015. Nákup v mudlovském obchodě
Asi po třech dnech nepřetržitého čtení o mudlech, přešel Severus k akci. Lucius zůstával prozatím u něj a ke svému obrovskému překvapení sledoval, jak ten blonďák pilně studuje mudly. Celý život je nesnášel a teď je studuje. Zdálo se mu to zvláštní. V hloubi duše mu však nevěřil. Svou hůlku nosil stále u sebe a v noci si ji schovával pod polštář. Obával se, že kdyby Lucius získal jeho hůlku, začal by se mstít všem, kteří mu zničili život. Považoval to za logické vyústění celé situace. Lucius byl ponížený a sražený na kolena. Přirozeně musel toužit po pomstě. Na to ho znal až příliš dobře.
Poslední dny hodně přemýšlel čím začít. Nová okna, nový koberec, lustr, závěsy, nábytek – to vše potřeboval mít mudlovské. Musí tedy navštívit mudlovský obchod, což znamená, že půjde mezi ně. Má-li vyjít mezi mudly, musí vypadat jako oni. Na to potřebuje jejich oblečení, které ovšem nemá kromě toho „vypůjčeného“. Jenomže nemůže stále chodit v tom samém, takže by měl začít nákupem mudlovského oblečení.
Mudlovské oblečení koupí jedině v mudlovských obchodech. Kde jsou takové obchody? V mudlovských městech. Těch je všude dost. V každém městě jistě najde obchody s textilem. To by mu nemělo dělat starosti. Zkusí se tedy přemístit do Kendallu, to je docela velké město poblíž. Svůj nákup může spojit s pozorováním a zkoumáním, jak žijí mudlové ve městech. Považoval to za dobrý nápad.
Seděli spolu v obývacím pokoji. Lucius čel knihu Mudlové v kostce, zatímco Severus pozorně pročítal Průvodce mudlovskou módou a stylem oblékání, která se mu teď hodila ze všech nejvíce. Knihu, kterou teď četl Lucius, ani nedočetl, protože mu přišla příliš stručná a obecná. Pro Luciuse to bylo ovšem naprosto ideální. Některé základní věci si Severus o mudlech pamatoval, protože jeho otec byl mudla, Lily byla z mudlovské rodiny a vyrůstal blízko mudlovské čtvrti. Jenomže to bylo už dávno a časy se mění, mění se i mudlové. Dokonalým příkladem oněch změn bylo i mudlovské oblečení.
„Luciusi,“ přerušil ticho Severus. Blonďák zvedl zrak od knihy. „Zítra ráno musím něco zařídit. Budu pryč celé dopoledne.“
Lucius přikývl, že je s tím srozuměn. Neměl vůbec žádné otázky ohledně toho, kam se Severus chystá. Ostatně nebyl v pozici, kdy by podobné otázky mohl vůbec klást. Byl rád, že ho tu Severus nechal a raději mlčel, aby si to u něj nerozházel. Nerad by se vracel na ulici.
Další den ráno Lucius prohledával kuchyň, když vstoupil Severus. Luciusovi vypadla z ruky lžíce s medem. Ohromeně zíral na Severuse.
„Co to…“ koktal, když byl konečně schopný pohnout svaly v obličeji. „Vypadáš… jako mudla.“
„Ano,“ přikývl Severus klidně, „ostatně o to mi taky šlo.“
„Kdes to… to je tvoje…?“
„Půjčil jsem si to,“ odpověděl klidně a prohlížel si zmateného Luciuse.
„Je to součást projektu - vypadat jako mudla a splynout s nimi. A přestavět svůj dům na mudlovský. Myslel jsem, že ti to došlo s těmi všemi knihami o mudlech,“ vysvětloval.
„K čemu ti to ale bude, že budeš jako jeden z nich?“ nechápal Lucius.
Severus se zamračil. „Je to tajný projekt. Vůbec jsi o něm neměl vědět. Myslíš, že ti prozradím i cíl?“
„Dobře, dobře,“ uklidňoval ho Lucius. „A já mám své mudlovské oblečení kde?“
Severus zvedl obočí. „Prosím?“
„Chci být součástí toho projektu,“ vysvětlil blonďák.
„Ty se chceš stát mudlou?“ nevěřil vlastním uším.
„Je to přece součást projektu?“
Severus se zamračil.
Ty kteréne, tohle není hra, ale realita. Já chci být mudlou skutečně. Tohle není žádný projekt. Nemá to žádný cíl. Prostě chci být obyčejný mudla. Abych se přiblížil Kevinovi. Ale tohle, Luciusi, nikdy nepochopíš. Jak legrační, že to bereš jako pouhou hru.
„Dobře, obstarám ti nějaké. Ostatně vyrážím zrovna na nákup mudlovského oblečení.“
„Vážně?“ podivil se Lucius s nelíčeným nadšením. „A nemohl bych s tebou…“
„Ne, nemohl,“ zarazil ho Snape přísně. „A v čem bys chtěl jít? V tomhle?“ Ukázal na Luciusův ošuntěný hábit. „To by asi nešlo.“
Blonďák posmutněl. Očividně ho zklamalo, že tu bude muset zůstat.
„Možná příště,“ dokončil Severus. A Luciuse ta odpověď uspokojila.
Mimoděk ho napadlo, jestli by se mu přece jenom Malfoy nehodil. Vždycky měl vytříbený vkus, oblékal se elegantně a třeba by se jeho cit mohl využít i zde u mudlovského oblečení. Možná má Malfoy cit i pro tyhle věci, i když se v mudlovské módě nevyzná. Tohle by se mu mohlo hodit.
Přesto tuto myšlenku zavrhl. Technicky to totiž nešlo. I kdyby ho chtěl vzít, Lucius nemá co na sebe. V hábitu by mezi mudly upoutal pozornost, a to si dovolit nemohli.
Měl zvláštní pocit, když vycházel z domu a nechával svůj dům napospas Malfoyovi. Ať mu byl Lucius jakkoli zavázán, nevěřil mu. Je to Malfoy – Zmijozel. Kdoví, jaké myšlenky se mu honí hlavou. Jistě sní o pomstě. Pokud bude mít možnost, využije jí.
O pár bloků dál mezi opuštěnými cihlovými domy se přemístil. Ocitl se na okraji mudlovského města v jedné zastrčené uličce, kde byla velká pravděpodobnost, že si nikdo jeho přemístění nevšimne. Schoval hůlku a zamířil mezi mudly. Procházel ulicí posetou domy s udržovanými zahrádkami. Čím víc se blížil středu města, tím přibývalo chodců a obchodů. Lidé si ho zvědavě prohlíželi a on postřehl, že i přestože má mudlovské oblečení, působí poněkud nevhodným dojmem. Zřejmě kvůli tomu, co měl na sobě. Bylo patrné, že onen šat není jeho. Neděla mu velikost. A navíc byl jeho šat poněkud staromódní, což ale Severus jako naprostý laik nemohl poznat.
Konečně našel to, co hledal - mudlovský obchod s oblečením. Stál přes ulici a zíral na vchod. Neměl dost kuráže vstoupit tam. Vše, co se týkalo mudlů, ho uvádělo v nejistotu. Bylo to něco, v čem se nevyznal. Chvíli jen pozoroval lidi, jak vchází a vychází. Snažil se zahlédnout něco z toho, co se odehrává za stěnami a okny toho domu. Pak učinil krok a vydal se do jámy lvové.
Najednou uslyšel skřípání, které mu málem roztrhlo ušní bubínky. Trhl sebou a spatřil, jak se přímo proti němu řítí nějaké auto. Se skřípáním brzd a hlasitým troubením na poslední chvíli před ním zastavilo.
„Kam čumíš, ty debile?“ křičel nějaký chlap z auta. „Málem jsem tě zabil! Jsi slepý, idiote? Neumíš chodit přes cestu, kteréne?“
Severus jen odvrátil hlavu a ignoroval ho. Jediným mávnutím hůlky by na něj mohl seslat kletbu, ale to by byla zbytečná komplikace.
Vstoupil do obchodu a rozhlédl se. Všude bylo plno oblečení, až měl strach, že mezi tím vším zabloudí. Jediné, co postřehl a čeho se teď hodlal držet, bylo, že si vzal nákupní košík, a pak vyrazil do toho království mudlovské módy. Jenom chodil kolem a nedůvěřivě si vše prohlížel. Věděl, že dospěl do bodu, ze kterého se neposune dál. Ačkoli četl onu knihu podrobně, nevěděl, že je to ve skutečnosti mnohem složitější, než se na první pohled zdálo. Zatraceně, kdyby vzal s sebou aspoň toho Luciuse.
„Dobrý den, pane, budete si něco přát?“
Severus se ohlédl a spatřil za sebou mladou černovlasou dívku. Propálil ji ledovým pohledem.
„Ehm…dobrý den,“ zaváhal. Říct, že chce něco na sebe je asi dost široký pojem. Jak jej zúžit?
„Hledám…potřeboval bych… chtěl bych…víte…“ Povzdechl si a zatvářil se zoufale.
Znovu pohlédl na dívku a změřil si ji přísným pohledem.
„Co byste řekla tomu, kdybych vám řekl, že mě čeká velmi důležitá schůzka a potřeboval bych k tomu vhodný šat?“
„Máte na mysli pracovní schůzku?“ zeptala se a Severus viděl, jak její mozek začal pracovat na plné obrátky.
„Řekněme, že…“ zamyslel se, „…jde spíš o…“
Jak to správně nazvat?
„Rande?“ hádala dívka a spiklenecky se jí zablesklo v očích.
„Ehm, totiž…“ zaváhal. „Vlastně ano.“
To slovo se totiž dokonale hodilo, neboť celou situace perfektně vystihovalo. Severus se přece bude snažit určitým způsobem na Kevina zapůsobit, a to je taky to, o co jde většinou lidem, když mají rande. Než by dívce vysvětlit, jak se celá věc má, bude rychlejší, když ji nechá ve víře, že má schůzku s ženou jeho života. Ostatně jak by to celé mohl vysvětlit? Malá lež nikdy neuškodí. Spíš naopak. V téhle situaci jen prospěje.
„Budete si přát nějakou konkrétní věc?“ ptala se dívka. „Kalhoty, košili anebo vše jako celek?“
„Tu poslední možnost. Kompletní vybavení,“ chopil se toho Severus.
„Takže čím chcete začít?“
„Na tom nezáleží.“
„Tak co třeba u kalhot. Máte nějakou představu? Chcete něco elegantního anebo ležérnějšího?“
„Víte, chtěl bych něco docela obyčejného. Něco, v čem se opravdu hodně chodí. Pro všechny příležitosti – na doma, do práce, na výlety… Znáte to?“
„Dobře,“ přikývla dívka a zavedla ho na příslušné oddělení. Pak mu vzala míry, aby vybrala správnou velikost.
„Co byste řekl těmhle?“ ukazovala na svůj výběr.
Severus se zamračil. Vážně v něčem takovém chodí mudlové?
„Nechcete je vyzkoušet?“
Snape džíny propaloval svým pohledem. Něco takového na sebe v žádném případě nevezme.
„Dobře, můžeme vybrat něco jiného,“ reagovala na jeho pohled a mlčení dívka.
„Ne,“ zadržel ji Snape, který se probral z prvotního šoku. „Vyzkouším to.“
„Prosím, kabinky jsou támhle,“ ukazovala a vzápětí tam Severuse doprovodila. Jen velmi neochotně vstoupil dovnitř a ještě s větším sebezapřením dostal na sebe tenhle podivný kus oblečení. Ačkoli by se do zrcadla raději ani nedíval, věděl, že by to udělat měl. Je možné, že ti mudlové opravdu nosí tak nepohodlné oblečení? Navíc se mu zdálo, že to některé partie jeho těla určitým způsobem zvýraznilo. Měl pocit, jako by byl úplně svázaný. Nebyly si jistý, zdali se v tom dá vůbec pohybovat. A co teprve bude-li si chtít sednout?
„Je velikost v pořádku?“ ptala se dívka.
Čas na radu odborníka: napadlo Severuse. Nenápadně odhrnul kousek závěsu tak, aby ho nikdo nemohl vidět kromě přítomné dívky.
„Já nevím,“ zaváhal Severus. „Co byste řekla vy?“
„Naprosto perfektní,“ vykřikla dívka div ne nadšeně. „Skvěle vám padnou. Pojďte sem. Projděte se v nich.“
Severus opět velmi neochotně poslechl. Kdyby to vše nepovažoval za tak důležité, už dávno by odešel. Takhle se ztrapnit. Nemusel ani používat nitrozpyt, aby se ujistil, jestli si z něj dívka neutahuje. Ne, myslela to vážně.
„Myslím, že se to bude vaší přítelkyni líbit.“
Stejně byl rád, když se mohl znovu obléci do původních kalhot, které byly mnohem volnější. Dívka převzala zkoušené kalhoty a poskládala je.
„Takže teď se podíváme po košilích?“ ujišťovala se.
„Totiž…“ zaváhal. Jak to jen říct, aby to neznělo hloupě anebo divně? „Ehm… co kdybych si koupil ještě jedny? Nerad bych šel na další schůzku v tom samém.“
„Jistě,“ přikývla. „Proč ne.“
Sledoval, s jakou vervou se vrhla do dalšího výběru. Nebylo pochyb, že ji to baví a že se vyzná v tom, co se hodí a co ne. Předpokládal, že v tomhle má už jistou praxi. Neradí poprvé.
„Co tyhle?“ obrátila se na něj.
„Bílé?“ zděsil se Snape.
Dívka pohlédla na kalhoty. „Ne tak docela bílé. Spíš bledě modré,“ opravovala ho.
No, nejspíš ta modrá už vážně vybledla, protože ji nikde nevidím: pomyslel si, ale nehodlal protestovat. Po vyzkoušení se rozhodl, že si je také vezme, i když se za to nenáviděl. Uklidňoval se tím, že je lepší poslechnout radu odborníka, takže jestli ona tvrdí, že mu sluší, asi má pravdu. Kevin je také mudla. Co když bude mít podobný názor jako přítomná dívka?
„Co takhle nějaké černé?“ navrhoval.
„A co tyhle?“ ukázala na nějaké šedé. „Nemyslím, že by se černá k vám příliš hodila.“
Severus cítil, jak ho její slova rozčarovala. Černá, že se k němu nehodí? A co asi nosil uplynulých 20 let? Bílou? To jako znamená, že mu to vlastně nikdy díky té černé neslušelo? Má snad na stará kolena vyměnit černou za bílou?
A proč vlastně ne? Byla by to taková symbolika, že to špatné už je za ním a teď ho čeká pouze to dobré.
Ne. Tak rychle se černé nevzdá. A co víc - černá se dá přece kombinovat docela lehce s veselými barvami. Veselé barvy! Teď si dělá legraci sám ze sebe. Ne, bohužel ne.