009. Tady bydlím
Zastavili před něčím, čemu Severus říkal dům. Cítil se zahanbeně, že Kevinovi ukazuje, v jaké zřícenině bydlí. Ve střeše na jednom místě zela obrovská díra. Jeden z komínů byl rozbořený. Zdi byly vlhké a omítka se odlepovala. Některá okna byla rozbitá, přes jiná byla zatlučená prkna. Barva na dveřích se odlupovala.
„Vevnitř to vypadá mnohem líp,“ lhal, aby vyhnal z Kevinovy hlavy ten otřesný první dojem z ruiny.
Otevřel dveře a vstoupili dovnitř. Kevin se rozhlédl po místnosti.
Stěny byly plné regálů s knihami, ze stropu visel starý lustr, na kterém bylo několik pavučin. Byl tam krb, ve kterém stála hromada popela. Zaprášený byl i koberec kolem krbu. Na několika místech zdobily koberec obrovské skvrny, takže nebylo poznat, jaká byla jeho původní barva. U krbu stálo staré rozvrzané křeslo. Nejvíce místa zde zabírala staromódní pohovka, matrace na ní už byly proseděné a na několika místech rozhryzané od myší. Stůl, který tu stál, měl zlomenou nohu a bylo vidět, že se ji Severus snažil neuměle připevnit.
„Ehm,“ dostal ze sebe Snape. „Totiž… takhle to tu nevypadá pořád.“
Nesnášel se za to, že mu musí pořád lhát. Kevin mu věřil, ale on mu neustále takhle lže. Styděl se sám za sebe, za to, že si neváží Kevinovy důvěry.
„Zrovna totiž… provádím generální opravu domu. Tohle je pracovní verze. Jiné místnosti už mám vyklizené na opravu a vymalované. Tahle bude poslední.“
Snad to bude stačit: uklidňoval sám sebe v duchu.
Kevin nic neřekl a posadil se na pohovku. Položil na stůl oběd z motorestu. Severus zůstal zkameněle stát. Byl nervózní. Už to zašlo hodně daleko. Každou chvíli musí něco pokazit.
„Dáš si ten tvůj oběd?“ zeptal se ho Kevin a pohlédl na hodinky. „Jsou skoro čtyři. Nevěřím, že bys neměl hlad.“
Snape konečně našel odvahu se k němu přiblížit. Ještě je to dobré.
„Ehm, a co to tvoje oblečení?“ zeptal se Severus nejistě.
„Vidíš, zapomněl bych. Našel bys pro mě něco?“
Snape přikývl a zmizel druhými dveřmi z místnosti do kuchyně. Popadl hůlku a vydal se do ložnice. Otevřel skříň.
Špatně. Špatně. Špatně.
Samé hábity. Hábity. A zase jenom hábity.
Sebral svůj šedý župan a starou deku. Protřepal deku a místnost naplnil oblak prachu. Popadl ho záchvat kašle. Vytáhl hůlku a jednoduchým kouzlem vyčistil župan a deku zbavil veškerého prachu.
Když se vracel do obývacího pokoje, všiml si, že Kevin stojí u poličky s knihami a snaží se rozluštit nějaký nápis. Vyděsil se.
Černá magie, lektvary… Tohle nesmí žádný mudla vidět!
Blesku rychle vyrazil. A ačkoli Kevina a regál dělilo sotva pár centimetrů, Severus se velmi elegantně dokázal vecpat mezi ty dva. Ani si neuvědomil, že díky tomu stojí skoro tělo na tělo.
„Tady,“ podal mu věci nebo lépe řečeno vecpal mu je. „Můžeš si vzít tohle, než usuším tvoje věci.“
Kevin naštěstí přestal pátrat po titulu knihy. Začal se opět svlékat a Severus se opět otočil. Pak popadl Kevinovy věci a vydal se zpátky do kuchyně. Zastavil se u dveří. Kevin teď seděl na pohovce a on si oddechl, že dál nepátrá po titulech v jeho knihovně.
„Nedal by sis něco?“ obrátil se do místnosti.
„Jestli něco máš. Myslíš něco konkrétního?“
„Čaj nebo kávu?“
„Tak kávu.“
V kuchyni přehodil Kevinovy věci přes židli a jedním kouzlem je vysušil. Pak otevřel kredenc. Vyprázdnil celý její obsah, aby zjistil, že je vše prošlé. Aspoň že má tu kávu.
Během její přípravy neklidně těkal pohledem do obývacího pokoje. Naštěstí už Kevin seděl na pohovce a nezkoumal žádné z jeho knih, které měl ve svém domě, zato se zaujatě rozhlížel místnosti.
Ani ne za minutku byla káva hotova a Severus si to zamířil zpátky do obývacího pokoje i s tácem, na kterém nesl šálek horké kávy. Ten položil před Kevina a podal mu cukřenku. Usmál se na něj a posadil se do křesla.
Kevin vhodil do šálku 2 kostky cukru a zamíchal kávu.
„V životě jsem neviděl tolik knih na jednom místě,“ začal Kevin obdivným tónem. „Je to tu jako v knihovně. To jsou všechno tvoje knihy? Co jsou to za tituly?“
„Totiž…“ zaváhal, „všechno jsou to věci z mého oboru a o co se zajímám.“
„Pěkná sbírka,“ pochválil ho.
„Děkuji. Totiž… jsou to už staré krámy. Asi je vyhodím,“ odpověděl nedbale.
„Ale ne,“ zarazil ho prudce Kevin. „To by byla velká škoda. Jistě ty knihy mají svou hodnotu. Neměl bys je vyhazovat. Můžeš je darovat knihovnám nebo školám, ale určitě je nevyhazuj.“
Severus se po jeho slovech cítil trochu zahanben. Samozřejmě že měl Kevin pravdu. Ty knihy byly víc než knihy. Byli to jeho přátelé. Bez nich by nebyl tím, čím je dnes. Vždycky miloval knihy, chtěl být vzdělaný a mocný kouzelník. Ale k čemu mu to vlastně bylo? Je sám, opuštěný, bez přátel a ve svém životě nedokázal absolutně nic. Je nula. Jeho knihy ho zklamaly. Nenaučily ho nic, co by se mu hodilo do života. Nenašly mu kamarády. Neudělaly z něj oblíbeného společníka. Možná proto je chtěl vyhodit. Až příliš ho spojovaly s jeho minulostí. A je-li Kevin jeho budoucnost, pak knihy musí pryč. Má-li se rozhodnout…
„Nedáš si ten tvůj oběd?“ pošilhával Kevin po krabičce na stole.
„Ale ano,“ probral se Snape z myšlenek a natáhl se pro krabičku.
Doufám, že to bude aspoň jedlé: modlil se v duchu a nadzvedl víko. Pokojem se roznesla vůně pečeného kuřete. Odskočil si pro talíř a příbor a pak se konečně pustil do jídla. Jestli hlad měl nebo neměl? I tak důležité věci mu připadaly v poslední době zbytečné. Ty dva měsíce, co tu byl zalezený, mu nezáleželo na ničem. Ani na sobě samém. Zvykl si ignorovat všechny své potřeby. Sedával v koutě a jediné, co si přál, bylo umřít.
Nabodl první sousto na vidličku a zkoumavě si ho prohlédl. Pak je opatrně vložil do úst a ochutnal. Nebylo to tak hrozné, jak předpokládal. Po pár soustech mu začalo chutnat a brzy vězelo celé kuře v jeho žaludku. Už dlouho se tak pořádně nenajedl.
„Chutnalo?“ staral se okamžitě Kevin.
„Velmi,“ přiznal Snape zcela upřímně.
Vůbec netušíš, jak jsem ti vděčný, že tu jsi se mnou. Díky tobě opět vnímám svět kolem sebe. Byl jsem skoro mrtvý a ty jsi mě znovu přivedl k životu.
Chvíli bylo ticho. Severus měl pocit, že by měl něco říct, ale nic ho nenapadalo.
„Máš to tu docela hezké,“ pronesl Kevin a rozhlédl se po místnosti. Jeho oči zabloudily až ke stropu, kde se na jednom místě odlepovala omítka.
„Až to dám do pořádku, bude to tu ještě lepší,“ ujišťoval ho Severus.
„Pěkný krb,“ zaměřily se tentokrát Kevinovy oči na ohniště. „Je funkční?“
„Ano,“ přikývl Snape. „Mám zatopit?“
„Je přece léto.“
„Jenom pro takovou atmosféru,“ snažil se to zamluvit. „Navíc tady uvnitř je vlhko a zima.“
„Pokud ti to nebude vadit,“ souhlasil nakonec jeho nový přítel.
Severus se zvedl z křesla a zamířil k ohništi. Nejprve vymetl hromádku popela a pak naskládal dovnitř dříví, když si uvědomil, že nemá, čím zapálit oheň. K tomuhle vždy užíval hůlku. Zatracená situace!
„Toby,“ ozval se opět Kevin. „Kde máš prosím tě koupelnu?“
Severus ztuhl v pohybu.
Koupelnu? A do háje. Jeho dům není připraven na to, aby poskytoval pohodlí jeho hostům. Koupelna je taky v dezolátním stavu. Co si o něm Kevin pomyslí, až něco takového uvidí?
S ničím takovým nepočítal. Jeho dům sloužil pouze základním potřebám, nenabízel žádné nadstandardní služby a pohodlí. Jeho koupelna je (musel si to přiznat) v zanedbaném a dezolátním stavu. Proč jenom musí Kevin vidět, v jaké díře a za jakých podmínek to jenom žije?
Severus se zvedl od ohniště.
„Zavedu tě tam.“ Neviděl žádnou možnost, jak se blížící katastrofě vyhnout. Kevin vstal z pohovky a následoval ho. Severus přešel na druhý konec místnosti, přistoupil ke knihovně a otevřel tajné dveře.
„Páni,“ vydechl Kevin překvapeně. „Ještě nikdy v životě jsem neviděl nic podobného.“
Severus mu ukázal, kde je toaleta a koupelna a pak se vrátil do obývacího pokoje. Okamžitě využil Kevinovy nepřítomnosti k zapálení ohně pomocí hůlky tak, jak to dělal vždycky.