03. Komplikace - část první
Za okny se honily bílé sametové vločky. Vánek je unášel a pohrával si s nimi. Byl prosinec. Ulici pokrývala drobná vrstva čerstvě napadeného sněhu. Nemrzlo, ale teplo rozhodně nebylo.
Mladý pohledný muž seděl v křesle a přemýšlel. Měl mizernou náladu. Hodně mizernou. Nervózně poklepával rukou do opěrky. Mračil se a v jeho tváři se zračila zlost.
Z myšlenek ho vytrhl zvonek u dveří.
Povzdechl si.
Do háje, kdo to zase je? Musí otravovat zrovna teď? To si dotyčná osoba vybrala vážně ten nejnevhodnější okamžik.
Ironicky se ušklíbl té skutečnosti, že právě teď v téhle mizerné náladu musí přijmout návštěvu. Líně se zvedl z křesla a zamířil ke dveřím.
Modlil se. Jestli to bude někdo, kdo mu náladu ještě zhorší, možná ho uškrtí. Má tak mizernou náladu, že taková ohavnost, by mu v tu chvíli tak ohavná nepřipadala.
Otevřel domovní dveře, na kterých z druhé strany visel věneček ze spletených smrkových větviček a uvnitř napodobenina vánočního zvonečku.
„Ahoj, Jacku!“ ozval se melodický, optimisticky naladěný hlas.
„Willy?“ hlesl Jack překvapeně.
Zdá se, že má štěstí. V této chvíli je tenhle veselý mladík jeho záchrana. Willy ho vždy dokázal rozveselit. Ovšem… ne tak docela. Pokud nebyl poslem zlých zpráv. Podle toho, jak se ale jeho přítel tváří, bylo zřejmé, že návštěva je spíše spontánní a za účelem rozveselení.
Blonďák se vecpal do bytu. „Tak rád tě vidím!“
Willyho nadšení bylo nakažlivé. Ten chlapec zářil optimismem. Ta dobrá nálada vířila kolem a útočila na Jacka.
Willy ho objal a políbil na tvář. Jack se nebránil. Naopak s radostí tahle vřelá gesta opětoval.
Willy mu podal kytici karafiátů, které mimochodem Jack zbožňoval.
„Díky,“ začervenal se Jack, když převzal kytici. „A čím jsem si zasloužil takovou pozornost?“
„Vlastně…“ zaváhal Willy. „Šel jsem za tebou a napadlo mě, že by bylo fajn, kdybych ti něco taky přinesl.“
„Je to od tebe moc milé,“ usmál se na něj Jack. Přesně tohle potřeboval. Ideální způsob, jak mu zvednout náladu během pár vteřin. Ta lavina, kterou vždy způsobil Willy svým příchodem, byla ohromná. Willy byl jako velká voda, která zavítala do klidných vod. Nikdy nezůstal kámen na kameni.
Zatímco Jack odskočil, aby dal kytici do vázy, Willy už automaticky přešel do obývacího pokoje, který už tak důvěrně znal.
„Dáš si něco?“ zeptal se Jack, když vstoupil do obývacího pokoje. Mimoděk si zastrčil neposedný pramen obarvených blond vlasů za ucho. „Kávu?“
„Jo, díky,“ usmál se Willy.
Na chvíli pak host osaměl. Jack se v kuchyni věnoval přípravě kávy. Když vkročil do obývacího pokoje s tácem, Willy si zrovna pročítal nějaký magazín. Jakmile ale zaregistroval Jacka, časopis odložil a rozhodl se věnovat svou pozornost plně jen svému příteli.
„Díky,“ zamumlal a mile se usmál, když před něj Jack postavil šálek s horkou kávou.
Jack se posadil naproti na pohovku. Natáhl se dozadu a přehodil si nohu přes nohu.
„Tak, jak to šlo včera v televizi?“ zeptal se Willy se zájmem.
Jack pokrčil rameny. „Celkem v pohodě. Jako obvykle.“
„Žádné nepříjemné otázky?“
„Ne, celkem fajn. Zažil jsem i horší interview.“
„Aha,“ špitl Willy a ocukroval kávu.
„Škoda, že už nejsem v televizi,“ povzdychl si Willy.
„Chceš být slavný?“ opáčil Jack.
„No, to ani ne…,“ popřel to Willy. „ Já jen… znám to prostředí. Mám ho rád. Ještě teď si vzpomínám na těch pár měsíců, kdy jsem mohl dělat svou talkshow. To bylo snad asi to nejlepší období v mém životě.“
„Asi ti hodně pomohlo, že tvůj táta řediteloval,“ ušklíbl se Jack.
„To taky, ale…“ ostýchal se trochu Willy. „Měli jsme sledovanost a lidem se to líbilo. Kdybych byl špatný, určitě by se to stáhlo, i když byl otec ředitel!“
„O tom nepochybuji,“ ušklíbl se Jack. „A taky bys pak nikdy nepotkal mého otce, že?“
Willy se začervenal.
„Víš, co by bylo naprosto skvělé?“ zeptal se Jack.
Willy zavrtěl hlavou.
„Kdybys někdy udělal se mnou interview v nějakém tom televizním pořadu ty. To by bylo vážně úžasné.“
„Víš, někdy jsem přemýšlel, že bych to zkusil znovu,“ přiznal se Willy, „ale nevím, jestli je to ta správná cesta pro mě. Nevím, jestli je tohle zrovna to, co bych chtěl dělat.“
„Sláva ti nevoní?“
„O to nejde. Nechci být slavný. Bavila mě ta práce kvůli tomu prostředí, kvůli lidem, se kterými jsem přicházel do kontaktu. Bylo to skvělé. A teď se mi po něčem takovém stýská. Tahle práce by mě bavila.“
„Já vím,“ přikývl Jack. „Taky zpívám, protože mě to baví. Sláva je už jenom vedlejší produkt mé práce.“
Willy se ušklíbl. „Neříkej, že se ti to nelíbí.“
„Na jednu stranu ano, na druhou je to dost omezující. Musím si dávat pozor na to, co říkám a dělám.“
„Ani bych neřekl. Bulvár se na tobě vyžívá.“
„Tohle řešit nechci,“ zamračil se Jack. „Snad každý rozumný člověk ví, jak seriózní tyhle plátky jsou. Je směšné, jak oni vše dokážou nafouknout. Nejlepší je, když si vybírají jenom to, co se jim hodí a vytrhávají věci z kontextu. Přitom právě ten kontext je ze všeho nejdůležitější, abys vše správně pochopil. Ale bulvár už opravdu nechci řešit. Mluvím pouze se seriózními médii.“
„Osočují tě, že jsi příliš vulgární a obscénní. Hlavně to, jak prezentuješ erotiku a sex. Lidem se nelíbí, když mluvíš o sexu, sadistických sklonech, masturbaci, análním sexu, orálním sexu, o sexu s chlapem, o sexu s více muži, když se fotíš ve vyzývavých, erotických pózách a že některé videoklipy hýří sexuálními orgiemi. Nemyslíš, že to někdy s těmi provokacemi přeháníš?“
Jack se rozesmál. „Mě to strašně baví. Lidé jsou na tohle téma šíleně citliví. Jejich reakce mě baví. Sex k životu patří. Je součástí i jejich života. To, že o tom nemluví, ještě neznamená, že jsou svatí. Samí jsou hříšní, dělají tyhle věci, jen se stydí o tom mluvit. Víš, kolik lidí má rádo pornografii, kolik zkusilo sex s mužem i ženou, kolik lidí masturbuje? Tohle jsou běžné věci. Dějí se běžně. Ale lidé jsou citliví o nich mluvit. Já ne.“
„Myslím, že to někdy s upřímností o svém soukromí přeháníš,“ zamračil se Willy.
„Proč? Lidé chtějí vědět podrobnosti, a tak jim je dávám,“ usmál se Jack vítězně.
„Nemusels ale zrovna popisovat tvou soulož s mužem. Přišlo mi to nechutné,“ škaredil se Willy.
„Mě zábavné. Ať lidé vědí, že je to stejné jako v jejich případě. Ten pocit naplnění, který se rozlije celým tvým tělem. Proč se stydět mluvit o věcech, které jsou naprosto běžné? Cítím obrovskou satisfakci, když můžu veřejnost šokovat - svým oblékáním, vystupováním. Je to legrační.“
„Jenomže tebe poslouchají dospívající. Není příliš zodpovědné vtloukat do hlavy mladým tyhle věci. Neumí být zodpovědní v sexu. Nemůžeš jim říkat, ať to zkoušejí s každým!“
„Nic takového neříkám!“ ohradil se Jack. „Samozřejmě že se musí chránit. A říkám, že lepší než nechráněný sex je žádný sex. Za tím si taky stojím. A nechci, aby ses do toho, co říkám, pletl ty nebo můj otec. Jsem už dospělý, takže je snad na mém uvážení, co vypustím na veřejnost! Tohle nechci pitvat Willy. To, že chodíš s mým otcem, neznamená, že mi můžeš mluvit do života.“
„Neříkám, co máš dělat, jenom…“ zaváhal Willy. „…jenom chci vědět, jestli je tohle nezbytně nutné.“
„Patří to k mé image,“ odpověděl Jack klidně a způsobem, že o tom už dál nehodlá mluvit. Místo toho raději změnil téma.
„Jak to jde s mým tátou? Jste šťastní? Žádné mraky?“
Willy zavrtěl hlavou. „Je úžasný. Miluju ho. Jsme teď hodně spolu. Miluju ty chvilky, které si můžeme ukrást jenom pro sebe.“
Jack se ušklíbl. Zrovna se mu v hlavě utvořil obrázek Willyho a jeho otce během romantické večeře jenom při svíčkách. Ty jejich zamilované pohledy, nevinné doteky, sladké polibky, to vše přerůstající v nekonečnou vášeň. Jak patetické! Nudný stereotyp zamilovaných párů. Přeslazená romantika. Tak sladká, až je mu z toho zle.
„Takže všechno klape? Žádné komplikace poté, co jste přiznali váš vztah veřejnosti?“
„Vlastně jsem myslel, že to bude skvělé, až si jednou jenom tak někam vyrazíme a nebudeme se bát, že nás spolu někdo přistihne. Připadne mi to teď mnohem horší, než když jsme se skrývali. Pořád si nás fotí a pořád o nás píšou. Je to šílené.“
„Ale nechceš to snad ukončit s tátou?“ zeptal se Jack s náznakem obav.
„Já nevím,“ pokrčil Willy rameny a zatvářil se nerozhodně. „Vlastně ne.“ Zavrtěl vehementně hlavou. „Samozřejmě že ne, ale je to… takové těžké. Myslel jsem, že to bude jiné.“
„Slavní to nikdy nemají jednoduché. Lidé si myslí, že ano, protože mají peníze, ale soukromí se koupit nedá. A přitom vztahy jsou to nejdůležitější. A sláva zrovna vztahům příliš neprospívá.“
„To máš pravdu. Proč jsem si jenom musel vybrat zrovna tvého otce,“ povzdychl si Willy.
„Vidíš!“ upozornil ho Jack. „To samé jsem si říkal i já.“
Pár vteřin ticha.
„Doteď jsem vlastně nepochopil, co na tobě otec viděl. Ne, že bych si nemyslel, že nejsi zajímavý,“ rychle dodal. „ Ale jemu bylo 35, tobě 16. Pitomých 16 let! Jenom o rok starší než já. Jak se někdo tak dospělý a vyzrálý může zamilovat do někoho tak mladého a naivního?“
„Možná právě na naivnost a nedotčenost se mu tehdy líbila,“ opáčil Willy, tváříce se trochu dotčeně předchozími Jackovými slovy.
„Asi ano. Potřeboval změnu. Dostat se z toho bláznivého kolotoče dospělých lidí a ocitnout se ve světě, kde vládnou dětské sny o opravdové romantické lásce. Dals mu naději, že ještě existuje něco jako pravá láska. A myslel jsi, že ty jsi ten pravý. A vzhledem k tomu, že jste už spolu zůstali, to očividně pravda byla.“
„Miluju ho. Vždycky jsem ho miloval.“
„I když ses s ním několikrát rozešel?“ rýpnul si Jack.
„Nebylo to vždycky jednoduché,“ bránil se blonďák vzdorovitě.
„Žádný vztah se neobejde bez komplikací,“ opáčil Jack.
„Tehdy jsem to nevěděl, ale teď jsem se naučil žít s někým jako je tvůj otec. Zvládám to. Konečně vím, jaké to je doopravdy někoho mít, milovat ho a sdílet s ním svůj život. S nikým jiným jsem nezažil to, co s tvým otcem, proto jsem se k němu vrátil. On je jediný.“
„Takže neplánuješ v dohledné době rozchod?“ rýpal si Jack zálibně.
„Jacku!“ pokáral ho přítel. „Nemusíš mi to pořád připomínat.“
„Víš, Willy, nechci si rýpat, ale hádám, že ten váš poslední rozchod nebyl zdaleka poslední. Až se jednou vyskytnou problémy, a buď si jistý, že ony budou, zase od něj odejdeš. Ale víš proč? Aby ses zase vrátil. Vždycky když odejdeš, zjistíš, že to byla chyba. Myslíš si, že se nejde přes tyhle problémy dostat, ale pak pochopíš, že tyhle problémy jsou v porovnání s tou samotou po odloučení nic, a že je lepší postavit se jim čelem, než do smrti trpět bez tvé jediné lásky. Vím, že mého otce doopravdy miluješ. A jsem za to rád. Jsem rád, že jste spolu. Nikoho lepšího by sis nezasloužil. Ty ani můj otec.“
„Díky, Jacku,“ začervenal se Willy a natáhl se po šálku kávy, která začínala chladnout. Jemně pofoukal a usrkl si.
„Nedávno jsem nepřemýšlel o tom, proč jsme vůbec tak dobří přátelé,“ pokračoval Jack. „Nejspíš tím, že jsme toho hodně spolu prožili. Prožili jsme vedle sebe kus života. Musel jsem přijmout tebe i fakt, žes klofnul mého otce. A nebylo to zrovna lehké. Pak ty chvíle, kdy jsme spolu jenom tak kamarádili. Prožíval jsem s tebou tvé rozchody, svatbu tvého bratra, narození sestry, narození tvého synovce, rozvod tvých rodičů, nového přítele tvé mámy, novou tátovu přítelkyni. Po tomhle všem už nejde nic jiného. Tohle všechno nás stmelilo. Víme toho o sobě hodně. Jsme vlastně jako rodina. A rodina drží vždy pohromadě, i když to neklape.“
„Jako rodina,“ zopakoval Willy. „Vždycky jsem tě bral jako dalšího bratra.“
Jack se ušklíbl. „Což je docela nelogické. Syna tvého přítele bereš jako svého bratra. To je docela protichůdné.“
Willy se taky rozesmál.
Chvíli mlčeli. Willy upíjel kávu a pozoroval svého přítele, který neklidně poklepával do opěrky.
„Něco se stalo, Jacku?“ zatvářil se Willy zúčastněně.
„Ale nic,“ mávl rukou tázaný.
„Pohádal ses s někým?“
„To Jeremy,“ přiznal Jack. Musel se někomu svěřit.
„Co zase udělal?“
„Ten idiot si dělá, co chce. Můj názor je mu úplně ukradený. Vůbec na mě nebere ohledy a domlouvá nám samé lepší obchody.“
„Zase nějaká reklama?“ hádal Willy. Ještě si pamatoval, jak Jackův manažer uzavřel dohodu s jednou firmou, že Jack pro ně natočí reklamní šot. Jack tehdy zuřil. Samozřejmě už nešlo odmítnout. Ale říkal, že za takovou pitomost se bude do své smrti stydět. Žádná originální trefná reklama na nějaký zajímavý výrobek. Ne, typická reklama, kde zaznívají samé stereotypní věty a nudná klišé. Jack se nenáviděl. V životě by nepropagoval žádnou značku. Nesnášel reklamy a teď musel jednu natočit. Tehdy to bylo mezi ním a Jeremym dost na hraně.
„Ne, žádná reklama,“ povzdechl si Jack ztěžka.
„Může být něco horšího než pitomá reklama?“ zeptal se Willy.
„To nevím,“ přiznal obarvený blonďák, „ale i tak jedná o dosti nepříjemnou skutečnost.“
„Tak co to je tentokrát?“
„Vystoupení.“
„Vystoupení? Ty nechceš zpívat?“ podivil se Willy. Tomuhle totiž nerozuměl. Jack miloval publikum, miloval živé hraní. Co je špatně?
„Nejde o to, že budu zpívat. Jde o to, kde budu zpívat,“ upřesnil Jack jádro problému.
„Je to snad v nevyhovujících podmínkách?“ hádal Willy.
„Ne, o to nejde, že by snad ono místo nebylo dost komfortní. Budeme spíš vystupovat na firemním večírku. Sakra, ten idiot. Copak jsme skupina, co si můžou pozvat na svou párty? My jsme solidní skupina pro koncertní haly a pro fanoušky a ne pro nějaké panáky na podnikových akcích. Co si o nás do prdele myslí? Však jsem to taky Jeremymu hned řekl. Nechápu, jak nás mohl takhle srazit! Tady nejde o žádné peníze. Hrál bych klidně i zadarmo pro sirotky, pro mentálně a zdravotně postižené, pro oběti katastrof, pro bezdomovce, ale ne pro nějaké aristokraty, kteří se stejně o naši hudbu nezajímají. Někdy si říkám, čím vlastně ten Jeremy myslí! Někdy bych ho vážně zabil.“
„Já to nechápu,“ povzdechl si Willy. „Je to sice váš manažer, ale to přece neznamená, že může rozhodovat o vás bez vašeho vědomí.“
„Očividně ano,“ ušklíbl se Jack.
„A pro jakou firmu a kde to vlastně hrajete?“
Jack si ztěžka povzdechl. „Pro Bradavice.“
„Pro Bradavice?“ vyhrkl Willy šokovaně a vyprskl kávu zpátky do hrnka. „To si děláš prdel!“
Ale podle toho, jak se Jack tvářil, bylo zřejmé, že to myslí smrtelně vážně.
„Bude tam i Snape?“ zeptal se Willy opatrně.
Jack svraštil obočí. „Je to ředitel.“
„Třeba…“ chtěl Willy něco namítnout, ale nevěděl co přesně. „Co budeš dělat?“
„Svou práci,“ odpověděl Jack otráveně. „Už to nelze odmítnout. Ten hajzl! Proč mi musí všechno říct na poslední chvíli? Kdyby nebylo pozdě, tak to ruším!“
„Myslíš, že je nějaká šance, že se Snapeovi vyhneš?“ ptal se Willy.
„Takové naděje si nedělám. Je to ředitel, nejdůležitější postava Bradavic. No a já budu očividně nejdůležitější host. Takhle se to dělá, že se bude hostitel vychloubat pozvanou ozdobou večírku, čímž budeme očividně my. Nejspíš tam bude i Denní věštec. Jistě si nás rádi zvěční, aby taky lidé viděli, jaké dobré vztahy má pán ředitel s okolním světem. Takhle se to dělá. Víš, kolik lidí se takhle se mnou fotí?“
„Snape je jiný,“ namítl Willy.
„To doufám. Byla by to moje poslední záchrana, ale někdy si tvá profese žádá oběti. Třeba se rozhodne taky něco udělat pro slávu, dobré jméno a pověst Bradavic. Má odpovědnost za to, jak působí Bradavice na okolí. Ředitel bývá takovým reprezentativním hlavním článkem celé organizace. To, jak bude působit on, ovlivní i pověst celé školy. Řekl bych, že se bude snažit.“
„Dobrá, ale kromě nezbytných procedur ho přece můžeš ignorovat. Když budete ve společnosti, těžko spolu navážete osobnější hovor. Koneckonců tam budete hrát. Když budeš zpívat, nemusíš se s ním bavit.“
„Willy?“
„Ano, Jacku?“
„Chtěl bych, abys tam jel se mnou.“
„Cože? Já? S tebou?“
„Ne, můj táta asi,“ zavrčel Jack. „Samozřejmě že ty.“
„Ale co tam budu dělat?“
„Budeš tam se mnou.“
„S tebou? Ale já nejsem pozvaný. A ani nejsem člen té tvojí skupiny,“ vymlouval se blonďák.
„Snad si tam taky můžu vzít, koho chci, ne?“ zavrčel opět Jack. „Jak asi poznají, že pro mě nepracuješ? Zařídit, abys tam byl jako můj doprovod, je už maličkost.“
Pohlédl na Willyho a udělal na něj psí oči těma svýma čokoládovými kukadly. „Tak šel bys do toho?“
„No, já…“ zaváhal Willy. Nerozhodnost byla jednou z jeho typických vlastností. Ale nakonec se vždy podvolil. Podle toho, co jste po něm chtěli. A pozvánka na večírek byla spíš lákavou nabídkou. „Tak dobře. Když mi slíbíš, že tam nebudu muset být se Snapem.“
Jack se ušklíbl. „Proto tě tam chci. Abych nemusel být s ním. Když tam budeš se mnou, tak se nestane, že bych s ním osaměl. Tedy pokud mě budeš doprovázet na každém kroku.“
Willy se usmál. „Myslím, že to bude maličkost. Lidé o mě občas říkají, že jsem vlezlý, takže teď to snad nebude na škodu.“
„To opravdu ne,“ usmál se i Jack. „Tentokrát ne.“
„A to tam nemůžeš být s někým jiným? Proč zrovna já?“
„A co bych měl říct Markovi? Pravdu? O mě a o Snapeovi? Ne, díky Willy, ale stačí, že to víš ty. Jak bych mu asi vysvětlil, že potřebuju, aby byl pořád se mnou? Myslel by si, že jsem se asi zbláznil. Ne, já tam potřebuju někoho, kdo ví, o co jde. A to jsi ty, Willy. Žádám tě jenom o laskavost. Je to pro mě důležité, abys tam byl. Přátelé si pomáhají a ty jsi jediný, na koho se můžu se svou žádostí obrátit.“
Willy se začervenal. Lichotky měl rád. Uváděly ho do rozpaků, ale líbilo se mu to. Jak by pak mohl odmítnout. Navíc, když měl vyhlídku na pár chvil strávených s Jackem. Od té doby, co odjel do Ameriky a založil skupinu, měli na sebe míň a míň času. Teď měl příležitost ukrást si nějaký čas pro sebe a Jacka. A ještě se pobavit na nějaké vánoční párty.
