Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. Falešný zpěv a upřímné vyznání

21. 3. 2011

 

Jejich lektvar byl bez jakýchkoli komplikací schválen. Kromě nějakého papírování měl teď Jack celé dny volno. Hodně času trávil u sebe v bytě. Půjčoval si knihy z knihovny (tam by už nezůstal, aby nenarazil zase na Justina), hrál na klavír anebo občas chodil po bradavických pozemcích. Dokud nebyla dokumentace plně uzavřená a Ministerstvo nevydalo oficiální stanovisko, byl nucen zůstávat i nadále v Bradavicích. Což ho pochopitelně moc netěšilo. Justinovi se vyhýbal, seč to šlo, a zdálo se, že jemu se zase vyhýbá Snape. Se Snapem se teď moc nevídal a pokud ano, pak jen velmi krátce.

Přál si jenom jediné. Už aby byl z toho blázince nadobro pryč.

Na konci dubna konečně obdrželi zprávu od Ministerstva. Lektvar byl schválen. Nebylo to ovšem jediné. Na počest zdárnému splnění zadanému úkolu a úspěšnému výzkumu lektvaru měla být uspořádaná v prostorách bradavického hradu menší slavnostní akce. Paní ředitelka nad tím převzala záštitu a rozhodla se vše zařídit. Oslavy se měla zúčastnit i celá řada lidí z Ministerstva, členů komise, samotný ministr či další pozvaní jako například rodinní příslušníci zúčastněných stran. Snape samozřejmě žádné příbuzné neměl, takže zbylo na Jackovi, aby nějaké pozval. A i on měl vlastně jenom otce a Willyho.

Jack se na oslavu vůbec netěšil. Zaprvé neměl náladu něco oslavovat, oslavy moc nemusel a zadruhé tohle měla být definitivní tečka za jejich projektem. Pak se zase vrátí domů a Severuse už nikdy neuvidí. Pokud nezíská Snapea teď, pak už ho nebude mít nikdy. A teď to vypadalo, že Severus jeho nikdy nebude.

Pořád nad tím přemýšlel. Co vůbec pro Severuse znamená? Je mu lhostejný? Proč mu to poslední dny, tak ale nepřišlo. Poslední dobou se Snape choval jinak. Jinak mluvil. Až měl z toho Jack pocit, že Snapeovi na něm záleží, že pro něj není jenom nějaký asistent. Zdálo se mu, že od Severuse zachycuje nějaké signály. Ale teď si nebyl jistý.

Sám sebou si ale jistý byl. Věděl, že Severus ho přitahuje. Přitahuje víc než kdy dřív.  Nevěděl proč. Snape byl přece mizera, co každého na potkání urážel. Byl to sarkastický hajzl, který nikdy nedával najevo emoce. Aspoň ne ty kladné. Uměl se jen vztekat, zuřit, křičet a urážet, ale ne vyznávat city. Asi chtěl Jack příliš. Asi chce po něm něco, co by mu Snape nikdy nedokázal dát.

Ach, do čeho jsem se to jenom namočil?

 Nikdy jsem do toho projektu neměl jít.

Byla to chyba.

Chyba, za kterou teď zaplatím.

Tak je to celý můj život.

Nikdy nedostanu to, co chci.

A že jsem nebyl tak daleko.

Opět mi štěstí proklouzlo mezi prsty.

Snape mě nikdy milovat nebude.

***

Stál před zrcadlem a zhlížel se v něm. Slavnost začíná. Měl by jít.

Někdo zaklepal na dveře.

Jack se odvrátil od zrcadla. Netušil, kdo to může být. Vešel do předsíně a vzal za kliku.

„Ahoj Jacku,“ usmál se na něj Willy.

„Ahoj,“ povzdechl si Jack. Nedokázal jeho úsměv opětovat. Neměl důvod k radosti.

Willy si zřejmě ničeho nevšiml.

„Můžeme jít?“ zeptal se blonďák. „Jsi připravený?“

„Kde je otec?“ ignoroval jeho otázku Jack.

„Už na nás čeká. Řekl jsem mu, že pro tebe dojdu.“

„Aha,“ povzdechl si Jack. „Počkej, jenom si něco vezmu a půjdu.“

O pár minut později už vcházeli do Velké síně, která byla plná kouzelníků. Hrála živá kapela, všude byly stoly přeplněné cukrovinkami a chlebíčky, drinky a různými skleničkami s alkoholem. Uprostřed místnosti byl parket, na kterém pár zúčastněných již tančilo. Většina z nich však někde postávala a vedla rozhovory. Stejně jako pan ministr nebo slečna Grangerová.

Jack se rozhlížel po místnosti, ovšem Severuse nikde neviděl. Bylo mu to zvláštní, protože Snape byl nejdůležitější osobou dnešního večera. Nemohl tu chybět.

Pak zahlédl v jednom koutě svého otce. Postával tam naprosto sám. Jackovi ho bylo líto. Jeho otec byl mudla. Neznal se s nikým z jejich světa. Byl odkázán pouze na Willyho a jeho. Oba se k němu okamžitě vydali.

„Ahoj, tati,“ pozdravil ho Jack a povzbudivě se na něj usmál.

Měl radost, že ho zase vidí. Ačkoli to ne vždy tak vypadalo, Jack měl svého otce velmi rád. Jenom to už nedával tak najevo. Oba si nedávali najevo, jak moc se ve skutečnosti mají rádi. Jack si v poslední době dával pozor, aby svému otci neukázal víc, než považoval za vhodné. Měl pochyby. O sobě a o otci. Měl obavy, že jsou si velmi vzdálení. A nenáviděl Willyho. Měl k jeho otci blíž. Nejblíže ze všech. Tak blízko, jak Jack jako jeho syn, nikdy neměl. Žárlil na něj. Záviděl mu, že si tolik rozumí s jeho otcem, zatímco on… Bylo to tak nespravedlivé.

***

Oslava probíhala naprosto zajetým nudným průběhem jako většina podobných oslav. Jednu dobu dokonce Jack a Severus vystoupali společně na pódium, kde z rukou ministra kouzel přijali drobná ocenění a vyslechli si jeho slova velké chvály.

Jackovi bylo trapně. Všechno to byla Severusova práce. Nic si nenalhával. A když tu práci přijímal, nepřijímal ji kvůli sobě, ale kvůli otci. Jeho otec chtěl, aby začal dělat něco pořádného, něco normálního a on mu chtěl udělat radost. V poslední době mu totiž dělal jenom starosti. Chtěl to napravit.

Stál vedle Severuse a zdálo se, jako by profesor jeho přítomnost ignoroval. Jackovi bylo až úzko. Být mu tak blízko a přesto daleko. Úplně stejně jako s jeho otcem.

Proč lidi, které tolik miluje, jsou mu tak vzdálení?

I přesto, že by chtěl být jim co nejblíže?

Když sestupovali z pódia, Snape na něj ani nepohlédl. Jack ho následoval po schůdcích.

Najednou špatně našlápl na schod, noha mu sjela a on začal padat. Bylo to tak rychlé, že ani nevěděl, jak se to stalo. Najednou se ocitl ve Snapeově náručí. Nevěděl, co v té chvíli vlastně cítil. Možná bezpečí. Absolutní bezpečí. Vzrušení. Něhu a cit, s jakým ho Severus držel. Bylo to tak něžné a jemné. Nedržel ho pevně, jako by ho nikdy nechtěl pustit, přesto to bylo dost pevné na to, aby si Jack uvědomil, že ho nehodlá pustit ihned. A Jack se nebránil. Zůstal v jeho náručí tak dlouho, jak jen to šlo. Jenomže to by nesměl existovat Willy.

„Jacku, jsi v pořádku?“ procpal se mezi nejbližšími hosty, kteří tvořili kolem Severuse a Jacka půlkruh.

„A – ano,“ odtáhl se Jack od Severuse a profesor se vůbec nebránil. Stáhl své ruce z Jacka a dal mu volnost. Jenomže Jack by tak rád zůstal v tom vězení.

„Nic se nestalo, Willy. Tady pan profesor… Děkuji Vám,“ špitl Jack, aniž by našel dost odvahy pohlédnout Snapeovi do očí.

„Za nic. Nezachránil jsem Vám přece život,“ otočil se Snape.

Jack ho chtěl zadržet. Křiknout na něj, aby neodcházel, ale nedokázal to. Nenáviděl se za to. Nechá jediného muže, ve svém životě odejít. Odejít, aniž by mu řekl, jak moc ho… Miluje?

 Willy ho vzal za ruku a odtáhl ho zpátky k jeho otci. Willy se bavil dobře. Povídal si s jeho tátou, smáli se spolu, vyměňovali si zamilované pohledy (Jack se ani nedivil, že jsou zase spolu, i přes ten románek s Justinem, Willy byl takový), tančili spolu, drželi se za ruce.

Jack jim to jejich štěstí tak strašně záviděl.

Willy se snažil rozveselit i jeho. Neustále ho tahal na parket, aby si s ním zatančil. Jack se bránil, ale odolat Willymu – ne vždy to šlo. Když takhle s ním opět tančil, všiml si, že se Snape na něj dívá. Jakmile si ale Severus, všiml, že se na něj Jack dívá, odvrátil zrak a dělal, že se zrovna s někým baví.

Jack se omluvil Willymu a vydal se přímo za Snapem. Musel s ním mluvit. Musel. Už to dál takhle nešlo. Když si s ním nepromluví, nebude mít klid v duši.

„Ehmm…“ zaváhal, když se ocitl jen pár kroků od svého vyvoleného. „Neruším?“

„Máte štěstí,“ odpověděl Snape chladně. „Zrovna jsem s panem Zajcevem ukončil velmi zajímavý a plodný rozhovor. Přejete si, pane Talkingu?“

„Já…“ skousl si Jack nervózně spodní ret. „Napadlo mě… Nechtěl byste si se mnou zatančit?“

Zaváhal. Snape si ho nejprve měřil lhostejným pohledem a Jack upadal do větší a větší nejistoty.

„Dlužím Vám to za ten vánoční večírek,“ doplnil a nenáviděl se za to.

Proč neřekl, že s ním chce být?

Proč neřekl, že si s ním chce zatančit jenom tak?

Že mu to dluží!

Snape si bude myslet, že to dělá jenom ze zdvořilosti.

Nepochopí pravý smysl.

Snape odložil skleničku. „Proč ne?“

Šťastný a celý bez sebe kráčel Jack po Snapeově pravici na taneční parket. Celý se třásl vzrušením, když ho Snape objímal kolem boků. Celý se chvěl, když se střetl jeho dech se Severusovým. Když se k němu Snape naklonil, měl pocit, že omdlí. Objal ho kolem krku a zavřel oči. Chtěl být jenom se Severusem. Jenom oni dva na odlehlém místě.

Pomalu se pohupovali do rytmu. Nechal se vést Severusem. Poslouchal ozvěny jejich srdcí a Severusův dech, který se mu zarýval pod kůži. Chtělo se mu brečet. Nechce odjet. Nechce si připustit, že možná tohle je poslední chvilka, kterou může prožít se Severusem. Tolik ho miloval. Věděl, co k němu cítí. Jako by to jeho srdce v tuhle chvíli přímo křičelo.

Najednou ten krásný sen skončil.

„Promiňte,“ zaslechl povědomý hlas, když se druhá taneční dvojice omlouvala, že do nich vrazila.

Jack otevřel oči.

„Jacku, nezatančíš si se mnou?“ spatřil vedle nich Willyho a svého otce.

„Samozřejmě,“ odtáhl se od něj Snape a nabídl mu Jacka. A dřív než stačil Jack cokoli říct, byl Snape pryč a Willy ho někam vedl.

***

Tenhle večírek byl nudnější než jiné, které kdy Jack zažil. Seděl u stolu a pozoroval ty šťastné dvojice na parketu, veselé společníky při zajímavých hovorech, muže, kteří se něčemu srdečně smáli, připíjeli si a souhlasně na sebe pokyvovali.

Jack byl sám. Seděl se sklenicí v ruce a utápěl v ní svůj žal. Měl štěstí, jeho otec a Willy zrovna někam zmizeli. Nevadilo mu to. Vlastně přesně tohle si přál celý večer. Aby mu konečně dali pokoj. Aby mohl konečně začít žít svůj vlastní život. Tihle dva mu vždy do všeho museli mluvit.

Cokoli udělal, tihle dva měli své připomínky. Nemysleli to zle, ale proč mu vždy pomáhali tak špatně. Cokoli řekli, to mu ublížilo. Cokoli pro něj udělali, bylo špatně. Zkoušeli to z té špatné stránky. Když jim řekl, že bude nahrávat album, čekal, že budou mít radost s ním. Mezitím se ale setkal s otcovými pochybami. Místo aby ho podpořil, snažil se shodit jeho skupinu. Jack věděl, že měl pravdu. Ona skupina stála za pár shnilých švestek, ale Jack v té chvíli potřeboval podržet a ne shodit. A přesně v podobném duchu se to vlastně táhlo celým Jackovým životem. Místo toho, aby se ti dva snažili pochopit, co vlastně v životě Jack opravdu chce, mu vnucovali své vlastní představy o jeho budoucnosti.

Nikdy jim to neměl za zlé, ale bolelo ho, že se ho nesnaží pochopit. Bylo mu úzko, když si uvědomil, že je na vše sám. Že ho vlastně nikdo nechápe.

***

„Jacku, tady jsi!“ přiřítil se k němu Willy. „Všude jsem tě hledal.“

„Jéé, Willy,“ protáhl Jack překvapeně. „Ty si tu ještě? Dlouho jsem tě neviděl.“

„Ty jsi opilý!“ pronesl Willy šokovaně, když si prohlédl svého přítele, který se marně snažil zaostřit na něj svůj zrak. Podepíral si rukou hlavu a tvářil se podivně nepřítomně.

„Měl bys jít se mnou,“ chytil ho Willy za ruku, kterou si podpíral hlavu.

Jack zavrávoral a svalil se ze židle.

„Jacku, jsi v pořádku?“ vykřikl Willy vyděšeně.

„Jasně, pod stolem to znám už dobře, že jo?“

Začal se neohrabaně zvedat ze země. Měl s tím značné problémy, takže k němu Willy přiskočil a chytil ho za paži.

„Nech mě!“ odehnal ho Jack podrážděně. „Já sám!“

Po značné dřině stanul na nohou. Mírně se nakláněl ze strany na stranu a bylo pro něj obtížné zůstat stát na jednom místě.

„Měli bychom už jít,“ navrhl Willy.

„Mě se nikam nechce,“ zaprotestoval Jack. „Ještě se to tu nerozjelo!“ začal křičet na celý sál. „Tahle zasrané slavnost je pěkná nuda! Zřejmě tu vůbec neví, jak se to dělá! Počkej, já jim to ukážu!“

Chytil se za opěradlo židle a snažil se zvednout nohu, jak chtěl na ni vylézt na ni. Chvíli mu to trvalo. Když stanul na židli, chyběl jenom krok, aby byl na stole.

„Teď mě všichni poslouchejte!“ rozkřikl se na celý sál a lidé stojící mu nejblíže se po něm ohlíželi.

Willy se začal stydět. „Jacku, slez prosím tě.“ Natáhl se, aby ho chytil aspoň za nohavici.

Jack se po něm ohnal nohou a zavrávoral, že taktak zamával rukama a udržel ztracenou rovnováhu.

„We can make an outfit for my little sex dwarf,“ začal Jack trochu nesrozumitelně zpívat a shodil ze sebe sako, které mu zavazelo při gestikulaci rukama.

„Isn´t it nice, sugar and spice, luring disco dollies to a life of vice!“ křičel Jack z plna hrdla na celý sál, takže většina přítomných hostů utichla a sledovala chlapce na stole. Jack křičel daná slova neuvěřitelně falešně, hlas mu podivně přeskakoval a k tomu mu nebylo pořádně rozumět.

„I can make an film and make you my star, you´d be natural the way you are. I would like you on a long black leash I would parade you down the high street.“

Rozhazoval Jack rukama, aby své nesrozumitelné slova něčím vyvážil. Povolil si kravatu a někam ji odhodil.

„Run my little sex dwarf,“ křičel a rozepínal si pásek u kalhot. „I feel so lonely.“

„Jacku! Jacku!“ křičel Willy poplašeně.

Jack mu věnoval jeden podnapilý pohled.

„In a gold Rolls make it with a dumb chauffeur!“

Najednou někdo stál u něj a stáhl ho ze stolu. Jack ani nevěděl, kdo to je. V té záplavě černi to ani nestačil postřehnout.

„Isn´t it nice, sugar and spice, luring disco dollies to a life of vice!“ křičel Jack dané osobě přes rameno, když ho odváděla.

Najednou sevření povolilo a Jack se okamžitě uvolnil a začal utíkat od svého věznitele.

„We can have a playtime in my little playroom!“ pokračoval Jack ve falešném zpěvu a svlékání. Rozepínal si košili, ale vůbec mu to nešlo. Dostal vztek, a tak začal trhat.

„Disco dollies! My sex dwarf! And my dumb chauffeur! And Severus!“ zatvářil se, že má velkou radost a odhodil svou košili. Ještě měl na sobě nátělník.

K tomu se už ale nedostal. Někdo ho zase odváděl pryč.

„Make it with dumb chauffeur!“ křičel Jack. „Make it with Severus! Make it!“

Chvíli se bránil, jak ho dotyčná osoba odváděla k východu.

„Chci to dělat se Severusem!“ přestal Jack zpívat, ačkoli to předtím to vlastně zpěv mohlo připomínat jen velmi vzdáleně. Otáčel se zpátky do místnosti a hledal Severuse. „Chci, aby mi to udělal! Hej, slyšíte mě? Severusi! Pojď mě ošukat! Chci to dělat!“

Osoba ho sevřela ještě více, že Jack byl nucen přestat křičet. Docházel mu dech. Začal se bránit. Blížili se k východu. Nechtěl odsud pryč. Chtěl najít Severuse. Chtěl si s ním zašukat.

„Hej!“ zavolal zpátky do místnosti. „Najděte ho. Budeme to dělat na stole!“

Dveře za ním zaklaply. Zmizel i se svým doprovodem na chodbě.

V sále to chvíli ještě šumělo a většina přítomných hostů stále pošilhávala ke dveřím, kde se z chodby ještě ozývaly nějaké zvuky. Tentokrát však už Jackovi nebylo přes dveře vůbec rozumět.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář