14. Rise And Shine
Jack se převalil na druhý bok a protáhl se. Ještě se mu nechtělo vstávat. Nechal zavřené oči a povzdychl si. Přitáhl si přikrývku a zaujal pohodlnější pozici na boku.
Bolela ho hlava. Zatraceně, neměl včera tolik pít. Nedokázal si vybavit množství vypitého alkoholu. Pamatoval si Willyho, Justina, Snapea… Zatraceně! Zdálo se mu to jenom nebo vážně vyskočil na stůl a začal se svlékat? Snape ho potom… Ano, někam ho odváděl. Hádali se… Snape hodně křičel, ale on se ho snažil překřičet. Musel být hodně protivný.
Ne, víc si toho vážně nepamatuje.
Otevřel oči. Měl by se stát zapřisáhlým abstinentem.
Ne, ne, ne.
Tohle mu pomáhá na chvíli zapomenout. Vždyť vyvádí i bez pití, takže by si tím stejně nepolepšil. Stejně už nemá co zachraňovat. Jeho pověst je i tak dost pošramocená. Nestojí o poklidný život nějakého slušného chlapečka. O to se snažil hodně dlouho a bylo mu to k ničemu. Takže stop. Bude z něj zlobivý kluk. Na tom, co si myslí ostatní, mu už dávno přestalo záležet.
Najednou se tok jeho myšlenek zastavil. Hleděl na skříň před sebou.
Ta není jeho!
Prudce se nadzvedl. Vzápětí toho ale zalitoval, protože se mu zatočila hlava. Žaludek sebou nepříjemně škubl a pak už bylo pozdě. Nahnul se přes okraj postele a vyzvracel se.
Ztěžka dýchal.
Nádech.
Výdech.
Výborně.
Teď je mi trochu líp.
Odhrnul přikrývku.
Proč je proboha nahý?
Kde má oblečení?
Moment.
Kolik měl toho na sobě, když ho Snape vyváděl?
Dobře.
Musel mít na sobě minimálně spodní prádlo.
Fajn, to je jedno.
Bolí to hlava.
Není to zrovna ideální doba na namáhání mozkových buněk.
Otevře tamtu skříň, a co v ní najde, to si obleče.
Vyskočil z postele.
Čí je tohle asi ložnice?
A proč je tu sám?
Cože?
Vždyť je dobře, že je tu sám.
To je přece dobré znamení.
Někdo měl o něj nejspíš starosti a postaral se o něj. Uložil ho do nějaké postele. Jistě věděl, že Jack by do té své netrefil. Pokud by nezůstal ležet pod stolem, pak by byl někde na chodbě a mohl by se třeba nachladit od studené podlahy. Vždyť musel být polosvlečený.
Zamířil ke skříni. Udělal první krok a zavrávoral. Rychle se zachytil nejbližšího pevného bodu, kterým byl noční stolek, aby neupadl. Hlava se mu točila. Bylo mu neuvěřitelně špatně. Sesunul se k zemi a zaujal pohodlnou pozici ve dřepu.
Dobrých deset minut vyčkával, jestli se jeho žaludek zklidní. Pak namáhavě vstal a přidržujíce se po cestě všech možných (i nemožných) předmětů, aby neupadl, došel ke skříni. Otočil klíčem a otevřel ji. Byla plná nějakých hábitů. Většina byla černá a některé byly zelené a stříbrné. Typické barvy Zmijozelu.
Do prdele!
Snad není tam, kde si myslí, že je.
Natáhl se po nějakém zelenočerném kabátě a oblékl si ho. Zapnul ho a prohlížel se.
Páni, to je nádhera!
Jaký příjemný materiál!
Zachumlal se do kabátu.
To je určitě pro slavnostní příležitosti.
Asi právoplatného majitele nepotěší, až ho spatří, ale na tom teď nezáleží. Možná to bude pro vlastníka lepší, než kdyby měl zůstat nahý a způsobit mu mnohem větší psychickou újmu.
Už zase ta slabost. Jackovi se roztřásly nohy. Vůbec ho neposlouchaly. Nedokázal se na nich udržet. Na chvíli si opět dřepnul.
Proč jenom tolik pil?
Copak to za to stojí?
Jakmile pocítil, že nabral opět sil, postavil se na nohy. Třásly se mu dokonce i ruce. Vydal se ke dveřím naproti postele. Byly tu totiž dvoje dveře. Logicky si vybral ty nebližší.
Když je otevřel, zjistil, že je to koupelna. Což se mu ovšem v tuhle chvíli nesmírně hodilo, jelikož pocítil, jak se jeho vnitřnosti stáhly a něco se hnalo nahoru jeho zažívacím traktem. Okamžitě se rozhlédl kolem a rychlostí blesku s jakousi naléhavostí se přesunul nad záchodovou mísu.
Zvracel.
S úlevou padnul k míse a rukama se opřel o prkýnko. Kouskem toaletního papíru si utřel ústa.
Fuj, ta nepříjemná pachuť v jeho ústech!
Odporné!
Pohlédl do mísy na svinčík, který tam zanechal. Překvapeně zamrkal.
Páni!
To jsou přece ty jeho chlebíčky, co mu včera tolik zachutnaly.
Jak to tak pozoroval, odhadoval, že jich musel sníst spoustu. Nejspíš to s nimi přehnal úplně stejně jako s alkoholem.
Vstal. Hned se cítil svěžeji a nabitý novou energií. Přesunul se k umyvadlu, aby si vypláchl ústa a omyl tvář. Zrcadlo na protější stěně bylo špinavé, a tak ho omyl. Spatřil v něm svůj obraz.
No teda! Vypadá fakt hrozně.
Snažil se uhladit si neposedné černé vlasy. Rozhlédl se kolem sebe.
Nebyl by tu náhodou hřeben?
No zřejmě ne.
Rozhodl se využít momentálně zlepšeného fyzického stavu a vrátil se do ložnice. Jeho oči náhodou padly na hromádku zvratků vedle postele.
Ksakru, měl bych to vyčistit, než to spatří majitel ložnice.
To ho přivedlo na další myšlenku.
To snad ne! Kde mám asi tak svou hůlku?
Prohledal ložnici, ale marně. Možná že tady není. Vyšel z ložnice a ocitl se v místnosti, která musela sloužit jako obývací pokoj. Překvapeně zamrkal a rozhlédl se kolem. Nalevo byla kuchyň, ale na jídlo neměl zrovna teď ani pomyšlení. Kam mohl dát vlastník tohoto bytu jeho věci? Přece tu nepřišel úplně nahý a bez hůlky. Tohle neznělo vůbec logicky.
Najednou strnul. Na malém konferenčním stolku vedle cukřenky ležel jeho šátek. Okamžitě se tam přesunul.
Výborně. Šátek tu je, musí tu být i ostatní věci.
Ale kde?
Prohledával stolek i okolí, ale jeho snažení vycházelo vniveč. Nahlížel do vitrín i pod křesla, když najednou něco spatřil. Pod nějakou pohovkou na malých nožkách se válela jeho ponožka. Pohovka byla zastrčená v rožku místnosti a pod ní bylo temno, ale byl si jistý, že to co zahlédl, musela být jeho ponožka. Nahnul se, aby ji sebral, ale byla moc daleko.
Sakra a proč ho ještě k tomu všemu musí bolet zadek?
Klekl na všechny čtyři. Ale k tomu, aby dostal ponožku, musel vlézt pod pohovku celý. Problémem bylo, že byla příliš nízká. Dostane se pod ni jen s obtížemi.
Lehl si na zem a začal se soukat pod ni. Měl tu jen opravdu málo prostoru, ale za chvíli ji držel v ruce. S nadějí se ještě rozhlédl, jestli neuvidí druhou, ale ta tu zřejmě nebyla.
Nevadí, jedna mu prozatím stačí.
Začal se pozpátku sunout ven. Uvědomil si, že se mu přitom vyhrnul kabát, a protože nemá spodní prádlo, nechává tak svůj holý zadek na odiv. S tím si však hlavu nelámal. Jistě se co nevidět z tohoto stísněného prostoru vysouká.
Vtom ztuhl v pohybu.
Jestli slyšel dobře, pak zaklaply dveře. Je možné, že někdo vkročil do místnosti?
Chvíli poslouchal, ale nikde se nic nepohnulo.
No, asi se mu to zdálo. Všude je klid.
Zrovna se chtěl pohnout, když…
„Opravdu rozkošná prdélka, pane Talkingu,“ uslyšel ledově klidný a nevzrušený hlas za sebou.
„Dal bych vše za to, aby to byla první věc, co uvidím každé ráno, a ta poslední, co uvidím každý večer.“
Jack v hrůze sebou trhl, jak se snažil co nejrychleji odsud zmizet. Bohužel se mu podařilo jenom to, že se bouchl do hlavy. Do očí mu vstoupily slzy. Nestačí, že ho šíleně bolí hlava, ale ještě si musí rozbít lebku.
Sakra, tohle je víc než běžná trapná situace.
„Přichystal jste si pro mě vážně originální pozdrav do nového dne. To se musí nechat.“
„Já… já…“ koktal Jack. „Zasekl jsem se tu.“
Uslyšel blížící se kroky. Tentokrát se roztřásl nervozitou. Bože, tohle je tak trapná situace. Snape mu kouká na zadek! On… Jak se mohl takhle ztrapnit?
Někdo si dřepl vedle něj.
Nejraději by se propadl do země.
Tatínku, tatínku můj, pomoz mi.*
A pak se jeho oči rozšířily zděšením a všechny jeho svaly v těle ztuhly.
Ucítil na svém pozadí jemný dotek teplé, hebké dlaně.
Jak…
To snad…
Snape…
On si dovoluje sahat mu na zadek?
Co si myslí?
Jak si mohl troufnout?
Bylo to jako věčnost, než se ta cizí ruka odlepila z jeho hýždí a přetáhla mu kabát přes pozadí tak, aby zakryl to, co nemá být viděno. Jenomže…
Proč se ta ruka vrátila na původní místo?
Proč ho Snape musí držet za zadek?
„Nemusíte mít obavy, Jacku,“ promluvil uklidňujícím hlasem. Ale v téhle situaci by nedokázalo vyděšeného chlapce uklidnit vůbec nic. Snad jen, kdyby Snape odešel. „Pomůžu Vám.“
Jeho slova se vzápětí naplnila a Jack cítil, jak se pohovka vznesla do vzduchu. Ruka z jeho zadku zmizela a on se prudce napřímil. Chtěl být odsud co nejrychleji pryč. Ale napřímil se tak prudce, že se znovu udeřil do hlavy.
„Opatrně,“ napomenul ho Severus a natáhl k němu svou ruku.
Jack nejprve váhal, ale nakonec dovolil, aby mu Snape pomohl na nohy. Dával si, ale obrovský pozor, aby mu ani jednou nepohlédl do očí. Nemohl. Tolik se teď styděl. Cítil, že se celá jeho tvář musela zalít ohnivou červení. Jeho tváře hořely a pálily.
„Nechtěl byste mi říct, co jste tam dělal?“
Jack zvedl výš ponožku, kterou nervózně žmoulal v rukou.
„Vida,“ pronesl Snape překvapeně. „To je ta, kterou se mi dnes ráno nepodařilo najít.“
Najednou se rozhostilo trapné ticho. Jack zarytě mlčel. Ani ho nenapadlo se zeptat na zbytek svých věcí. Ne v téhle trapné situaci. Kdyby se teď mohl odsud jednoduše vypařit.
„Co to máte na sobě?“ zeptal se ho Snape, zatímco se pohovka snášela ze vzduchu na své původní místo.
„Našel jsem to ve skříni,“ špitl Jack.
„Víte, že je to slavnostní oblek?“
„Napadlo mě to,“ přiznal tiše.
„Posaďte se,“ nakázal mu Snape a ukázal na křeslo. Jack beze slova poslechl.
„Počkejte zde. Něco Vám donesu.“
Snape se vzdálil. Jack seděl jako na trní.
Proboha, co všechno včera vyvedl? Musel se vážně ztrapnit už tehdy. Možná je dobře, že si nic nepamatuje. Jenomže Snape si musí pamatovat vše! V jakém světle se teď před ním ukázal? Co si teď o něm vlastně Snape myslí? Tatínku, já chci domů.
Severus se vrátil s nějakou lahvičkou.
„Tohle byste měl vypít,“ podal mu ji.
Jack ji beze slova, a aniž by pohlédl na Snapea přijal. Chvíli si prohlížel nažloutlou tekutinu.
„Co to je?“ zeptal se podezřívavě. Nápadně mu ta tekutina připomínala moč, ačkoli pochyboval, že by ta tekutina byla tím, čím se zdá. Jenomže… U Snapea jeden nikdy neví. Ačkoli…
„Je to proti bolesti hlavy. Myslel jsem, že by Vás mohla bolet, jelikož nadměrné pití alkoholu způsobuje tyto určité zdravotní komplikace.“
A je to tady. Prosím, ať ten včerejšek nerozpitvává.
„A něco na žaludek nemáte?“ zkusil využít situace a momentální dobročinnosti profesora lektvarů.
„Bohužel, na žaludeční potíže neexistuje lék. Podívejte, Vaše zažívací ústrojí se potřebuje zbavit celého svého obsahu, starých zbytků a pozůstatků předešlé činnosti, aby se mohl restartovat a začít načisto. K tomu není třeba lektvaru. Tělo si s tím umí poradit samo. Dejte mu čas.“
„A nedalo by se to něčím zastavit?“
„Zastavit? Tohle je přirozená reakce Vašeho těla. Důvěřujte mu. Přirozená cesta je vždy osvědčenější než vyvolaná lektvary. Chcete snad zastavit ten ozdravný proces ve Vašem těle?“
„Ne, je mi blbě. Chci, aby to přestalo.“
„Zde neslouží mé schopnosti. Madame Pomfreyová by Vám řekla to samé.“
Jack si unaveně povzdechl. Odzátkoval lahvičku a vypil odporně hořkou tekutinu. Ne, tohle nebyla moč určitě. I ta by jistě chutnala lépe než tenhle odporný lektvar.
Natáhl se do křesla a podepřel si hlavu, o které měl podezření, že se mu samou bolestí rozskočí na dvě části.
„Kde jsou mé věci?“
„Odcházíte?“
„Vypadám na to snad?“
„Pak své věci nepotřebujete.“
„To tvrdíte Vy.“
„K čemu je potřebujete?“
„K čemu asi? To tu mám sedět nahý?“
„Ne, máte přece můj kabát. A mimochodem,“ dodal Snape, „včera Vám to vůbec nevadilo.“
„Nevadilo co,“ nerozuměl chlapec.
„Být nahý,“ odpověděl Snape a uštěpačně dodal, „Přede všemi.“
„Cože?“ zděsil se chlapec. „Vždyť jste mě ze sálu vyvedl!“
„Naštěstí ano.“
„Naštěstí?“
„Tak bohužel, jestli Vám to vadí.“
Jackovi došly argumenty. Hádat se se Snapem to bylo teď opravdu to poslední, po čem toužil. Zkusil to jinak.
„Chtěl bych se vrátit do svých komnat a lehnout si do své postele.“
„Co takhle na ošetřovnu,“ navrhl zase Snape.
„Je mi fajn,“ ujistil ho Jack dotčeně.
„To vidím,“ ušklíbl se Snape ironicky.
Jack si povzdychl.
Co teď? Je v zajetí toho přerostlého netopýra. Potřebuje se odsud dostat.
„Podívejte,“ šel na to jinak. „Sám jste říkal, že na můj žaludek není lék a že to chce nechat tomu volný průběh. Není snad jedno, jestli budu zvracet u sebe v bytě nebo na ošetřovně? Jaký je v tom rozdíl?“
„Bylo by rozumné, abyste zůstal pod odborným lékařským dozorem.“
„Nejsem už malé dítě!“ rozčílil se.
„A to s tím souvisí jak?“
„Postarám se o sebe sám,“ tvrdil Jack uraženě.
„Dobře, pak tu zůstanete,“ řekl Snape nekompromisně.
Jack si povzdechl. Tohle nikam nevede.
„Dobře,“ hlesl odevzdaně. „Půjdu na ošetřovnu.“
„Jste rozumný mladík,“ pochválil ho Snape. „Donesu Vaše věci.“
„No konečně,“ oddechl si Jack. „Že to ale trvalo.“
Mezitím se schoulil do křesla. Cítil se mizerně.
Snape brzy vrátil. Jeho boty položil vedle stolu a zbytek jeho věcí na stůl. Když Jack pohlédl na stůl, překvapeně zamrkl. Kalhoty, slipy, druhá ponožka…
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se vyvedený z míry.
„Zřejmě zůstaly ve Velké síni. Sem jste přišel jenom v tomhle.“
„Cože?“ vykřikl Jack hrůzou.
„Ano,“ ujistil ho Snape klidně, že se jedná o holý fakt.
„Ale…já…“
No teda! Včera musel vážně vyvádět. Co vyvádět! Doslova šílet.
„Taky Vás můžu ujistit, že jste neprojevil sebemenší zájem zůstat i v tomhle zbytku ošacení, když jste sem dorazil.“
„Cože?“
Tohle už na něj bylo vážně moc.
„Jenom jste tu dokončil to, co jste začal na večírku.“
„Bože,“ povzdechl si Jack a schoval tvář do dlaní. Tohle je horší než ta nejhorší noční můra.
„Vy jste…Já…já se svlíkal před Vámi?“ Ani to nedokázal říct.
„Spíš kvůli mně,“ opravil ho Snape.
„Cože?“ zvedl Jack ohromeně zrak a pohlédl Snapeovi do očí.
„No tak, Jacku,“ povzbudil ho Snape. „Snad si nemyslíte, že byste se svlékal, i kdybyste neměl společnost.“
Jack nervózně polkl. Svlékal se před Snapem. Vždyť on tu dělal striptýz nebo co! Tohle je snad horší než smrt.
„Víte, co navrhuji,“ začal tentokrát Snape. „Oblečte si tamto Vaše oblečení a nechcete si ten můj kabát.“
Pak se ušklíbl. „Ale pokud chcete, nemusíte se oblékat. Dnes Vám v tom bránit nebudu.“
A po chvíli dodal: „Ale vzhledem k mladistvým studentům byste se přece jenom mohl obléknout. Ale ten kabát mi vrátíte. A opraný, radil bych Vám.“
Chvíli bylo ticho. Jack seděl a přemýšlel. V téhle poloze mu bylo zrovna dobře. Co když se mu přitíží, když vstane?
„Mohl byste se aspoň otočit, abych měl trochu soukromí?“ zavrčel.
„Ale, ale,“ zavrtěl profesor nesouhlasně hlavou. „Najednou se stydíte. Zvláštní, že včera Vám to ale vůbec nevadilo.“
„To bylo něco jiného. Byl jsem opilý. Nic z toho si nepamatuji.“
„Jakže?“ podivil se Snape a Jack si všiml, že zpozorněl. Zněl velmi překvapeně. Úplně změnil tón hlasu. „Vy si nic nepamatujete?“
„Totiž…“ zakoktal se Jack. „Samozřejmě že pamatuji.“
Přece nemůže přiznat, že má totální okno.
„Takže Vy si nepamatujete nic z toho, když jste vešel do mých komnat?“ ujišťoval se Snape.
Jack opět nervózně polknul. „Mlhavě ano,“ lhal. „Takové útržky.“
Bylo by hloupé, kdyby věřil tomu, že mu to Snape sežral.
„Počkám na Vás v předsíni,“ ozval se Snape stejně lhostejným tónem jako předtím a opustil místnost.
Vyšli na chodbu. Jack se sotva držel na nohou. Snape ho docela nešetrně držel za paži a vlekl ho chodbami sklepením bradavického hradu. Jack měl pocit, že se každou chvíli složí. Potřeboval odpočinek. Copak Snape nevidí, jak je mu špatně?
Najednou se mu zatmělo před očima a podlomily se mu kolena. Snape ho ale držel pevně. Tak pevně až to chlapce bolelo.
Snape mu něco řekl, ale Jack ho nevnímal. Snape se ho pokusil zvednout ze země.
„Slyšel jste někdy o dietě, pane Talkingu?“ pokáral ho.
„Použiji vznášecí kouzlo,“ informoval ho vzápětí.
„Tak to tedy ne!“ zaprotestoval chlapec, který teď seděl na prvním schodku schodiště a zrychleně dýchal. „Nejsem žádná věc.“
„A na ošetřovnu dojdete po svých, že ano?“ ušklíbl se profesor.
„Můžete mne tu nechat.“
„Bohužel ne.“
„Co Vám v tom brání? Nejsem Váš student. Nemáte za mě odpovědnost.“
„Taky bych byl radši, kdyby Vás tu mohl nechat.“
Jack povzdechl. „Dejte mi pár minut.“
Snape protočil oči.
Jakmile vešli na ošetřovnu, přihnala se k nim madame Pomfreyová. Starostlivě si prohlížela chlapce bledého jako smrtka. Sotva se držel na nohou. Uložili ho do postele. Snape zmizel, co nejrychleji to šlo.
Jack strávil celý den v posteli. Ležel ve zkroucené pozici a většinu času se snažil ani nepohnout. Tušil, že jakmile se pohne, bude to signál pro jeho žaludek, aby vrhl zpět svůj obsah. Ačkoli Snapův lektvar proti bolesti hlavy zabral, žaludek dál zlobil. Nejdřív se Jack cítil docela svěže, pak se mu ale začalo přitěžovat. Cítil, jak se mu kroutí vnitřnosti a že uvnitř je něco v nepořádku. Přivádělo ho to k šílenství. Hromadilo se v něm napětí. Nervózně pohazoval rukama, žmoulal si rukávy, zatínal pěsti do peřiny a zase povoloval. Na stole našel nějakou knihu a vzal ji do rukou. Neměl v úmyslu ji číst. Snažil se ji přervat vejpůl, aby ze sebe dostal tu energii a napětí. Nervózně s ní začal mlátit všude kolem sebe.
Nakonec mu došlo, že se chová jako blázen a že to nemá smysl. Vstal z postele. Pohlédl na mísu na zemi u postele. Věděl, k čemu slouží. Jestli teď chce, aby mu bylo líp, musí ji použít. Jenomže proč se mu najednou nechce zvracet?
Dobře, zkusí se trochu projít. Vzpřímená pozice se jeho žaludku nelíbí. Když zůstane chvíli stát, jistě se dočká odezvy. A nemýlil se.
Teď to nebyly žádné chlebíčky, pouze žaludeční šťávy.
Ulehl do postele. Cítil se báječně. Přesně tohle potřeboval. Na dalších pár minut má klid. Asi po půlhodině se začal jeho žaludek nemilosrdně ozývat.
Moment?
Jemu kručí v břiše?
Copak má hlad?
Přirozeně.
Celý den nic nejedl.
Teď je sedm večer.
Vstal z postele.
Tohle se nedá vydržet.
Musí najít něco k snědku nebo umře hlady.
Kde ale hledat na ošetřovně?
Tady jsou pouze samé obvazy, lektvary, masti.
Ale jídlo?
„Mikey?“ napadlo ho zavolat jednoho ze skřítků.
Ozvalo se hlasité prásk a před Jackem stál malý, vyzáblý domácí skřítek, který upíral své velké oči barvy mořské modři na chlapce.
„Pán mě volal?“
„Ano. Potřebuji okamžitě sehnat něco k snědku. A spěchá to.“
„Ó pane, to je snadné. Máme v kuchyni čokoládový dort, kuřecí řízky, pečenou kachnu, švestkové a jablečné koláče, třešňové poháry, pečené brambory, žemlovku…“
Jack si to vše živě představoval a sbíhaly se mu sliny.
„A Mikey,“ konečně přerušil jeho výčet. „Co takhle nějakou housku?“
Skřítek se zarazil a pak přikývl. „Jistě, pane. Máme vše, na co si pán vzpomene.“
„Tak to dones. A rychle,“ přikázal.
Skřítek s hlasitým prásk zmizel, ale do minuty se opět vrátil. Natahoval k Jackovi ruku s malým stříbrným táckem, na kterém ležela houska.
Jack ji popadl a se slovy vděku zamířil k posteli. Rozpůlil pečivo s tím, že pro jistotu sní jenom půl, kdyby mu mělo být opět zle. Začal si uždibávat kousíčky pečiva a s pocitem naprostého blaha je žvýkal. Nejprve vyjídal pouze měkký vnitřek, jenomže pak zjistil, že to jeho hlad neukojí, a tak snědl vše.
S jistou dávkou překvapení zjistil, že hlad ani způli nezahnal. Zašilhal na stolek po druhé půlce.
No co. Tak mu bude špatně. Je mu zle celý den, takže se z toho nezhroutí. Prostě tu housku sníst musí. Hlad je snad ještě horší než žaludeční potíže.
Natáhl se pro zbytek a začal si ukusovat z tohoto božského pokrmu. Aspoň mu to tak přišlo, že je to ten nejlepší pokrm na celém světě.
Do místnosti náhle vstoupila nějaká osoba.
„Pane Talkingu, co to děláte?“
Jack zvedl oči k madame Pomfreyové.
„Jím,“ odpověděl prostě.
„Nebylo Vám náhodou špatně od žaludku?“
„Bylo,“ přiznal, ale pak dodal: „Ale už není.“
„Měl byste držet dietu a nic nejíst,“ napomínala ho.
No jasně a umřít hlady, že?
Rozhodl se neprotestovat. Naštěstí už měl většinu v sobě. Teď už je mu dobře a nic ho teď nemůže rozhodit.
*V běžném případě by tam bylo maminko, jenomže by to podle mě byl nesmysl, kdyby měl volat maminku, kterou nikdy v životě nepoznal. Dokonce neměl ani nevlastní matku. Vždy měl jenom otce.