Memorabilia

Když si oba chlapci vybalili a ubytovali se v luxusně vybavených komnatách bradavické školy, rozhodli se podniknout malou procházku po budově a školních pozemcích, aby zavzpomínali na dávné časy, kdy společně navštěvovali tuto instituci.

Jack přes sebe hodil kabát a šálu. Od jejích studijních let se na hradě nic nezměnilo. Jako každou zimu mrzlo i uvnitř budovy. Zamkli byt a vyrazili. Daleko ovšem nedošli, neboť když zabočili za první roh, narazili na skupinku studentů postávající v chodbě. Jeden student si jich okamžitě všiml a vykřikl: „Támhle je! To je on!“ Což byl povel pro ostatní. Brzy se kolem nich shlukla početná skupina bradavických studentů.

 „Jacku, podepíšeš se mi?“ škemrala jedna studentka s nádhernýma modrýma očima.

„Podepíšeš mi tvůj plakát?“ podstrčila mu jiná, dlouhovlasá zrzka, plakát v životní velikosti.

„Podepíšeš mi tvoje nové album?“ podával mu jeden z přítomných chlapců kompaktní disk.

„Podepíšeš se mi na prsa?“ vyprsila se jedna obzvláště vyvinutá studentka.

„A na zadek bys nechtěla?“ rýpnul si do dotyčné slečny jeden z mladíků, který ji nezdvořile odstrčil a řekl: „Hraju na kytaru a skládám vlastní písničky, mohl bych ti něco přehrát?“ Jackova odpověď ho zřejmě vůbec nezajímala, neboť rozezněl struny na kytaře, kterou měl s sebou, a začal hrát nějakou melodii.

Jack zachytil Willyho značně překvapený pohled. Jeho o něco starší přítel se takhle divil vždy, když se kolem nich shlukli fanoušci. Samozřejmě Jacka už mnoho věcí překvapit nedokázalo, ale musel si přiznat, že od bradavických studentů takovou pozornost nečekal. Předpokládal totiž, že Snape své studenty dokáže udržet na uzdě. Domníval se, že v Bradavicích pod vedením profesora Snapea panuje režim a řád, neboť bývalý profesor lektvarů byl neskutečná autorita. Ovšem na bláznivé studenty zřejmě neplatily žádné předpisy.

„Jsi úplně úžasný, Jacku, hrozně tě miluju. Nechceš se mnou chodit?“ odstrčila studenty jiná dívka, skočila Jackovi do náruče a vtiskla mu mokrý polibek na obličej.

„Hej, hej, hej,“ popadl ji Willy a odtáhl ji od svého přítele. Jack se jenom smál. Tyhle reakce už znal velmi dobře a nemohly ho zaskočit, avšak Willy nestačil žasnout. Neočekával takové davové šílenství. Někteří z fanoušků byli přímo neodbytní.

„O Vánocích mám narozeniny, nechtěl bys k nám přijet na mou narozeninovou párty?“

 „Nechtěl bys jít se mnou do kina?“

„Hrozně tě obdivuju! Mám všechny tvoje alba.“

Neodbytná dívka se znovu dostala blízko svojí celebrity a právě se z ní snažila strhnout kabát.

„Co se to tu u všech ďasů děje?“ dolehl k nim temný hlas.

Studenti okamžitě zmlkli a zkameněli. Na tvářích se jim objevil stín strachu a viny. Jako by byli nachytáni při něčem špatném. Z příšeří na chodbě se vynořila postava ředitele školy, který si to rázoval přímo k centru dění.

„Můžete mi laskavě vysvětlit, o co tady zatraceně jde?“ mračil se na postávající hlouček. „Proč nejste na svých kolejích?“

„Jenom jsme ho chtěli vidět,“ špitl nějaký odvážný student. Byl to ten, který měl s sebou kytaru.

Snape se zamračil ještě víc a jeho nemilosrdný pohled padl na Jacka. „Pane Talkingu, upozorňuji vás, že mi ze školy holubník dělat nebudete. Zakazuji vám ten směšný zlozvyk. Tady nejste žádná celebrita, takže žádné rozdávání autogramů ani hvězdné manýry. Na mé studenty se ani nepodíváte. A pro vás to platí taktéž,“ otočil se na hlouček studentů. „Jestli ještě jednou uvidím nějakého studenta s brkem a papírem pobíhat kolem Talkinga, strhnu jeho koleji 100 bodů a udělím mu měsíc trestů, to vám slibuji. Zmizte mi z očí.“

Skupinka studentů se během několika vteřin rozprchla.

„To byl velmi efektní výstup,“ zhodnotil Jack předchozí scénu, když trojice dospělých mužů osaměla. „Cítíte naplnění, když se vás studenti bojí?“

„Držte hubu,“ okřikl ho Snape. „Jestli si myslíte, že si tu budete dělat, co se vám zlíbí, tak se šeredně pletete. Tady nejste žádná celebrita, tak si na ni nehrajte. Zakazuji vám ty vaše směšné manýry. Žádné autogramy, žádná setkání s fanoušky. Platíme vás za něco úplně jiného.“

„Už jste skončil?“ prohodil Jack líně. „Aby bylo jasno, já se o žádnou pozornost neprosil. Ti studenti jednají z vlastní vůle. To se stává často, když je poblíž někdo, koho obdivují. Chovají se pak jako roj splašených včel. Je vaší úlohou, ne mou, abyste jako ředitel této instituce, toto stádečko zkrotil. Nemůžu za to, že to nezvládáte.“

Snape se zamračil a založil si ruce na prsou. „Je zvláštní, jak sláva lidi změní. Stanou se z nich pokrytci. Koupete se ve slávě a myslíte si, kdovíjaká hvězda jste, ale něco vám prozradím. Sláva není vše.“

„Říká někdo, komu nedali ani Merlinův řád té nejnižší kategorie. Prostě závidíte, to je vše. Ale to je normální, víte, kolik takových lidí jsem potkal? A ještě jsem se z toho neposral.“

„Jste drzý a vulgární! Sláva vám stoupla do hlavy, že ano? Myslíte si, že peníze jsou vše. Musím vás vyvést z omylu. Stovky lidí by dokázaly to co vy za vaše peníze. To jenom vy si myslíte, že jste jedinečný, a potřebujete se tím vychloubat. Jde vám jenom o peníze, toho ostatního o fanoušcích a hudbě nás klidně můžete ušetřit.“

„Chápu, že někdo jako vy, dělá svou práci díky vidině bohatství, slávy a Merlinova řádu, ale to ještě neznamená, že my ostatní jsme stejní. Někteří z nás dělají svou práci, protože ji milují a dělali bychom ji i zadarmo.“

Snape si pohrdlivě odfrkl, ale Jack pokračoval. „Mě na platu nesejde. Dělám to kvůli sobě a fanouškům. Jejich radost je tou největší odměnou, ale někdo tak sobecký a zatrpklý tomu nikdy neporozumí.“

„Měl byste si dávat pozor na jazyk,“ zavrčel Snape vztekle. Provrtal ho jedním nenávistným pohledem a chystal se na odchod. „Mimochodem v sedm hodin vás očekáváme u slavnostní večeře, takže bych vám neradil zpozdit se, i když je mi jasné, že vy, celebrity, si na podobné manýry potrpíte, že ano? Děláte se tak důležitými, jako by se bez vás musel zhroutit celý svět. Velká síň je momentálně připravena na zítřejší akci, tudíž její funkci převzala náhradní místnost. Nemusíte se obtěžovat jejím hledáním, jsem si zcela jistý, že nějaký doprovod vám Minerva obstará.“

Pohrdlivě si odfrkl a zamířil chodbou pryč.

„Děkuji vám za informace,“ zavolal za ním Jack. „Vím, jak jste se musel přemáhat, abyste mi tento vzkaz vůbec předal. A i když jste mi nesympatický, obdivuji, že jste se dokázal překonat.“

Snape se ani neotočil a přidal do kroku. Za nejbližším rohem jim zmizel z očí.

„Co to mělo sakra znamenat?“ pohlédl na něj Willy zmateně.

„Ptáš se, jako kdybych to měl vědět,“ odvětil mu Jack lhostejně. „Opravdu si myslíš, že existuje někdo, kdo by mohl tomu přerostlému netopýrovi byť jen trochu porozumět? Jsi bláhový, Willy. Pojď.“

Po těch slovech se vydali opačným směrem než ředitel školy. Oba doufali, že se jim s notnou dávkou štěstí podaří vyhnout všem bradavickým studentům.

***

Za ředitelem bradavické školy prudce třískly dveře a komnatou proletěla černá střela připravena zasáhnout svůj cíl a jediným výbuchem totálně rozmetat celou místnost na prach a zdemolovat polovinu bradavického hradu.

„Netřískejte těmi dveřmi, vážený pane,“ okřikl ho jeden z jeho předchůdců. „Jeden, aby z toho hluku přišel o sluch.“

Severus mu ovšem nevěnoval drobet pozornosti a začal si to rázovat po pracovně.

„Severusi, příteli, copak vás tolik rozrušilo?“ optal se ho jiný jeho předchůdce. Ten s půlměsícovými brýlemi a bílým vousem.

„Drzý a nafoukaný,“ mumlal si ředitel něco pro sebe. „Sebestředný a egoistický. Vychloubá se svou slávou, neustále si hraje na hvězdu, myslí si, že mu patří svět.“

„Vidíte jen to, co chcete vidět,“ přerušil ho Brumbál, aniž by na Severuse pohlédl. „Ostatní o něm mluví jako o skromném chlapci, sympatickém a velmi hudebně nadaném. Já osobně ho považuji za obyčejného, milého chlapce, který si splnil svůj dětský sen.“

„Pche!“ vyprskl Snape nesouhlasně. „Co vy o tom víte, když jste celé dni v mé kanceláři. Vy jste ho nepotkal, nemluvil jste s ním! Tak co tu melete za nesmysly?“

„Ta drzost,“ šeptaly si obrazy mezi sebou rozrušeně. „Dnešní generace nemá vůbec úctu ke starším.“

„Ale to je zavádějící, milý Severusi,“ usmál se stařík. „Například velice rád navštěvuji Minervu v jejich soukromých komnatách.“

Snape na něj překvapeně pohlédl s povytaženým obočím.

„Ale no tak,“ pokáral ho Brumbál, „jsme dlouholetí přátelé, na Minervu jsem se mohl vždy plně spolehnout. Staří lidé se rádi setkávají a vzpomínají na staré časy. U té příležitosti občas zabloudíme i na téma našich bývalých studentů. Minerva sbírá informace o tom, co teď dělají, kolik mají dětí a zdali tyto děti již navštěvují Bradavice. Povídáme si o jejich studijních výsledcích, jejich podobě s rodiči a pracovní kariéře.  Nejedenkrát naše řeč zabloudila i k Jackovi. Na Minervu udělal velmi dobrý dojem.“

Snape svraštil obočí. „Jistě, Minerva, už je stará ženská, kterou opijete i rohlíkem. S přibývajícím věkem ztrácí soudnost.“

„Mýlíte se, Severusi, právě naopak. Myslím, že jste k tomu chlapci až zbytečně tvrdý. Máte s ním stejný problém jako s Harry Potterem. Chcete vidět jenom to, s čím jste počítal už od samého začátku. Dejte mu šanci, aby ukázal to dobré, co v něm je.“

Asi v půli Brumbálova monologu přistoupil Snape k oknu a pohlédl na školní pozemky. Krajina byla zahalena bílou pokrývkou. Stromy a keře se halily do bělostného roucha. Viděl Hagridovu hájenku i stezku k ní. Nedaleko si všiml postávajícího hloučku studentů. Právě oni zaujali jeho pozornost. Chvíli je sledoval, ale byli příliš daleko, než aby rozeznal jednotlivé postavy. Ovšem když se o pár minut později od skupiny studentů oddělily dvě postavy, uvědomil si, že to je Jack a ten jeho přítelíček.

Zaťal ruce v pěst. Už zase to v něm vřelo. Ta nafoukaná hvězda si dělá z jeho hradu holubník a ze studentů poslušné ovečky, které za ním neustále běhají. Tomu musí učinit přítrž. Tomu chlapci není nic svaté.

***

Scházel po schodišti do přízemí. Kdekoli potkal nějaké studenty, byl Jack hlavním tématem. Studenti jím byli přímo posedlí. Veškerý systém se zhroutil. Studenti porušovali kázeň, běhali po chodbách, pokřikovali. Chovali se jako stádo splašených ovcí. Napomínání, strhávání bodů a udělování trestů na ně tentokrát vůbec neplatilo. Jako by jejich mysl byla v jiném paralelním vesmíru.

V síni, která operativně nahradila Velkou síň, se tlačil dav studentů. Kolejní stoly byly umístěny svým obvyklým způsobem, ale všiml si, že se většina studentů tlačí co nejblíže k profesorskému stolu. Síní se šířilo napětí a vzrušení.

Když mířil k čestnému stolu, byl ignorován, což se mu častokrát nestávalo, neboť studenti se před ním drželi vždy na pozoru. Ale ne dnes. Jedna studentka prudce vyskočila na nohy a vší silou do něj vrazila. Oba zavrávorali a málem upadli.

„Slečno Carterová, chcete mě zabít?“ zavrčel na ni výhrůžně.

„Promiňte, pane, neviděla jsem vás. Nechtěla jsem…“

Všiml si, že v ruce něco svírá. Domyslel si, že je to Jackův plakát.

„Pane řediteli, je pravda, že se na večeři dostaví i Jack?“obrátil se k němu jeden z nejblíže sedících studentů. Oči mu hořely nedočkavostí.

„Přišli jste sem kvůli večeři nebo kvůli němu?“ zasyčel a k jeho uším se doneslo zašeptání od vedlejšího stolu. Jedna dívka tvrdila té druhé: „Klidně zůstanu bez večeře, abych se na něj mohla jenom dívat.“

Zamračil se.

„Strhávám Mrzimoru, deset bodů, slečno Carterová,“ ucedil.

Ve chvíli, kdy chtěl pokračovat ve své cestě k profesorskému stolu, zaslechl u vedlejšího stolu: „Slyšel jsem, že Bradley ví, kde je Jack ubytovaný. Co kdybychom tam zašli? Mohli bychom zkusit, jestli by nám otevřel.“

„Deset bodů z Havraspáru, pane Hudsone, a jestli vás uvidím potulovat se na chodbách v pátém patře, dostanete školní trest na celý měsíc u pana Filche.“

„Morous jeden,“ zamručel další ze studentů.

„To je dalších deset bodů z Havraspáru. Varuji vás.“

Cestou ke stolu viděl spoustu studentů vzrušeně debatovat. Měli u sebe nejrůznější předměty jako Jackovy fotky pro podpis, plakáty, časopisy a nejrůznější tretky.

„Minervo, skutečně si myslíte, že taková publicita naší škole prospěje?“ obrátil se na postarší čarodějku po své pravici, když usedl ke stolu a pozoroval nezvyklý ruch v místnosti.

„Ovšemže, Severusi,“ prohlásila čarodějka sebejistě, „víte, kolik novinářů se tlačí na bradavické pozemky? A zítřejší akce zcela naplnila má očekávání. Tolik pozornosti jsme si mohli jenom přát.“

Zamračil se. „Naše škola by měla být známá především svým přístupem k studentům a vyučovacími metodami, ne tím, koho pozveme na vánoční večírek. Ti lidé tu nejsou kvůli Bradavicím, ale kvůli němu,“ kývl směrem ke chlapci, který právě vcházel dovnitř.

V ten moment se síní rozlehl jekot. Dívky pištěly, některé měly blízko k mdlobám, kluci nadšeně výskali, tleskali a dav studentů oblehl nebohého chlapce a jeho kolegy ze skupiny.

„Výborně,“ ucedil Snape, „večeře skončila dřív, než začala.“

„Z cesty! Z cesty!“ brodila se davem studentů vysoká postava Rubeuse Hagrida. Odstrkoval zvědavé studenty, až se dostal k Jackovi. „Udělejte nám místo. Nechte nás projít.“

Školní klíčník osvobodil nebohou skupinu z obležení studentů a doprovodil je k profesorskému stolu, kde Jack a jeho přátelé zaujali místa vyhrazená pro tak vzácnou návštěvu. Seděli přímo uprostřed, všem studentům dobře na očích.

Jakmile se usadili, Minerva vstala, aby pronesla uvítací řeč, ale studenti stále hlučeli a nebyli k utišení. Zvědavě hleděli k učitelskému stolu a vzrušeně si něco šeptali. Bezmocná zástupkyně ředitele byla nucena přikročit k razantnějšímu kroku a pomocí kouzla nechala rozeznít píšťalku, která byla dalším kouzlem zesílená a její ozvěna se odrážela ode zdí a vracela se k nim zpátky. Většina studentů si přitiskla ruce k uším. Ušní bubínky jim bolestivě vibrovaly a Severus si všiml, že se za uši drží i jejich hosté. Willy vypadal jako by nelidsky trpěl, což Snapeovi zvedlo náladu.

„Děkuji za pozornost,“ promluvila profesorka, když kouzlo zrušila. Síní se rozlehlo neuvěřitelné ticho, takže by bylo možno slyšet špendlík narážet na podlahu, kdyby na ni nějaký skutečně narazil. Studenti se začali na svých židlích narovnávat.

„Málem jsem přišel o sluch,“ zamumlal nějaký student.

„Myslím, že nic neslyším,“ pronesl jiný u zmijozelského stolu.

„Jak jste si jistě ráčili všimnout, naši budovu poctili svou návštěvou Jack Talking a jeho přátelé ze skupiny: Mark Hollow, Roger Lee, Neil Edwards a Sebastian Harrison.“

Opět ty obdivné pohledy. Severusovi začínalo být nevolno.

„Jsem ráda, že se jim z vaší strany dostalo tak vřelého uvítání, a doufám, že jim po následující dva dny nijak nebudete znepříjemňovat jejich pobyt.“

Zachytila Jackův pohyb a pochopila, že má mladík něco na srdci, takže mu předala slovo.

„Milí přátelé,“ pozdravil přítomné studenty Jack a Severus protočil oči, „je mi ctí být opět zde. Bradavice jsou velmi prestižní institucí, jejíž věhlas je znám i za hranicemi naší země. I já jsem stejně jako vy sedával u kolejního stolu a stoloval se svými spolužáky. Stejně jako vy jsem pilně studoval lektvary i kouzelné formule. Prožil jsem tu nádherná léta a mám na toto místo spoustu krásných vzpomínek.

Jak je vám známo, zítra vystoupíme na vánočním plese, a těším se, že se tam s některými z vás uvidím. Obávám se však, že těm mladším nebude vstup umožněn, a tak abych předem zabránil jakémukoliv zklamání, jsem se rozhodl pozvat vás na dnešní zkoušku ve Velké síni.“

Studenti zajásali, strhl se ohromný potlesk, který nezažil ani Brumbál během svého funkčního období. Síň se otřásala od podlahy až ke stropu. Teprve když jásot opadl, mohl Jack dodat: „Jde samozřejmě jen o zkoušku - ozvučení, světelné efekty, ale slibuji, že pokud nás necháte tyto detaily vyladit, jako bonus pro vás pak udělám menší koncert jako nácvik na zítřek.“

Od kolejních stolů se opět ozvalo radostné burácení, což Jacka utvrdilo v tom, že se během večera shromáždí ve Velké síni celá škola.

„S laskavým svolením vedení školy nám byl poskytnut v prostorách školy nocleh. Je mi líto, že nebudu schopen věnovat se každému z vás, neboť i já mám soukromý život, ale jsem ochotný uskutečnit po večeři autogramiádu.“

Jeho proslov byl opět přerušen hlasitým křikem a potleskem.

„Můžete přijít sem ke stolu a říct mi, co vám leží na srdci. Jsem ochotný vyslechnout každého z vás. Mimo tyto oficiální akce bych vás chtěl požádat o shovívavost. Stejně jako vy máte své starosti s učivem, musím se i já soustředit na svou práci. Nyní vám všem přeji dobrou chuť.“

Usedl na své místo a pustil se do jídla, které se vzápětí objevilo na stole před nimi. Jeho mudlovští spoluhráči si ještě zcela nezvykli na čáry a kouzla, a tak chvíli jenom ohromeně zírali na stůl plný jídla. Teprve když viděli jíst ostatní, osmělili se a nandali si na talíř. Jídlo bylo zřejmě jedlé a bezzávadné.

Během večeře Snape bedlivě monitoroval jídelní síň a všiml si, že někteří studenti obdivně hledí k čestnému stolu, aniž by se dotkli jídla. Jiní jedli málo či spěšně, jako by se nemohli dočkat, až budou smět k Jackovi vyznat mu svou nehynoucí lásku. Snapeovi chutnalo stále méně a méně, až odložil příbor a svou porci nedojedl. To davové šílenství bylo vskutku nechutné a odporné.

Jak brzy zjistil, studenti jenom čekali na povel, až budou smět vyskočit od stolu a vrhnout se k Jackovi. Protože když jim po večeři Minerva pokynula, že autogramiáda právě začala, strhla se neskutečná vřava, jak se najednou všichni vrhli k čestnému stolu. Veškerý profesorský sbor musel spojit své síly a jednolitý dav zkrotit a usměrnit, jinak by rozmačkali nejen Jacka, ale i sebe navzájem. Kdyby začal Snape strhávat body, brzy by byly všechny koleje v minusových hodnotách – zřejmě kromě Zmijozelu, který si jako jediný držel svou tvář. Přirozeně že děti z čistokrevných rodin nemohly obdivovat někoho s mudlovskými kořeny. Přesto se i ve Zmijozelu našlo pár Jackových obdivovatelů.

Autogramiáda sklidila takový úspěch, že Jack a jeho přátelé málem zmeškali zkoušku. Profesorka McGonagallová musela autogramiádu ukončit a s Hagridovou pomocí doprovodit Jacka do Velké síně, kde již vrcholily přípravy na ples. Dav studentů je ovšem následoval. Nikdo jim v tom nemohl zabránit, neboť je Jack pozval.

Studenti byli ovšem v takové ráži, že bylo třeba je zpacifikovat, jinak by Jacka opět obklopili a znemožnili mu veškerou práci, a tak profesor Kratiknot vyčaroval neviditelnou bariéru mezi pódiem a studenty, aby zabránil jakýmkoli problémům ze strany studentů, kteří teď mohli na Jacka jenom obdivně hledět a pokřikovat.

„Filiusi,“ oslovila Minerva kouzelníka malého vzrůstu, „mohl byste prosím vyčarovat zvukovou bariéru?“

„Já bych věděl, jak na ně,“ zavrčel Snape podrážděně.

„To nebude problém,“ odpověděl čaroděj a pronesl kouzelnou formuli.

„Děkuji,“ odpověděla čarodějka a obrátila se k řediteli, „nemyslím si, že je nutné jakékoli násilí.“

„Od Jackova příjezdu si nejsem jistý, zdali se nacházím v kultivované společnosti či v ústavu pro duševně choré. Cítím se hluboce dotčen, že tato instituce spadá pod mé vedení. Její úroveň je na téměř nulové hodnotě, aniž by to bylo mou zásluhou. Odmítám brát odpovědnost za něco, co jsem nezpůsobil.“

 „No tak, Severusi, jsou to pouze mladí lidé plní vášní a emocí. Potřebují se vybouřit.“

„Potřebují lekci slušného chování a zásad etikety. Takové chování nemíním tolerovat a vyvodím z toho patřičné následky. Ztrestán je tak, že příště si dají pozor, aby se nic z toho neopakovalo.“

„Jste na ně zbytečně tvrdý.“

„A vy příliš umírněná. To, co si vezmou k srdci, nebude vaše slovní ponaučení o mravním chování, ale výprask. Nic jiného nezabírá.“