013. Rád vás zase vidím
„Snape? Severus Snape?“ ozvalo se mu za zády a on sebou prudce trhl a vyskočil na nohy. Zvedl oči a střetl se s pohledem Arthura Weasleyho. Byl vyvedený z míry, že zapomněl jakkoli reagovat.
„Rád vás vidím, příteli,“ pokračoval Arthur. „Mohu se zeptat, co hledáte v tomto oddělení?“
Severus, který ztuhl, jakmile zjistil, na koho tu narazil, zbledl a zpočátku nevěděl, co má říci. Během pár vteřin se ale vzpamatoval. „Samozřejmě, jak jinak - hledám a náhodou jsem zabloudil sem. Jedině náhoda by mě totiž mohla dovést na toto oddělení.“ Ukázal na knihy kolem sebe, které byly plné mudlů. (Tedy v těch knihách samozřejmě nebyli fyzicky nacpaní živí anebo mrtví mudlové.)
Mimoděk udělal dva kroky ke svému kotlíku, stoupl si před něj, aby se Arthurovi nepodařilo rozluštit tituly v jeho kotlíku.
„A vy?“ zeptal se, aby odvedl Weasleyovu pozornost od sebe.
„Sháním tu jeden titul. Nejnovější publikaci na téma mudlů - 100 NEJBĚŽNĚJŠÍCH MUDLOVSKÝCH VYNÁLEZŮ. V současnosti patří mezi nejprodávanější. Věděl jste, že se teď zvýšil prodej literatury o mudlech? Svědčí o tom tyto plné regály. Nikdy tu nebylo tolik knih se zaměřením na mudly.“
„Taky se mi zdá,“ souhlasil Severus a snažil se znít lhostejně, až spíše pohrdlivě. (Měl to ale štěstí. Ulehčilo mu to práci, než složitě shánět knihy o mudlech.) „Nikdy nepochopím, proč si kouzelníci kupují něco takového. Mudlové,“ odfrkl si Snape zhnuseně. „Co je na nich zajímavého?“
Arthur Weasley vytáhl titul z regálu. „Jsou fascinující. To, jak si dokážou poradit bez kouzel.“
Cože? proletělo mu hlavou. Jenom tohle? To vás zajímá jenom technika a ne to, jací jsou mudlové lidé?
„To je nepochybně velmi zajímavé,“ pronesl Snape tak, aby to znělo pohrdavě. „Pro pár kouzelníků to musí být určitě zajímavé.“
„Dlouho jsme vás neviděli,“ změnil téma Weasley. „Harry mi pověděl vše o vás a Brumbálovi. Zasloužil byste si jistě nějaký čestný řád.“
Snape povytáhl obočí, než přivřel oči a přísně si ho změřil.
„Myslím, že pan Potter má ve zvyku některé věci zbytečně zveličovat a nafukovat. Nevěnoval bych tomu takovou pozornost.“
„Ale pomáhal jste porazit Vy-víte-koho. Zachránil jste mou dceru a taky Siriuse Blacka,“ dodával Weasley.
„Opravdu?“ podivil se Severus. „Vážně jsem zachránil Blacka? Omlouvám se, to byla moje největší chyba v životě. Už nikdy bych neudělal podobnou hloupost.“
„Jste příliš skromný. To, jak jste se na konci postavil samotnému Vy-víte-komu bylo velmi odvážné.“
Je snad něco jako pokus o sebevraždu odvaha? On přece chtěl zemřít. Za to vše, co v životě udělal i neudělal, si zasloužil smrt. Chtěl zemřít rukou toho, jež zabil i Lily. Bylo už téměř zřejmé, že Potter vyhraje a on splnil svůj poslední úkol. Byl čas odejít. Nikdo by jej už nepotřeboval. Ale vše se seběhlo tak nějak rychle. Zrovna když se chystal zemřít, zasáhl ten zatracený Potter? To tomu zabedněnci nedošlo, že chce zemřít? Že tohle není žádné hrdinství, ale pokus o sebevraždu? Musel se ten Potter do toho plést? Ano, Potter se plete vždy a do všeho. Za všechno může jenom on.
„Kdokoli na mém místě by udělal to samé,“ bránil se Severus.
„Kdepak,“ protestoval Arthur.
Jo, jistě, máme celý den dohadovat se o mém hrdinství.
„Pane Weasley, znám spoustu lidí, co by udělala to, co já. A k tomu ještě lépe. Nechci žádné díky ani pocty. Sláva a uznání patří plně panu Potterovi. Jak jsem viděl, stejně to pochopil i celý kouzelnický svět. A omluvte mě, musím už jít.“
Severus popadl svůj kotlík a fingoval svůj odchod. Ve skutečnosti zabočil pouze za roh, kde čekal, až Arthur odejde, aby se mohl nerušeně vrátit a připojit ke svým knihám v kotlíku i tu, kterou si kupoval pan Weasley, a knihu JAK BYDLÍ MUDLOVÉ.
Než začal opět procházet regály, ujistil se, že v okolí nikdo není. Nakonec našel jednu velmi užitečnou knihu PRŮVODCE MUDLOVSKOU MÓDOU A STYLEM OBLÉKÁNÍ. Doufal, že v ní najde užitečné tipy.
Pohlédl do kotlíku a usoudil, že těchto devět titulů by mu mohlo pro začátek stačit. Zamířil k pokladně. Vyskládal obsah svého kotlíku na pult. Prodavačka za pokladnou začala sčítat ceny daného zboží.
„Vy musíte být velký milovník mudlů,“ nadhodila. Snape jenom nespokojeně zavrčel a jakmile zaplatil příslušnou částku a převzal účtenku, zuřivě popadl své knihy. Chtěl odsud co nejrychleji zmizet, když…
„Pane profesore!“ vykřikl něčí ženský hlas nadšeně. Zvláštní. Ženy po něm nikdy nešílely. A muži taky ne. Přiznejme si to.
Otočil se a s hrůzou našel původce toho nadšení. Ne, že by se zděsil toho, jak vypadá. Spíš toho, o koho v dané chvíli šlo. - Grangerová?!
„Přejete si snad něco?“ zavrčel nevrle.
„Moc ráda vás vidím,“ přiznala a on měl chuť dodat, že není dobrá lhářka. Jenomže ona opravdu vypadala, že to snad myslí upřímně. O to víc se Severus zděsil.
„Škoda, že nemohu říct to samé,“ utrousil a doufal, že tím dívku odradí.
„Kde jste byl celou dobu? Čekali jsme vás na schůzkách Fénixova řádu,“ pokračovala, takže si s povzdechnutím musel přiznat, že jeho snaha nezabrala.
„Nepovídejte?“ podivil se s ironií v hlase. „Ještě pořád funguje?“
„Víte teď po válce je spousta práce. Hledáme Smrtijedy, snažíme se opět dostat Azkaban a Mozkomory pod kontrolu, budujeme nové ministerstvo a nakonec i Bradavice. Mohl byste být u toho.“
„To je tak lákavá nabídka, že na to musím odpovědět, že nemám zájem,“ vrčel.
„Jistě,“ hlesla dívka, „chápu. Po tom všem.“
„Nechápete,“ odsekl tvrdě a cítil se dotčeně. Jemu nemůže nikdo rozumět. Nikdo z nich nemůže vědět, jak se asi cítí.
„Už se těším, až se vrátím do Bradavic,“ rozzářila se dívčina tvář a Severus užasl. Ještě nezažil studenta, který by se do školy těšil. Vždycky si myslel, že je Grangerová jedinec vymykající se všem přírodním zákonům. „Musím samozřejmě dostudovat. Doufám, že opravy půjdou rychle, aby se tam studenti mohli v září vrátit. Víte, že Fénixův řád chce, abyste zůstal ředitelem?“
„Co prosím?“ zalapal Severus po dechu. Tohle by mu dost narušilo plány.
„Vidíte,“ pokárala ho dívka, „měl byste na ty schůze chodit.“
„Tak jim laskavě vyřiďte, že nemám nejmenší zájem.“
„Ale pane profesore, kdo jiný by měl být ředitelem nežli vy, který jste…“
„Nemám o tu práci zájem,“ zopakoval podrážděně. „Jsou to jenom starosti navíc a zbytečná zodpovědnost za nějakou bandu idiotů. S těmi jsem už skončil.“
„Ale co teď budete dělat?“
Nějaká zvědavá.
Pohlédl na knihy ve svém náručí.
„Že by vám do toho nic nebylo?“ pronesl ironicky. „Totiž… jak víte, lektvary a černá magie mě vždy fascinovaly. Dostal jsem nabídku, jež se neodmítá. Pracuji na tajném projektu.“
„To jsem nevěděla,“ hlesla překvapeně. Zřejmě nečekala, že po tom všem se tak snadno dokáže začlenit do běžného života.
Co si myslela, že budu někde celý dny zalezený a nepohnu ani jediným svalem ve svém těle? Do háje s tím! Jestli si to myslela, tak měla pravdu. Ale kdo říká, že to musím přiznat?
Ušklíbl se. Ona ještěže netuší, co je v těch knihách doopravdy. A taky že se to nikdy nedozví. Co by asi tomu řekla, kdyby zjistila, že tyhle knihy nejsou plny zaklínadel a lektvarů, ale něčeho tak obyčejného jako jsou mudlové. (To by ho asi ihned šoupli do chládku, kdyby zjistili, že do těch knih opravdu nasekal těla mudlů. Vážně je takový sadista, když ho něco takového napadlo?)
A pak, kdyby to bylo možné, zbledl by ještě víc.
Do krámku vstoupil Harry Potter. To mu ještě scházelo! O vteřinku později se musel opravit. Mohlo to být skutečně horší, jak se právě přesvědčil. Potter byla noční můra sama o sobě, ale dvojice Potter – Black se rovná smrt.
„Srabus,“ odečetl z Blackových úst.
„Zvláštní,“ pronesl Snape nahlas a ani se nesnažil skrývat ironií, která z jeho hlasu jenom čišela. „Dnes potkávám spoustu lidí, které jsem chtěl vidět už velmi dlouhý čas.“
Viděl, jak se na něj Black zamračil. Útok přijde každou chvíli. To je čas na ústup. Nemá náladu ani čas bavit se tu s tímhle primitivem. Má teď spoustu práce.
„Právě jsem si říkal něco podobného,“ zavrčel Sirius.
„Pane profesore, to je náhoda,“ zvolal Potter radostně a Severuse napadlo, že tohle už nemůže být realita. On se za ty dva měsíce doopravdy zbláznil. Potter a vidí ho rád? „Všichni vás rádi vidíme. Měli jsme o vás starosti.“
„Byly časy, kdy jste mě chtěl vidět mrtvého,“ připomněl mu lhostejně.
„To už je za námi. Spletl jsem se.“
„Tomu se tak dnes říká?“ pronesl sarkasticky.
Harry se rozesmál a Severus si s hrůzou uvědomil, že už není tím, čím byl dřív. Už se ho nikdo nebojí.“
„Kde jsi byl celou dobu? Zalezený ve své díře?“ štěkl Black.
„Pracuje na tajném projektu,“ vysvětlovala Hermiona.
Najednou si Severus všiml, jak Black zkoumá jeho knihy. Uchytil je tak, aby nebyl vidět žádný nápis. Nervózně přešlápl.
„Musím jít. Čekají na mě.“
„Na tebe někdo čeká?“ povytáhl Black obočí a z jeho hlasu byla cítit silná nedůvěra.
„Kolegové,“ vylétlo ze Snapeových úst rychle. „Od projektu.“
A aniž by se rozloučil, prosmýkl se kolem Grangerové a Pottera ke dveřím. Měl v plánu co nejrychleji zmizet, ale zapomněl na jednu drobnost. Měl plné ruce knih, takže teď zůstal jenom bezmocně zírat na zavřené dveře. Zatraceně, nemá tři ruce. Což nejspíš pochopil po chvíli i Black, protože k Severusově úžasu, sáhl po klice a otevřel dveře. Dva páry ohnivých očí se střetly. Severus zaváhal a pak vykročil. Chvíli sebou jeho ústa neklidně škubala, než vypustila to hrozné slovo: děkuji. Doufal, že to řekl tak tiše, že ho Black neslyšel, ale marně. Zaslechl ještě něco ve smyslu, že nemá zač.
Raději se tam už déle nezdržoval a zamířil podél Příčné ulice. Potřeboval jenom klidné místo, aby se mohl přemístit. Nechtěl tu zůstat ani o vteřinu déle.
Najednou v tom spěchu se mu připletl do cesty nějaký žebrák. Už se mu nestačil vyhnout a vrazil do něj. Knihy mu vyklouzly z rukou, vyletěly do vzduchu a teď se válely všude po ulici. Severus se připravoval vykřiknout nějakou hodně zlou kletbu. Tak a teď všichni uvidí, jakou literaturu čte bývalý Smrtijed a nepřítel mudlů.
Ve chvíli, kdy sahl po hůlce a namířil ji na bezdomovce, zpozorněl. Ten hlas…
„Omlouvám se, pane. Moc mě to mrzí,“ sbíral žebrák jeho knihy ze země. „Nechtěl jsem… Velmi toho lituji. Nezlobte se, prosím.“