10. Justin
Vánoce proběhly naprosto standardní cestou. I Štědrý večer byla nuda sama o sobě. Povečeřeli ve Velké síni se studenty, kteří z nějakých důvodů nemohli na svátky domů. Bylo jich tam poskrovnu. Většina profesorů strávila svátky taktéž se svou rodinou, ale našlo se pár výjimek. Nebylo divu, že v Bradavicích zůstával například profesor Snape.
Jack bez jakéhokoli protestu zůstal ve škole taky. Vlastně mu to vůbec nevadilo. Bral to jako vysvobození. Nemusel být se svým otcem a Willym. Nemusel se účastnit té frašky okolo Vánoc. Jsou to svátky pokoje a lásky. Jenomže on žádnou lásku necítí, žádnou lásku nemá. Je sám, a tak by se akorát trápil a záviděl to štěstí svému otci a Willymu. Jim nescházelo nic. Zato jemu vše. Nemusel se dívat na to, jak jeho otec obdaruje Willyho a Willy otce, jak si popřejí hezké Vánoce, políbí se, budou spolu sedět ruku v ruce. Jack by si jenom připadal, že přebývá a že tam nepatří. Že celou tu atmosféru lásky a pohody vlastně jenom kazí. Samota v komnatách bradavického hradu mu byla vysvobozením.
Koneckonců tu měl Snapea a práci, takže se většinu dne nenudil a nemusel přemýšlet o smyslu Vánoc. Ale když seděl sám ve svém pokoji, v myšlenkách se vracel ke svému životu. K tomu, že je pořád tak sám a že život nemá smysl, pokud ho nemáte s kým sdílet.
Přesto se našla duše, která dokázala Jacka vysvobodit ze samoty jeho dní. Poznal ho v knihovně. Justin si k němu prostě přisedl. Jackovi to bylo jedno. Studoval bylinky. Rozhodl se svůj volný čas věnovat studiu nebo oživení tomu, co zapomněl. Snape byl z toho pokaždé na nervy, když Jack něco zase nevěděl. A tak se snažil vše zase dohnat. Někdy narazil na zajímavé věci. Madame Pinceová ho do knihovny pouštěla ráda, ačkoli už studentem dávno nebyl. Měl od ní povolení. Ostatně ona dáma si ho moc dobře pamatovala. Kdysi zde trávil opravdu hodně svého volného času v Bradavicích, ne-li vlastně veškerý svůj volný čas. Nedivila se proto, když mladík opět začal ona místa navštěvovat.
Justin si přisedl s několika knihami a začal pracovat na nějaké eseji. Jack ho vůbec nevnímal. Ignoroval ho. Proč by se s ním měl vůbec bavit? Ani nezpozoroval, že knihovna je vlastně poloprázdná a Justin si mohl sednout k úplně volnému stolu, kde by měl dost místa.
Vytrhl Jacka od čtení odstavce o léčivé síle pampelišek. Ptal se ho, jestli by mu nevadilo, kdyby si tu odložil své knihy. Jack složil knihu a poprvé za celou tu dobu, se podíval na mladíka, který si k němu přisedl. Byl to už poměrně velký kluk a byl velmi pohledný. Nejspíš to byl student sedmého ročníku. Jack posunul svoje věci, aby si i Justin mohl na stůl rozložit své věci. Měl pro Justina v té chvíli pochopení, protože i on kdysi s sebou nosil tolik knih a vměstnat je na jeden stůl bývalo pro něj nadlidským úkolem, ne-li sedí-li u toho stolu další osoba se svou literaturou.
Jack urovnal své věci na stole a Justin si na volné místo poskládal své. Rozložil pergamen a pohlédl na Jacka, který se chystal opět začíst.
„Promiň,“ vyrušil ho Justin, „neměl bys jeden brk? Asi jsem si ten svůj zapomněl v učebně lektvarů.“
„Jasně,“ natáhl se Jack pro svou psací potřebu a podal ji Justinovi.
„Já jsem Justin Claris,“ využil mladík situace, aby se představil, když přebíral od Jacka brk.
Jack na to nic neřekl.
„A ty musíš být ten Jack Talking, co pracuje s profesorem Snapem na tom lektvaru pro Ministerstvo, že?“ pokračoval Justin.
Jack přikývl.
Justin zaváhal, kam stočit jejich rozhovor, popřípadě jak Jacka zapojit do řeči. „Jak se ti pracuje s profesorem Snapem? Já bych si to nedokázal představit. Nemám ho příliš v lásce. Je stejný jako v hodinách nebo je to s ním v laboratoři jiné?“
„Profesor Snape,“ začal Jack, „má pouze jednu tvář. A to tu, kterou nám ukazuje. V laboratoři se ke mně chová úplně stejně jako studentovi. Tohle mu zůstane už navždy.“
„Profesora Snapea nemám rád. Lektvary mi dělají problémy. V poslední době mám pocit, že na co sáhnu v lektvarech, to zkazím. A to se blíží zkoušky. Mám z toho nervy.“
„To znám,“ přikývl Jack. „Před zkouškami je nejhorší období v životě. Zapáleně studuješ, vypracováváš eseje, cvičíš a myslíš si, že tomu věnuješ dostatek času a že ti to jde. Stačí ale narazit v učebnici na nějaký termín, který ti nic neřekne, pak na další a další a najednou máš pocit, že vlastně vůbec nic neumíš.“
„Jo, to by sedělo,“ povzdechl si Justin. „Nejhorší je, že se dneska něco naučím a zítra si to už nepamatuji. Chodí mi z toho mráz po zádech.“
„Ještě máš na vše dost času,“ uklidňoval ho Jack.
„A jak jsi zvládl zkoušky ty?“
„Samé vynikající. Tedy – přirozeně kromě lektvarů, že.“
Justin na něj vyvalil oči. „Páni, tak to musela být síla. Jak jsi to zvládl?“
„Nikdy jsem neměl problémy s učením.“
„A nemohl bys mi pomoct s úkolem do Přeměňování?“ zaprosil Justin.
„Já nevím,“ zaváhal Jack. „Co tam máš?“
„Přeměňování kamene na peří a podobně. Nechápu, jak je možné přeměnit něco tak těžkého na něco tak titěrného.“
„Jé, to si pamatuji,“ ožil Jack. „To jsme taky dělali.“
A pak se pustil s Justinem do společného studia. A vlastně od onoho dne se pak v knihovně scházeli pravidelně, kdykoli měl Jack čas.
Justin taky jednou naplánoval společný výlet do Prasinek, jenomže o víkendech Jack bohužel nemohl. Právě v tu dobu pracoval se Snapem na lektvaru. To byl totiž právě zase ten čas, kdy Snape neučil, měl volno a mohl se tudíž plně věnovat jejich lektvaru.
Bohužel to ale byla taky doba, kdy měl volno i Justin, který by ho rád zase trávil s Jackem, který bohužel musel být zavřený se Snapem ve sklepení.
Zato když to bylo možné, začali se ti dva o něco později scházet v Jackově bytě. Justin tam chodil kolikrát, i když tam Jack nebyl. Dostal klíče a Jack mu dovolil, studovat tam. A když i on skončil svou práci na lektvaru, udělali si ti dva spolu hezký večer.
Jednou asi tak na začátku února zůstal Justin i přes noc. A pak se už nechtěl z Jackova bytu ani vystěhovat. Bylo mu tam s Jackem dobře a navíc tam měl více soukromí než v ložnicích v Nebelvírské věži. Spoustu svých věcí – oblečení, učebnic si raději přestěhoval k Jackovi. Bylo to jako jeho druhý domov. A Jack měl konečně zase někoho. Už nebyl sám. Měl přítele. Měl úžasného společníka. Když se vracel ze sklepení, našel vždy náruč, která ho vřele přivítala.
A tak se Jack opět zamiloval a našel své štěstí mezi stěnami bradavického hradu.
***
Bez klepání vtrhl do Snapeova kabinetu. Tvářil se rozezleně. Taky že byl. Napřímil se před profesorem a změřil si ho pohrdavým pohledem.
„O.K. Musíme si promluvit,“ spustil na profesora tónem, kterým si ještě nikdo k obávanému profesorovi lektvarů nedovolil promluvit. „Co máte proti Justinovi?“
„Nic,“ odpověděl Snape naprosto klidně, aniž by vzhlédl od své práce.
„Tak tohle Vám nevěřím,“ vykřikl Jack se zlostným odfrknutím. „Je mi jasné, že v poslední době zařizujete vše tak, abychom měli pro sebe co nejméně času.“
„Pracujete na časově velmi náročném projektu, tak si nestěžujte.“
Jack se zasmál. „Vím, že mi to děláte naschvál.“
„Máte důkaz?“ opáčil Snape líně a podepsal se na nějaký dokument.
„Nemusím předkládat důkazy,“ zvýšil Jack uraženě hlas. „Co Vám vadí na tom, že mám konečně zase nějakého kluka? Je milý, pozorný, má mě rád.“
„No, jistě, a jak dlouho si myslíte, že Vám to vydrží? Věčně? Anebo snad zahříváte místo někomu jinému?“
„Jinému? Justin mě má rád!“ vztekal se chlapec.
„Je to jen krátký školní románek. Až projekt skončíte, skončí i Váš vztah. Pro Justina jste příliš starý a chytrý.“
„Vůbec lásce nerozumíte,“ hájil se mladík dotčeně.
Snape se náhle šíleně rozesmál. „Vážně jste tak naivní, a myslíte se, že vám to vydrží i po škole?“
Mělo to přesně takový efekt, jaký Snape zamýšlel. Jack za sebou třískl dveřmi a odešel. Snape se zatvářil spokojeně.
***
Začínal březen. Byl víkend. Lektvaru už mnoho nechybělo, aby byl zcela hotový. Práce ve sklepení jim šla rychle od ruky. Snape měl dnes očividně dobrou náladu. Kolem poledne zamířili do Velké síně jako obvykle na oběd. Jack tam zahlédl Justina. Teď litoval toho, že s ním nemůže sedět u jednoho stolu. A i kdyby mohl sedět se studenty, jeho kolejí býval Havraspár a ne Nebelvír. A tak ho aspoň sledoval během jídla. Z vyvýšeného místa měl po celé síni dobrý rozhled. A Justin mu jeho pohledy oplácel. Snapeovy jízlivé poznámky už přestal vnímat. Hádal, že mu to vše prostě musí profesor závidět. Nic jiného by nedávalo smysl.
Po obědě se na chvíli omluvil Snapeovi, aby si dal krátké dostaveníčko se svým milým. Rozloučil se s ním objetím a polibkem. Zatímco Jack mířil do sklepení, Justin se svými spolužáky absolvoval další výlet do Prasinek. Jack se opět nemohl zúčastnit z logických důvodů.
Asi po hodině práce ve sklepení je vyrušilo klepání na dveře. Do laboratoře vstoupila ředitelka.
„Omlouvám se, že vyrušuji, ale chtěla bych se zeptat Vás, pane profesore, zda-li by Jack nemohl dostat na hodinku nebo dvě volno. Má zde návštěvu.“
„Návštěvu?“ ozval se Jack překvapeně.
Snape se zamračil. „No, dobrá,“ souhlasil nakonec. Na dnešek neměli příliš úkolů.
Jack se pak připojil s profesorce McGonagallové. Cestou ze sklepení navázali spolu krátký rozhovor. Paní ředitelka měla k tomu chlapci blízko. Býval to její oblíbený student a navenek Jack působil velmi sympatickým dojmem. Vyrostl v pohledného, mladého muže.
Ve Vstupní síni se rozdělili a Jack zamířil ke svým komnatám. Ředitelka ho upozornila, že hosta vpustila dovnitř, aby nemusel čekat venku.
Jack vkročil dovnitř. V obývacím pokoji se zarazil. Na konferenčním stolku bylo přichystáno občerstvení a právě uvařená káva. Z kuchyně zrovna vyšel Willy.
„Nazdar, Jacku!“ vykřikl nadšeně. „Překvapení! Šel jsem kolem a napadlo mě, že se u tebe na chvíli zastavím. Máš radost?“
Jack chvíli zkameněle zíral na příchozího a pak odpověděl: „Ale jo. Vůbec jsem tě nečekal. Co taková změna?“
„No, šel jsem do Prasinek a do Bradavic je to kousek a jsi tu ty, tak jsem si řek, že ti udělám radost. Se Snapem musí být nuda.“
„Jasně,“ přikývl Jack strnule.
„Posaď se,“ vybídl ho Willy. „Je toho tolik, co ti chci říct.“
Jack si pouze povzdechl a poslechl svého přítele.
Než poslouchat ty jeho kecy, raději by dělal něco užitečného ve sklepení. Co se dá dělat? Bude tu muset dvě, tři hodinky s Willym prosedět. Na kratší dobu to neviděl. Willy měl toho vždy, co říct. Na kluka byl ukecaný až příliš. S tím, jak vše řešil, spíš připomínal holku. Jasně, že Jack byl pro něj opravdový přítel. Jack totiž jako jeden z mála dokázal celou dobu sedět a poslouchat Willyho. Byl taková jeho vrba. Willy ani nepotřeboval, aby Jack mluvil. Stačilo přikyvovat a tvářit se zúčastněně. Radovat se, když Willy mluvil o radostných věcech, být smutný, když Willy mluvil o trápení, zuřit, když mluvil o něčem, co ho štvalo. Willy potřeboval vyslechnout a vědět, že mu někdo rozumí.
Sice Jacka Willy častokrát štval, ale měl ho rád. S Willym jste nemohli mluvit o svých problémech. Willy nikoho kolem sebe nechápal. Pro Willyho existoval jenom on sám. Měl dost problémů sám se sebou, ne tak ještě, aby se věnoval ostatním. Byl středem svého vlastního světa. Takový typický Lev. Willy nebyl zahleděný sám do sebe. Nebyl egoista a narcis. Často tak sice vypadal, ale uměl projevit i soucit a účast. Uměl pomoc, když bylo třeba. Přese všechno bylo zřejmé, že Willy má dobré srdce. Ale to jste mohli poznat, jenom když jste měli k němu blíž.
***
Během března měl Jack pocit, že se mu Justin z nějakého důvodu vzdaluje. Nejprve už s ním nechtěl zůstávat přes noc. Kryl to sice tím, že kdyby to zjistil nějaký profesor, mohli by mít problémy, ale Jack hádal, že to nebude ten správný důvod. Předtím to totiž Justinovu vůbec nevadilo. Když se s ním chtěl pomilovat, Justin se vymluvil na úkoly. Stále častěji býval pryč. Vrátil se studovat opět do knihovny a času, který trávil v Jackově bytu, bylo najednou poskrovnu. Jednou se k němu Jack připojil v knihovně a Justin před ním ukryl nějaký kus pergamenu. Jack si nejprve myslel, že to bude nějaká esej, ale pak mu došlo, že nejspíš ne, protože tu by před ním neskrýval. Zdálo se, jako by Justin psával někomu dopisy. Jack tušil, že v tom musí být někdo další.
***
Poslední víkend v březnu se konal další výlet do Prasinek. Jack se opět rozloučil s Justinem a pak se vrhl na práci ve sklepení. Dnes ale skončili s profesorem Snapem poněkud brzy, proto se Jack rozhodl, že Justina překvapí a vydá se za ním do Prasinek.
Celou cestu se těšil na krásné chvilky prožité mimo stěny toho hradu. Už dlouho nikde nebyl. Těšil se, jak Justina překvapí, a pak si spolu někde sednout a dají si máslový ležák.
Prasinky byly plné studentů. Jack chodil kolem krámků a hledal svého přítele. Nebyl ani v Medovém ráji, u Taškáře, u madame Rosmerty. Prošel hodně podobných míst, ale po Justinovi ani památky. Když tu zahlédl jednoho spolužáka, který mu vyzradil, kde by Justina našel. Vydal se proto podle jeho pokynů a brzy dorazil na ono místo. Úsměv mu zmrzl na rtech. Nebyl tam jenom Justin. S někým se objímal. S někým se líbal. S někým laškoval. A ten někdo…
byl…
Willy!
Jack měl pocit, jako by mu vrazili nůž do zad. Nemohl popadnout dech. Nemohl se pohnout z místa. Všechen život se z něj vytratil. Jeho život se zhroutil během pár vteřin.
Jak mu to mohl Willy udělat?! Jak?
Willy – přítel.
Proč?
Proč zrovna Justin?
Proč zrovna on?
Kolem je přece tolik kluků a on si musí vybrat zrovna jeho.
Neříkal Willy ještě krátce před Vánoci, že se dal opět dohromady s jeho otcem?
Kdy se asi tak rozešli?
S Willym nemluvil už dlouhou dobu. Celý březen.
Tak co se stalo?
Willyho viděl naposledy na začátku března. Tehdy to vše bylo ještě v pohodě. Povídal mu, jak je s jeho otcem šťastný.
A pak…
Tehdy říkal, že jde do Prasinek.
Prasinky!
On tam potkal Justina!
Tehdy to začalo.
Takže ten, kvůli kterému se mu Justin odcizil, byl Willy!
Jackova tvář byla zmáčená hořkými slzami. Zhroutil se a plakal. Opřel se o strom. Zdálo se, že mu vlastní nohy přestanou sloužit. Sesunul se k zemi a plakal.
Tohle prostě není možné!
Zase Willy!
Jednou mu ten kluk zničí život.
Nezničí.
Protože mu ho už zničil.
Jeho přítel.
Pak se sebral a co nejrychleji odsud zmizel. Nechtěl, aby si ho kdokoli z nich všiml. Vrátil se do hradu, kde se zhroutil ve svých komnatách.
Zradili ho.
Podvedli ho.
***
Bylo po večeři. Justin už musel být zpátky. Jack si otřel poslední slzu. Zvedl se z pohovky a vešel do kuchyně. Popadl nůž, který ležel na stole, a do druhé uchopil sekáček na maso. Potřeboval mluvit s Justinem. Teď hned. Musí ho najít.
Opustil své komnaty a vydal se chodbami bradavického hradu. Kde teď může Justin asi být? V Nebelvírské věži, v knihovně?
Procházel druhým patrem hradu, když se zastavil u jedné místnosti.
Ano, zde je ta místnost.
Ano, tady nejspíš bude jeho Justin.
Sáhl po klice a otevřel dveře. Vkročil dovnitř. Sešel po šesti kamenných schodech potažených červeným kobercem do velké kruhové místnosti.
„Justine,“ zavolal hraně milým hlasem. „Kde je moje zlatíčko?“
Obě ruce s nebezpečnými předměty schoval za záda. Justin nesmí nic vidět. Ne, dokud se mu Jack nepřiblíží na dosah.
Zablesklo se mu v očích.
A pak… Škodolibý úsměv, když si představil, jak mu ubližuje.
Justin mu taky ublížil. Tohle si jenom zaslouží.
„Jacku?“
Zpoza mramorového sloupu vystoupila mužská postava. Jack ztuhl v pohybu. Tuhle drobnou komplikaci nečekal.
„Ehm.. tati?“ dostal ze sebe překvapeně. Tohle opravdu nepotřeboval. Roztřásly se mu ruce držící nebezpečné zbraně.
Jenomže situace se záhy zkomplikovala ještě víc. Za jeho otcem se objevil Willy.
Jack věci ve svých rukou stiskl o něco pevněji při pohledu na toho zrádce.
Nenáviděný Willy.
Kdysi takzvaný přítel, ale nikdy ne opravdový.
„Jacku, co to máš za zády?“ zeptal se ho otec.
Jack se nejistě, rádoby nevinně usmál. „Nic.“
„Ukaž mi to.“
„Ale tati…“ začal Jack couvat.
Honem odsud pryč.
„To nic. To jen taková…“
Najednou tu byl i Justin a další postava.
Jack v panice couval zpátky ke dveřím, aby mohl utéct.
Určitě to bude už jenom kousek.
Někde tu musí být…
A pak zakopl o schod a svalil se na zem. Předměty z jeho rukou vylétly.
„Jacku!“ vykřikl Willy, jakmile bylo objeveno jeho tajemství. „Tys chtěl…?“
Ani to nedokázal vyslovit.
Ale to už se k Jackovi blížila neznámá postava. Jistý, pevný krok, elegantní chůze a dlouhý vlající plášť. Zastavil se před ním a natáhl k němu své ruce.
Uchopil jeho tvář do svých dlaní. Dřív než si mohl Jack uvědomit, co se děje, se rty toho muže spojily s Jackovými. Chlapcův mozek vypnul. Vnímal pouze jeho hbitý jazyk, jak se mu vkrádá do úst a bere si, co mu patří. Jack zavřel oči a nechal se unášet tou vášní. Cítil, jak mu buší srdce, jak jeho tělem probíhá vlna vzrušení. Nedokázal se pohnout. Mužovy polibky byly teplé a plné něhy a zároveň nespoutané, ohnivé vášně. A jeho jazyk ho dráždil a vyvolával touhu po dalších a dalších dávkách rozkoše.
A když se jejich rty oddělily, ještě chvíli zůstal chlapec nehybný ve slastném očekávání, že snad ještě přijdu další polibky. Ale nepřicházely.
Otevřel oči. Před ním stál Snape. Přísný výraz ve tváři, ledový pohled.
„Vraťte se okamžitě do laboratoře,“ přikazoval bez sebemenší známky jakékoli emoce.
Jack dokázal pouze na něj ohromeně a zkameněle zírat.
Snape se sehnul pro nůž a sekáček. Vrazil je zpátky do Jackových rukou.
„Jděte a splňte můj úkol, kterým jsem Vás před pár minutami pověřil. Tyhle věci budete k tomu potřebovat.“
Uchopil Jacka za hábit a násilím ho zvedl ohromeného chlapce ze země.
„Trefíte do sklepení sám, že ano?“ Dvojice černých očí se vpíjela do Jackových a chlapec se v nich ztrácel. Každou chvíli se začne topit. Dochází mu síly, dochází mu dech. Ztrácí tep. Nedostatek kyslíku v mozku. Nemůže myslet. Potřebuje nadechnout. Je na dně. Je v tom až po uši. Je v tom úplně celý.
Snape jím prudce škubnul a otočil ho k sobě zády. Postrčil ho směrem ke dveřím. Tenhle úkon způsobil, že se Jack ocitl na chvíli nad hladinou a mohl se nadechnout. Bylo jednodušší začít myslet, když ho nepropalují ty dva lasery. Konečně pochopil, co se po něm vlastně chce, a vyšel po schodech ke dveřím. Ale nedokázal místnost opustit, aniž by se naposledy neohlédl.
Snape stál pořád na stejném místě a zamračeným pohledem sledoval odcházejícího chlapce.
„Běž,“ vybídl ho znovu Snape.
Jack se ztěžka nadechl a volnou ruku si přiložil na hruď. Proč má najednou pocit, že nemůže dýchat a když se dýchat snaží, tak to uvnitř jeho prsou tak bolí? Co je tohle za bolest? Nikdy něco takového necítil.
Otočil se a zmizel z místnosti.
Snape se pomalu obrátil ke zbývajícím lidem v místnosti.
„Omluvte ho. Je v poslední době velmi roztržitý a přepracovaný.“
Obrátil se k Justinovi. „Chtěl s Vámi nutně mluvit. Asi to pokládal za tak důležité, že zapomněl odložit své pracovní pomůcky. Nejspíš to velmi spěchalo.“
Teď mluvil k Jackově otci. „Mohu Vás ujistit, že to volno Váš syn samozřejmě dostane. Potřebuje si odpočinout. Byl bych nerad, kdyby z přepracovanosti provedl nějakou hloupost nebo si způsobil úraz. Osobně dohlédnu na jeho pohodlí.“
Otočil se a zamířil ke dveřím.
„Počkejte!“ zarazil ho Willy.
Snape se pozvolna otočil a provrtal svým pohledem blonďatého chlapce.
Willy znejistěl. „Co máte s Jackem?“
„Společný projekt,“ ušklíbl se Snape.
„Vy spolu spíte?“ pronesl Willy šokovaným hlasem. Bylo vidět, že mu otázka způsobila drobné těžkosti. Nebyl přece jenom zvyklý mluvit tímhle stylem s cizími lidmi, natož pak se samotným profesorem lektvarů. Jednalo se ale o Jacka, jeho přítele, musel se ho zastat.
„Ne,“ zamračil se Snape. „Máme oddělené ložnice. Dokonce i jeho komnaty jsou na opačné straně hradu. Neptejte se tak hloupě, vždyť tohle přece víte.“
„Ale vždyť jste ho…“ zaváhal Willy. „…. teď políbil.“
„Taky jsem Vás mnohokrát viděl za Vašich školních let líbat se se spoustou chlapců. Jestli se nepletu, tak jste dnes dokonce líbal i jeho přítele. Proč bych si taky nemohl políbit, koho chci?“
„Ale…“ koktal Willy překvapeně. Nevěděl, co z toho ho naštvalo víc. Jestli to, že si Snape dovolit vytahovat na světlo jeho četné milostné zkušenosti nebo to, že si přivlastňuje jeho přítele. Navíc on ani netušil, že Jack někoho má. A Justin mu vlastně taky nic neřekl. Vůbec nevěděl, že ti dva jsou spolu. Že je Justin zadaný.
„Tím se netrapte. O nic se nejednalo,“ mávl rukou Snape. A pak se usmál. „Ale tohle Vy přece, pane Williamsi, znáte, kdy se o něco jedná a kdy ne, že?“
„Co si to dovolujete?“ rozčílil se Willy a zrudl vzteky.
„Omlouvám se, povinnosti volají,“ otočil se Snape a zamířil ke dveřím.
„Stůjte!“ ozval se tentokrát Justin. „Jack je můj kluk!“
Snape se pozvolna zastavil, otočil se přes rameno a odpověděl: „Tomu jste snad ani nevěřil.“
Už sahal po klice, když ho opět zarazil Justin.
„A co mi vlastně Jack chtěl? Říkal jste, že to spěchalo a stejně odešel, aniž by cokoli řekl. Není to zvláštní?“
„No,“ zaváhal Snape. „Vsadím se, že Vám chtěl říci, že to s Vámi nadobro končí, pane Clarisi. Pochybuji, že by byl tak blbý, aby chodil s někým, kdo šuká jeho nejlepšího přítele, že pane Williamsi?“
Willy otevřel šokovaně ústa, ale nebyl schopný dostat ze sebe jakýkoli zvuk či hlásek, a to samé postihlo nejspíše i Justina.
Jackův otec celou dobu nepromluvil. Kdysi si myslel, že svého syna zná, ale teď věděl, že si to celou dobu jenom namlouval. S Jackem se teď vlastně ani nevídali a nebyli schopní si spolu sednout a promluvit. Vlastně už spolu ani nekomunikovali. Jediný, kdo je dokázal spojit, byl Willy. Organizoval jejich společné setkání a vždycky se je snažil vtáhnout do živého hovoru. Vždy to ale skončilo tak, že si povídali jenom přes Willyho.
Pan Talking znal Willyho více než svého syna. Věděl, že Snape má pravdu. Willy byl přelétavý. Byl svědkem jeho četných milostných afér, věděl, že tohle k Willymu patří. Že je ještě nevybouřený mladý muž, který ještě nenašel touhu usadit se. Znal ho. A i přes tohle všechno ho měl stejně rád. Když si to snažil v hlavě urovnat, vždy došel k tomu, že Willyho miluje. A věděl, že Willy se k němu rád vrací, protože má v něm oporu a přítele. Ale o svém synovi nevěděl zhola nic. Nedokázal ho bránit. O svém synovi se vždy musel dozvídat od ostatních. Nevěděl co pravda je a co není. Ztratil ho. Musí se s tím smířit.