014. Nejen život Severus Snapea je vzhůru nohama
„Omlouvám se, pane. Moc mě to mrzí,“ sbíral žebrák jeho knihy ze země. „Nechtěl jsem… Velmi toho lituji. Nezlobte se, prosím.“
Severus zůstal stát jako opařený. Ten hlas byl povědomý. Pokoušel se nahlédnout do mužovy tváře, protože nemohl uvěřit, že by to byl skutečně on. Žebrák se právě zvedl ze země a podával mu jeho knihy, takže Severus zahlédl obrysy jeho tváře.
„Luciusi?“ hádal, neboť to bylo příliš neuvěřitelné na to, aby to byla skutečně pravda. Muž pozvedl hlavu, kápě mu sjela trochu dozadu a Severus poznal svého dávného přítele.
„Severusi,“ pravil Malfoy roztřeseným hlasem, který si až v této chvíli všiml, do koho vlastně vrazil. „Příteli.“
„Jak se ti tohle stalo?“ nechápal Snape, odkdy chodí Malfoyové v potrhaném oblečení a omlouvají se ostatním.
„Přišel jsem o vše,“ přiznal blonďák sklíčeně. „Jsem ubožák. Jsem úplně na dně.“
„Ale jak?“ nechápal stále Severus.
„Copak jsi neslyšel?“ podivil se Malfoy. „Byly toho plné noviny.“
Neměl potřebu vysvětlovat, že se celé dva měsíce ani v nejmenším nezajímal, co se děje v kouzelnickém světě.
„To ten soudní proces. Soudili mě za mé hříchy, za mou smrtijedskou minulost a pak mi vše vzali. Zkonfiskovali celý můj majetek. Vzali mi hůlku. Nemám teď vůbec nic. Řekli mi, že mám být rád, že vůbec žiju, že jsem svobodný a nehniju v Azkabanu, ale raději bych zemřel, než žil takhle.“
„Kde je Narcissa?“
„Opustila mě,“ dodal blonďák sklíčeně. „Našla si lepšího.“
„A Draco?“
„Pohrdá mnou. Stydí se za mě. Nejsem takový otec, jakého by si zasloužil.“
„Ale co teď děláš? Kde bydlíš?“
„Bydlím teď v Obrtlé v prázdném krámku Borkina a Burkese. Bývá nás tam pět. Každý den doufám, že se někdo nade mnou slituje a věnuje mi pár drobných. Severusi, kdybys měl v nějaké kapse aspoň svrček.“
„Luciusi!“ pohlédl mu do očí šokovaně. Představit si Malfoye jako žebráka byla jedna věc, ale slyšet ho doopravdy žebrat…
„Můžu ti pomoct s těmi knihami,“ navrhoval spěšně, „abych si to nějak odpracoval.“
Severus se zamyslel. „Máš pravdu. Můžeš mi s nimi pomoct. Víš, kde bydlím?“
Lucius neznatelně přikývl.
„Tak pojďme,“ vybídl ho.
Přemístili se do Tkalcovské ulice pomocí asistovaného přemisťování, protože Malfoy neměl svou hůlku, a pozval ho k sobě domů. Blonďák s rozpaky vstoupil dovnitř. Snape mu nakázal, aby se posadil na pohovku. Lucius položil knihy na stůl, usedl a nedůvěřivě se rozhlížel kolem sebe.
Mezitím odložil Severus svůj cestovní plášť na věšák v předsíni a následoval Luciuse do obývacího pokoje.
„Dáš si něco?“ zeptal se do ticha. Lucius sebou škubl a hleděl na Severuse, jakoby mu nerozuměl. Severus odtušil, že se odpovědi nedočká.
„Nemám nic speciálního jenom trochu fazolí a párek,“ pokračoval. „Asi to není nic, na co jsi byl zvyklý.“
Lucius na něj šokovaně hleděl, ale odpovědi se Severus nedočkal. Nepatrně se urazil. Lucius měl vždy vybrané chování, ale tahle jeho mlčenlivost hraničila s nezdvořilostí. Tak on mu nabízí pohoštění a nestojí mu za pitomé slovo? Bylo by zdvořilé, kdyby aspoň slušně odpověděl ano či ne. Přestože jak se tak na něj díval, odhadoval, že odpověď by zněla ano. Lucius byl značně pohublý. Severus tedy beze slova zmizel v kuchyni.
Asi po dvaceti minutách byl ale zpátky a položil před Luciuse něco, co měly být fazole, párek a krajíc chleba. Nevypadalo to příliš lákavě a on si byl toho vědom, ale tuhle situaci považoval za zcela mimořádnou.
Vzhledem k předchozímu nevhodnému chování svého přítele se rozhodl, že si taktéž nebude brát žádné servítky.
Místo zdvořilé pobídky na něj vybafl rozkaz: „Jez.“
Lucius na malý okamžik zaváhal, jako by přemýšlel, zdali se nejedná o nějaký žert, ale hlad byl silnější než on, takže o pět vteřin později se vrhl po lžíci. Severus jen s úžasem hleděl, jak fazole mizí v Luciusově žaludku. Nikdy by ho nenapadlo, že tenhle urozený muž znalý etikety a společenského chování se dokáže takhle nechutně cpát. Jako by Lucius ani nekousal a vše rovnou polykal. Ani mu nevadilo, že mu sem tam pár fazolí sklouzlo ze lžíce zpátky do talíře nebo přímo od úst. A co teprve, když mu fazole spadly ze lžíce na zaprášený koberec. Pochyboval, že si Lucius vůbec všiml špíny na koberci. Zdálo se, že jediné, co v této chvíli jeho přítel vnímal, bylo pouze jídlo.
Seděl v křesle naproti němu a s pobavením ho sledoval.
Pomyslel si, že jeho přítel musel být hladový jako vlkodlak, a uvažoval, kdy naposledy měl Lucius něco pořádného k snědku. Zřejmě to bylo už pár týdnů.
Skoro až zadržoval smích, když poté, co Lucius vše snědl, popadl talíř a začal ho vylizovat. Neměl to srdce, aby mu v tom bránil.
„Lepší?“ zeptal se, když Lucius skončil.
„Severusi, jsi opravdový přítel,“ pronesl Malfoy vděčně.
„Ale ne,“ mávl rukou Snape, „bylo to jen pár fazolí. A to jsem ti neřekl, že prošly před měsícem.“
Za jiných okolností by čekal, že mu začne Malfoy spínat za zkažené potraviny, ale blonďák tuhle poznámku snad ani nezaregistroval. Dál na něj vděčně zíral. Pak se zvedl z pohovky.
„Ty někam jdeš?“ zeptal se Snape znuděně a překvapeně zároveň.
„Nechci tě déle zdržovat,“ zamumlal blonďák rozpačitě.
Severus si unaveně povzdechl. „Luciusi, sedni si prosím.“
Muž ho poslechl.
„Kam bys chtěl jít?“
Lucius na něj zmateně zíral, jakoby nevěděl, na co se ho ptá.
„Máš kam jít?“ zkusil to jinak.
Malfoy zavrtěl hlavou.
„Tak kam jdeš!“ zvýšil hlas netrpělivě. „Pozvu tě k sobě domů, nabídnu ti přístřeší a ty chceš odejít?“
Lucius sklopil zahanbeně zrak. Očividně se nacházel v situaci, která mu byla krajně nepříjemná, což vycítil i Severus, protože se rozhodl, že to zkrátí. „Dneska zůstaneš u mě.“
Lucius mu věnoval nevěřícný pohled.
„No, co se tak divíš? Kolikrát jsi o mně mluvil jako o příteli, a když se tak chovám, tak se ještě divíš!“
Lucius sklouzl z pohovky a klekl si k Severusovým nohám. „Nikdy ti to nezapomenu, Severusi. Nikdy.“
„Tak dost,“ zarazil ho příkře. „Jestli tu chceš zůstat, tak alespoň mlč.“
Lucius se stál zpátky. Tvářil se jako malé dítě, které provedlo nějakou špatnost a teď si musí vyslechnout kázání jednoho ze svých rodičů.
„A chovej se jako doma. Kuchyně je támhle,“ ukázal ke dveřím, když si uvědomil, že ukazovat mu kuchyni není ideální nápad. Mohl by se vsadit, že do hodiny bude vybílená, i přestože většina věcí byla prošlá. Napadlo ho, že na dobu spotřeby jeho přítel hledět nebude. Nepotřeboval, aby si Lucius přivodil nějakou otravu jídlem. „Koupelna je támhle,“ dokončil.
Pak se natáhl pro knihu a začal v ní listovat. Můj život mezi mudly. Znělo to velmi zajímavě. Po pár stránkách ho ale obsah zklamal. Ano, jednalo se o život mezi mudly, ale autor, který knihu napsal, měl asi 160 let. Narodil se do mudlovské rodiny a prožil mezi mudly své dětství. Jenomže to bylo v minulém století, což bylo Severusovi úplně k ničemu. Vztekle hodil knihu ke krbu, že s ní aspoň zatopí, aby mu byla aspoň k něčemu užitečná.
Natáhl se po další knize. Na návštěvě u typické mudlovské rodiny. Jak zjistil po pár větách, jednalo se opět o špatnou volbu. Rodina – otec, matka, děti – syn a dcera. To se jej netýká. Kevin nemá rodinu. Žije sám. Tuhle knihu k ničemu nepotřebuje. Zbavil se jí stejným způsobem jako předchozí.
Začne tedy od základu. Mudlové v kostce. Otočil na první stránku.
„Mudlové?“ ozval se Lucius tiše a po dlouhé době tak dal o sobě vědět. Celou dobu seděl jako myška na pohovce před Severusem a ani se nepohnul.
Snape sklopil knihu a pohlédl na přítele. „Vadí ti na tom něco?“
„Ne, ne,“ zavrtěl Lucius vehementně hlavou. „Ale odkdy tě zajímají?“
„Pracuji na jednom projektu,“ odpověděl neurčitě. Rozhodl se pokračovat v téhle frašce i před ním.
„Mohl bych ti pomoct?“ zadoufal blonďák.
Snape povytáhl obočí. „Odkdy zajímají mudlové tebe, Luciusi Malfoyi? Potomka starobylého, čistokrevného rodu. Ujišťuji tě, že se v mém projektu nejedná o jejich zotročení nebo vyvraždění.“
„Já vím,“ přikývl Malfoy na srozuměnou. „Chci být jenom užitečný.“
Severus pocítil příval lítosti. Z tónu jeho hlasu bylo cítit, jak hluboko musel klesnout. Smutné, že si nepřeje nic jiného, než aby byl k něčemu užitečný. Je bez práce, bez rodiny, bez majetku. Hledá smysl života, důvod, proč jít dál. Jak důležité je vědět, že není zbytečný. Jak ponižující, že je to právě Malfoy.
Rozuměl mu, protože ještě před pár dny se cítil úplně stejně. Přesto odpověděl: „Nechci tě do toho zatahovat.“
„Nebudu ti překážet,“ ujišťoval ho Lucius. „Budu se snažit. Dám si záležet. Neudělám nic, kvůli čemu bys litoval, že jsi mě přijal.“
„A už jsi někdy stěhoval nábytek? Maloval a rekonstruoval?“ zeptal se ho Snape, aby si vzápětí sám odpověděl. „Ne. A to teď čeká mě a nemám v úmyslu tě do toho zapojovat.“
„Pomohl bych ti. Byl bych ti užitečný!“ přesvědčoval ho blonďák úpěnlivým tónem.
„Není to práce pro tebe,“ protestoval Severus.
„Copak žebrání ano?“
A Severus musel uznat, že má pravdu, přesto zkoušel další protiargumenty. „Nemám ti čím zaplatit.“
„Nic nechci, jenom kam složit hlavu a kousek chleba. Chci být užitečný.“
„Luciusi, budu tenhle dům přestavovat na mudlovský!“
„Copak na tom záleží?“
„Co víš o mudlovských domech?“ zeptal se Snape nekompromisně.
„A ty?“ opáčil Malfoy a pak ukázal na předmět v jeho ruce. „K čemu máš asi ty knihy?“
Hleděli si odhodlaně do očí. Každý byl připravený bojovat za to své.
„Severusi, prosím,“ změnil Lucius podrážděný tón hlasu na ten prosící a ukončil tím jejich hádku. „Je to pro mě důležité.“
Chvíli se rozhostilo ticho.
„Jsem jako oni,“ pravil Lucius sklesle a ukázal na knihu v Severusových rukou. „Jako mudlové. Bez hůlky jsem jedním z nich. Nejsem o nic víc než motáci. Už nejsem kouzelník. Bez hůlky… bez ní musím žít jako mudla.“
Zase ta lítost. Severus nikdy nikoho nelitoval víc než teď Luciuse. A nenáviděl se za to.
„Dobře,“ ozval se rozhodným hlasem. Ledy byly prolomeny. „Možná by se tu pro tebe něco našlo.“
Luciusův obličej se o něco rozjasnil. „Děkuji, Severusi, ani nevím, jak se ti odvděčím.“
„Tím že svou práci vykonáš dobře,“ zchladil ho Snape a už se nehodlal dále věnovat tomuto tématu. Raději se opět začetl do své knihy o mudlech.
„Můžu si jednu půjčit?“ ozval se do ticha Lucius.
Severus zvedl zrak. Lucius ukazoval na knihy o mudlech, které ležely na stole. Váhal, protože se mu dvakrát nelíbilo, že by Lucius přečetl nějakou knihu dříve než on, čímž by mohl získat v nějaké oblasti větší znalosti než on. „Jak myslíš, ale jenom nějakou z támhle těch,“ ukázal ke krbu, čímž si zajistil, že se Lucius nedozví víc než on.
Celý večer strávili oba dva zapáleným čtením o mudlech.