12. Podivná hra
Další den se Snape a Jack sešli odpoledne opět ve sklepení. Jack vypracovával nějaké dokumenty, zatímco se Snape věnoval lektvaru.
„Myslím, že za týden bude lektvar připraven k použití,“ pronesl najednou Snape. Jack vzhlédl od pergamenu. „Co kdybychom ho vyzkoušeli na Vás, pane Talkingu?“
Obrátil se ke chlapci, který seděl za stolem.
„Na mě?“ podivil se chlapec. „Nejsem pokusný králík. Jsem asistent. S tímhle na mě nechoďte. Nevypiju ten lektvar ani za nic. Nemám životní pojistku a stejně bych nerad přišel k doživotním zdravotním komplikacím.“
„To zní, jako byste mojí práci nevěřil,“ podotkl Snape.
„Jste samozřejmě výjimečný lektvarista, ovšem tyhle pokusy bych přenechal povolaným.“
„Dobře, byl to jen návrh,“ uklidnil ho Snape. „Stejně bych Vám ho nedovolil vypít.“
„Opravdu?“
„Bylo by škoda přijít o tak schopného asistenta. A navíc lektvary by se měly v první řadě zkoušet na zvířatech. Do dvou týdnů předám lektvar Ministerstvu. Jeho vyhodnocení a testování už přenechám na nich.“
„Takže my spolu vlastně končíme,“ shrnul to Jack.
„Nepochybně,“ přisvědčil Snape. „Žádnou další nabídku od Ministerstva nemám a Vy jste byl vázán pouze k vývoji tohoto lektvaru. Ano, zdá se, že se brzy rozloučíme.“
Jack poprvé píchlo u srdce. Takhle nad tím nikdy nepřemýšlel. Za pár dní odsud odejde. Možná teď se Severusem prožívá poslední společné chvíle.
Se Severusem?
Opravdu o něm přemýšlel jako o Severusovi?
Panebože, asi už mu hrabe.
Proto raději sklopil oči k popsanému pergamenu a pokračoval ve vypracování zprávy pro Ministerstvo.
„Co kdybychom si někam zašli?“ navrhl Snape. „Bylo by zdvořilé se po tom všem nějak důstojně rozloučit. Nemyslíte?“
„To je…“ vzhlédl Jack. „…báječný nápad. Tedy… Myslím si, že s tím důstojným rozloučením máte docela pravdu.“
„Dobře. Domluvíme se později. Možná myslíme hodně dopředu. Ministerstvo bude ještě chtít spoustu papírování, a aby nám po těch jejich testech nakonec lektvar nevrátili. To bychom zřejmě museli ještě nějaký čas spolu vydržet.“
„To by bylo utrpení,“ podotkl Jack, ale myslel to spíše ironicky. Ušklíbl se při tom pomyšlení. Se Snapem se mu vlastně pracovalo velmi dobře. Od začátku jejich spolupráce by řekl, že se jejich vzájemné vztahy o hodně zlepšily. Dnes tolerovali jeden druhého. Dokonce Snape upustil od svých jízlivých poznámek. Dnes jich bylo mnohem míň než dřív.
„Mimochodem,“ ozval se Jack. „musím Vám poděkovat za Váš rozhovor s Justinem.“
„Vážně Vás to tak potěšilo?“ opáčil Snape lhostejně.
„Byl to ten nejlepší vtip, jaký jsem kdy slyšel. Willy si teď myslí, že spolu spíme.“
Najednou si Jack uvědomil, co řekl, a strašně zrudl. Raději sklopil oči k pergamenu a věnoval se písmenkům na něm. V té chvíli se zrovna Snape obrátil od lektvaru ke chlapci. Jack si oddechl, že se mu nemusel podívat do očí.
„To si myslí?“ zněl Snape zaujatě.
„Totiž…já…nevím…on… víte…to je on…za vším vidí sex a…“ koktal Jack a pak vzhlédl od papíru. „Není to moje vina, že si něco takového myslí. Přísahám, že jsem nikdy něco takového nenaznačil. Přísahám!“ Pak opět sklopil zrak. „Omlouvám se.“
Na Snapeově tváři se najednou objevil úsměv. „Tohle si vážně myslí?“
„Omlouvám se,“ špital Jack.
„Ale Vy přece nemáte za co,“ uklidňoval ho Snape. „Jak jste řekl, Vy jste nikdy nic takového nenaznačil, že ano. Vy ne. Pokud si to Willy myslí, pak je chyba na jeho straně. Nejspíš má příliš velkou představivost.“
Laboratoř pohltilo ticho. Anebo to ticho vnímal Jack v této chvíli mnohem intenzivněji než kdy jindy?
„Hádal bych, že z takové novinky asi nebyl Willy příliš nadšený, že?“
Jack zavrtěl hlavou a usmál se. „Tvářil se naprosto zděšeně. Měl byste ho vidět. Já a Vy. Jak ho mohla napadnout taková pitomost.“ Zasmál se.
„Vám to přijde vtipné?“ opáčil Snape vážným tónem.
„Samozřejmě že ano,“ pohlédl na něj Jack. „Vám ne?“
Snape se odvrátil k lektvaru. „Ani ne.“
Úsměv z Jackovy tváře se vytratil a chlapec začal rychle něco škrábat na pergamen.
***
Následujících pár dní byla mezi těmi dvěma z nějakého důvodu napjatá atmosféra. Dokončili lektvar. Snape se opět plně věnoval své učitelské profesi a Jack vyplňoval různé formuláře, tvořil závěrečnou zprávu, shrnul veškeré jejich náklady a vypisoval spoustu dalších písemností. Bylo to šílená nuda. Snapea teď příliš nevídal v laboratoři. Ostatně Snape už neměl příliš důvodů tam chodit.
Pak po velikonočních prázdninách někdy začátkem dubna vyrazili oba na Ministerstvo, aby odevzdali výsledky své práce. Byli už očekáváni nejen slečnou Grangerovou, ale samotným ministrem kouzel a komisí. Snape jim odevzdal lektvar a prezentoval svou zprávu, kterou mu sepsal Jack. Komise poté oznámila, že za týden dostane Snape vyrozumění, zdali bude lektvar schválen a odpovídá jejich požadavkům.
Když opustili Ministerstvo, pozval Snape Jacka do Děravého kotle. Sedli si ke stolu a objednali si dva máslové ležáky.
Jack byl zamlklý a upíjel ze své sklenky. Snape taky mlčel, ale koutkem oka sledoval chlapce, který seděl před ním.
„Už víte, do čeho se pustíte, až náš projekt definitivně skončí?“ začal Snape.
„Nemám představu,“ odpověděl Jack sklíčeně. „Tenhle projekt byla jediná rozumná věc, do které jsem se v životě pustil. Těžko si teď najdu něco podobného.“
„Zkuste zpěv a hudbu,“ radil Snape.
„To jsem už zkoušel,“ povzdechl si Jack smutně. „Neúspěšně.“
„Když se tak lehce vzdáte,“ podotkl Snape.
„Lehce?“ urazil se Jack. „Vy nevíte, co jsem prožil.“
Snape neodpověděl. Chvíli seděli a upíjeli své ležáky.
„Prosím Vás,“ přerušil ticho Snape. „Kam se to pořád díváte?“
Jack okamžitě stočil pohled jinam, ale pozdě. Snape se otočil a spatřil sedět u baru nějakého pohledného mladíka. Snape protočil oči.
„To vybíráte pro Willyho?“ otočil se k Jackovi.
„Prosím?“ nechápal chlapec.
„Když si vyberete někoho takového, je jasné, že Vám ho Willy přebere co nejdřív.“
Jack se zatvářil nespokojeně.
„Víte, že jsem Vám říkal, abyste si vybral někoho, kdo se nebude líbit Vašemu příteli Willymu. Vůbec se toho nedržíte! Takhle si nikdy nenajdete stálého partnera.“
„Já vím,“ špitl Jack. „Nikdy si nikoho nenajdu.“
„Ale kdybyste se držel aspoň téhle jediné pitomé rady, tak někoho najdete. Jenom musíte vybírat rozumem a ne pohledem.“
Jack na to neodpověděl.
„Záleží na vzhledu?“ zeptal se Snape.
Jack pokrčil rameny.
„Vždyť ani nevíte, jestli to není nějaký nadržený, primitivní dement, co se honí jenom za tím jedním. Možná jeho inteligence nedosahuje ani průměrného kvocientu u slepice. Takového byste chtěl?“
„Ještě jsem ho neoslovil. Nevím, jaký je,“ ohradil se mladík.
„Tak ho ani neoslovujte,“ radil Snape.
„To je snad moje věc,“ urazil se Jack.
Dalších dobrých pár minut mlčeli. Pak se Jack omluvil, že si odskočí. Uběhlo jen pár vteřin a Snape měl podivné tušení. Otočil se. A co neviděl? Jack si povídal s tím neznámým od baru. Zvedl se ze židle.
„Někdy bychom spolu mohli někam vyrazit,“ slyšel onoho cizince. „Znám spoustu skvělých míst. Mohl by se ti líbit jeden hotel u moře. Je tam nádherná pláž.“
„To už plánujete dovolenou, pane Talkingu?“ vstoupil do rozhovoru Snape.
Jack se zamračil.
„Podívejte,“ obrátil se Snape k cizinci, „moře a pláž to je už klišé. Myslíte, že tímhle někoho uchvátíte? Tak to Vás lituji. Promiňte, ale nemáme zájem.“
„Co prosím?“
„Jack má mnohem vyšší nároky, než aby trávil dovolenou neplodným povalováním u moře, opalováním si ničil zdraví a do toho poslouchal Vaše dementní kecy. Jack hledá partnera na úrovni. Sex na jednu noc není nic pro něj.“
Hodil na stůl k barmanovi peněžní obnos za jejich útratu, popadl Jacka za hábit a vyvedl ho z lokálu.
„Co si to dovolujete?“ vztekal se Jack.
„Zachraňuji Vám kůži a Vaši čest.“
„O nic takového nestojím,“ urazil se mladík. „Má pověst je už stejně rozvrácená.“
„Tak se pokuste o její nápravu. Ale tohle není zrovna nejlepší způsob.“
Pustil Jackův hábit.
„Vždyť by tě ten model od baru roznesl na kopytech. Nejdřív by si s tebou užil a pak tě odkopl. To opravdu chceš?“
Jack neodpověděl.
„Vrátíme se zpátky,“ ukončil to Snape a oba se přemístili do Prasinek. Odtud zamířili do Bradavic.
„Jacku, měl byste si najít partnera na úrovni. Někoho, komu by na Vás záleželo, kdo by se o Vás staral a kdo by si Vás vážil jako lidské bytosti, která myslí a cítí. Někoho, kdo umí být věrný jenom jednomu. Někoho, kdo nekouká po jiných, když má Vás. Někoho, kdo nebude mít zájem o Willyho. Někoho, kdo by odmítl jeho návrhy. Popřípadě někoho, kdo by Willymu z nějakých důvodů nepřišel atraktivní. Přemýšlejte o tom. Přemýšlejte o tom, jakého partnera opravdu chcete.“
Rozešli se ve Vstupní síni.
***
Následující den se musel krotit, aby Severuse nevyhledal hned po snídani, anebo během jeho hodin. Během včerejška přemýšlel o spoustě věcí a měl najednou pocit, že mu něco konečně došlo.
Byly čtyři hodiny odpoledne. Už nevydržel. Rozběhl se sklepením ke dveřím do Snapeova kabinetu a zaklepal.
Najednou znejistěl.
Je to tady.
Couvl.
„Dále,“ ozvalo se za dveřmi.
Jack hmátl po klice, ale pak ruku stáhl. Nevěděl, zdali to dokáže. Náhle to nebylo tak snadné a primitivní. Nestačil si to v hlavě ani urovnat, když se dveře otevřely, a tam stál profesor lektvarů. Sjel ho svým lhostejným pohledem, ale pak promluvil neobyčejně jiným tónem hlasu než běžně.
„Jacku?“
„Pane,“ špitl Jack a sklopil zrak.
„Severusi,“ opravil ho Snape.
„Prosím?“ vzhlédl překvapený chlapec.
„Nejsem tvůj pán. Zaměstnává nás oba Ministerstvo. Vlastně jsme spíš kolegové.“
Jack zbledl.
„Pojď dovnitř. Bude lepší, budeme-li mít více soukromí.“
Jack nervózně prošel kolem Severuse. Zamířil k jeho stolu, na kterém se povalovaly všemožné knihy, eseje, obálky, pergameny s poznámkami, osnovami, rozvrhem hodin, kalamář, brky.
Severus zůstal za Jackovými zády. Pomalu zavřel dveře a otočil se do místnosti.
„Chtěl jsi se mnou mluvit?“
Jack se ohlédl za sebe. Znervózňovalo ho, když věděl, že Severus je za jeho zády a on nevidí, co dělá. Ostatně nechat si Severuse za svými zády, to nebylo příliš rozumné.
„Ano,“ polkl Jack na sucho.
Snape se pozvolna přešel ke svému stolu a usedl na své místo. Opřel se lokty o stůl a spojil ruce.
„Copak ti leží na srdci?“
Srdce? Jakpak ví, že se jedná zrovna o city?
„Totiž… přemýšlel jsem o Vašich slovech.“
„Opravdu?“ naklonil hlavu na stranu a prohlížel si chlapce, který se neodvažoval pohlédnout mu do tváře. Soustředěně sledoval starý brk na Snapeově pracovním stole.
„A mohl bys to prosím specifikovat? Přece jenom jsem ve svém životě pronesl spoustu slov.“
„O těch…“ zakoktal se Jack. „O těch, že bych si měl najít…někoho… někoho, koho by Willy…koho by Willy nesnášel.“
„No vida, a na co jsi přišel?“
„Že…že máte pravdu,“ špitl Jack a sledoval šedohnědý brk z orla.
„Jsem rád, že ti došlo, že ti tvůj milovaný přítel Willy nemůže přebrat někoho, koho bude nesnášet.“ Pak se na chvíli dramaticky odmlčel. „A už víš, kdo by to mohl být?“
Jack sotva znatelně přikývl, ale žádné jméno nepadlo.
„A?“ zeptal se Snape netrpělivě.
„Například…“ špitl Jack. „Například Filch.“
„Cože?“ zvedl se Severus prudce z křesla. Jack si nemohl tuhle podívanou nechat ujít. Snape na něj zíral s výrazem totálního zděšení.
Pak ale Jack zrudl a sklopil zrak. „Anebo Vy,“ dodal o něco míň hlasitěji.
Tohle zdá se profesora uklidnilo a opět si sedl na své místo. Měl pocit, jakoby slyšel Snapea úlevně vydechnout.
„Myslel jste tehdy sebe, že ano? Když jste naznačoval, ať si najdu někoho, koho Willy nesnáší.“
„Tvůj přítel může nesnášet kohokoli,“ odbyl ho Snape lhostejným, ledabylým hlasem.
„Věděl jste, že jste jeho neoblíbený profesor, že Vás nesnáší,“ pokračoval Jack dál. „Ostatně takových studentů je víc. Mohl jste se spolehnout na starou jistotu, že studenti se Vás bojí anebo Vás nesnáší.“
Na chvíli místnost pohltilo ticho.
Pak to Snape nevydržel.
„A koho sis tedy vybral? Filche anebo…někoho jiného?“
„Někoho… někoho jiného,“ přiznal Jack sotva slyšitelným hlasem a upřeně zíral do podlahy.
Napětí v místnosti by se po tomhle prohlášení dalo krájet.
„A ten někdo,“ prolomil ticho Snape, „ví, že ho chcete?“
Jack pokrčil rameny celý rudý studem.
„A kdo je ten někdo? Znám ho?“
Čas na ústup.
„Musím už jít,“ dostal ze sebe Jack rychlostí blesku a otočil se a rychlými kroky zamířil ke dveřím. Už byl skoro u nich, natahoval se po klice, když ho uchopila něčí ruka a otočila ho čelem do místnosti. A najednou byl v Severusově náručí a jeho rty splynuly se Snapeovými. Už to nedokázal vydržet. Chtěl víc a víc. Objal ho kolem krku, vjel mu prsty do vlasů.
Propadal se někam hluboko, kde neexistovalo nic. Byl celý Severusův.
Jen ať si s ním dělá, co chce.
Je jeho.
Miluje ho.
Asi ho miluje.
Někdo zabušil naléhavě na dveře. Severus se od něj odtrhl. Jack byl stále ještě v transu. Jen částečně vnímal, že někdo vtrhl do místnosti a žvanil něco o pátém poschodí, studentech a výtržnictví. Severus s tím člověkem beze slova zmizel. Jack tam zůstal stát úplně sám a zmatený.
Uběhlo deset minut. Severus se stále nevracel. Jackovo uvažování se opět začalo vracet do normálního stavu. (Pokud vůbec.)
Proč tu vlastně jsi?
Co očekáváš od Severuse?
Že se vrátí a budete pokračovat tam, kde jste přestali?
V to snad ani nemůžeš doufat.
Nebuď tak naivní.
Už jsi tu přece vyřídil to, proč jsi sem přišel.
Řekl jsi mu to, co jsi měl na srdci.
Tak proč nejdeš?
Co tě tu drží?
Říkal snad Severus něco o tom, že máš počkat?
Ne, neříkal.
Přijde a budeš si muset vyslechnout další jeho jízlivé poznámky.
Opravdu to máš zapotřebí?
Opravdu?
Ty nemáš práci?
V laboratoři?
Tak běž!
Už ať jsi tam.
On ví, kde tě má hledat, bude-li tě chtít.
Dveře Severusova kabinetu zaklaply. Chodbou kráčela postava mladého chlapce, která mířila hlouběji do sklepení.
***
Ovšem během dalších pár dní se ani jeden z nich nevrátil k předchozímu tématu. Snape se k němu choval naprosto lhostejně jako by se nikdy nic nestalo. A Jack se rozhodl jeho hru hrát.
Jak mohl být tak hloupý a naletět Snapeovi? Ten chlap ho nikdy nemiloval a taky nebude. Je pro něj jenom hračka.
Nezlomíš mě, Severusi. Jsem teď mnohem silnější, než se zdám.
Ale v hloubi duše se přece jenom trápil. Mohl ho mít. Severus Snape mohl být jeho. To by Willy koukal! Ano, Snape měl pravdu. Rád by viděl, jak by mu ho Willy přebíral. Ne. Něco takového by toho blonďáka nenapadlo. Snape. Willy by dostal mrtvici.
Jenomže…
To nebylo o tom, že by Willy balil jeho kluky. Ne. Právě naopak. Jeho kluci balili Willyho. Lepili se na něj jako mouchy na mucholapku. To je Willy –mucholapka. On za to nemůže, že mu na ten jeho roztomilý, nevinný ksichtíček hned každý naletí. Je to jako prokletí.
Ale ne. Willy si to užívá. Musí být nádherné být ze všech stran obletovaný. A Willy není neviňátko. Nechá se ulovit. Když ho omrzí jeden, hned má v záloze dalšího. To se to někdo má. Ale proč Willy? Co na něm všichni vidí? Copak já vypadám tak špatně?
Co když Willy zaujme i Snapea? Možná zatouží po takové trofeji. I Snape musí mít pro něco slabost. Když se jedná o postel, spousta věcí jde stranou. Myslím, že Willy to v posteli umí.
Bože, vždyť jsem o něm snil!
Mít v posteli Willyho, to je…
Sen.
Vrchol rozkoše.
Ale ne pro něj. Už ne. On chce Snapea. Snape je lovec. On je kořist. Chce být loven. Stejně jako Willy. Willy je ovšem ideální kořistí. Jediný pohled na něj svádí k lovu. Kdežto on, Jack, nevypadá na první pohled jako kořist. Aspoň ne tak snadná jako Willy.
Co mám dělat? Co když Snape začne lovit v jiných vodách?
Jakmile Willy zjistí, že Snape není nebezpečný, půjde stranou, že je to SNAPE. Willy už není student. Co na tom, že Snape byl jeho neoblíbený profesor. Snape už není jeho profesor. Jako dítě, pubertální mladíček se ho Willy bál, ale teď vyrostl a naučil se kousat. Willy je teď jiný. Sexy. Umí to s muži. Vždy to uměl. A Snape je taky jenom muž.
Dokázal by Snape obstát u téhle zkoušky?
Ano, tahle otázka byla kamenem úrazu. Jack tomu nevěřil. Trápil se. Věděl, že není dost atraktivní, aby si Snapea udržel, pokud by se mu kdy podařilo jej nějak ukořistit.