zeptat, ale nemohl. Vlastně ani nevěděl, na co by se ho měl zeptat. Co je vlastně jiné? Že má Harry hodně práce a bývá unavený? Na tom přece není nic divného. Asi to jenom zbytečně hrotí. Je paranoidní.
Celá procházka byla pro něj hotová muka. Jít vedle sebe, ale přitom si být tak odcizení. Ron přemýšlel, jestli Harry cítí to samé, co on. Možná by se ho zeptal, kdyby věděl jak. Dřív se mohl zeptat Harryho téměř na vše, ale dnes neměl tu odvahu. Snad mu v tom bránil i strach z odpovědi, kterou by mu mohl jeho přítel dát.
Harry se zdál být tak daleko, přestože stál bezprostředně blízko. Díky němu Ron cítil, že opravdu žije, ale teď měl strach, že něco odeznělo. Opravdu se snažil přijít tomu na kloub. Přál by si porozumět. Copak se stalo s jejich láskou? Vždyť to bylo přece tak krásné.
Když toho večera ulehali do postele, Harry ho ani nepolíbil na dobrou noc. Možná zapomněl. Ale pokud zapomněl, proč mu to nepřipomněl? Mohl se jednoduše k němu přitulit a vynutit si polibek, ale něco mu říkalo, ať to nedělá. Cítil se nejistý.
Dlouho ležel a nemohl usnout. Harryho měl tady u sebe, ale přitom tam s ním vlastně vůbec nebyl. Kdy se ho Harry naposledy zeptal, jaký měl den? Kdy naposledy pochválil jeho večeři? Kdy naposledy ho políbil a řekl, že ho miluje?
***
„Harry, Rone, tak rád vás vidím!“ usmíval se Remus a zval je dovnitř.
Tonksová, tedy dnes už Lupinová, byla v obývacím pokoji s malým Teddym. Na podlaze měli roztáhlou dečku a na ní sedělo malé dítě v obležení hraček. Tonksová se k němu skláněla a mávala před ním chrastítkem a přitom dělala legrační obličeje a zvuky. Malému chlapci se to očividně líbilo, protože se rozkošně smál na svou matku.
Jakmile je spatřila přicházet, vyskočila na nohy a oba vřele přivítala. Pak vzala svého rok a půl starého syna do náruče, aby mu ukázala strýčka Harryho a strýčka Rona. Harry a Remus se dali spolu do řeči a Ron se automaticky přidal k Tonksové, která svého syna opět položila na deku a podala mu dřevěného hypogrifa.
Asi o hodinu později se Tonksová zvedla, aby připravila nedělní oběd na stůl a podala malého Teddyho Ronovi do náruče. Zrzek to malé děťátko přitiskl na svou hruď a jemně s ním houpal. Měl ho strašně rád. Teddy byl to nejrozkošnější dítě, jaké kdy viděl.
Harry a Remus skončili svůj nepochybně velmi důležitý rozhovor a oba teď obrátili svou pozornost k Ronovi s dítětem v náručí.
„Myslím, že tě má Teddy rád,“ usmál se Lupin na Rona. „S dětmi ti to jde.“
„To ano,“ přidala se Tonksová, která právě nakoukla z jídelny. „Nechcete si s Harrym taky jedno pořídit?“
Ron zrudl, zatímco Harry ztuhl. Prostá hláška, která měla být jenom nevinným vtipem, vzbudila místo smíchu rozpaky. Harry zřejmě nevěděl, co má říct, protože mlčel. Jindy by si z toho dokázal udělat legraci, ale dnes bylo něco jinak. Ron se místo odpovědi obrátil k Teddymu a oči ho nezvykle pálily.
Nastalo trapné ticho. Remus se díval z jednoho na druhého a nevěděl, jak situaci odlehčit, než Tonksová zavelela, aby se shromáždili u stolu. U oběda panovala napjatá atmosféra.
Ron věděl, že jindy by hlášku o dítěti považovali jenom za dobrý vtip. To, že se tomu ale ani jeden z nich nezasmál, jasně signalizovalo, že je s jejich vztahem něco špatně. Ronovi bylo úzko. Bojoval s myšlenkou, že to, co viděl v Harryho očích, bylo zděšení. Něco se změnilo. Jejich vztah nefunguje. Jak by mohli uvažovat o dítěti? Sice se rodiči stát nemohli, ale vážné bylo už jenom to, že si to ani jeden z nich nedokázal představit pouze jako vtip.
„Děje se něco?“ Remus zvedl hlavu a nejprve se podíval na Harryho a pak na Rona.
„Nic,“ odpověděli Harry a Ron jednohlasně.
Zrzek zrudl až za ušima. Cítil se hloupě. Jejich jednohlasná odpověď byla trapná. Tímto jako by podali kladnou odpověď na Lupinovu otázku. Ron nevěděl, co má dělat. Nedokázal zvednout oči a podívat se ani na Harryho, který seděl naproti, ani na Remuse či Tonksovou. Cítil se mizerně a v žaludku mu vězel těžký balvan. Nechutnalo mu a těžko se mu polykalo. Něco ho drželo za krk a stahovalo se mu hrdlo.
Po celou zbývající dobu návštěvy spolu Harry a Ron skoro nemluvili. Sice si u Remuse a Tonksové povídali, ale ne mezi sebou. Ptali se, odpovídali a něco dodávali, ale nikdy ne jeden k druhému. Jako by o sobě ani nevěděli.
Když se vrátili domů, nepadlo ani slovo. Ron se pustil do úklidu a Harry relaxoval. Zítra ho čekal další náročný pracovní den. Ron si uvědomil, že si chodí lehnout pozdě, aby měl jistotu, že Harry bude už spát. Ani pořádně nevěděl proč. Cítil, že jsou si odcizení, jenom nevěděl, z jakého důvodu. Bylo mu to líto a trápilo ho to, ale nedokázal si o tom s Harrym promluvit. Měl strach, že by ho odbyl. Bál se, že by mu Harry řekl něco, co opravdu nechtěl slyšet. Usínal se slzami na krajíčku. Cítil se odstrčený a nemilovaný. A on přece Harryho tolik miloval!
Kam se poděly ty šťastné dny? Zdá se tak těžké nalézt je. Snažil jsem se k tobě přiblížit, ale ty jsi mi uzavřel svou mysl. Ať se s naší láskou stalo cokoli, přál bych si porozumět. Bylo to tak úžasné, bylo to tak krásné.
Když jsi mi nablízku, copak neslyšíš, jak volám o pomoc? Nic jiného mě nezachrání, než láska, kterou jsi mi dával. Jak bych mohl bez tebe žít dál, pokud odejdeš? Vím, že i přestože odejdeš, měl bych žít dál. Ale nedokážu to.
A/N: V kapitole volně zapracovaný text sklady S.O.S. od Abby.
Where are those happy days, they seem so hard to find. I tried to reach for you but you had closed your mind. Whatever happened to our love I wish I understood. It used to be so nice, it used to be so good.
So when you're near me, darling, can't you hear me S.O.S. The love you gave me, nothing else can save me, S.O.S. When you're gone, how can I even try to go on. When you're gone, though I try how can I carry on.
You seem so far away though you are standing near. You made me feel alive but something died I far. I really tried to make it out. I wish I understood. What happened to our love? It used to be so good.
S dovolením odkaz na mé oblíbence Erasure a jejich cover verzi.