036. Zhroucení
Ve stejné pozici seděl až do oběda. Rozvážeč opět kolem jeho cely jenom projel, když uviděl netknutou misku s jídlem. Ale Severusovi to vůbec nevadilo.
Asi po dvou dalších hodinách vstal ze země jenom proto, aby popošel k posteli a sedl si na ni. Pokračoval v zírání na prázdnou stěnu před sebou.
Co si teď počne? Dostane se vůbec odsud?
Jak by mohl! Spáchal zločin. Zavraždil.
Jak mohl zabít? Proč jenom přistoupil na ten pitomý Brumbálům plán? Už tehdy tušil, že to není dobrý nápad. Nechtěl to udělat. Neměl to udělat! To on měl zemřít.
Severus Snape měl zemřít už dávno. Toho dne, kdy zemřela i ona, Lily Evansová.
Seděl tam hodiny a hodiny a jediné, co mohl, bylo přemýšlet. Úplně o všem. A to přemýšlení bylo k zbláznění.
Že začíná šílet, si uvědomil, když se nahlas rozesmál. Smál se sám sobě. Tomu, že se začíná chovat jako blázen. Náhle mu to přišlo legrační.
Pak si uvědomil, že to legrační vůbec není. A pak… pak se rozbrečel. Byl zoufalý. Kdo ho zachrání z téhle situace?
Nikdo. Jeho zločin byl totiž naprosto jasný. Zavraždil. Neexistuje žádná omluva pro tak strašný čin. A on si byl toho vědom. Věděl, že je zcela správně, že tu je. Zasloužil si to. Vražda nesmí projít nikomu. Je to ten nejohavnější zločin. Nikomu něco tak odporného nesmí nikdy projít. Byl by to nebezpečný precedent. A on s tím souhlasil. Byl se svým trestem smířený. Věděl, co ho čeká. Doživotí v Azkabanu. V tom lepším případě… mozkomorův polibek. Té druhé možnosti by dal přednost. Byl by totiž ušetřen tomu utrpení. Pak už by nic necítil. Nic by ho nebolelo. Tak by to bylo asi lepší.
Už necítil vůbec nic. Ani strach, ani hlad, ani chlad, ani únavu. Nic. Cítil se prázdný. Dokázal jenom bez hnutí sedět a hypnotizovat zeď před sebou. Ale hypnotizoval on ji anebo ona jeho? Nevěděl.
Blížilo se k večeru. Dveře na konci chodby bouchly a Severus uslyšel ten dobře známý zvuk vozíku, který tlačil rozvážeč před sebou. Jenom podle něj mohl mít přehled o čase. Jenomže se mu už stíralo, jestli rozvážeč jede se snídaní, obědem nebo večeří. Jídlo bylo vlastně to poslední, o co měl v téhle chvíli zájem.
Rozvážeč ho naprosto ignoroval. Severus hádal, zda-li by si vůbec někdo všiml, kdyby umřel nebo dostal epileptický záchvat. Byl si jistý, že by ho stejně ignorovali a nikdo by mu nepomohl. Na tomhle místě s nimi neměl nikdo slitování. Jejich úkolem nejspíš bylo snažit se o to, aby obyvatelé jednotlivých cel trpěli co nejvíce. Může být vůbec Azkaban ještě horší?
Rozvážeč zase odjel. K Severusovi doléhaly nějaké hlasy ze vzdálených cel, ale on je příliš nevnímal. Zřejmě nevnímal vůbec. Nepochybně ani nevěděl, že sedí na zemi u postele, hledí na prasklinu u mísy a po tváři mu tečou slzy. Možná ani nevěděl, že je mu zima. A možná ani necítil ten známý tlak v močovém měchýři.
Když tu se najednou probral z letargie. Hlasitě mu zakručelo v břiše. Tak hlasitě, že byl vytržen z vlastních myšlenek. Užasle se rozhlédl kolem sebe, jako by si až teď uvědomil, kde se právě nachází.
Přemýšlel, jestli má vstát ze země, protože se mu nechtělo. Nechtělo se mu nic. Sebemenší pohyb byť jen jediného svalu v těle mu přišel neskutečně namáhavý.
Měl hlad. S úžasem si uvědomil tuhle prostou skutečnost. Jenomže i něco tak triviálního mu v takové situaci, v jaké byl právě teď, přišlo tak neskutečného.
Nejprve rozhýbal dlouho nepoužívané svaly a klouby. Musel použít postel jako oporu, aby byl vůbec schopný vstát ze země. Cítil se neuvěřitelně slabý, když si uvědomil, že už dlouho nic nejedl. Čímž by se jeho stav částečně vysvětloval.
Vstal, aby vykonal potřebu. A pak nejprve jenom po očku hodil letmý pohled k mřížím, kde stála na zemi malá miska s nějakou tekutinou. Nevěděl, co v ní je. Ani to nechtěl vědět. A možná, že i kdyby se pokoušel o definování jejího obsahu, možná by nakonec musel dojít prostě jenom k závěru, že onen obsah definovat nelze.
Nedůvěřivě, jako divoká šelma, se přibližoval k oné misce. Opatrně sledoval nevábnou tekutinu uvnitř, jako by snad čekal, že se probudí k životu a zaútočí na něj.
Bylo to něco hnědého a neuvěřitelně to páchlo. Měl dost dobrý důvod, když váhal, jestli má onen obsah nabrat na lžíci nebo ne. Ale jeho žaludek vysílal jasné signály do jeho mozku. Musí jíst. Má hlad. Nabral a přiložil lžíci k ústům. Snažil se nedýchat jenom proto, aby jeho nos nemusel čichat ten odporný zápach.
Vložil lžíci do úst, ale okamžitou reakcí bylo pouze to, že vše vyprskl zpátky. Podivná nahnědlá tekutina se teď válela po zemi. Nebylo to jenom tím, že byla ledová a naprosto bez chuti. Vlastně měla chuť. Severus by ji nejspíš přirovnal k výkalům tchoře. Pravda, že výkaly nikdy nejedl, a na malý okamžik ho napadlo, že i přestože jakékoli výkaly vypadají odpuzujíce, je zde přesto nepatrná šance, že chutnají o nemalý zlomek lépe než tahle nechutná břečka kdoví čeho.
Najednou hlad neměl, takže se vrátil ke své oblíbené činnosti. Zírání do zdi před sebou.
Ale o dvě hodiny později zjistil, že mu prázdný žaludek nedá pokoj. Věděl, že je třeba ho umlčet. Chvíli jenom bezradně zíral na misku plnou nechutně zapáchající břečkou. Volil své možnosti.
Nakonec usoudil, že dá přednost plnému žaludku. Přiblížil se k misce a tentokrát se snažil nemyslet na její obsah ani na onu chuť. Se sebezapřením to vše neuvěřitelně rychle do sebe naházel, jenom aby nemusel cítit tu odpornou chuť či zápach. Chtěl to mít rychle za sebou.
A měl vyhráno. Hlad ho přešel. Zdálo se mu, že se cítí lépe. A když světla zhasla, uložil se do postele. Byl unavený a zamýšlel, že se přece jenom pokusí o něco, čemu se říká spánek. Dlouho do noci zíral jenom do tmy před sebe, než se jeho oči samy zavřely a zmocnil se ho spánek.
Probudil se do černočerné tmy. Neviděl ani centimetr před sebe. Bylo mu horko. Byl celý zpocený. Ztěžka oddechoval a bolestí sténal. Cítil nepříjemný tlak ve svých útrobách. Bylo mu neuvěřitelně špatně. Jediné na co se zmohl, bylo ležet na svém lůžku a sténat. Nedokázal se zvednout. Měl strach, že mu bude hůř. Namlouval si, že pokud bude ležet v nezměněné pozici, možná se mu udělá lépe.
Mýlil se.
Už nešlo déle odolávat. Vstal. Ale všude byla tma. Bylo už pozdě, aby hledal mísu. Nenašel ji včas. Zvracel. Někde do kouta ve své cele, ale v té chvíli mu to bylo jedno. Důležité bylo jenom to, že se s každou dávkou zvratků cítil lépe. Pak vyčerpaně klesl k zemi. Cítil se naprosto oslabený. Už se ani nedokázal vyškrábat zpátky na svou postel. Podařilo se mu usnout na zemi.
Jenomže mu nebyl dopřán spánek po celou noc. Budil se v pravidelných intervalech, ve kterých jenom zvracel.
****
Ležel na zemi. Studená podlaha co příjemně studila. Byl celý propocený a bylo mu neskutečné horko.
Byl čas snídaně. K jeho cele dojel rozvážeč s vozíkem. Když uviděl prázdnou misku, poprvé za celou dobu nepotlačil do vozíku a neodjel, aniž by Severuse zcela ignoroval.
Naopak. Vložil naběračku do hrnce na svém vozíku a pak onen obsah doplnil do Severusovy misky. Teprve potom se beze slova odvrátil a odjel.
Severus tenhle výjev chvíli mlčky a překvapeně sledoval, než dostal záchvat smíchu.
Bylo neuvěřitelně ironické, že zrovna v téhle chvíli, kdy je mu tak neskutečně špatně, ho rozvážeč přestal ignorovat a dokonce mu konečně dal čerstvější jídlo.
Musel se smát. On sám byl mistrem ironie a sarkasmu, ale v téhle chvíli našel někoho, kdo tohle vše umí lépe než on sám.
***
Nevolnost trápila Severuse celý den, takže opět nic nejedl. Pouze pil. Třikrát denně jeden pohár neznámé tekutiny, který mu vždy rozvážeč ochotně doplnil, jakmile dojel k jeho cele. Když uviděl plnou misku, obrátil se a jel dál.
Severus konečně přišel na to, jak se to dělá. Aby dostal nové jídlo, vylil to staré do záchodové mísy. Věděl, že rozvážeč reaguje pouze na prázdnou a plnou misku. Kde onen obsah zmizel, mu bylo v podstatě ukradené.
Severus ráno vyfasoval snídani. Musel uznat, že oproti jeho poslednímu jídlu byl jen minimální rozdíl. Polívka už dávno vychladla a její obsah vypadal stejně nevábně. Ale Severus hádal, že je přece jenom v o něco zachovalejším stavu.
Zvracení vystřídaly průjmy. Nevěděl, co je nepříjemnější. K tomu všemu zjistil, že nemá v cele toaletní papír a rozvážeč jeho námitku dokonale ignoroval, že tohle už není jeho náplní práce. A když se chtěl Severus dovolat dozorce, nikdo nepřišel. Pomalu se ale začínal smiřovat s tím, jak zde věci chodí. Ostatně on na výběr neměl.