Memorabilia

Za okny se před čtvrthodinkou spustil prudký liják. Dešťové kapky nemilosrdně bušily do okenní římsy. Venku bylo temno. Obloha byla zatažená černými mračny.

V místnosti svítilo umělé světlo. Na malém konferenčním stolku ležely na ozdobném tácku obložené chlebíčky, vedle stála miska se slanými brambůrkami a sklenička s tyčinkami. Na stole stály dvě sklenice s ovocným džusem a jeden teď už prázdný šálek, ve kterém byla ještě před pár okamžiky káva.

Na pohovce se rozvaloval jeden muž, zatímco ten druhý seděl v křesle. Podle jejich řeči a atmosféry v místnosti bylo zřejmé, že se jedná o přátele.

Zrovna ten, co seděl v křesle, se natáhl pro tyčinku a promluvil: „Jsem vážně hrozně rád, že ses vrátil z Ameriky. Moc jsi nám tu chyběl. Mě i tvému otci.“

Druhý chlapec se radostně ušklíbl. Pohodil svou blonďatou kšticí. „Jo, vždyť mě se už taky stýskalo po domově. Nedokážeš si představit, že v Americe je úplně jiné klima. Nemohl jsem si na to zvyknout. Asi jsem blázen, ale chyběly mi ty deštivé dny. Typické anglické počasí. Nejsem Američan. Ani duší ani tělem.“

Willy se taky pousmál. „Mimochodem,“ promluvil. „Ještě si pořád nemůžu zvyknout, že je teď z tebe blonďák.“

„Líbí se ti to?“ nadhodil druhý blonďák rozverně.

„No, dal bych přednost tvojí přirozené barvě vlasů.“

Blonďák nakrčil nos. „Té nevýrazné špinavé hnědi něčeho? Já byl nejvíc spokojen s černou.“

„Tak proč jsi u ní nezůstal?“ opáčil Willy.

„Ty časy jsou už za mnou,“ mávl rukou blonďák. „Změnil jsem se. A to vždycky znamená, že si odbarvím i vlasy. Nový začátek. Symbolika. Tomu ty ale zřejmě nerozumíš.“

„Děláš moc drastické změny. Slyšel jsem, že tě babička skoro nepoznala.“

„To mě nepoznala ani tehdy, když jsem se obarvil na černo. To je běžná situace.“

„Proč nemůžeš zůstat u jedné barvy?“

„Willy, někdo prostě nemá rád stereotypy. Já změny miluju. Spousta lidí mi teď říká, jak mi to sluší. Jako černovlasý jsem působil jako zlobivý kluk a o to mi vlastně šlo. Teď o mě říkají, že jsem anděl. I když bych si dovolil tvrdit, že možná pouze tělem, protože duší jsem… takový malý čertík.“

Jack i Willy se rozesmáli.

„Nechápu, že ty časy, kdy jsme bývali spolu, jsou pryč,“ povzdechl si Willy. „Učili jsme se spolu, chodili do parku, nakupovat, na procházky Londýnem, do kina. Moc mi ty časy chybí.“

„Tak co kdybychom na ně spolu zavzpomínali. Co takhle zajít do přírodovědného muzea?“

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zapochyboval Willy.

„Blázníš? Je to super nápad. Už dlouho jsem s žádným přítelem nikam jenom tak nešel.“ Pak se dlouze zadíval na mladíka před sebou. „Willy, moc jsi mi chyběl. Bez ohledu na to, kolik přátel teď mám, ty jsi můj jediný opravdový přítel. Nepřeháním. Nikdy jsem nepřeháněl. Ty jsi byl vždy pro mě jediný. Jako můj vlastní bratr.“

„Jacku, taky tě mám rád. Ty jsi byl pro mě vždycky jiný než ostatní. Měl jsem tě vždycky ze všech nejraději. A vím, že to tak kolikrát nevypadalo, ale ty jsi můj nejlepší přítel.“

Jack se usmál.

„Tak a teď když jsme si to ujasnili,“ změnil Jack tón hlasu z vážného na veselý, „ můžeme začít mluvit o tobě. Jak to klape s tátou?“

„V pohodě. Jsme spolu už rok a jde nám to báječně. Ještě nikdy jsem nebyl s nikým tolik šťastný.“

„Myslím, že je to vidět,“ podotkl obarvený blonďák.

Najednou začal Willymu zvonit mobil. Vytáhl ho z kapsy.

„Promiň, to je tvůj táta,“ omluvil se, zvedl se z křesla a odešel z místnosti.

Jack se natáhl na stůl pro bramborové lupínky, když tu si najednou všiml novin vyčuhujících zpoza polštáře na pohovce. Chňapl po nich a vytáhl je.

Denní věštec: povytáhl obočí. Páni, tohle už dlouho neviděl.

Byl opravdu zvědavý, co se uvnitř píše. V současnosti neměl vůbec ponětí o dění v kouzelnickém světě. Celé tři roky pobýval mezi mudly. Bez jakéhokoli spojení s kouzelníky. Tedy až na jednu výjimku. Tou byl Willy. Ten byl sice kouzelník, jenomže i on se zajímal spíše o mudlovský způsob života. Žil s jeho otcem, který byl mudla. Neměli doma vůbec nic kouzelného a Willy svou hůlku často nepoužíval. Jak Jackovi, tak Willymu se mezi mudly prostě líbilo. Dokázali žít plnohodnotný život i bez kouzel.

Otevřel noviny a začal v nich listovat. Na první stránce se psalo o nějakém skandálu na Ministerstvu. Další stránka informovala o blížícím se přátelském famfrpálovém utkání. Otočil na třetí stránku a tam…

Zarazil se. Z černobílé fotky na něj hleděl pár těch nejčernějších očí na světě. Černé vlasy mu splývaly podél obličeje. V obličeji přísný výraz bez jakýchkoli emocí. Hákovitý nos.

Severus Snape.

Byl zvědavý, jakou zajímavou informaci o jeho bývalém profesorovi lektvarů noviny přinášejí. Když ale začal číst, zjistil, že to nakonec žádná senzace nebude.

Ředitelka Školy čar a kouzel v Bradavicích Minerva McGonagallová před týdnem na svou funkci rezignovala. Jejím nástupcem se nestal nikdo jiný, než její zástupce Severus Snape, který byl do nové funkce jmenován v pondělí.

 „Je to pro mě čest získat tak důležitou a zodpovědnou funkci,“ upřesnil Věštci Severus Snape.

„Přijde za půlhodinu,“ vstoupil do místnosti Willy.

Jack automaticky rychlostí blesku zavřel noviny a strčil je zpátky pod polštář.

Pozdě. Willy si toho pohybu stačil všimnout.

„Píše se tam o Snapeovi,“ promluvil Willy, když si sedal zpátky na křeslo.

„Jo, viděl jsem jeho fotku,“ rozhodl se Jack, že je už pozdě cokoli popírat.

„Bude teď dělat v Bradavicích ředitele,“ pokračoval Willy.

„Hmm,“ zamručel Jack. „Říkáš to, jako kdybych se tam měl snad vrátit.“

„No, myslel jsem,“ zaváhal Willy, „že by tě to mohlo zajímat.“

„Mám teď jiné starosti, než co dělá ten přerostlý netopýr. Toho sis zřejmě nevšiml,“ odpověděl trochu podrážděněji, než měl v úmyslu.

„Promiň, nechtěl jsem tě naštvat. Vím, jak se k tobě posledně zachoval. Nebylo to do něj vůbec hezké.“

 „Willy, nemohli bychom tohle téma opustit? Vážně se o něm nechci bavit. Nesnáším ho. Jsi spokojený? Až do své smrti už o něm nechci nic slyšet.“

„Já… Jo, jasně.“

************

Byl další deštivý den. Willy a Jack ho trávili návštěvou přírodovědného muzea. Jacka příroda vždy zajímala. Zrovna obdivovali motýly za sklem.

„Páni, kdyby něco takového létalo v Anglii,“ žasl Willy nad jedním pestrobarevně zbarveným kouskem.

„Hmm, tak zrovna v Anglii by neměl šanci přežít. Na zdejší poměry by měl moc výrazné zbarvení. Byl by jednoduchým cílem. Se zdejší přírodou by rozhodně nesplynul.“

„Víš, na co jsem si teď vzpomněl?“ zeptal se Willy.

„Netuším.“

„Na tebe.“

„Na mě?“

„S tím zbarvením a splynutím s okolím. Ty přece na zdejší poměry taky vyčníváš z davu. Taky jsi pestrobarevně zbarvený. Jen se podívej na tvé vlasy, šaty a image. A tohle vše. Ty z toho davu stejně vyčnívat chceš.“

„Chci,“ přikývl Jack. „Až moc dlouho jsem se v davu ztrácel. Nikdo mě neznal, nikoho jsem nezajímal. Ale vše se změnilo, když jsem se obarvil. Ani nevíš, kolik pozornosti upoutáš jenom tím, že se obarvíš, začneš nosit náušnice, dělat si oční linky, chodit v kůži. To byly časy, kdy mě vyčnívat z davu šíleně bavilo. Lidé si o mně mysleli, že jsem blázen, teplouš a úchyl, ale já se bavil. Připadalo mi to legrační. Byl jsem jiný. Byl jsem svůj. Byl jsem sám sebou a lidé mě konečně začali vnímat.“

„Ty ničeho z toho nelituješ?“

„Litovat? Neblázni! Zpívání po gay clubech byla ta nejlepší škola. Naučil jsem se tam spoustu věcí. Jak na lidi zapůsobit, jak je zaujmout, jak je rozžhavit, navnadit a přilákat k sobě. Přestal jsem se stydět. Začal jsem o sexu mluvit, přestal jsem se stydět na své tělo, naučil jsem se seznamovat s cizími lidmi. V extravagantních kostýmech, v kůži, špercích a make upu jsem se našel. Baví mě tahle extravagance. Ale už vím, že v běžné společnosti se tohle nenosí. Ale být jiný mě baví. Vím, že byla chyba myslet si, že s takovou bandou lidí, kterou jsem tehdy posbíral kdoví kde, vůbec nějakou desku nahraju. A kdybychom ji nahráli, byl by to stejně propadák. Ten největší ze všech. Ale nelituju toho.“

„Jasně, ale kdybys nebyl teď tam, kde jsi dnes, možná bys mluvil jinak.“

„Možná,“ přikývl Jack. „A možná taky ne.“

Odtrhli se od motýlů a zamířili k jiné expozici.

„Proč na nás ti lidé pořád tak divně koukají?“ naklonil se Willy k Jackovi, tváříce se nervózně.

„Toho si nevšímej,“ poradil mu Jack. „To se mi stává pořád. Neboj, oni se nedívají na tebe, ale na mě. Jsi v pořádku. Nemusíš mít strach. Není na tobě nic, kvůli čemu by ses měl znepokojovat.“

„Chceš říct, že na tebe lidé normálně takhle zírají?“

„To je ta lepší varianta,“ usmál se Jack. „Někdy mě na ulici zastaví a povídají si. Horší je, když se jich nemůžeš zbavit a když tě zdržují a obtěžují.“

„I takoví se najdou?“ žasl přírodní blonďák.

„Jasně,“ přikývl Jack. „Zatím to je ale v pohodě.“

„Nechtěl bych být na tvém místě.“

„Neříkal jsem, že bys chtěl.“

************

Seděli v kavárně u šálku černého čaje. Oba byli velmi šťastní. Byli to nejlepší přátelé. Nejlepší přátelé, kteří spolu nebyli skoro přes rok v blízkém kontaktu. Jack byl velmi pracovně vytížený. Willy mu sice pravidelně volal, jenomže rozhovory po telefonu nebyly tím pravým. A Jack měl příliš nabitý program, aby se mohl s Willym osobně setkat.

Vlastně mu to ani nevadilo. Ne, že by potřeboval Willyho vidět každý den. Ale pravým důvodem, proč si na Willyho ani nevzpomněl, byl fakt, že měl na starosti důležitější věci. A tyhle důležitější věci ho tak strašně bavily, že neměl v hlavě nic jiného než svou práci, kterou miloval nade vše. Dokonce více než Willyho.

A toho měl šíleně rád. Již několik let ho tajně miloval. Nikdy ho milovat nepřestal, ačkoli v poslední době pochopil, že Willy prostě pro něj stvořen nebyl. Nezbývalo mu nic jiného, než se s tímhle faktem vypořádat. A uplynulé tři roky se mu konečně podařilo se od toho chlapce odpoutat. A práce mu v tom dost výrazně pomáhala.

Srdci bohužel neporučíte. Mohl si nalhávat, co chtěl, ale stále po Willym toužil. Nemyslel na něj přes den, ale když se mu zdávaly sny, občas se v nich objevoval Willy jako jeho milenec. Ráno, když se vzbudil, pochopil, že ho má pořád v hlavě. Někde hluboko v podvědomí, a ačkoli na něj myslí jako na přítele, stejně tam hluboko ho pořád chce za milence.

Ale taky tu byl ještě někdo. Taky se mu o něm občas zdávaly sny. I on v nich vystupoval jako milenec. Tyhle sny nebývaly tak krásné a romantické jako s Willym. Tyhle sny byly o vášni, divokém sexu, hádkách, rvačkách, rozepřích.

Byly o Snapeovi.

Když odjížděl do Ameriky, měl Snapea pořád v hlavě. Byl zklamaný. Snape se neozval, nezkontaktoval jej. Pořád doufal. I poté, co se usídlil na Floridě. Stále si dával malou naději, že ho zde Snape najde a odvede si ho zpátky do Anglie. Jenomže sám dobře věděl, že se to nestane.

Snape ho zklamal. Na celé čáře. Ačkoli měl pocit, že mu nebyl tak lhostejný. Nikdy nepochopil, co se stalo ten večer. Ano, díky Willymu věděl, že se spolu vyspali, ale to bylo zoufale málo. Co udělal tak špatného, že ho už po té noci Snape nechtěl vidět?

Litoval, že byl opilý. Nepamatoval si vůbec nic. Nechápal, čím tehdy musel Snapea naštvat.

Anebo… Možná měl přece jenom Willy pravdu. Nešlo o žádné city. Možná si Snape chtěl tehdy jenom užít. Nešlo o to, že by ho miloval, že by k Jackovi cítil náklonnost. Viděl v Jackovi snadnou kořist. Věděl, že si s ním může ten večer beztrestně užít a pak ho jenom tak jako nějaký odpadek odhodit. Ostatně krátce po tom večírku měl Jack stejně nadobro odjet.

Možná že tohle byla ta pravá tvář profesora lektvarů. A Jack tomu začínal věřit. Je to přece bezcitný mizera. Jak by mohl milovat? Toužil jenom po sexu. A pak si užil a Jack už mu byl k ničemu. Je jasné, že se ho chtěl zbavit a nikdy ho už nevidět. Nejspíš se mu Jack potom všem musel jenom hnusit.

Hnusit. Při této myšlence Jack posmutněl. A on Snapea miloval! Dokázal si představit, že by s ním zůstal žít. Že by byli partnery, že by spolu vytvořili láskyplný vztah. Láskyplný. Ano, to by k němu nesedělo. Ale tehdy by to Jackovi nevadilo.

Již předtím, se Sidem, neměl normální vztah. Sid ho bil, a přesto ho měl Jack rád a přesto s ním zůstával, i když byl k němu tolik zlý. Tuhle školu už měl za sebou. A Snape ho nebil. Vydržet v takovém vztahu by bylo pro Jacka mnohem jednodušší než se Sidem. Stejně to byla Sidova chyba, že to skončilo. Kdyby se ho tehdy nepokusil zabít, možná by s ním zůstal.

Přemýšlel, že se v poslední době upíral na dominantní typy. Potřeboval nad sebou někoho silného. Vůdčí osobu. Někoho, z koho by měl respekt. V krajním případě strach. A Snape byl ideální varianta. Byl to jeho bývalý profesor. Byl na vyšší pozici.

Vzpomněl si teď na sadomasochistické vztahy dominance a submise – pán a sluha, pán a pes, profesor a student. Tahle představa se mu líbila ze všeho nejvíc. Zakázaná láska, ačkoli už ve vztahu profesor a student již dlouho nebyli. Pořád to ale bylo z nich cítit. Tahle představa ho vzrušovala. Pořád přemýšlel, co si o něm Snape myslí.

Napadlo ho totiž, že by se mohli sejít. Čistě jenom z obchodních důvodů. Jack by mu nabídl sex. Zajímalo by ho, jestli by Snape souhlasil. Ten večer s ním souložil, takže není vyloučené, že by se to nedalo zopakovat. Otázkou je, nakolik byl ten večer Snape uspokojen. Protože jestli nebyl, pak by ho už nechtěl. Ale i na to by měl Jack výmluvu. Byl opilý, ale kdyby nebyl, dal by si záležet. Měl školu od Sida. Ten mu vždycky říkal, co má dělat, byl k němu hrubý a bil ho. Kdyby si Snape řekl, co chce, Jack by to uměl splnit. Uměl už několik praktik, jistě by si Snape vybral. I kdyby mu pak vynadal a zmlátil ho, nevadilo by mu to. Protože tohle bylo něco, na co byl Jack zvyklý. Sid ho vždycky zbil, ale stejně nakonec chtěl, aby mu to udělal znovu. Proč by Snape nemohl být stejný?

„Na co myslíš, Jacku?“ vyrušil ho z myšlenek Willy.

Jack se rozhlédl poplašeně kolem sebe. „Na nic.“

„Asi máš v poslední době spoustu práce,“ zatvářil se Willy zúčastněně.

„Nic co bych nezvládl. Užívám si to,“ usmál se na něj povzbudivě.

„Ale zůstaneš s námi nějakou dobu v Londýně?“ strachoval se blonďák.

„Willy, přijel jsem tu hlavně za vámi, svou rodinou. Mám teď volno. Ačkoli kdyby se zase objevila nějaká nabídka, drobná prácička, nemůžu odmítnout. Jsem teď v kurzu, takže bych měl být ke všem přívětivý. Nechci být na nafoukaného drzouna. Jsem tu pro všechny a tomu se musím přizpůsobit. Ale nemusíš se bát. Hlavní důvod, proč tu jsem, jsi ty a otec. Schválně jsem si na vás udělal čas. Chci vás potěšit. Vím, že v poslední době jste měli se mnou jenom starosti. Musím vám to vynahradit. A Londýn už neopustím. Udělám z něj svou základnu. Už žádná Amerika, Miami, New York, Santa Barbara. Zůstávám zde. Tady je můj domov. Miluju Londýn. Koupím si tu byt. Ale ať vycestuji kamkoli, vždycky se vrátím tady. Do Londýna.“

„Promiňte,“ vyrušila je nějaká mladá dívka rudá až za ušima. „Vy jste Jack Talking?“

Byla velmi vystresovaná, nervózní a nesmělá. Styděla se tak moc, až se bála na Jacka jenom podívat.

Jack automaticky zaměřil svou pozornost na ni a začal se tvářit neskutečně mile. „Jistěže. Vy jste mě poznala?“

Dívka se začervenala ještě o něco víc. Pokud to vůbec ještě šlo. Podala mu nějaký deníček.

„Můžete se mi podepsat?“

„Ovšem,“ usmál se Jack. „To je maličkost. Jak se jmenujete?“

„Cindy,“ špitla dívka, která se nacházela v neskutečných rozpacích. Vypadalo, že se každou chvíli zhroutí.

Jack převzal deníček a podepsal se do něj propiskou, kterou mu dívka taktéž zapůjčila.

„Prosím,“ podal ji ony věci.

Dívka něco zamumlala. Podle všeho to mělo být poděkování.

„Můžu si Vás ještě vyfotit?“ zaprosila.

„Beze všeho,“ souhlasil Jack.

Dívka vytáhla mobilní telefon a navždy v něm Jacka zvěčnila.

„A co byste řekla společné fotce?“ navrhl Jack. „Willy, by byl tak laskavý a vyfotil nás.“

Dívka nejistě přikývla.

Jack vstal od stolu, vzal mobil z jejích rukou a podal ho Willymu. Pak objal dívku kolem ramen a udělal veselý obličej do objektivu. Willy zmáčkl tlačítko.

Jack mu sebral mobil. A podíval se na fotku.

Chudák dívka. Stála tam vedle něj celá rudá a dívala se někam do země.

Jack vnutil mobil Willymu. „Ještě to zkus znova. A Vy se dívejte do objektivu. A usmívejte se. Copak nemáte radost, že jste tu teď se mnou?“

Willy ještě ochotně zhotovil tři fotky, aby si z nich mohla dívka vybrat, která se jí líbí víc. Nutno dodat, že na všech se tvářila dosti křečovitě a obličej měla celý zrudlý. Ale na té poslední se už docela usmívala a vypadala přirozeněji. Až na tu rudou barvu obličeji.

Pak poděkovala a zmizela. Ovšem zmizela… Tak nějak pomalu kráčela a neustále se zastavovala a ohlížela po Jackovi. Bylo jasné, že se s ním jenom tak nedokáže rozloučit. Nejraději by tam s ním zřejmě zůstala. Nebo stála opodál a sledovala je. Je těžké rozloučit se s někým, koho milujete. Ten osudný moment se snažíte oddálit na co nejpozdější okamžik.   

A/N: Jenom drobnost: Santa Barbara je, pokud se nepletu, jedno z míst, kde svoji desku nahrávali právě Depeche Mode.