08. Jmelí
Od té doby, kdy nahlédl do Jackových myšlenek, nad tím chlapcem hodně přemýšlel. Díky výletu do jeho vzpomínek poznal toho chlapce o mnoho lépe.
Jackův otec na něj vlastně nikdy neměl čas. Jacka to muselo hodně trápit celý život. Hodně ho to poznamenalo. Miloval svého otce, obdivoval ho, ale nikdy neměl tu možnost svého otce poznat blíž. Nevěděl, jaký vztah měl Jack ke svému otci v současné době, ale soudě podle dopisů asi nijak vřelý. Jeho otec mu nenapsal ani jeden dopis. Zato Willy mu psal pravidelně, ale na něj se Jackův otec nemohl vymluvit. Je rozdíl, když Vám píše vlastní otec anebo jen přítel. Pokud si Talking starší nedá práci s nějakým dopisem, pak tu něco není v pořádku. A nějaké vzkazy po Willym, to je ubohost.
Co se týkalo Willyho, Snape pořád nechápal, jaký vztah k němu Jack má. Byl Willy opravdu jeho přítel? Dobrý přítel? Věděl, že Jack ho miloval a nejspíš pořád miluje. A taky věděl, že Willy nikdy o něj neprojevil zájem. Což Snapeovi přišlo v takovém kontextu divné. Willy měl spoustu kluků, ale toho, kterého měl po celou dobu nejblíže, si vůbec nevšiml. Jack zřejmě celou dobu doufal, že jednoho dne se na něj usměje štěstí a Willy se s ním dá dohromady. Byl mu neustále nablízku, ochoten naslouchat a být mu nejlepším přítelem, ale jejich vztah nikdy hranici přátelství nepřekročil. Další rána pro mladého chlapce.
A pak ten podivný vztah mezi Willym, Jackem a Jackovým otcem. Nerozuměl tomu. Skutečně Willy chodil s Jackovým otcem? Anebo s ním ještě pořád je? Pokud by to bral z pohledu, že Willy u nich bydlí a je tam zřejmě jako doma, pak s ním Jackův otec pořád udržuje poměr. I když nerozuměl tomu, proč si Jackův otec našel přítele. Pan Talking starší má přece syna a toho nemohl mít s mužem. Je Jackův otec gay anebo bisexuál?
Každopádně se zdálo, že vztahy v téhle rodině budou velmi komplikované. A v takovém zázemí má Jack žít a vyrůstat.
Poslední dny byl Jack velmi vyčerpaný a strhaný. Chodil s opuchlýma očima, zřejmě nevyspalý, byl roztěkaný a nepozorný. Nemluvil a tvářil se, jako by někdo umřel.
Snape hádal, že za to může ten podivný dopis. Nevěděl, co v něm bylo psáno, ale ten obsah musel toho chlapce zřejmě ranit a nějak citově zasáhnout. Jeho zvláštní chování totiž začalo dnem, kdy dorazil ten dopis.
Jack se jednoduše trápil a Snape byl bezmocný. Na jednu stranu chtěl tomu chlapci pomoci, na druhou stranu nevěděl jak.
„Pane Talkingu, měl byste si vzít volno,“ navrhl čtvrtý den, když spolu pracovali v laboratoři.
„Nechci volno,“ odsekl Jack.
„Prospělo by Vám to,“ snažil se ho Snape přesvědčit.
„O tom pochybuji.“
„Potřebujete si odpočinout a přijít na jiné myšlenky.“
Jack ho ignoroval.
„Jaký máte vztah k hudbě?“ zeptal se najednou Snape.
Jack zvedl překvapeně oči od práce.
„Za pár dní bude vánoční večírek,“ pokračoval Snape klidně a tvářil se nezaujatě, „a tak mě napadlo, že byste tam mohl –. Já nevím, třeba něco zahrát nebo přednést nějakou tu Vaši básničku, když je píšete. Od toho jsou večírky, aby tam někdo taky vystoupil a zpestřil to nudné plkání o ničem. Navodilo by to atmosféru.“
Pohlédl na Jacka, který na něj doslova zíral.
„Co Vy na to? Měl byste něco?“
„Já…“ začal Jack, ale nedokázal ze sebe nic dostat.
„Mohl byste si následující dny nacvičit nějaké číslo, vystoupení. Přivedlo by Vás to na jiné myšlenky.“
Jack na něj nepřestával vyjeveně hledět.
„Jistě máte nějakého koníčka,“ pokračoval Snape. „Uvolnilo by vás to a nabilo novou energií. Lektvary Vás nebaví, to nebudeme popírat. Tohle by vám aspoň udělalo radost.“
Opět pohlédl na mladíka, který na něj zíral jako v transu.
„Tak co?“ zeptal se Snape. „Šel byste do toho?“
„Já…“ polkl Jack. „…nevím. Já…“
„Hrajete na nějaký hudební nástroj?“ pokročil Snape k jádru věci.
„No, já…hrál jsem na klavír,“ přiznal černovlasý klučina.
„To je úžasný nápad,“ ozval se Snape nadšeně, až se Jack skoro lekl. „Vánoční koledy s klavírem. Zpívat taky jistě umíte. To by mohlo být úžasné. Něco takového tu ještě nebylo. Jaké Sudičky a tohle. Normální umělec s klavírem - to navodí tu správnou atmosféru. Skromný zpěv pouze za doprovodu klavíru. Nic velkolepého, ale jistě jste už slyšel, že v jednoduchosti je ta největší krása. Šel byste do toho? Nacvičil byste něco? Zvládl byste to do Vánoc? Je to tak za tři týdny.“
Jack pokrčil rameny.
„Domluvím to s ředitelkou,“ nečekal Snape na odpověď. „Můžete začít cvičit. Totiž…“ Zarazil se. „Ano. Klavír. To se nějak zařídí. Nechte to na mě. Vy nějaký nemáte?“
„Ne,“ posmutněl Jack. „Prodali jsme ho. Stěhovali jsme se.“
„To nevadí,“ uklidnil ho Snape. „Nějaký seženu. Důvěřujte mi.“
Bylo to legrační, ale Snape se přesně trefil. Zahrál na tu správnou strunu. Ta změna byla skoro až hmatatelná. Jack zazářil optimismem a dokonce zahlédl i úsměv na jeho rtech. Jeho smutná nálada byla pryč. Vystřídalo ji nadšení. A Snape…? Z nějakého důvodu tuhle radost sdílel s ním. Teď jen sehnat ten klavír. Nemohl si dovolit teď toho chlapce zklamat.
***
Věnoval tomu plné tři dny usilovné práce, aby sehnal klavír. Vlastně ani netušil, kde nějaký sehnat. Žádná taková půjčovna nebyla a neznal nikoho, kdo by měl doma klavír a zapůjčil ho. Rozhodl se obětovat. Nakonec měl taky slušný plat a od září si za práci na lektvaru přišel k slušným penězům. Mohl si dovolit ten luxus a pořídit Jackovi nějaký klavír. Jen se zapřísáhl, že rozhodně neprozradí, že klavír je z jeho vlastních peněz. Raději nechá Jacka v domnění, že si ho někde půjčil anebo se ho někdo chtěl zbavit a daroval mu ho za symbolickou cenu. Kdyby se Jack dozvěděl, že mu ho Snape koupil… To prostě nešlo. Tím by si akorát zničil svou pověst, a to si nemohl dovolit.
Samozřejmě o Jackově vystoupení mluvil s paní ředitelkou, která jeho nápad přijala s nelíčeným nadšením. S ničím jiným vlastně ani Snape nepočítal. Neviděl důvod, proč by Jacka odmítla. Navíc každý umělec stojí peníze. A Jack by to vše udělal prostě zadarmo. Pouze za potlesk a za ten hřejivý pocit u srdce, že může zase hrát.
Když přivezli klavír, Jack měl obrovskou radost. Ze všeho nejvíc připomínal Snapeovi malé dítě. Jako o Vánocích. Rozbalí dáreček a tam najde vytoužený předmět. A Jackovým vytouženým předmětem byl v tuto chvíli klavír. Splnilo se mu obrovské přání. Zase měl na co hrát. Klavír byl jeho oblíbený hudební nástroj. Hrál na něj už od dětství, jak se později Snapeovi svěřil. Uměl hrát taky na kytaru a flétnu, ale klavír byl jeho životní láska. Byl Snapeovi velmi zavázán. A jak by se asi musel tvářit, kdyby věděl, že mu ho Snape vlastně koupil. Až toho profesor zalitoval. Ačkoli chlapec svou vděčnost vřele projevoval, byl si jistý, že kdyby Jack věděl víc, samou radostí by mu zlíbal ruce anebo svou vděčnost projevil ještě víc.
***
Vánoce a vánoční večírek se blížily. To ovšem neznamenalo, že budou odpočívat. Naopak. Na lektvaru bylo práce hodně. A to v kteroukoli dobu. Neexistovaly vánoční prázdniny. Ne pro jejich lektvar. Ten vyžadoval soustavnou činnost na jeho výrobě a vývoji.
Snape si zavolal Jacka do svého kabinetu. Potřeboval s ním mluvit. Probrat s ním důležitou věc.
„Volal jste mě, pane?“ vešel Jack dovnitř a předstoupil před stůl, za kterým seděl profesor lektvarů obklopen, jak jinak, spoustou pergamenů – studentských esejí.
„Budou Vánoce…“ začal Snape, ale nebylo mu souzeno dopovědět.
„Všiml jsem si,“ skočil mu do řeči Jack.
„Nechte mě domluvit,“ zatvářil se Snape přísně.
„Promiňte,“ omluvil se Jack pokorně a pak nasadil překvapený výraz. „A Vy jste už začal?“
„Srandičky,“ zavrčel Snape, „na to Vás užije.“
Dneska měl špatnou náladu. Poslední hodina lektvarů bylo hotové peklo.
„Raději vypadněte,“ zasyčel.
„To jste mi už řekl, co jste chtěl?“ podivil se mladík.
„Ne, ale už s Vámi nechci mluvit,“ zavrčel Snape zlostně.
„Tak to máme asi společné,“ odtušil Jack.
„A co?“ podíval se na něj profesor tázavě. „Že oba s Vámi nemluvíme?“
Jack zakroutil hlavou a otočil se. „Nashledanou.“
Dveře za ním zaklaply a on zmizel z místnosti.
***
Kde ten Jack vězí? Zrovna teď, když ho potřebuje. Kráčel dlouhou chodbou a míjel studenty mířící do svých kolejí. Najednou je zahlédl. Stáli pod jmelím. Chlapec a dívka. Tělo na tělo, ústa na ústa. Tohle bylo i na profesora lektvarů dost.
„Strhávám Mrzimoru 10 bodů,“ zahřměl.
Dívka a chlapec se od sebe odtrhli a vystrašeně pohlédli na Snapea. Pak pobrali své věci a snažili se co nejrychleji zmizet. Když mu mizeli v davu studentů, všiml si, jak se drží za ruce. Zamračil se. Jmelí! Který idiot tohle vymyslet? Další pitomý zvyk, který hraje do noty pubertálním nedorostencům. Chovají se jako zvířata.
Konečně zahlédl Jacka. Zamířil k němu svým ladným krokem. Jeho dlouhý černý plášť povlával za ním.
„Pane Talkingu, můžete mi říct, kde jste byl tak dlouho?“ zavrčel.
„Omlouvám se, pane. Měl jsem důležitý hovor s paní ředitelkou.“
„Vaším nadřízeným jsem snad já.“
„O tom bych pochyboval.“
Snape se zamračil. Z jeho očí začnou každou chvíli šlehat blesky. Co si to ten kluk dovoluje? Kdyby byl studentem, hned by mu strhl aspoň 50 bodů. Leda že by mu strhl něco ze mzdy.
„Mám pro Vás úkol.“
„Prosím, pane,“ pohlédl mu Jack do očí a tvářil se již zcela pokorně.
„Vyhledejte Hagrida a vyřiďte mu, aby pro mě připravil kůže z krysích ocásků. A když už tam budete, můžete vzít ten pytel s dračíma očima, který tam má pro mě již od úterý. A taky můžete vzít kořeny Ďáblova osidla. Jo, a taky by se mi hodily výkaly jednorožců. Doufám, že nic z toho nezapomenete.“
„A pane, abych nezapomněl. Sháněla se po Vás madame Pomfreyová. Má u Vás slíbený nějaký lektvar.“
„Je v mé pracovně. Můžete jí ho rovnou donést. Dokrvovací lektvar byste měl poznat.“
„Pane, chtěl bych se zeptat…“
„Jaký problém trápí tu Vaši dutou hlavičku?“
„Víte,… vánoční svátky…,“ připomínal Jack.
„Já Vám to ještě neřekl?“ hrál Snape překvapeného. „Nemůžu Vám dát volno. Jistě chápete, že na našem projektu je třeba pracovat dnem i nocí, ve všední den i v den sváteční. Vaše rodina to musí pochopit.“
Reakce toho chlapce ho ovšem překvapila. Čekal, že bude zklamaný, že bude protestovat. Naproti tomu se Jackovi očividně ulevilo. Snad se mu to jen zdálo, že se spokojeně usmál. Jakoby chtěl přesně tohle slyšet.
„A když už mluvíme o těch svátcích,“ ozval se chlapec. „Chtěl bych se podívat na ten vánoční ples, nejen jako umělec, který tam vystoupí, ale jako host.“
„Vyloučeno. Nejste student ani člen učitelského sboru…“
„Mluvil jsem s paní ředitelkou,“ skočil mu do řeči nevybíravě. „Považuje to za dobrý nápad. Řekla, že mohu taky pozvat své příbuzné.“
„Jistě, ale ona není členem našeho projektu. Zřejmě jí není známo, že máme důležitou práci.“
„Podívejte, když dokončíme 18. fázi ještě před plesem, pak je fáze 19, během které se musí lektvar nechat odstát 30 hodin.“
„Během kterých připravíte přísady pro fázi 20,“ doplnil ho Snape.
„Pokud to udělám ještě, než přijde fáze 19, budu mít těch 30 hodin k dobru.“
„Jak tedy myslíte. Ale varuji Vás, nesmí to ohrozit naši práci na lektvaru.“
„Nemějte obavy, záleží mi na tom lektvaru stejně jako Vám,“ usmál se Jack.
„Nebuďte drzý,“ zamračil se opět Snape.
Jack se nepřestal usmívat. A pak bezděčně pohlédl vzhůru. Zřejmě ho něco zaujalo, protože ze stropu nespustil oči. Snape jeho pohled následoval. Lehce se zděsil, že oba stojí přímo pod jmelím.
„Myslíte, že ho po škole věsí Filch?“ zeptal se najednou Jack, hledíce na onu zelenou rostlinu.
Snape ztuhl. Co je to za pitomou úvahu? Navíc si nedokázal představit toho bručouna, jak věsí po škole jmelí.
„Zvláštní vánoční zvyk,“ uvažoval Jack dál. „Víte, že mě pod ním ještě nikdo nikdy nepolíbil?“
Pak odtrhl oči od jmelí a pohlédl do Snapeových očí.
„Ne, že bych toužil po polibku zrovna od Vás,“ ušklíbl se. „To už bych raději políbil třaskavého skvorejše.“
Pak se konečně pohnul z místa. „No nic, půjdu. Mám toho hodně na vyřizování, že ano?“
Otočil se a zmizel.
Snape tam ještě chvíli stál potom, co Jack odešel. Co měla znamenat ta pitomá otázka? Koho zajímá, jestli to jmelí věsí Filch nebo ne? Na faktu, že je jmelí plná škola to nic nemění. A proč mu říkal, že ho pod jmelím nikdo nepolíbil? Pro něj ta informace nemá žádnou hodnotu. Co tím chtěl Jack naznačit? Anebo to byla jenom další z těch vět bez hlubšího smysluplného významu, jaké měl Jack sklon neustále pronášet? Jak to myslel, že ho pod jmelím ještě nikdo nepolíbil? Byla to souhra náhod, že právě v té chvíli stáli pod jmelím? Anebo to měl Jack naplánované s tím jmelím? Čeho by tím ale dosáhl? Nedávalo to smysl.