034. Zatčení
Severus se otočil na druhý bok a otevřel oči. Mrzutě se ovšem otočil zpátky, protože místo vedle něj bylo prázdné. Ten pohled nesnesl. Měl tam ležet Kevin, ale ten tu nebyl. Bez něj neměl chuť začínat nový den. Cítil uvnitř sebe zvláštní prázdnotu.
Ležel a zíral do zdi před sebou a hlavou se mu honily černé myšlenky. Kevin mu chyběl mnohem více, než si dokázal připustit. Už to byly dva dny. Nechápal, jak je mohl přežít.
I Lucius měl očividně podobné pocity. Vlastně se spolu příliš nebavili. Každý si teď hleděl svého. Bylo vidět, že i jemu se stýská po Kevinovi. Bylo to k vzteku.
Trvalo hodinu, než se vůbec vyhrabal z postele. Sešel do kuchyně, kde už byl Lucius.
„Dobré ráno,“ pozdravil Lucius zdvořile a spíše z povinnosti, jakmile Severus vešel.
Severus jenom něco nevlídně zavrčel a sledoval Luciuse, jak nalévá mléko do Susiiny misky. Kotě mu vesele pobíhalo kolem nohou a pak se vrhlo k misce.
Ode dne, kdy Kevin odjel, se začal Lucius chovat k Susie úplně jinak. Už to nebylo mrzácké kotě nalezené na cestě, ale přítulný domácí mazlíček.
Oba dva, jak Lucius tak Severus, trávili většinu dne posedáváním v obývacím pokoji a zíráním do zdi. Nebylo příliš slov, která by mezi sebou prohodili. Oba cítili, že tu někdo chybí. Podle toho, kdo si stihl ukořistit Susie dřív, pak s ní sedávali na klíně a mazlili se s ní. Ta jediná jim totiž připomínala Kevina.
Severus se posadil za stůl.
„Asi bych měl jít na nákup,“ pronesl trochu nepřítomně.
„Hmm,“ zamručel Lucius, který sledoval hltající kotě. „Ještě něco zbylo z včerejška.“
Severus neodpověděl. Vstal, aby si uvařil čaj.
„Jestli chceš čaj, uvařil jsem ho dostatek,“ ozval se Lucius.
„Hmm, díky.“
Nalil si do hrnku a ze skříňky vytáhl včerejší pečivo. Usedl pak za stůl a pustil se do skrovné snídaně.
Lucius se posadil naproti, ale nespouštěl z očí kotě, které stálo u misky. Severus je taky sledoval.
„Nad něčím jsem přemýšlel,“ začal Severus a po kratičké pauze pokračoval. „Asi by bylo nejlepší, kdybychom se přestěhovali.“
„Přestěhovali?“ otočil se k němu Lucius a plně svou pozornost věnoval tentokrát svému příteli.
„Podívej, tohle místo nemá žádnou budoucnost. Nejlepší bude, když se přestěhujeme do města.“
„Mezi mudly?“ podivil se Lucius, ale zněl spíše nadšeně než překvapeně.
„Do Birminghamu,“ upřesnil Severus.
„To…“ nevěděl Lucius, co na to říct. „Myslím, že je to ten nejgeniálnější nápad ze všech na světě.“
„Nevím, kolik stojí mudlovské byty. Hodně svých peněz jsem investoval do tohoto domu. Byla to zbytečná práce.“
„Mohli bychom něco prodat a …“ zamyslel se Lucius. Severusova myšlenka ho očividně nadchla. „… mohl bych si najít nějakou práci.“
„Práci?“ podivil se Severus.
„Práci,“ ujistil ho Lucius.
„Jakou práci?“ nechápal Severus.
„Jakoukoli,“ pravil Lucius hrdě. „Myslím, že je jedno, co to bude.“
„Luciusi, ty už nejsi kouzelník. Nemyslím, že takhle najdeš něco lukrativního. Pro motáky nejsou výnosná zaměstnání.“
„Myslel jsem spíš nějakou práci mezi mudly,“ upřesnil Lucius.
Snape povytáhl pravé obočí. „Luciusi, ty nemáš pro mudlovskou práci žádnou kvalifikaci. Pochybuji, že bys měl příliš možností.“
„Jenom to chci zkusit,“ hájil se Lucius. „Nezáleží na obsahu práce. Pro začátek bude stačit, že to bude jakákoliv práce. Kdybych žil a pracoval jako oni, mohl bych tak lépe poznat milovský svět.“
Snape si povzdechl. „Zřejmě máš pravdu. Oba bychom si měli najít práci.“
„To je super, že to říkáš,“ usmál se Lucius. „Tak kdy začneme?“
Snape opět povytáhl obočí. Luciusovo odhodlání ho překvapovalo.
Najednou je vyrušilo klepání na dveře.
Lucius na něj tázavě pohlédl. On ovšem pokrčil rameny. Nikoho neočekával. Vstal od stolu a vydal se k domovním dveřím. Když otevřel, spatřil dva muže v hábitech. Překvapilo ho to, a tak zůstal pár vteřin na ně zírat. Nečekal, že ho tu budou nějací kouzelníci hledat. Nikdo o něj v podstatě nestál, takže co tu dělají tihle dva? Dřív než si ale mohl tuhle otázku položit, první z kouzelníků ho oslovil.
„Jste Severus Snape narozený 9. ledna 1960 Eileen Prince a Tobiasovi Snapeovi?“
„Ano,“ odpověděl Snape překvapeně, „to by sedělo. Přejete si?“
„Severusi Snape, podle trestního zákoníku jste zatčen pro vraždu Albuse Percivala Wulfricka Briana Brumbála.“
Snape několikrát překvapeně zamrkal. Dneska ale není prvního apríla.
„Máte právo nevypovídat. Cokoli řeknete, může být použito proti vám. Půjdete s námi. Odevzdejte vaši hůlku.“
„Já…“ nevěděl Severus, co říct, protože mu význam celé situace ještě nedocházel, „počkejte, dojdu pro ni.“
Otočil se a chtěl pro ni dojít do kuchyně. Měl ji schovanou v kredenci.
„Stůjte!“ křikl po něm kouzelník, a když se Severus otočil, viděl, že na něj míří svou hůlkou. „Hlavně žádné hlouposti. Žádné prudké pohyby. Pokusíte-li se utéct, mám právo zabít vás.“
Severus zbledl. To byla nepříjemná výhrůžka.
„Jenom…“ špitl. „Mám ji v kuchyni. Chtěl jsem vám ji donést a odevzdat, přesně jak jste si přáli.“ Vysvětloval dotčeně.
„Dobrá,“ přikývl kouzelník. „Pak vás doprovodíme. Pokusíte-li se o něco…“
„O nic se nepokusím,“ přerušil ho. „Přísahám.“
„Dobrá, ale žádné prudké pohyby.“
Snape se otočil a velmi pomalu zamířil s kouzelníky v zádech do kuchyně.
„Kdo to byl?“ zeptal se Lucius, když spatřil vcházet svého přítele. Brzy ovšem pochopil, že příchozí ještě neodešel, protože za Severusem vcházeli do místnosti dva kouzelníci. Něco tu ale nehrálo. Proč mají v rukou hůlky, kterými míří na Severuse?
„Co to…? Co to má znamenat?“
„Uklidni se, ano? Zřejmě půjde o nějaké nedorozumění,“ ujišťoval ho přítel.
„Tak proč na tebe míří hůlkou?“ vyjel blonďák.
„Váš přítel byl zatčen pro vraždu,“ objasnil jeden z kouzelníků.
„Vraždu? Vraždu?“ ječel Lucius. „Jakou vraždu, u Merlinových špinavých týden starých spoďárů?“
„Vraždu Albuse Brumbála,“ odpověděl stále klidně jeden z přítomných kouzelníků.
„Aha, tohle,“ pochopil konečně Lucius s úlevou. „Pak je to ale omyl. Severus je nevinný. Nic neudělal.“
Severus mezitím odevzdal svou hůlku druhému z kouzelníků.
„Můžeme jít,“ ozval se ten vyšší kouzelník.
„Jít? Jít?“ ječel opět Lucius. „Kam sakra chcete jít?“
„Vaše přítele čeká vazba a následně spravedlivý soud před Nejvyšší radou Starostolce.“
Lucius ze sebe vyrazil potlačovaný smích. „Soud? Soud? Jaký zase soud? Severus nic neudělal! Je nevinný! Všechny nás zachránil. Jak ho můžete soudit?“
„Chcete říct, že nezabil Albuse Percivala Wulfricka Briana Brumbála v 9. června 1997 na Astronomické věži v pozdních nočních hodinách?“
Lucius se nadechl, aby opět něco pronesl, ale zarazil ho někdo jiný.
„Luciusi, to bude v pořádku,“ uklidňoval ho Severus. „Nech nás prosím odejít.“ Pak pohlédl na vystrašené kotě, které zíralo na neznámé lidi. „A postarej se prosím o Susie, zatímco tu nebudu.“
Poté Lucius sledoval, jak Severuse uchopil jeden z bystrozorů za paži a odváděl ho z místnosti. Jakmile vyšli před dům, uslyšel hlasité prásknutí, jak se přemístili.
Klesl vyčerpaně na židli. Byl v koncích. Tohle nemůže být pravda.
****
Uběhlo sotva pár minut a Lucius přemýšlel, jak by svému příteli pomohl. Musel ho zachránit, protože mu tolik dlužil. Přece ho nemohou zavřít do Azkabanu. Po tom všem, co pro ně Severus udělal. Byl nevinný..
Vlastně ne tak docela, ale v kontextu nevinný byl. Vždyť svým odvážným činem zachránil život jeho synovi – Dracovi. Kdyby nebyl Draco takový zbabělec, nemusel Severus nikoho zabíjet. Ano, Draco byl zbabělec. Cítil zklamání. Draco to měl udělat. Teď, když mohl na vlastní kůži pocítit, jaký je jeho syn doopravdy, věděl, že by bylo lepší, kdyby to Draco udělal. Ale jeho syn nedokázal Brumbála zabít, stejně jako nedokázal žít s myšlenkou, že jeho otec již není kouzelník a nemá svůj majetek. Neměl dost odvahy, aby stál za svým otcem v každé situaci. Utekl od něj. Byl to jenom zbabělec.
Zlostně práskl do stolu.
Potřeboval něčí pomoc. Potřeboval najít kouzelníky. A někoho, kdo byl stejně jako on přesvědčen o Severusově nevině. Kdo by to tak mohl být?
Harry Potter. Ano, ten určitě ví pravdu o tom všem. A Fénixův řád. Musí se dostat do hlavního štábu. Ale kde to je?
Věděl, že to bylo Grimmauldovo náměstí číslo 12. A to bylo v Londýně. Jenomže to mělo háček. Před rokem se Yaxleymu podařilo přemístit se na ono místo, jenomže tam už žádný hlavní štáb nebyl. Přestěhovali se. Pochyboval, že by se tam vrátili.
Ale moment. Ten dům patřil Blackovi. A Black je členem Fénixova řádu. I kdyby tam zastihl jenom Blacka, možná by mu ten namyšlený panák mohl nějak pomoct. Nebo ho aspoň přivést do sídla a tam už by mluvil s Kingsleym anebo s kýmkoli jiným, kdo ví pravdu.
Jenomže jak se dostane do Londýna?
Moment. Letaxová síť. Funguje tu ještě? Ten krb tu nemá Severus jenom na okrasu. Možná by ještě dokázal najít letaxový prášek, aby se dostal do Londýna.
Jenomže Blackův dům může být zajištěn proti nehlášeným návštěvám. Zřejmě se tam nedostane. Musí najít jiné místo.
Už to má!
Ministerstvo. Tam to přece moc dobře zná jako bývalý zaměstnanec. A jestli je Severus ve vazbě, pak to bude zřejmě tam. Na onom místě jistě najde kompetentní lidi, kteří vědí o Severusově případě více. Taky tam bude Kingsley, což byl jeden z členů Fénixova řádu.
Ano, půjde na Ministerstvo.
Na nic nečekal. Věděl, že čím dřív dorazí, tím líp. Nejdřív ale musí najít letaxový prášek, což byl největší kámen úrazu. Severus z domu totiž odklidil veškeré magické předměty. Začal tedy hledat v obývacím pokoji, ale ten prošel razantní změnou, že jedinou možností zůstal přeplněný sklep.
Zlostně zaklekl. Ten byl plný haraburdí. Jak tam ten prášek najde? Bude muset obsah sklepa převrátit vzhůru nohama. A těch knih, co tam nanosil! Ale neměl příliš času, aby se zbytečně rozčiloval. Vyrazil do oné místnosti sloužící jako sklad všech nepotřebných kouzelných věcí.
Letaxový prášek se mu podařilo najít po dvou hodinách usilovné práce. Bez přestávky. Na Severusovi mu záleželo tolik, že na nic jiného nemyslel.
Pak se trochu upravil a převlékl do slušnějšího šatu, protože ve sklepě byla spousta prachu a nečistot. Popadl prášek a stanul u krbu připraven na odletaxování. Naposledy se rozhlédl po místnosti, aby ji zkontroloval, než se dočista přemístí. Zanechá dům bez dohledu. Domovní dveře byly zamčeny, okna pozavíraná. Doufal, že stejně jako předchozí dny do těchto končin nezbloudí žádná lidská duše.
Když tu náhle spočinul jeho pohled na Susie. Kotě hlasitě mňouklo a rozběhlo se k němu nejistým během, při kterém se nakláněla ze strany na stranu a trochu neobratně pletla tlapkami. Už se chodit naučila, ale běhala ještě trochu nemotorně.
Lucius se na ni smutně usmál. Co teď? Kdoví jak dlouho bude pryč. Může ji tu nechat samotnou? Co když jí bude smutno? Co když zase na nějakém nepřístupném místě udělá loužičku?
Povzdychl a sehnul se, aby sebral malé kotě ze země. Jedou v tom spolu. I jeho malá kočičí kamarádce chce pomoct svému příteli Severusovi.
Hodil prášek do krbu, a když do něj vstoupil, vyřkl cílovou destinaci. O pár vteřin později už vystupoval z krbu na Ministerstvu. Všude se to hemžilo lidmi v hábitech. Chodili sem a tam s papíry v rukou. Většina ho naprosto ignorovala. Někteří se po něm ovšem překvapeně ohlíželi. Zprvu těm zvídavým pohledům nerozuměl, než si uvědomil, že ti kouzelníci nesledují jeho, ale spíše to, co drží v náručí.
Vydal se k recepci. Bohužel tam byla nekonečná fronta a jemu nezbývalo nic jiného, než se zařadit na její konec a počkat, dokud se nedostane na řadu. Trvalo téměř půlhodinu, ale jemu to přišlo jako věčnost.
„Přejete si?“ zeptala se žena recepci a pak bezděky pohlédla na kotě s jeho náručí. „Nespletl jste si nás s veterinární stanicí?“
Lucius její poznámku přešel. „Potřeboval bych mluvit s Kingsleym Pastorkem.“
„Máte s ním schůzku?“ zeptala se.
„Ne, ale je to důležité,“ naléhal na ni.
„Bohužel, pokud nemáte schůzku…“
„Kde je jeho kancelář?“
„Ve čtvrtém patře páté dveře zleva. Ale pan Pastorek není přítomen. Má jednání. Domluvte si schůzku s jeho sekretářkou. A to zvíře byste měl nechat venku.“ Dodala, když se Lucius obrátil a spěchal k výtahům.
Podařilo se mu vklouznout do narvaného výtahu. Kouzelníci po něm vrhali překvapené pohledy, když zahlédli malou kulatou chlupatou věc v jeho náručí. Nikdo ovšem nic neřekl. Vystoupil v daném patře a spěchal do Kingsleyho kanceláře. Vrhl dovnitř a zadržela ho sekretářka.
„Přejete si?“ zamračila se na něj.
„Potřebuji mluvit s Pastorkem.“
„Bohužel, jestli s ním nemáte schůzku, budu vás muset požádat, abyste odešel. Pan Pastorek má důležité jednání a není v budově přítomen, a pokud se nepletu, na dnešní den nemá žádnou schůzku.“
„Vy to nechápete, tohle je důležité,“ hájil se.
„Je mi líto. Můžu vás zapsat na příští týden.“
„Příští týden?“ vyjel Lucius. „Ale to je pozdě, slečno. Tohle opravdu spěchá.“
„To by mohl říci každý,“ odvětila sekretářka nevrle. „Musím vás požádat, abyste odešel.“
„Nemůžu odejít! Potřebuji s ním mluvit.“
„Pokud neodejdete, budu nucena zavolat ochranku,“ zamračila se.
Lucius si naštvaně odfrkl a otočil se na podpatku.
Byl v koncích. Kam teď půjde? Pokud není Kingsley v budově a dnes už nedorazí, nemá cenu, aby tu na něj čekal. Co teď bude dělat? Potřebuje pomoct Severusovi. Musí mu pomoct!
Opět nastoupil do výtahu s kotětem v náručí. Ve třetím poschodí do výtahu nastoupili dva muži a …
„To je ale roztomiloučké koťátko,“ pitvořila se nějaká žena a vrhla se po Susie. Lucius s ní ani nestačil v obranném gestu couvnout a uhnout. Ono toho místa ve výtahu ani moc nebylo. Žena začala kotě tahat za uši a cuchat jí srst. „Kde ses tu vzala, koťátko?“
Pak pohlédla na Luciuse.
„Kolik za něj chcete?“
„Cože?“ vyvalil oči Lucius.
„Koupím ho od vás,“ tvrdila žena pevně.
„Není na prodej,“ odsekl Lucius dotčeně.
„Na ceně nezáleží, dám vám, kolik si řeknete,“ tvrdila přesvědčeně.
„Je mi líto, Dolores, ale Susie nikomu nedám.“
Umbridgeová se zamračila a zpražila Luciuse nasupeným pohledem. O patro níže výtah zastavil. Jakmile se dveře otevřely, Umbridgeová vystoupila a s ní tři další lidé. Najednou zahlédl nějaký pohyb. Na poslední chvíli ještě stačil vyskočit z výtahu, než se dveře zavřely a výtah opět odjel. Rozběhl se chodbou za známou postavou.
„Počkejte!“ křičel, jak nejhlasitěji a nejnaléhavěji uměl. „Počkejte! Arthure Weasley, stůjte!“
Zrzek, který byl zabrán do rozhovoru s jiným kouzelníkem, se otočil a oba kouzelníci zůstali stát. Blonďák k nim celý zadýchaný doběhl.
„Luciusi?“ sjel blonďáka pohledem od hlavy až k patě a jeho pohled se zastavil na kotěti.
„Arthure,“ podařilo se blonďákovi ze sebe dostat.
„Co tu dělá to kotě?“ zeptal se muž, který zrzka doprovázel.
„Musíte mi pomoct. Je to důležité,“ chrlil ze sebe Lucius. „Jste jediný, který mi může pomoci.“
Arthur stáhl obočí. Nebylo tajemstvím, že s Malfoyem nikdy nevycházeli. A teď by měl tomu nafoukanému aristokratickému panákovi pomáhat?
„Copak se stalo?“ zeptal se, když překonal svou averzi vůči tomuto dnes již bývalému kouzelníkovi. O Luciusově soudním procesu věděl moc dobře, ačkoli se ho nijak nezúčastnil.
„Severus. Zatkli ho. Musíte zařídit, aby ho propustili. Je nevinný. Nic neudělal. On…“
Weasley ho zarazil. „Vím o tom zatčení. A ví o tom celý kouzelnický svět. Severus byl zatčen pro vraždu Albuse Brumbála. Za zločin, který spáchal…“
„Ale to nemůžete dopustit!“ vykřikl blonďák. „Zeptejte se Pottera! On zná pravdu. Severus udělal jenom to, co…“
Weasley ho přerušil zdviženou rukou. „Myslíte, že nevím, jak to bylo, když je Harry nejlepším přítelem mého syna? Celý Fénixův řád zná pravdu a mohu vás ujistit, že všichni členové pracují na očistění Snapeova jména. Taky jsme nesouhlasili s vydáním zatykače na jeho osobu. Bohužel Ministerstvo nesdílelo náš názor. Už teď pracujeme na spravedlivém soudu a na jeho propuštění. Snažíme se. Víc k tomu nemůžu říct.“
Lucius na něj chvíli překvapeně zíral.
„Takže Fénixův řád ví o tom zatčení? A ví, že je Severus nevinný?“
„Právě teď jsem vám to řekl,“ odpověděl Arthur netrpělivě. „A teď mě omluvte, ale na rozdíl od vás mám svou práci, pokud jste si nevšiml.“
„Ale…jak… potřebuji s ním mluvit. Se Severusem. A chci se zúčastnit toho soudu. Mohl bych vypovídat v jeho prospěch. Je to moje vina. A taky mého syna. Nás všech. Prosím, dovolte, abych mu pomohl.“
Zrzek si povzdychl. „Teď ne. Mám práci. Můžeme se sejít odpoledne?“
„Samozřejmě. Kdykoli,“ přikývl Lucius horlivě.
„Dobrá, odpoledne ve čtyři hodiny. Mám vás vyzvednout? Kdeže se mám dostavit?“
„Tkalcovská ulice,“ vyhrkl Lucius. „Bydlím u Severuse.“
„Domluveno. A teď mě omluvte, ale spěchám.“
Pak se obrátil na svého společníka a pokračoval s ním v přerušeném rozhovoru. Lucius ještě chvíli sledoval mizející dvojici, než se otočil a zamířil zpátky k výtahům.