05. Pracovní úraz
Byla zrovna středa a Snape si nechal poslat pro Jacka. Přišel skoro ihned. Vstoupil do Snapeova kabinetu a předstoupil až před jeho stůl.
„Víte, proč sem Vás sem zavolal?“ začal profesor.
„Jsou 3 důvody, proč to nevím,“ odpověděl Jack.
Snape se na něj tázavě podíval.
„Zaprvé neumím Nitrozpyt, abych si dokázal přečíst Vaše myšlenky. Za druhé nemám stejné myšlenky jako Vy, abych věděl, co se Vám honí hlavou. A za třetí jste mi ten důvod neřekl.“
„Jste nějaký drzý. Nemyslíte?“
„Ne, nemyslím. A Vy?“
Snape se zamračil a hodil na stůl nějaký váček s penězi.
„Zde je Vaše mzda, pane Talkingu. Je tam započítána i ta záloha na ty přísady, co jste nakupoval na začátku měsíce. A taky je tam částka za ty nové kotlíky.“
Jack se ušklíbl. „To jste nemusel. Já jsem je stejně vyhodil.“
„Když jste si už udělal tu škodu,“ namítl Snape. „Koneckonců to nejsou moje peníze, co Vám dávám.“ Pak provrtal mladíka pohledem. „Skutečně jste ty kotlíky vyhodil?“
„Nejsem blázen,“ zavrtěl razantně hlavou. „Mám je u sebe v bytě.“
„To jsem si myslel.“
„Nemyslel,“ opravil ho Jack. „Myslel jste, že když jsou mi stejně k ničemu, a tak je klidně vyhodím. Myslíte si, že nemám k lektvarům žádný vztah.“
„A máte?“ opáčil Snape.
„Ne. Ale nevyhazuji věci, které jsem už jednou koupil. Nerad vyhazuji peníze. Kdo ví, ale třeba se jednou budou hodit. I někomu jinému než jsem já.“
„Můžete mi je dát, pokud je nepotřebujete,“ navrhl Snape.
„Najednou je chcete?“ podivil se mladík.
„Ne, jenom je nemusíte zbytečně skladovat u sebe v bytě. Moc místa tam stejně nemáte. A já jsem profesorem lektvarů, takže je jednou stejně upotřebím.“
„To je nelogické,“ opáčil Jack. „Ošidil byste mě. Takhle budu mít peníze i kotlíky. Tak bych měl jenom peníze.“
„No, dobrá, jak myslíte,“ zavrčel Snape nespokojeně.
„Proč mi je ještě proplácíte, když je mám u sebe?“ nepřestával být protivným.
„Dobře, strhnu Vám to z platu, když si to tak strašně přejete,“ zavrčel Snape nakvašeně.
„A kam Vám můžu ty kotlíky zanést?“
„Tak si to pořádně rozmyslete, co s nimi uděláte!“ vykřikl podrážděně. „Dáte mi je nebo ne? Mluvte trochu na rovinu.“
„K čemu by mi byly?“ odpověděl lhostejně. „Já Vám je klidně dám. Nebudu s tím dělat problémy.“
„Ale řeči ano,“ odsekl Snape hrubě.
„Když už jsem se jednou naučil mluvit, tak toho taky využiji, ne?“
„Zvláštní, že na škole jste byl tichý a zamlklý chlapeček,“ odpověděl ironicky.
„To jste nemusel,“ zamračil se Jack, chňapl po hotovosti a bez řeči spěšně zmizel z místnosti. Snape si ani nestačil uvědomit, co vlastně řekl špatně.
Jack se mu ale vyhnout nemohl, protože v laboratoři pracovali společně. Zrovna stáli u pracovního stolu jeden vedle druhého, Jack podával a krájel přísady, zatímco Snape je házel do lektvaru.
„Co jsem řekl v tom kabinetu špatně?“ ozval se do ticha Snape. „Že jste byl tichý, je přece pravda.“
Jack mlčel.
„Vy se mnou nemluvíte?“
„Možná,“ ozval se Jack tiše.
„Přestaňte si hrát na uraženého.“
„Nic nehraji,“ zaprotestoval Jack. „Hleďte si svého.“
„Jste drzý. To jste na škole nebyl.“
„Podívejte, odkdy Vás zajímají starosti druhých,“ odsekl Jack. „Nezajímají. Nikdy nezajímaly, tak se to nesnažte změnit.“
„Vás něco trápí?“ zeptal se se zájmem.
„Ano, Vy.“
„Dobře, nechci nic vědět,“ ustoupil Snape.
***
Jack vstoupil opět do Snapeova kabinetu.
„Kde jste byl?“ zvedl Snape oči od práce. „Hledal jsem Vás všude po škole.“
„Byl jsem v sovinci odeslat dopis. Dal jsem si přestávku. To už taky nemůžu?“
„Vy jste psal dopis?“
„Včera večer po půlnoci,“ odpověděl mladík. „Myslíte, že jindy mám čas?“
„No, proto,“ uspokojila profesora jeho odpověď. Už začínal mít strach, že toho chlapce dostatečně pracovně nevytěžuje.“
„Sedněte si,“ ukázal na volnou židli před stolem, „ a zkuste pár těch prací opravit.“
„Nejsem odborník,“ zavrčel Jack při pohledu na studentské eseje. „Vzpomínáte?“
„Tak se zeptáte, když si nebudete jistý,“ odpověděl trochu podrážděně. Měl toho hodně a vážně potřeboval, aby mu s tím břemenem už někdo taky pomohl.
„Jasně a Vy se budete bavit tím, co všechno jsem už zapomněl,“ naštval se Jack a otočil se k odchodu. „Pro příště třeba zkuste zadávat těch prací míň.“
A pak třískl dveřmi. Snape naštvaně shodil studentské práce ze stolu. Nesnášel tu práci! Nesnášel!
***
Byla polovina října a oni ustavičně pracovali na vývoji onoho lektvaru. Jejich vztah se pohyboval okolo nulového bodu mrazu. Nechovali k sobě vřelé city, ovšem nebyli k sobě ani ledově chladní. Byli si lhostejní.
Snape vstoupil do laboratoře. Byl pátek, to znamená, že se oba opět plně vrhli na jejich lektvar. Jack tam zřejmě nebyl. Snape to ignoroval a usedl za pracovní stůl, aby si prošel své poznámky.
Najednou vstoupil Jack. Snape ani nezvedl oči, Jack ani nepozdravil. Většinou ho zdravil pouze ráno, a tak během dne už to nepovažoval za nutné.
Teprve když se k němu Snape přidal, všiml si, že má nějaké černé brýle posazené na hlavě mezi černými vlasy.
„To je další z těch mudlovských krámů, co vlastníte?“
„Cože?“ zvedl Jack zrak od práce.
Snape ukázal na brýle. „Vypadá to hrozně.“
„Nikdo se neptal na Váš názor,“ zamračil se Jack. „ Hodnotit můj zevnějšek není náplní Vaší práce. Nemáte žádný vztah k módě a navíc ani přehled v ní, tak mlčte. Váš ohoz vyšel z módy před 20 lety.“
Snape se zamračil taky. „Účes alá roztomilý chlapeček vyšel z módy v minulém století.“
„Sarkasmus vyšel z módy dokonce před 2 staletími,“ upozornil ho Jack.
„A debilita rovnou před tisíciletím.“
Jack třískl baňkou o stůl a vzdálil se do jiné části místnosti, kde si hleděl jiné činnosti, aby nemusel být vedle něj. Snape se ušklíbl. Podařilo se mu naštvat Jacka. Ten hřejivý pocit u srdce byl k nezaplacení.
***
Říjen se pomalu chýlil ke konci. Po večeři si Snape zavolal Jacka k sobě do kabinetu.
„Mám pro Vás drobný úkol.“
„Vážně?“ hrál Jack překvapeného. „Už jsem se lekl, že dárek. To se mi ulevilo.“
„Nechte toho. Chci, abyste šel ven a nasbíral mi jednu bylinu. Roste na kraji Zapovězeného lesa. Myslíte, že zvládnete tak primitivní úkol, jako je procházka po pozemcích?“
„Možná. Nohy mám a chodit umím.“
„Výborně,“ ušklíbl se Snape. „Zde máte obrázek a popis.“ Podal mu knihu o bylinkách. „Dobře si ji zapamatujte. Zde máte košík. Až jej celý nasbíráte, hlaste se u mě v komnatách.“
„V komnatách?“
„Snad si nemyslíte, že budu celý večer sedět zde?“
„To mám jít ven teď?“ podivil se chlapec.
„Ano,“ odpověděl Snape klidně. „Děje se něco? Máte snad jinou práci?“
„Stmívá se,“ špitl Jack tiše.
„No a? Večer je právě ideální doba.“ Pohlédl na chlapce. „Copak? Bojíte se tmy?“
„Já? Ne.“
„No, tak nebuďte tak překvapený a běžte. Ať to do desáté večerní stihnete.“
„Ano, pane,“ sklonil Jack hlavu a vydal se ke dveřím.
„Přesně v deset Vás čekám u sebe. Je to rozkaz.“
„Ano, pane,“ odpověděl Jack pokorně a odešel.
***
Seděl ve svém bytě a četl si nějakou knihu. Najednou ji sklonil a pohlédl na nástěnné hodiny. Bylo pět minut po desáté. Talking má zpoždění. Znuděně odložil knihu. To se mu snad jenom zdá. Asi bude muset toho chlapce sehnat a poučit. Měl by se ujistit, že je v pořádku. Snad není Talking tak neschopný a nezapomněl se mu jen ohlásit. Ne, nezapomněl by. Kdyby měl ten košík, určitě by mu ho donesl. Říkal přece jasně, že má k němu přijít. A nepřišel. Vyšel ze svého bytu. Doufal, že Jacka potká cestou ke Vstupní síni. Musí se už přece vracet.
Když se přibližoval k Vstupní síni, slyšel něčí kroky. Pocítil hněv. Zatracený Jack. Okamžitě mu vyčte, že se zdržel. Vystoupil zpoza rohu a už chtěl něco říct o nedochvilnosti, když si všiml, že ta osoba v síni není Jack, ale Filch, který zrovna zamykal.
Filch se k němu otočil, nejspíš myslíce, že se jedná o zbloudilého studenta, ale když spatřil profesora nepochybně byl zklamaný. Odvrátil od něj zrak a zamkl bránu.
„Filchi,“ oslovil ho Snape znechucený, že na něj vůbec promluvit musí. „Neviděl jste tu nějakého mladého muže?“
„Ne, je už po večerce. Nikdo tu není. Všichni jsou ve svých ložnicích. Nepotkal jsem žádného studenta na nočních toulkách.“
„A mého asistenta? Měl se vrátit do hradu kolem desáté.“
„Ne, nikoho jsem neviděl.“
„Zatracený kluk,“ řekl Snape spíše pro sebe.
Filch se otočil a chtěl odejít na další ze svých pochůzek.
„Počkejte. Chci, abyste odemkl vstupní dveře. Obávám se, že tam venku někdo zůstal.“
Filch se k němu pomalu otočil, zaváhal a pak se vrátil. Strčil klíč do zámku a otočil jím.
„Vrátím se co nejdřív. Nechte odemčeno,“ nakázal Snape a vyrazil do temnoty. Ihned zamířil k Zapovězenému lesu. Přišlo mu logické ho tam hledat, když mu nakázal tam jít. V jiné části bradavických pozemků snad Jack není. Prošel kolem Hagridovy hájenky, ve které se ještě svítilo. Snape stavbu ignoroval. Nechtěl do toho tahat i Hagrida. Pořád doufal, že se o nic vážného nejedná a Jacka brzy najde.
Dorazil na okraj lesa, když mu došlo, že hledá jehlu v kupce sena. Není vidět ani na krok. Jak může v té černotě vůbec někoho najít? Neví, kam šel a kde byl naposledy. A taky neví, jak to zjistit. Jack může být kdekoli.
Rozsvítil hůlku. Použil to nejsilnější zaklínadlo, aby záře z jeho hůlky osvětlovala co největší prostro.
„Pane Talkingu?“ promluvil do tmy s nadějí, že se mu dotyčná osoba ozve.
Udělal dalších pár kroků.
„Pane Talkingu?“ nepatrně zvýšil hlas.
Ticho. Nikdo se neozval. Snapea to znepokojilo. Do háje, má za toho chlapce přece zodpovědnost. Pospíchal hlouběji mezi stromy.
„Pane Talkingu!“ Teď už se to dalo klasifikovat jako zavolání.
Ale odpovědí mu bylo soví zahoukání. Snape pohlédl na oblohu. Naštěstí nebyl úplněk. Možná to bylo jediné štěstí. Možná. Kdoví, jaké nebezpeční mohlo na toho chlapce číhat. Snad nešel hlouběji do lesa: zalekl se Snape najednou.
Popošel mezi stromy tentokrát do strany k Černému jezeru.
„Talkingu!“ zavolal znovu a neustával v chůzi. „Talkingu!“
Rozeběhl se tak, jak mu to světlo jeho hůlky dovolovalo. Snažil se vzpomenout na nejčastější místa, kde ona bylina rostla. Sice v té tmě bude hledat ona místa hůře, ale snad by mohl najít přibližnou polohu, kde by mohl být Jack.
„Talkingu! Talkingu!“ Tentokrát se už Snape neostýchal řvát na celý les. Nese zodpovědnost za Jackův život. Jestli se mu něco stane… Ne, tenhle scénář si teď nemůže vybavovat.
„Jacku! Jacku!“ křičel, jak nejhlasitěji to dovedl.
Najednou zpozorněl. Zdálo se mu to, nebo doopravdy něco zaslechl?
„Jacku!“
„Tady jsem!“ zaslechl z povzdálí. Viditelně se mu ulevilo. Díkybohu Jack žije.
„Jdu za Vámi!“ zavolal Snape nazpátek. „Dejte mi znamení hůlkou!“
„Ztratil jsem ji,“ ozval se vzdálený vysílený hlas.
„To nevadí,“ uklidňoval ho Snape a vydal se za hlasem. Udělal pár kroků směrem, odkud přicházel hlas.
„Jacku, jste v pořádku?“ ujistil se a zároveň ho vybídl promluvit, aby věděl, kde přibližně hledat.
„Mám něco s nohou. Jsem tu zaseknutý.“
Udělal s hůlkou oblouk a záře padla na nějakou malou skalku. Něco se tam pohnulo. A když přistoupil blíž, poznal, že je to Jack. Všiml si, že Jackova noha je uvězněna mezi dvěma balvany.
„To bude v pořádku, pane Talkingu,“ chytil ho za rameno, aby ho uklidnil a aby Jack věděl, že teď už je tu s ním a pomůže mu. „Vytáhnu Vaši nohu.“
„Moc to bolí,“ špitl Jack a Snape poznal, že brečel. Jistě tu vězí již nějakou dobu. Měl vysílený hlas. Musel dlouho křičet. A pak brečel ze zoufalosti, že tu zůstane uvězněn přes noc, kterou možná nepřežije.
Snape ho uchopil za nohu a pokusil se ji vytáhnout, ale nešlo to. K dalšímu pokusu se však nedostal, protože Jack vykřikl bolestí a odehnat Snapea od sebe. Dal se do pláče. Plakal bolestí, která byla nesnesitelná. Cítil se bezradný, protože nemohl udělat nic, co by jeho bolest zmírnilo.
„Jacku,“ oslovil ho Snape opět křestním jménem, „vím, že to bolí a že je to nepříjemné, ale musím tu nohu dostat ven. Nebraňte se.“
Jack přikývl na znamení, že rozumí. Snape ho znovu chytil za nohu a Jack hlasitě potáhl. Věděl, co teď přijde. Snape to zkusil znovu. I přes Jackův křik nakonec nohu vytáhl. Byla celá opuchlá a zakrvácená.
„Jak se cítíte?“ zeptal se svého svěřence.
Jack jenom kýval hlavou. Nezmohl se na žádné slovo.
„Kde máte hůlku?“ položil Snape další otázku.
Jack si otřel slzy a nos. „Někam támhle zapadla,“ ukázal do tmy mezi kameny. „Je tam i košík,“ dodal Jack. „Možná v něm ještě něco zůstalo, ale asi se vysypal.“
„Košík mě teď nezajímá,“ odsekl Snape. „Accio hůlka!“
Ze tmy vylétla Jackova hůlka a Snape ji zachytil. Schoval si ji do hábitu. Pohlédl na Jacka bezvládně sedícího na balvanu, který byl úplně vysílený. Nebyl schopný pohybu.
„Vezměte tu hůlku,“ strčil mu do rukou svou hůlku. Pak se sklonil nad chlapcem a objal ho kolem trupu. Pak ho zvedl ze země do své náruče. Jack se k němu automaticky přitiskl a objal ho rukou kolem ramen.
Vydali se směrem ke hradu. Jack svítil na cestu a Snape pomalu kráčel tak, jak to světlo z hůlky dovolovalo, a tak, aby náhodou nezakopl. Nebyl žádný silák. To si musel přiznat. Přesto nechtěl dát najevo svou slabost a snažil se vydržet co nejdále. A taky věděl, že jakmile si dá přestávku, napodruhé už tak daleko Jacka neunese.
Měl zvláštní pocit. Už to bylo dlouho, co byl někomu tak blízko. Někomu tak mladému a atraktivnímu. Ano, to musel Snape přiznat. Přese všechno byl Jack vlastně docela pohledný kluk. Dokonce ho na okamžik napadlo, že by mohl být Jack volný. Vlastně o Jackovi vůbec nic nevěděl. Možná má mimo stěny bradavického hradu nějakou vyvolenou. Jaký měl vůbec Jack partnerský život? Kolik měl asi přítelkyň? Jaké má zkušenosti?
Pak takové nesmyslné myšlenky zavrhl. O čem to tu vůbec přemýšlí?
Jenomže ten kluk je tak rozkošný. Tak křehký a zranitelný v jeho náručí.
Dorazili k vstupním dveřím do hradu. Filch tam netrpělivě přešlapoval. Nic neřekl, jen ty dva zpražil zamračeným pohledem a zamkl. Snape byl tentokrát opravdu rád, že nedali nakonec Jackovi pokoj někde v havraspárské věži. Tak daleko by ho už neunesl.
Ošetřovnu zavrhl. Bylo už pozdě a nechtěl budit madam Pomfreyovou. To opravdu ne. Chtěl toho kluka pro sebe. Základy první pomoci má, takže se o něj může postarat sám. Navíc se nejedná o vážné zranění. A chtěl si toho kluka vychutnat a dát mu nějakou svou péči. Dotýkat se ho. Tohle je jediná možnost, jak mu být beztrestně nablízku.
Vešli do Jackova bytu. Z předsíně se dostali do obývacího pokoje. Snape usadil Jacka do prostorného křesla. Jack se v něm vyčerpaně natáhl a pocítil částečnou úlevu. Konečně má pohodlí. A Snape si oddechl také. Konečně se zbavil té tíže. Jack byl vyhublý, štíhlý, drobný chlapec, ale přesto vážil kolem 60 kilogramů a nést jej až z lesa, to je dálka. Narovnal si záda a pak si dřepl před Jacka.
Uchopil jeho zraněnou nohu. Jack zasténal bolestí a natáhl ruce, aby se bránil Snapeovým dotykům. V té chvíli ale Snape sevření povolil a Jack opět klesl do křesla. Ta bolest byla nesnesitelná. Přiváděla ho k šílenství.
Snape mu opatrně sundal botu, zatímco Jack sténal bolestí. Pak svými prsty jemně přejížděl po chodidle, nártu a kotníku a prohmatával nohu.
„Myslím, že to není zlomené,“ ozval se nakonec.
Pak se zvedl a na několik minut zmizel z místnosti. Jack ležel v křesle a upadal do letargie, než ho probral příchod profesora lektvarů. Minul se kolem něj jako černý stín. V rukou měl několik lahviček plných nějakých tekutin.(1) Opět si dřepl k Jackovým nohám.
Vyhrnul mu nohavici na zraněné noze až ke kolenu.
Jack opět ucítil jeho stisk na kotníku. Zatímco jedna Snapeova ruka svírala jeho nohu, druhá po ní přejížděla a prohmatávala ji. Jack cítil, jak ho drží za prsty na noze a hýbe s nimi, pak přejel po nártu až ke kotníku a patě. Najednou ho Snape držel kousíček nad kotníkem. Jeho ruka přejela po holém lýtku až ke kolenu. Celou dlaní zakryl chlapcovo koleno. A jeho ruka pospíchal dál.
Jack zareagoval blesku rychle. Jeho ruka vystřelila a zastavila Snapeovu ruku těsně nad kolenem.
„Co to děláte?“ zeptal se dezorientovaně.
„Vyšetřuji Vaše zranění,“ odpověděl Snape klidně.
„Na kolenu? Vždyť mě bolí pouze kotník,“ protestoval proti nestandardnímu postupu svého bývalého profesora.
„Pouze zjišťuji, není-li zranění rozsáhlejší, než se zdá,“ ujišťoval ho Snape. „Možná že poškození zasáhlo i jiné oblasti.“
„To jistě, ale asi ne na mé noze.,“ odsekl chlapec.(2)
„Provádím jen běžné lékařské vyšetření,“ zavrčel Snape.
„Nejste lékař.“
„Chcete se se mnou hádat, pane Talkingu?“ vyštěkl na něj Snape podrážděně.
„Ne, pokud sundáte tu ruku z mého stehna,“ zasípal Jack vyčerpaně.
Ruka pod jeho dlaní sebou škubla. Jack ji pustil. Profesorova ruka opustila jeho koleno a vrátila se k vyšetřování jeho kotníku a chodidla.
Jack měl nádhernou hebkou pokožku. Snape po ní přejížděl a cítil nějaký zvláštní pocit. A když si to uvědomil, napadlo ho, že je na čase odejít. Asi už je přepracovaný.
Ošetřil chlapci zranění. Ovázal nohu a odnesl ho do ložnice. Chtěl mu pomoci svléknout, ale Jack odmítl. Nic jiného vlastně nemohl čekat.
Slíbil, že brzy ráno sem přijde, aby ho zkontroloval a vyměnil obvaz. Pak odešel.
A/N:
(1) To je docela hloupá poznámka, že byly plné. Logicky, na co by měl prázdné, že?
(2) Jinou oblastí, je zde myšlena část těla jiné osoby,a to konkrétně Severusův mozek.