002. Severus a mudla
Severus se prudce otočil a stanul tváří v tvář nějakému černovlasému středně vysokému muži s knírem a bradkou. Měl modré oči, které jasně zářily v slunečním svitu.
„…vy jste zdejší?“ dořekl cizinec. „Mohl byste mi pomoct?“
Snape ho sledoval zamračeným pohledem. Cizinec se tvářil docela mile. Mudla: ihned ho napadlo a pocítil vztek. Vždycky je nesnášel.
Jenomže tenhle mudla byl zvláštní. Předstíral, že si nevšiml Severusova neobvyklého stylu oblékání. Hledal náznak posměšku, pobaveného úšklebku, ale nenašel ho.
Co tu vůbec pohledává?“
„Přejete si?“ odsekl odměřeně.
„Jsem Kevin Stoner a hledám tu jeden dům. Křivá ulice 123. Věděl byste, kde to je?“
Zaváhal. Hledal jediný důvod, proč by měl tomu mudlovi pomoct. Mohl by říct ne a zbavil by se jej jednou provždy.
„Proč ten dům hledáte?“ zeptal se však na místo toho.
„Kdysi dávno tam bydlel můj otec. Prožíval tu své dětství, vyrůstal zde. Chtěl bych poznat dům, ve kterém žil. Táta opustil od mojí mámy, když mi bylo šest. Před třemi týdny jsem se dozvěděl, že zemřel. Moc jsme se nevídali poté, co odešel. Chtěl bych to aspoň trochu napravit.“
„Nemyslíte, že je už trochu pozdě?“ neodpustil si Snape jedovatou poznámku.
„Vím, že mi ho to nevrátí,“ usmál se cizinec. „Ale aspoň poznám místo, kde žil. Budu mu na okamžik blíž, když zbylých 30 let jsme byli odděleni.“
„Proč chcete poznat někoho, kdo na vás 30 let kašlal?“ nemohl se Snape udržet.
„Ať už to bylo jakkoli, byl to můj otec. Moje krev. Dlužím mu aspoň tuhle poslední věc.“
Snape si ho změřil zamračeným pohledem. Je to nějaký blázen. Chvíli nikdo nepromluvil. Váhal se svou odpovědí.
„Tak pojďte za mnou,“ rozhodl se nakonec. Nevěděl, proč to vlastně dělá. Možná proto, že to byl způsob, jak na chvíli zapomenout na Lily, na Pottera, Bradavice, Brumbála, Pána Zla a na jeho posraný život.
Vedl muže uličkou mezi zchátralými, polorozpadlými domy. Muž s ním srovnal krok a kráčel po jeho levici. Severus mlčel, ale mudla ne.
„Je to tu opuštěné. Domy chátrají a boří se. Je to asi dlouho, co tato místa zažila své nejlepší okamžiky. Bydlí tu ještě někdo?“
„Ne,“ odsekl Snape.
„A vy?“ zeptal se zvědavý mudla.
Snape zavrčel. Do tohohle mudlovi opravdu nic není.
„Mám tu svůj dům,“ přiznal, „ale většinu roku trávím na jedné internátní škole.“
„Vy jste profesor?“ opáčil mudla překvapeně.
Severus se otřásl při tom slově. Takhle ho oslovovali celých 17 let, jenomže dnes není nic než tyhle rozpadlé ruiny všude kolem. Není profesor, není nic.
„Tak nějak,“ odpověděl, aby se vyhnul nějakému dlouhému vysvětlování.
„Promiňte, že se tak nezdvořile vyptávám,“ omlouval se mudla. Severus na to nereagoval. Na chvíli se rozhostilo ticho, které zásluhou mudly nemělo dlouhého trvání.
„Žijete tu sám anebo s rodinou?“
„Sám,“ odsekl Snape naštvaně. Nahmatal v kapse hůlku. Kdyby teď na něj seslal Paměťové kouzlo, mudla by zapomněl, proč sem přišel a zase by odešel. Anebo by stačilo Umlčovací kouzlo.
„Není to depresivní místo na jednoho člověka?“ pokračoval onen cizinec.
„Támhle je dům, který hledáte,“ vystřelila prudce Severusova ruka, neboť otázky toho mudly ho přestaly bavit. To poslední, co mu zbývalo, bylo bavit se tu s nějakým mudlou. Byl nejvyšší čas zbavit se ho, než věci dojdou dál, než mu bylo milé. Stanuli před ruinami starého domu, na který mudla se zájmem zíral.
Severus ten moment využil, aby se otočil s úmyslem odejít.
„Počkejte!“ zarazil ho mudla.
Otočil se. Stáli naproti sobě a dívali se na sebe.
„Nešel byste se mnou dovnitř?“
Snape neodpověděl ihned. Váhal, protože neviděl důvod, proč by tak měl učinit.
„Kvůli bezpečnosti,“ dodal mudla. „Vidíte, jak ten dům vypadá. Bylo by lepší, kdybychom byli dva. Nechci vás, ale samozřejmě okrádat o čas. Jenom mě napadlo, kdybyste mohl…“
Přivřel oči a změřil si mudlu přísným pohledem.
„Jak myslíte,“ souhlasil nakonec.
Mudla vylomil dveře, což nebyl problém vzhledem k tomu, že visely na posledním rezivém pantu a vkročili do zatuchlého, zaprášeného přízemí. Mudla se rozhlížel kolem.
„Tohle schodiště si pamatuji z dětství,“ ukazoval Severusovi nadšeně. „Párkrát jsme tu byli s tátou, než od nás odešel. Žila tu babička.“
Chodili společně po domě a mudla mu ukazoval staré fotografie a připomínky jeho dávného dětství.
Severus celou dobu mudlu pozoroval. Byl to příjemný a milý člověk. Docela jiný než jaké znal. Dělil se s ním o svou radost a choval se k němu, jako by ho znal už dlouhou dobu.
Severus sledoval toho muže v tmavých riflích a černém tílku. Měl vypracovanou postavu, silné paže, svaly, na které by mohl být hrdý leckterý sportovec, ale Severuse odzbrojoval jeho úsměv, který mu mudla občas věnoval. Kdy naposledy se na něj někdo tak hezky a upřímně usmíval? Lily?