008. Severusova zpověď
Asi v polovině cesty zastavili u jezera, které Kevin již jednou zmiňoval. Severus byl za tu přestávku vděčný. Začínalo být mu nevolno.
„Co kdybychom se trochu prošli kolem jezera?“ navrhl Kevin.
„Proč ne,“ souhlasil Snape, kterému by v jeho současném stavu procházka po čerstvém vzduchu jenom prospěla.
Kevin mu vysvětlil, jak se otvírá auto i zevnitř, takže teď by měl být Severus vybaven všemi znalostmi ohledně auta.
Kráčeli podél jezera a mlčeli. Ticho mělo být ale co nevidět prolomeno.
„Takový krásný den,“ promluvil konečně Kevin, „byla by nakonec škoda, kdybych to neudělal.“
„Neudělal co?“ nerozuměl Snape.
„Neskočil do té vody.“ A než dořekl, měl tričko dole. Rozepnul si kalhoty a …
Víc už Severus nepotřeboval vidět. Raději se otočil a sledoval auto, které zaparkovali asi 100 metrů od místa, kde teď stáli.
Teprve až uslyšel šplouchnutí, usoudil, že je bezpečné se opět dívat. Naštěstí to odhadl správně. Kevin teď plaval na zádech. Pak se přetočil a plaval kraula. Najednou se potopil. Snape věděl, že se musí vynořit, přesto znejistěl. Počítal vteřiny a s každou další měl strach, že se přece jenom něco stalo. Nerad by pro něj skákal.
10 vteřin, 15 vteřin – jak dlouho to může vydržet? Netopí se? Začal netrpělivě podupávat nohou. Zdálo se to jako věčnost. Konečně se Kevin vynořil. Severusovi se znatelně ulevilo. Naštěstí nikomu nemusí zachraňovat život.
I když… na druhou stranu…raději by zůstal u té představy.
Kevin připlaval blíž ke břehu, kde stál Severus.
„Nepůjdeš taky, Toby?“ zavolal na něj.
„Ne, díky, budu tu hlídat,“ odbyl ho.
„Neblázni, vždyť tu nikdo tu není,“ odpověděl Kevin a Severusovi došlo, že použil špatnou výmluvu. Měl by si vymyslet něco uvěřitelnějšího, protože představa, že by se teď svlékl a skočil za ním do vody, byla naprosto absurdní.
Nahý Snape v jezeře? Copak se svět zbláznil?
„Ehm…“ dostal ze sebe Severus s rozpaky. Jak je možné, že ho nic nenapadá? Tohle se mu přece běžně nestává.
„Prostě zrovna teď nechci plavat, snad někdy jindy.“ Nezbylo mu nic jiného než říct pravdu a doufal, že to bude stačit.
Kevin na něj naštěstí nenaléhal. Otočil se a plaval zpátky doprostřed jezera. Snape ho celou dobu sledoval a nedokázal od něj odtrhnout zrak. Jenom jednou se mu podařilo odvrátit oči od muže v jezeře. Naneštěstí jeho oči pak zabloudily k hromádce prádla, kterou tam po sobě Kevin zanechal. Na samém vrcholu svítily žluté boxerky. Snape šokovaně uhnul pohledem.
K čemu se to proboha snížil? Prohlížet si cizí spodní prádlo není přece hodno jeho důstojnosti. A co teprve sledovat nahého muže? Ta myšlenka ho vtrhla do reality. Ten vnitřní hlas má pravdu.
Dal se do kroku, jenom aby nemusel šmírovat Kevina nebo zkoumat jeho oblečení. Kde a u čeho to vůbec skončil?
Když se Kevin vracel zpátky na břeh, Severus se opět odvrátil. Už jen to pomyšlení, že by mohl zkoumat něčí přirození, ho děsila. Tohle se přece nedělá. Každý slušný člověk přece…
Chlapi se před sebou nestydí ve společných sprchách, Severusi. Co to s tebou je?
Ano, jenomže tam člověk nemá na výběr, tady ano.
Něco uvnitř mu našeptávalo, že to Kevin dělá schválně. Jistě v tom musel být úmysl, když se tu před ním svlékl. Určitě to musí být jistý druh provokace, protože takhle by to smysl dávalo.
Ale Severusi, jaký úmysl? Co by z toho měl? Navíc to k němu vůbec nesedí. Co špatného je na tom, že si chtěl prostě jenom zaplavat? Vždyť už při první schůzce říkal, že by do toho jezera rád skočil. No, a teď si to přání prostě splnil. Jenom ses k tomu prostě nachomýtl i ty. To je vše. Žádný úmysl.
Severus už stál u auta, když došel Kevin. S hrůzou zjistil, že je pořád nahý.
„Ehm… ty se nebudeš oblékat?“ snažil se položit otázku ledabyle a nezaujatě.
„To bych už mohl skočit do toho jezera rovnou oblečený, nemyslíš?“ odpověděl Kevin pobaveně.
„Ručník s sebou nemáš, co?“ hledal Snape záchranu.
„Ne, bohužel,“ zklamal ho Kevin. „Je pěkný den, sluníčko svítí. Jistě brzy uschnu.“
Kdy je to brzy? To je celá věčnost. Jak to s ním takhle vydržím?
„Nemáš žízeň?“ ozval se Kevin. „Mám v autě jednu minerálku a colu.“
„Ne, díky,“ odmítl Snape automaticky.
„Máš ty vůbec něco rád?“ zeptal se Kevin překvapeně. „Nemusíš odmítat všechno, co ti nabídnu.“
„Totiž promiň,“ vyděsil se Snape a otočil se čelem ke Kevinovi. To poslední, co by chtěl, je vyvolat v Kevinovi pocit, že ho tu nechce a že ho od sebe odhání. V žádném případě to totiž nebyla pravda. Raději se na něj usmál a přemýšlel, co by měl říct. Něco čím by Kevina ujistil o tom, že je mu jeho společnost příjemná.
„Víš, prožívám teď nelehké období a možná proto se chovám trochu divně. Nechci, aby sis myslel, že… je to pro mě těžké.“
„Promiň,“ omlouval se teď Kevin, „vůbec jsem to nemyslel zle.“
„Já vím,“ usmál se Snape a sklopil zrak. Ihned ale zjistil, že udělal chybu, protože Kevin byl stále nahý a on se díval přesně tam, kam nechtěl. Okamžitě se od něj otočil zděšený sám sebou.
„Nepůjdeme se ještě projít?“ navrhl rychle, aby změnil téma.
„Dobře,“ přikývl Kevin a ke Snapeově obrovské úlevě se začal oblékat.
„Toby,“ ozval se po chvíli Kevin, „nemohl bych mít na tebe takovou malou prosbu?“
„Cokoli,“ odpověděl Severus.
„Hmm, odpovídáš dřív, aniž bys věděl, co budu po tobě chtít. Jsi si jistý, že činíš dobře?“
„Myslím, že na tom nezáleží, neboť chyb jsem ve svém životě učinil již tak či onak dost. O jednu víc či míň na tom teď už nesejde.“
„Nepůjčil bys mi tvoje oblečení?“
„O-oblečení?“ vykoktal Severus zděšeně. „To jako tohle?“ Ukazoval na hadry, které měl na sobě.
Kevin se na chvíli šíleně rozesmál. „Ale ne, hlupáčku. Doma určitě něco máš. Podívej, takhle přece nemůžu domů.“
A ukazoval na mokré fleky na tričku a na kalhotách.
Neměl jsi skákat do té vody: pomyslel si Severus škodolibě. Nikdo tě nenutil. Vážně jsi to musel?
„Půjčil bys mi tedy něco?“ zopakoval Kevin otázku.
Snape zbledl. Samozřejmě že půjčil, jenomže… Shodou okolností tohle bylo jediné mudlovské oblečení, které zrovna měl. Zbývaly mu pouze dvě možnosti a ani jedna z nich nebyla přijatelná. Buď mu půjčí své kouzelnické anebo… tohle mudlovské, co má na sobě. Jedno horší než druhé.
Přinutil se k milému úsměvu. Co si teď počne? Honem si něco vymyslet.
„Chápu, že to pro tebe…“ začal Kevin, ale Severus mu skočil do řeči.
„Ale ne, dám ti cokoli. Mám plný dům nepotřebného oblečení. Totiž… Mohli bychom zajet ke mně domů a usušit tvoje věci. Znám na to pár vylepšení.“
„Vážně? Takže dobře.“
Snape si oddechl. Při nejhorším použije magii, aby dal Kevinovy věci do původního stavu.
Vydali se opět kolem jezera. Tentokrát na druhou stranu než předtím.
„Víš, že na mě působíš v určitém smyslu tajemně?“ zeptal se ho Kevin.
„Cože? Já?“ podivil se Severus pobaveně. „Děláš si legraci?“
„Ne, myslím to vážně,“ ujistil ho mudla.
„Je to docela přirozené, že na tebe můžu působit tajemně, když o mně vůbec nic nevíš. Pro mě jsi taky něco jako enigma.“
„Tak to abychom se poznali blíž,“ tvrdil Kevin.
Blíž? Severus se na okamžik zastavil. Jak to asi myslel? Nemůže to spojení mít i více významů?
„Můžeš začít,“ vybídl ho Snape. „Já ti už o své rodině řekl.“
„Dobře. Rodiče žijí na malém statku na venkově. Chovají ovce a koně. Jezdím tam tak často, jak jen to jde. Není to sice nejblíže, bydlí ve Walesu, ale autem jezdím rád. Jezdím tak aspoň každý měsíc. Skvělý relax, protože je tam hodně přírody a práce na statku. Nejraději mám projížďky na koni po okolí. Od všeho si tam nádherně odpočinu.“
„Počkej, říkal jsi rodiče,“ zarazil ho Severus. „Když tvůj otec zemřel, pak máš nevlastního, ne?“
„Když mě vlastní otec opustil, viděl jsem ho jenom několikrát. Někdy mi něco napsal nebo poslal, ale to si musel výjimečně vzpomnět, že nějakého syna má. Simona jsme potkali, když mi bylo sedm. Je to už tolik let, že ho ani jinak neberu než jako svého otce. Vychoval mě a vždycky jsem si s ním rozuměl. Mám v něm víc než otce. Vždycky mi se vším pomohl, byl mou oporou. Nejhorší bylo, když jsem přišel a řekl, že jsem gay. Máma se musela smířit s tím, že žádná nevěsta ani svatba nebude. Pár nocí probrečela. Nikdy nic neřekla, ale vím, že jí to hodně ublížilo. Nikdy mě ale nepřestala mít ráda. Vypořádala se s tím. Ovšem tátovi to trvalo déle. Nechtěl to pochopit. A věř mi, ono to pochopit nelze. Nikdy nezapomenu, jak se na mě díval, když jsem držel Davida za ruku, anebo se začal před ním líbat s Davem. Ještě o něco horší to bylo, když jsme se s Davidem prezentovali na veřejnosti jako pár a otec byl s námi. Nakonec si zvykl. Oba rodiče byli skvělí. Obdivuji je. Postavili se problému čelem. Myslím, že lepší rodiče bych si nemohl přát. A pak je tu sestra. Je už vdaná a bydlí v Leedsu. Má desetiletou dceru. Občas se vídáme.“
„To máš docela báječnou rodinu,“ povzdechl si Severus, který nikdy to štěstí neměl. „Musel jsi mít skvělé dětství.“
„Ale ne,“ přerušil ho Kevin. „Byl jsem hrozné dítě. A nejhorší v pubertě. Divím se, že se ze mě rodiče nezbláznili.“
Severus se usmál. Snažil si představit Kevina jako zlobivého kluka.
„A co ty?“ obrátil se na něj Kevin s otázkou. „Co tvé dětství?“
Severus zvážněl a na jeho tváři se objevil ztrápený výraz. „Rodiče se pořád hádali. Byl jsem opravdu rád, když jsem mohl v jedenácti odejít na školu. Shodou okolností na tu, kde jsem později učil.“
„Jaké to bylo na škole?“ vyptával se Kevin dál.
Severus se smutně usmál. „Ne takové, jak jsem očekával. Nebyl jsem zrovna oblíbený. Měl jsem jednu kamarádku, jenomže nás rozdělili. Patřila to jiné koleje. Ztratil jsem ji. Začal jsem se přátelit s těmi lepšími. Někteří studenti byli totiž ze vznešených, starobylých rodů. Považovali se za něco víc. Nejvíce jich bylo právě v mé koleji. Já jsem byl poloviční. Moje matka pocházela ze vznešeného rodu, zatímco otec byl obyčejný mudla.“ Severus se zarazil a pak se rychle opravil. „Totiž z obyčejné, prosté rodiny. A s mými novými přáteli jsme ubližovali těm z obyčejných rodin, kteří neměli žádné vznešené předky. Bylo to hloupé a navíc mými přáteli stejně nikdy nebyli. Chtěl jsem patřit k nim. Myslel jsem si, že konečně něco dokážu. Místo toho jsem ale klamal sám sebe. A podívej, kde jsem to skončil.“
„To se prostě stává, že lidé chybují,“ konejšil ho Kevin a jeho hlas měl opravdu velmi uklidňující efekt. Měl velmi příjemný hlas. „Myslím, že důležité je, že teď už víš, že mezi těmi z bohatých rodin a těmi obyčejnými není vůbec žádný rozdíl. Mladí lidé chybují, ale pokud se ze svých chyb poučí, je to správné. Neudělal jsi nic, co by neudělali jiní před tebou.“
Severus pohlédl na muže po svém boku. Byl vděčný, že tu teď s ním může být. Co na tom, že je to mudla. Lily pocházela taky z mudlovské rodiny, ačkoli byla čarodějkou. Klidně ať je Kevin jenom mudla.
„A co ta tvoje kamarádka z jiné koleje? To přece nebyl důvod k ukončení vašeho přátelství,“ vyptával se Kevin dál.
„Urazil jsem ji. Jednou jsem ji nazval… Použil jsem pro ni dosti nepěkný výraz. Naštvala se. Nechtěla přijmout mou omluvu. Měla pravdu. Ty jako ona jsem urážel a ubližoval jim. Proč bych se měl k ní chovat jinak? Nelíbilo se jí, co dělám ani s kým se přátelím. Už nikdy více nebyla mou přítelkyní.“
„To je mi líto, to…“
„Dostal jsem jenom to, co jsem si zasloužil. Zničil jsem život sám sobě. Nevážil jsem si jediného člověka v mém životě, který mě bral takového, jakým jsem byl. Posral jsem to.“
„Byla to jenom chyba,“ snažil se ho Kevin uklidnit.
„Chyba? Jenom chyba? Byla to největší chyba v mém životě! Nikdy jsem se neměl narodit!“
„Nesmíš to tak brát. Život jde dál. Někdy se stane něco zlého a hned nato ti život přinese něco krásného.“
Severus pohlédl na Kevina.
A kde je to krásné? Uplynulých X let to bylo jenom samé špatné. Kdy přijde tedy to dobré?
„Lily je mrtvá. Už nikdy to nebude dobré,“ povzdechl si. „Je to moje vina.“
„Tvůj problém je, že jsi ztratil naději, Toby,“ tvrdil Kevin. „Lily není jediný člověk na zemi. Musíš vztyčit hlavu a jít dál. Nesmíš přestat věřit. Ty už jsi ten boj dávno vzdal. To je špatně. Život není jenom černý nebo bílý, je barevný. Nevěříš? Můžu ti ukázat jeho pravou tvář.“
Severus se zastavil a chvíli hleděl ohromeně na Kevina.
„Proč bys to dělal?“
„Protože ti chci pomoct jako přítel,“ usmál se Kevin. „Taky jsi mi pomohl. To přátelé dělají.“
Severus váhal. Je možné, že by mu tenhle mudla nabízel nový život, lepší život? Je to snad pomyslná druhá šance začít znovu?
„Je už pozdě,“ povzdechl si.
„Ne, to tedy není,“ zarazil ho prudce Kevin. „Ono totiž pozdě není nikdy. To bys měl vědět.“
Severus se nejistě usmál. Možná je Kevin opravdu anděl, kterého mu seslali z nebe, aby posbíral a spravil Severusova polámaná křídla. Třeba naučí Severuse opět létat. Vznesou se spolu na stříbrných perutích a zamíří k nebesům. Poletí výš a výš, nad vrcholky stromů, střechy paneláků, nad vrcholky hor, nad bílá mračna až doletí do samého nebe. Vše ostatní, bezvýznamné nechají hluboko pod sebou. Svět jim bude ubíhat před očima a bude nicotný. Už nikdy se na něj nebude chtít vrátit.
„Takže jsi připraven vydat se se mnou na cestu k lepším zítřkům?“ zeptal se ho Kevin.
„Ano,“ přikývl Severus při představě létání a nebe.
„Dobře, uvidíš, že život může být i krásný. Jenom nesmíš čekat na zázraky. Zázraky se nedějí samy od sebe. Věř mi, že tě nezklamu.“
Vrátili se k autu. Kevin nastartoval a pokračovali zpátky v cestě do té opuštěné změti domů.