010. Zatracené počasí
Jakmile oheň v krbu zapraskal, vrátil se do místnosti Kevin. Usadil se opět na starou pohovku.
„Ta káva byla vynikající,“ prolomil po chvíli ticho Severusův návštěvník.
„Ehm, děkuji.“ Na víc se v daný moment Severus nezmohl. Nemyslel si, že by byl až tak skvělý hostitel a rozhodně nepředpokládal, že by uměl kdovíjakou kávu. Kevin byl jenom zdvořilý a milý a Severse těšilo, že ho pochválil i za takovou maličkost.
Zdálo se, že nikdo nevěděl, odkud znovu začít, a tak Severus raději popadl prázdný šálek a vytratil se do kuchyně. Když se vrátil, Kevin stál u okna.
„Venku to vypadá na pěknou bouřku,“ otočil se k Severusovi. „Jestli to přijde až sem, budu muset odložit svůj odjezd. V takovém počasí nemá cenu riskovat.“
Měl pravdu. Obloha byla zatažená, na obzoru se kupily obrovské černé mraky, mezi nimi se to blýskalo. Sem tam zaslechli vzdálené hřmění.
„Zatracené počasí,“ povzdechl si Snape.
„Nebude tě vadit, když se u tebe zdržím a počkám, až to přejde?“ obrátil se na něj Kevin s prosbou.
„Co jiného mi zbývá? Mám tě snad vyhnat do toho nečasu?“ prohodil ironicky a pevně doufal, že stejně rychle jako bouřka přišla, tak i odejde. Byla to jeho jediná naděje. Když si uvědomil, že jeho slova mohou být špatně pochopena, raději spěšně dodal: „Ovšemže mi to nebude vadit.“
„Můžeme si mezitím…“ rozhlédl se Kevin po místnosti, „…povídat.“
Severus se spíš ušklíbl, než usmál. „Jistěže. Moc rád.“
„Máš už nějakou představu, jak bys chtěl změnit tuhle místnosti?“ zeptal se ho Kevin a vracel se zpátky k pohovce.
„Ehm, myslím, že ji předělám kompletně.“
Poté si uvědomil, že se v jeho domě právě nachází jeden z nich – mudlů, který toho ví o jejich bytech a obydlích víc než dost. Proč toho nevyužít?
„Co bys navrhl ty? Co bys tu změnil?“
Kevin se posadil. „Ale ne, nechci ti do toho mluvit,“ bránil se.
„Právě naopak,“ zarazil ho Snape. „Jak vidíš, jsem tu sám a nemám se s kým poradit, takže když tu mám tebe, musím toho okamžitě využít. Takže co navrhuješ?“
Kevin chvíli váhal, než se rozhodl konečně promluvit. „Nechci, aby to znělo špatně, ale začal bych podlahou a stropem. Všiml jsem si, že mi pod nohama vržou prkna. Možná by to chtělo udělat novou. A ten strop by se měl taky spravit. A určitě bych pak znovu vymaloval.“
„Jakou bys zvolil barvu?“
„Chtělo by to něco veselého, aby to místo nebylo tak temné. Trochu ho prosvětlit. Taková oranžová nebo žlutá by nic nezkazila.“
Severus se zamyslel. Oranžová a žlutá. To snad ne. Nesnáší tyhle barvy. Jak k nim vůbec přišel Kevin?
„Jaké barvy máš ve svém bytě ty?“ zeptal se svého společníka.
„No právě!“ rozesmál se Kevin. „Oranžovou a žlutou.“
„Aha,“ usmál se Severus. Tak tady beru tu inspiraci. „Zvážím to,“ rozhodl se nakonec.
„Anebo bys mohl použít tapety,“ navrhoval dál Kevin.
„Co bys řekl k interiéru?“ pokračoval Severus ve vyzvídání.
„No,“ povzdechl si Kevin. „Ten nábytek a krb vypadá trochu staromódně. To by ale podle mě ani tak nevadilo. Naopak vypadá to zajímavě, jen by to chtělo, aby to nebylo rozbité a sešlé a opotřebované. Asi bych si pořídil nový. Ale tu knihovnu bych nechal. Podle mě působí dobře. Aspoň každý ví, že jsi vzdělaný člověk.“
„Kdo říká, že jsem přečetl vše?“ zavtipkoval Severus.
„O to nejde, stačí, že to tak působí,“ vysvětloval Kevin a pak zkoumavě pohlédl na Severuse. „Vážně jsi nečetl vše?“
„Četl,“ přiznal Snape s úšklebkem.
„Kolik jich je?“
„Raději to nepočítám,“ odpověděl líně.
„K tobě by si mohli chodit studenti půjčovat studijní materiály,“ odtušil Kevin.
„Nemohli,“ odsekl příkře. „Nepůjčil bych.“
Kevin se usmál, jakým nekompromisním stylem to Severus řekl. „Proč?“
„Nemají k nim úctu,“ vysvětloval Severus s despektem. „Vím, jak s nimi zacházejí. Velmi rychle by se moje sbírka zúžila.“
„Máš k nim vážně důvěru,“ usmíval se Kevin.
„Myslím, že slovo důvěra s mou profesí nijak nesouvisí,“ odpověděl Severus lhostejně.
„Mám takový pocit, že musíš být ke svým studentům velmi přísný,“ odtušil.
„Jinak to s nimi vlastně ani nejde,“ přiznal Severus.
„Byl jsi vůbec mezi studenty oblíbený?“ zajímal se dál Kevin.
Severus pokrčil rameny. „Mezi studenty z mé vlastní koleje nejspíš ano. Mezi ostatními jsem byl považován za velmi zlého a přísného. Byl jsem velmi, velmi neoblíbený, a to dokonce i mezi členy profesorského sboru.“
„Nechápu proč,“ divil se Kevin.
„To samé jsem dodnes nepochopil ani já,“ zažertoval opět, třebaže si byl vědom, že jeho vtipy zůstanou nepochopeny.
„Co je to vůbec za školu?“
„To teď není podstatné,“ pokusil se změnit téma. „Podstatné je, že jsem skončil a velmi nerad bych se k tomu vracel, pokud mi rozumíš. Je to jenom minulost. Nerad bych vzpomínal.“
„Proč jsi vlastně odešel? Měl jsi nějaké problémy? Nějaký konflikt? Nevěřím, že bys odešel jenom tak. Co se stalo?“
Severus si ztěžka povzdechl. „Předně mě ta práce nikdy nebavila. Vlastně jsem tu práci nepřijímal z vlastní vůle. Tehdy jsem nastoupil na cizí popud. Zůstával jsem tam jenom proto, že jsem něco dlužil jednomu člověku – shodou okolností řediteli té školy. Zemřel před rokem, tudíž jsem volný. Nikdo a nic mě tam už nedrží.
Volný – to slovo ho přimělo zamyslet se. Ano, je svobodný, ale k čemu mu to je? Jeho život je zbytečný a beze smyslu. Ještě před nedávnem jeho život smysl měl. Byl klíčovou postavou v boji proti Pánovi Zla. Ale čím je dnes? Ničím.
„Co hodláš dělat teď?“ vyzvídal Kevin dál.
„Nevím,“ pokrčil Severus zničeně rameny.
Najednou oba sebou trhli. Venku uhodil hrom, který naplnil prostor kolem. Dunivá ozvěna se nesla celou krajinou. Bylo to, jako by spadlo celé nebe. Za oknem se spustil prudký déšť.
„Nevypadá to, že by mělo brzy přestat,“ pronesl Kevin.
Severusovi se sevřely vnitřnosti. Jak dlouho tu Kevin ještě bude? Tohle je jáma lvová. Dřív nebo později by mohlo něco prasknout a Kevin by mohl odhalit jeho totožnost. Raději aby už vypadl.
Zvedl se z křesla. „Něco donesu.“
Vešel do kuchyně, kde se cítil lépe. Sedět v jedné místnosti s Kevinem ho naplňovalo určitým neklidem. Kevin byl sice sympatický, ale on se cítil nesvůj. Možná proto, že musel pořád lhát.
Ale ne, lhal by, i kdyby byl Kevin kouzelník. Vlastně by žádný kouzelník nešel k němu domů. Navíc ho spousta z nich zná. Který z nich by si tu s ním takhle povídal? Jenom mudla. Kevin neví nic o jeho minulosti – o Smrtijedech, Pánovi Zla a událostech na Astronomické věži. Vidí ho jinýma očima než ostatní. Může si o něm udělat vlastní představu a nemusí být ovlivněn jinými. A Severus by si přál zanechat jenom dobrý dojem.
Sáhl po balíčku pět let starých oplatků. Na to by mělo být jednoduché kouzlo. Sice to kouzlo často nepoužíval, ale uměl ho správně provést. Jediným mávnutím hůlky se prošlé potraviny staly čerstvými a poživatelnými. Naaranžoval je na tácek.
Pak si s hrůzou uvědomil, co dělá. Proč je vlastně úhledně skládá? Vždyť je to jedno, jak je na ten tácek položí, stejně je nakonec sní. Proč vlastně chce, aby Kevin viděl, jak hezky může naaranžovat i něco tak prostého jako jsou pitomé oplatky? To chce na něj vážně tak zapůsobit? Asi už mu vážně hrabe. Žádný div, ještě nedávno se chtěl zabít.
Pokrčil rameny a pokračoval ve své činnosti.
Když byl hotov, vyrazil opět do obývacího pokoje. Kevin stál u krbu a přikládal do ohně. Pak se otočil a všiml si, že Severus vchází do pokoje.
„Aspoň tu bude teplo,“ vysvětloval mu.
Severus položil oplatky na stůl. „Dáš si?“ nabídl mu.
„Díky,“ usmál se Kevin tak, jak to uměl jenom on a vzal si jeden oplatek. Posadil se zpátky na pohovku. Severus se zatím usadil do svého křesla. Doufal, že zase nebudou trapně mlčet, ačkoli sám nevěděl, o čem by měli mluvit.
„Jdou dobré,“ prohodil Kevin.
Asi bys to neříkal, kdybys věděl, že ještě před chvíli byly nějako dobu prošlé, pomyslel si Severus.
„Televizi ani rádio nemáš, že?“
Severus zakroutil hlavou.
„A počítač?“
Opět zavrtěl hlavou.
„Nevadí, občas se mi taky zdají jako zbytečné věci. Nenahradí ti to druhého člověka, ale aspoň se necítíš tak sám.“
Po chvíli Kevin ještě dodal: „Nevím, jestli jsem se díval dobře, ale máš tu vůbec připojenou elektřinu?“
Severus opět zavrtěl hlavou a modlil se, aby to nebyla špatná odpověď. To se chce vydávat za mudlu, když nemá ani jeden jejich vynález? Jistě si teď Kevin bude myslet, že je divný. A mudlové se vyhýbají věcem, které se vymykají tomu, co pokládají za normální.
„Chápu to dobře, když si myslím, že tohle místo slouží pro relaxaci - sám daleko od civilizace, od školy a studentů, od výdobytků moderní doby. Na dva měsíce v roce docela klidné místo. Nejspíš slouží přesně pro tento účel, že?“
„Přesně,“ usmál se Severus a byl rád, jak rychle se z toho dokázal dostat.
„Jestli tu ale chceš bydlet, budeš to muset trochu upravit.“
„Já vím,“ přikýval horlivě, „říkal jsem, že provádím rekonstrukci.“
„Rád bych ti pomohl, kdybys potřeboval,“ nabízel se Kevin. „Jenomže příští 3 týdny se sem vůbec nedostanu.“
„Opravdu?“ Severus si uvědomil, že z nějakého důvodu ho ta zpráva vůbec nepotěšila.
„Ale jakmile pak budu moct, tak přijedu. Škoda, že ti nemůžu ani zavolat.“
Přestože přesně nevěděl, jak mudlové telefonují, i jeho mrzelo, že mu nemůže zavolat. Jestli dobře pochopil, telefonování byl zřejmě určitý druh komunikace a on s ním chtěl zůstat v kontaktu.
„Nevadí, co se dá dělat,“ shrnul to Kevin. „Svět se kvůli tomu nezboří.“ A natáhnul se pro další oplatek.