007. Jak dojmout Severuse Snapea
Cože? To jako vážně? To je snad poprvé, co ho někam zvou. A k tomu na soukromou akci!
„Totiž ano, já…“ Nedokázal dát dohromady kloudnou větu. Fakt by ho tam chtěl? Opravdu by se s ním bavil? Copak si toho Kevin nevšiml, že se chová jako mentálně zaostalý? Tolik samozřejmých věcí, které však on, Severus, jako kouzelník neumí. Neměl by se mu spíš Kevin vysmát než mu pomáhat?
„Mohl bys přespat u mě,“ uvažoval Kevin dál. „Teď, když je Lewis pryč, je u mě zase dost místa. Ta horší věc je, že já bydlím v Birminghamu, což je asi 110 mil odsud. Vím, že nemáš rád cestování, takže by to musela být pro tebe obrovská zátěž.“
„To nic,“ zarazil ho Severus. Přece si nenechá ujít takovou příležitost kvůli cestování. Teoreticky by se mohl přemístit, což je pro kouzelníka o dost příjemnější než jízda autem.
„Autobus bych ti moc nedoporučoval, cesta bývá většinou zdlouhavá. Lepší to bývá vlakem. Ale možná by bylo nejlepší, kdybych pro tebe jednoduše přijel autem. Do Birminghamu jsou to asi 3 hodiny cesty. Ale nebyl bych proti tomu, kdybychom to dali s přestávkami. Takové příjemné zpestření - zastavit někde u silnice, odpočinout si, projít se, poznat nové místa. Co ty na to?“
Severuse Kevinova starost dojala. Z jeho slov vycítil, že by ho tam Kevin nejspíš vážně chtěl. Tolik to pro Severuse znamenalo.
„Nedělej si starosti,“ přerušil ho Severus. „Zvládnu to. Jsem odolnější, než se zdá. Jenom si musím trochu zvyknout.“
„Myslím, že by bylo skvělé, kdybys přijel. Seznámil bych tě se svými přáteli. Byl jsi někdy v Birminghamu?“
„Ne, nebyl,“ připustil Snape.
„Promiň, že se ptám, ale… Cestuješ ty vůbec? Chci říct, jak jsi vůbec jezdil do zaměstnání, když ti bývá nevolno při jízdě?“
Severus polkl. Honem další uvěřitelnou výmluvu. Jenomže nápady už mu začínaly docházet.
„Totiž.. Nebývá to tak zlé. Rodiče nikdy neměli auto a já jsem ho taky nikdy neměl. Vlastně ani skoro nikde nejezdím. Celý rok jsem stejně na škole a o prázdninách jsem tady. Vím, že to zní hloupě a divně, ale je to tak.“
„Ty nemáš žádnou rodinu?“ zeptal se Kevin starostlivě.
Snape zavrtěl hlavou.
„A přátele?“
Severus se ušklíbl při tom slově. Nikdy nepochopil pravý význam toho slova. Kdo je přítel?
„Co tví rodiče?“ pokračoval Kevin ve výslechu.
„Mrtví,“ odpověděl Snape klidným hlasem. „Otec odešel, když mi bylo patnáct, matka zemřela o dva roky později.“
„Kdo se o tebe staral potom?“ podivoval se Kevin.
„Nikdo.“
Přidal jsem se k Smrtijedům. Myslel jsem si, že budou mou druhou rodinou. Ale když mi došlo, že jsem se zmýlil, bylo už pozdě. Zůstal jsem úplně sám.
U stolu zavládlo naprosté ticho.
Kevin si Severuse šokovaně prohlížel. Snape se neodvažoval zvednout zrak. Čekal, že se Kevin každou chvíli zvedne a odejde, protože s ním nebude chtít mít nic společného.
„Nikdy ses nechtěl odstěhovat?“ přerušil ticho Kevin.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Snape. „Kam bych šel? Tady to aspoň znám.“
Kevin si ho chvíli zkoumavě prohlížel.
„No, kdybys chtěl, mám volný byt. Mohl by ses nastěhovat ke mně. Práci bys taky mohl nějakou sehnat. Zeptal bych se přátel. Ukázal bych ti město a se vším ti pomohl. Nemusel by sis dělat starosti.“
Snape konečně zvedl zrak. To si z něj dělá srandu?
„Co za to chceš?“
„Nic,“ usmál se Kevin. „Přátelé si pomáhají. Až budu něco potřebovat já, pak mi to můžeš vrátit. Ale to by už záleželo na tobě.“
„Vždyť mě znáš teprve druhý den!“ div nevykřikl Snape překvapením.
„No a? Já ti věřím. Chtěl bych to pro tebe udělat.“
Severusovy oči se zaleskly. To se v nich odrážely slzy dojetí. On mu věří. Nějaký mudla věří mu, Severusovi Snapeovi, ačkoli ho zná teprve chvíli. Věří Severusovi, přestože nemá žádný důvod mu věřit. Kolik lidí by mu takhle důvěřovalo?
A kolik lidí by mu takhle bezdůvodně pomohlo? To pro něj ještě nikdy nikdo neudělal. Nikdo mu nikdy nenabídl pomoc..
„Promiň,“ vstal od stolu. Nedokázal tam prostě jen tak sedět. „Jdu se projít.“
Musel pryč. Nemohl tam zůstat. Měl strach, že by snad dal najevo víc, než chtěl. Emoce považoval za slabost. A ukazovat je na veřejnosti se nehodilo. Ne, nemohl se takhle před ním ukázat. Měl strach, že by se mu nepodařilo udržet nějakou neposednou slzu. Bál se jakékoli emotivní reakce na Kevinova slova. Na jeho vřelá a laskavá slova.
Vyšel na parkoviště a chodil sem a tam. A stále si opakoval, že nemůže brečet. Pořád si říkal, že musí myslet na něco temného, špatného, neveselého, třeba na to, jak zabil Brumbála, ale v mysli se pořád vracel ke Kevinovi.
Nemůže se mu tohle všechno jenom zdát? Proč by mu chtěl nějaký mudla pomoct? Nezištně. Anebo má svůj skrytý úmysl? Čeho tím chce dosáhnout? Co tím získá?
Možná nic, Severusi. Možná je Kevin prostě takový.
Ještě nikdy mu nepomohli. Nikdy. Pamatoval si, že jenom jednou žádal o pomoc. A to ještě ŽÁDAL. Nebyla mu pomoc nabízena. On ji žádal! Dobrovolně se ponížil. A to kvůli ženě, kterou miloval. Chtěl ji zachránit. Pomoct ji. Obrátil se s žádostí o pomoc na Brumbála. Ale Brumbál mu nepomohl. Neochránil Lily. Zklamal jej.
Brumbál mu – Severusovi Snapeovi – věřil. Jenomže mu věřil, protože věděl, že miloval Lily a že udělá cokoli, aby její smrt pomstil. Věřil mu, protože měl důkaz Severusovy věrnosti a loajálnosti. Naproti tomu Kevin nemá nic. Nic, na jehož základě by mu mohl věřit, a přesto mu věří. Severus si vždycky vážil toho, že mu Brumbál věří, ale dnes zjistil, že Brumbálova důvěra nic neznamenala. Kevin mu dal mnohem víc. To on – Kevin, a ne nějaký Brumbál - si zaslouží jeho obdiv a uznání.
„Není ti nic?“ uslyšel za sebou hlas, který ho vytrhl z vlastních myšlenek.
Prudce sebou škubl a otočil se. Těsně za ním stál Kevin a on mu z bezprostřední blízkosti hleděl do těch jeho jasných očí.
„Ne, jsem v pořádku,“ ujistil ho Snape.
Kevin se tvářil, že o tom chvíli pochybuje.
„Pojedeme?“ zeptal se ho po chvíli.
Severus přikývl. Vůbec se na tu cestu netěšil. Bude mu opět špatně.
Tentokrát mu Kevin ukázal, jak se otevírají dveře od auta. Pak nasedli. Kevin nastartoval a vyrazili na zpáteční cestu. Kevin jel tentokrát opatrně a pomalu s ohledem na Severuse.