001. Konec
Konec. Najednou bylo po všem. Lord Voldemort byl poražen a Severus Snape splnil svůj úkol. Celých 17 let žil jenom pro tuto chvíli a teď je vše za ním. Jeho život ztratil smysl. Už není proč žít. A i když stál na vítězné straně, byl sám a poražený.
Celá kouzelnická společnost oslavovala Harry Pottera a na něj, na nějakého Severuse Snapea, si nikdo nevzpomněl. Ale on jim to neměl za zlé. Sám věděl, že neudělal nic hrdinského a hodného obdivu. Bylo na čase odejít. Odejít navždy. Zmizet z těch míst, které mu připomínaly minulost – Brumbála, jediného člověka, který mu kdy věřil, a Lily, jedinou osobu, která ho kdy brala jako přítele.
Vrátil se na místo, které kdysi nazýval svým domovem. Do Tkalcovské ulice. Do domu, který byl stejně ponurý jako jeho dosavadní život. Zavřel se mezi ty čtyři zdi a celé dny z nich nevycházel. Nic ho už netěšilo, všechno ztratilo svůj smysl. Topil se v sebelítosti. Zahrnoval se černými myšlenkami a bolestivými vzpomínkami. Byl troska.
Seděl v křesle a upřeně hleděl do zdi. Na co že to zíral? To nevěděl ani on sám, pokud vůbec věděl, že tu sedí a zírá na stěnu, ze které se odlupovala vybledlá barva. Vypadal, že není při smyslech. Vůbec nic nevnímal. Nepohnul ani jediným svalem ve svém těle.
Najednou se zvedl. Přešel kolem malého konferenčního stolku, na kterém ležely přinejmenším dva měsíce staré noviny s obrovským titulkem: Hrdina je zpátky! Harry Potter porazil Vy-víte-koho!
Zvláštní, že za tu dobu si na něj nikdo nevzpomněl. Pamatoval si na poslední bitvu. Pamatoval si, jak zachránil život mladé Weasleyové, za což mu nejspíš bude Potter vděčný až do své smrti, ale prozatím svou vděčnost nijak neprojevil. Zvláštní, nikdy neměl pocit, že by byl Potter tak nevděčný. Ale tohle ho vlastně vůbec netrápilo. V žádném případě nestál o Potterova slova vděku.
A co teprve ten zatracený Black. Jindy by Severus cítil obrovskou satisfakci, ale dnes… Vše bylo prostě jinak. Jindy by si vychutnával svůj triumf. Zachránil Blackovi život. Black mu dlužil. Člověk, kterým Black celý svůj život opovrhoval a považoval ho za nepřítele a zrádce, mu zachránil krk. Jak ponižující to asi pro něj muselo být. Ale Severus si tohle malé vítězství nad Blackem nemohl vychutnat.
Bylo prostě po všem. Celých 17 let žil jenom díky pomyšlení, že pomstí smrt jediné ženy ve svém životě, kterou doopravdy miloval. Nikdy nepomyslel na to, co bude pak. A PAK je dnes. Cítí se prázdný. Bezvýznamný. Jeho život nemá smysl. Nikdo ho nepotřebuje. Věděl pouze o jediném řešení nastalé situace.
Proč? Proč nezemřel tehdy? V bitvě. Jako hrdina. Mohl mít důstojnou smrt. Ne, že by neměl příležitost. Chybělo jenom málo a Pán Zla ho mohl dostat. Jenomže ne. Ne, to by nebyl Potter, aby se do všeho nepletl. To tomu zmetkovi nedošlo, že Severus chtěl ve skutečnosti doopravdy zemřít? Kdyby přece nechtěl, jistě by se nenechal Pánovi Zla jenom tak na pospas. Bojoval by. Copak Potterovi nedošlo, že tam stojí beze zbraně, pokorně před rozzuřeným Pánem Zla úmyslně? Že si přeje zemřít rukou muže, který zabil jeho jedinou lásku? Samozřejmě že ne. Potter byl stejný tupec jako Weasley.
Stanul u vyhaslého krbu. Přece mu jenom přišlo divné, že se tu nikdo neobjevil. Bezprostředně po bitvě o něm hovořili jako o hrdinovi. Kingsley, Lupin a další ho plácali po ramenou a uznaně na něj kývali, ale sotva se vrátil „domů“, od nikoho neobdržel jedinou zprávu. Prostě se na něj vykašlali. Což mu jenom nahrávalo. Zbytečná pozornost by ho jenom obtěžovala. Nechápal, proč ho vůbec označují za hrdinu. Copak on udělal něco hrdinského? On – Severus Snape?
Sáhnul na římsu a vzal do rukou zašlý kousek nějakého papíru. Byl to útržek staré fotografie. Byla na ní mladá žena s ohnivě rudými vlasy a dvěma zelenýma očima, které svítily jako dvě hvězdy. Šťastně se usmívala a mávala na něj.
Severus si povzdechl a jeho černé oči se podivně zaleskly. Chyběla mu. Nedokázal bez ní žít. Nemohl žít, pokud měl žít bez ní. Bylo to tak těžké. Nikdy na ni nedokázal zapomenout. Hlavně ne od té chvíle, co se na škole objevil mladý Potter. Podobal se sice svému otci, ale ty oči… Ty oči – byly její. Pronásledovaly jej každý den. Nemohl se jí zbavit. Byla stále tady. V jeho srdci. Proč ten chlapec musel všechno komplikovat? Vždycky.
Bylo to tak dávno, co ji viděl naposledy. Bylo to krátce po závěrečných zkouškách OVCE. Byl to jejich poslední den na škole. Pak se jejich cesty měly nadobro rozdělit, přestože se jejich cesty rozdělily už mnohem dřív. Sám vůbec nemohl uvěřit tomu, že s ním vůbec chtěla mluvit.
Sešli se ten večer na Astronomické věži. Byla nádherná jako vždy. Myslel si, že se snad usmíří nebo dají opět dohromady, ale když došla řeč na Smrtijedy, na Pána Zla a na Pottera, věděl, že bitva je už dávno prohraná. Prosila ho, aby se k Pánovi Zla nepřidával. Snažila se ho přesvědčit, že dělá chybu.
Urazil se. Navíc ještě když se dozvěděl, že si chce vzít toho Potterovic kluka… Co ona má mu co mluvit do života? Copak ona někdy udělala to, co po ní žádal on? Například aby se přestala stýkat s tím Potterovic klukem?
Když jí došlo, že jejich řeč nikam nepovede, rozloučila se s ním a odešla. Nikdy nezapomněl na ten výraz v její tváři, když odcházela. To ji viděl naposledy.
Naposledy. Možná to tak mělo být. I když měla být jeho, nikdy nebyla. Ale takhle měl ten příběh asi pokračovat. Jeho příběh. Jeho život.
Nikdy na Lily nezapomene. Dnes ani zítra. Zítra to bude totiž to samé. Pořád se mu po ní stýská, pořád na ni myslí. Nedokáže zapomenout. Nemůže nemyslet na všechnu tu bolest, která ho doprovází každým dnem.
Lily byla zde, mohl ji mít, ale on ji nechal jít. Kdyby věděla… Kdyby věděla, co vědět měla. Nikdy jí to neřekl. Nikdy jí neřekl, že ji miluje. Proč? Možná že si to neodvažoval přiznat ani sám sobě, co k ní cítí. A najednou bylo pozdě. Zase ten Potter.
Nemůže žít, pokud to znamená, že má žít bez ní.
Nemůže žít, už dále nemůže.
No, I can't forget this evening
Or your face as you were leaving
But I guess that's just the way the story goes
You always smile but in your eyes your sorrow shows
Yes, it shows
No, I can't forget tomorrow
When I think of all my sorrow
When I had you there but then I let you go
And now it's only fair that I should let you know
What you should know
I can't live if living is without you
I can't live, I can't give any more
I can't live if living is without you
I can't give, I can't give any more
Bylo to asi po dvou měsících, kdy konečně vyšel z domu. Kráčel po dlážděných kamenech mezi starými cihlovými domy. Bylo to tu tak liduprázdné a opuštěné. Domy chátraly stejně jako on, jako jeho prázdné srdce.
V zamyšlení dospěl na konec ulice. Vzhlédl a naskytl se mu výhled na dětské hřiště. Nebo aspoň na to, co z něj zbylo. Překvapeně zamrkal. Kde se tu vůbec vzal? Sem už hodně dlouho nevkročil.
Tady kdysi potkal Lily. Mlčky tam stál a zíral na to místo asi dobrou půlhodinu. Byla to věčnost, co na to místo naposledy vkročil. Příliš mu to připomínalo nebohou Lily. Už pár let neměl odvahu se sem vrátit.
Ale dnes byl ten správný čas. Jeho vlastní výčitky a vzpomínky ho mučily a byl čas přilít další kapku oleje do toho ohně. Přibližoval se k tomu místu a cítil, jak ho požírá vlastní nitro. Došel k rezavým tyčkám, které kdysi tvořily houpačku – tu, na které se houpávala Lily. Přejel po rezavé tyčce rukou a do očí mu vstoupily slzy. Proč? Proč to muselo skončit takhle?
Ano. Je to jeho vina. Jenom kvůli němu je mrtvá. Už se nevrátí. Nikdy. Je sám. To on měl tehdy zemřít. Měl zemřít už dávno. Ne. Vlastně se neměl nikdy narodit.
Někdo si odkašlal, ale Severus si toho vůbec nevšiml.
„Promiňte, pane,…“
A/N: Použitý text písně Without You.
Původní verze pochází od Petera Hama a Toma Evanse, který jej napsali pro svou skupinu Badfinger. Skladba vyšla v roce 1970 na jejich albu No Dice. Skladba ale nikdy nevyšla jako singl. O rok později skladbu nahrál Harry Nilssen. Jeho verze je mnohem známější, a je to taky ta, kterou jsem při psaní poslouchala.