13. Vánoce v sídle Fénixova řádu
Než se kdokoli nadál, přišly Vánoce. Snížek vesele poletoval za okny. Vánoční svátky měl Harry strávit společně se Siriusem na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct a jelikož byla polovina Ronovy rodiny členy Fénixova řádu a Grimmauldovo náměstí bylo hlavním štábem, mohli být si jistí, že se přes svátky hodně uvidí. Nebylo tedy překvapením, když zjistili, že Weasleyovi se nakonec rozhodli zůstat na svátky v domě rodiny Blacků definitivně. Harry měl pocit, že tohle budou jeho nejlepší Vánoce. Další překvapením bylo, když se dozvěděli, že Hermiona tentokrát zůstane přes svátky s nimi.
Bylo 24. prosince. V domě Siriusových předků bylo plno. Byl tu i Lupin, Tonksová či Moody. A Brumbál měl dorazit co nevidět. Fénixův řád měl zasednout k výjimečnému jednání, kterého se mohli zúčastnit i přítomní nezletilí kouzelníci.
Brumbál dorazil načas. Zasedli v jednací síni k velkému kulatému stolu a ředitel si vzal slovo.
„Milí přátelé, srdečně vás vítám na našem svátečním zasedání Fénixova řádu. Chtěl bych vám všem popřát hezké svátky a kouzelné Vánoce. U této příležitosti bych rád ocenil některé členy za mimořádnou činnost a úsilí, přestože nechci v žádném případě snižovat úspěchy těch druhých. Přátelé, velmi si vážím vašeho členství a toho, co děláte pro celý kouzelnický svět. Jsem rád, že bok po boku stojíme proti stejnému nepříteli.“
Pak se rozhlédl po přítomných lidech. „A nyní bych rád přešel k oceňování. Kde je Severus?“
Znovu se rozhlédl po přítomných, tentokráte ale mnohem pozorněji. Dokonce si posunul brýle blíže ke kořeni nosu, aby lépe zaostřil na tváře přítomných. Tu jedinou tvář tu ale nenašel. Jeho zrak ho zklamal.
„Snape?“ štěkl Black v lidské podobě. „On tu snad má přijít?“
„Severus má výsledky a ceny,“ vysvětlil bradavický ředitel. „Bez něj nemůžeme začít.“
Pohlédl na přítomné chlapce. „Harry, běž se prosím podívat, jestli profesor Snape už dorazil.“
Harry se neochotně zvedl. Brumbála si vážil, ale tohle si mohl ušetřit. Harry tu není zdaleka jediný, kdo o Snapeovu přítomnost nestojí. Nepotřeboval si kazit Vánoce.
Procházel chodbou, a když se blížil k předsíni, zaslechl nějaké hlasy. S údivem si uvědomil, že ten druhý patří Blackově matce. Ještě nikdy ji neslyšel mluvit. Vždy pouze ječela.
„Náš starobylý a vznešený rod Blacků nikdy neměl čest hostit tak vzácného hosta, pane Snape.“
„Jistě,“ ucedil Snape ironicky. „Upřímně řečeno: tak vzácně si tu nepřipadám. Nutí mě tu chodit na nudné a naprosto nesmyslné schůze Fénixova řádu, rádoby takzvaného odboje proti Pánovi zla. Říkám tomu starému dědkovi neustále, že se snaží marně. Měl by si vážit, že ještě nějakou sílu má a rozhodně ji nadarmo neplýtvat. Vkládá moc času energie do něčeho, co nemá smysl. Ale vysvětlete tohle starému oslovi.“
„Přece vám na něm nezáleží,“ slyšel paní Blackovou pohoršeně.
Snape se rozesmál. „Tak to ani náhodou. Naopak. Už se těším, až zaklepe bačkorami. Dávám mu tak 2 až 3 roky. V tomhle tempu se mu to rychle spočítá. Už se těším, až bude umírat. Moc bych si přál být u toho. Kéž by se tohle mé vroucí přání jednou skutečně vyplnilo.“
„Jste takový, jakého jsem si vás představovala,“ odpověděla paní Blacková spokojeně. „Kéž byste mohl být mým synem. Byla bych na vás hrdá.“
Severus se ironicky usmál. „Abyste mohla být hrdá na to, že váš syn je zabiják mudlů?“
„A taky že je ďábel a vtělení temných mocností,“ doplnila ho.
„Jistě,“ ušklíbl se Snape. „Označují mě za Satana. Škoda, že ještě nikoho nenapadlo založit kult Severuse Snapea. Měl bych konečně své ctitele. Nosily by mi dary, klaněli se mi, vzývali mě a pak… pak bych je všechny zavraždil.“
„Budete zkázou lidstva.“
„Ještě si to rozmyslím,“ pravil Snape líně.
„Zabijete mudly, kteří špiní tuto zem. Tato země musí být očištěna.“
Snape dlouze zívl. „Už zase?“
„Nemůžete zadržet toho netvora, co ve vás žije.“
„A já nemohu za to, že jste mrtvá a taky stará a ošklivá ježibaba. Smiřte se už jednou provždy s tím, že jste pouhý obraz na stěně!“
V té chvíli se Harrymu podařilo převrhnout ozdobný stojánek na deštníky ve tvaru trollí nohy. Snape po něm vrhl svůj pronikavý ostříží pohled.
„Á, pan Potter,“ protáhl dlouze. „Stejný jako váš otec, není-liž pravda? Jste stejně tak otravný a nevychovaný jako on. Poslouchat cizí rozhovory je nezdvořilé. To vás neučili?“
„Já…“ narovnal se Harry a hned poté narovnal i stojan. „Brumbál se po vás shání.“
Snape protočil oči. „Za co mě trestáš, Bože? Za co?“
Pak očima vyhledal Harryho. „Tak mi aspoň pomozte s těmi balíčky. Dnes je Štědrý den, což se kupodivu doneslo i k uším toho senilního dědka. A jako velmi dobrý nápad mu přišlo obdarovat členy Fénixova řádu. Podle mého mínění všechny.“
Severus si bezmocně povzdechl. „Já věděl, že je chyba, když se k Fénixovu řádu přidávám.“
Harry mlčky popadl balíčky. To poslední, co si přál, bylo vyprovokovat Snapea. Už tak se choval divně. Kdoví, co by mu mohl provést v tomhle stavu.
Jakmile vstoupil za Harrym do zasedací místnosti i Severus, stařík ožil. Pokojem se rozlehl jeho hlas. „Severusi, tady jsi! Jak rád tě vidím.“
Harry zaslechl, jak Severus mumlá něco pro sebe v tom smyslu: „Škoda, že nemůžu říct to samé.“
„Měli jsme obavy, že nedorazíš,“ pokračoval Brumbál.
„To jsem měl vlastně v úmyslu,“ přiznal se profesor lektvarů nahlas.
„Ale to by byla škoda,“ ujistil ho ředitel.
„O tom hluboce pochybuji,“ přiznal Snape.
„Jak vidím, máš s sebou i dárky,“ ignoroval ředitel jeho poslední poznámku. „Máš s sebou i seznam oceněných členů?“
Severus si povzdechl. „Myslel jsem, že vás to už přešlo.“
„Jak bych mohl, Severusi, zapomenout na členy Fénixova řádu? Jsou to velmi důležité osoby. A bez tebe jsme si nemohli dovolit začít s oceňováním. Výsledky máš přece ty.“
Snape se ušklíbl. „Jsem tu ta nejdůležitější osoba, co? Beze mě by Fénixův řád nejspíš padnul, že?“
„Nepochybně,“ usmál se Brumbál skrze půlměsícové brýle.
„Brumbále, přemýšlel jste někdy o rezignaci?“ nadhodil Snape. „Víte, je mi už trapné předstírat nadšení, když nám tu prezentujete vaše plány a nápady v boji proti Pánovi zla.“
„Protože fandíte jeho straně?“ zajímal se stařík.
„Ne,“ ujistil ho Snape ledovým hlasem. „Pouze mě nebaví přetvařovat se, když tu prezentujete své geniální nápady. Tihle lidé jsou z nich očividně nadšení. Jenom netuší, že to jsou ve skutečnosti moje plány. Vy byste ve vašem věku už totiž s ničím rozumným nedokázal přijít.“
„Zde máte důkaz, že asistenti jsou mnohem důležitější než samotní vůdcové,“ usmál se ředitel.
„Děkuji za kompliment,“ zazubil se Snape, ale vypadal přitom jako rozzuřený pes, který cení své zuby na nepřítele. „Škoda, že jsme tak podceňování.“
„Víš, Severusi, někdy mám pocit, že válčíš sám proti sobě a my jsme jen figurky,“ usmál se ředitel. „Na jednu stranu ovlivňuješ Voldemorta a podsouváš mu své nápady. A na druhé straně jsem tu já a Fénixův řád a ty mi radíš, jak na Voldemorta. Teď to vypadá, jako by sis s námi hrál.“
„Možná,“ zatvářil se Snape tajemně. „Je milé vidět vše z obou stran. Je to velmi poučné a zábavné. Když vás jedna strana nebaví, soustředíte se více na tu druhou. A naopak. Víte, já bych nemohl zůstat pouze na jedné straně. Začalo by mě to nudit.“
„Prosím, Severusi, můžeme nyní přejít k ocenění?“
„Jistěže,“ vytáhl Snape ruličku a rozvinul opravdu velmi dlouhý svitek pergamenu. Nasadil smrtelně vážný výraz.
„Z moci mě udělené je mi ctí jménem Albuse Brumbála, našeho vůdce odboje proti,“ ušklíbl se, rozhlédl se po přítomných lidech a pak ledabyle znuděně dodal, „však-vy-moc-dobře-víte-komu vyhlásit jména členů Fénixova řádu, kteří se svou mimořádnou prací a pílí zasloužili o úspěšné fungování tohoto spolku. Nechť jsou nám tedy vzorem, abychom i my konali jako oni nezištně a obětavě v zájmu celé kouzelnické společnosti a statečně bojovali proti Pánovi zla.“
Zarazil se. „Tedy to jsou kecy. Nechápu, jak jsem něco tak pitomého a nesofistikovaného mohl vůbec zplodit.“
„Severusi, buď prosím tak laskav a pokračuj,“ vyzval ho bradavický ředitel.
„Ale beze všeho,“ dodal Snape.
„Chceš se snad svlékat?“ opáčil Brumbál pobaveně.
Snape mu věnoval bezmocný pohled. „Takovou radost bych vám neudělal.“
A pak raději přešel opět ke svému proslovu. „Mám tu první jméno a jsem si jistý, že je to někdo, koho byste v žádném případě nečekali. Jak překvapivé!“ Věnoval Brumbálovi všeříkající pohled a pak se rozhlédl po přítomných členech Fénixova řádu. „Zcela nečekaně je jím Kingsley Pastorek. Že jste velmi schopný, pracovitý a obětavý, to už jaksi všichni víme. Žel, ten starý dědek měl pocit, že by se to mělo říci ještě nahlas. Takže je vám udělena cena Nejpracovitějšího člena Fénixova řádu.“
Pohlédl na Brumbála. „Jestli si myslíte, že jim budu osobně připínat ty pitomé odznáčky… Mohl byste sám, kdybyste nebyl starý a netřásly se vám ruce, že? Nepotřebuji, abyste mi tu opíchal polovinu Fénixova řádu. Smím požádat o asistenta?“ Rozhlédl se po místnosti. „Slečno Grangerová, byla byste tak nesmírně laskava a připevnila tady tenhle odznak na Pastorkův hábit? Nejlépe na ten, který má samozřejmě v tuto chvíli právě na sobě.“
Snape vytáhl krabici a když ji otevřel, byla plná nějakých blyštivých odznáčků, ze kterých Hermiona jeden vytáhla a pak jej připnula Kingsleymu na hábit.
„Další ocenění tu máme pro… to jsou mi ale novinky… Remuse Lupina. Vynikající kouzelník, správný parťák a v neposlední řadě vynikající, krvelačná šelma se schopností brutálního vraždění nevinných obětí.“
„Severusi,“ napomenul ho Brumbál.
„Jak jsem chtěl říci. Lupin je zřejmě tou nejspolehlivější osobou, která je ve Fénixově řádu. Víc takových bychom jenom potřebovali. A nevadilo by, že jsou vlkodlaky.“
Snapeovi se od kolegů dostalo jenom pohledů plných nepochopení a pohoršení.
„Třetí v pořadí,“ pokračoval Snape. „Alastor Moody. Zdaleka ten nejzkušenější z nás, týká-li se černé magie a boje proti ní.“
„Tonksová!“ vykřikl Snape náhle, až sebou žena trhla a vyplašeně vzhlédla. „Ignorujte prosím na chvíli toho kocoura. Jste další oceněná!“
„Myslel jsem Křivonožku,“ dodal po chvíli znuděně. „Řekl bych vlkodlak, kdybych myslel někoho jiného.“
„Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na obětavou Molly Weasleyovou, která se stará o naše žaludky. A jak se tak na nás dívám, tak po mozku je to asi ten nejdůležitější orgán v lidském těle.“
„Severusi,“ pokáral ho Brumbál. „A co srdce?“
„Myslíte orgán spojený s city, emocemi a láskou?“ zeptal se Snape znuděně.
Stařík přikývl. „Ovšemže.“
Snape si bezmocně povzdechl. „Vy se asi v biologii moc nevyznáte, že? Centrum emocí není v orgánu zvaném srdce, ale v orgánu zvaném mozek. Očividně něco, co vám chybí. A neřekl jsem snad, že mozek je nejdůležitější orgán v lidském těle?“
„A který orgán po mozku a žaludku je další nejdůležitější?“ zeptala se Hermiona zvědavě. Ne nadarmo byla šprtkou a dívkou, která musí znát úplně vše.
Severus pohlédl na své tělo od pasu dolů.
„Severusi!“ varoval ho ředitel.
„Promiňte?“ zatvářil se Snape překvapeně a popuzeně. „Kdybychom se nemohli rozmnožovat, tak jako živočišný druh vyhyneme. Ještě stále vám pohlavní orgány přijdou nepodstatné? Zatím u lidí nikdo nevymyslel jiný způsob rozmnožování.“
Na chvíli zavládlo hrobové ticho.
„Dobře,“ zhodnotil to Snape. „Možná jsem z vás jediný, kdo má ambice přenášet dál své geny. Máte pravdu. Dalšího Brumbála, Pottera nebo Blacka vážně nepotřebujeme. No a jak se tak dívám na Weasleyovy, tak ti udělali, co mohli.“
„Severusi,“ zašeptal Brumbál káravě. „Prosím, jsou tu i nezletilí.“
Snape protočil oči. „Ano? A to vadí čemu? Proč jsme u nás tak zpátečničtí? Náš systém je příliš zastaralý. Mudlové jsou tak neskutečně prozíraví, že zavádějí na škole sexuální výchovu. U nás něco takového očividně chybí.“
„Možná vám uniklo, že u mudlů se v sexuální výchově neučí jednotlivé polohy, ale spíše ochrana před pohlavními nemocemi a antikoncepce.“
Snape opět protočil oči. „Jak absurdní! K čemu jim tohle může být, když nic neví o souloži? Já bych jim to pěkně vysvětlil i s názornou ukázkou!“
„Severusi! Tak dost. Co kdybychom si to nechali na školní poradu?“
„Fajn,“ zatvářil se Snape spokojeně. „Budu hlasovat proto, aby se něco podobného zavedlo i v Bradavicích.“
„A ty bys to ochotně učil, že ano?“ probodl ho Brumbál svým modrým pohledem.
„Kdyby vám to udělalo radost,“ zamrkal na něj Snape spiklenecky.
„Raději bych teď věnoval pozornost našemu oceňování,“ přerušil ho bradavický ředitel.
Snape sklonil svůj zrak k pergamenu. „Ovšem. Mám tu ještě další cenu. Je určena…“ Na chvíli se zarazil. „Brumbále! To snad nemyslíte vážně!“
„Ale jen pokračuj,“ usmál se stařec spokojeně.
„Cenu za statečnost a neobyčejně těžkou a časově náročnou práci špeha oceňuji…“ zavrčel profesor lektvarů. „…Severuse Snapea.“
Od stolu se ozval potlesk. Nutno dodat, že Brumbál byl tím, který aplaus inicioval.
„Taky byste si to mohli odpustit,“ zavrčel opět bradavický profesor lektvarů.
Náhle vedle něj stála Hermiona a vztahovala k němu ruce. Severus rychle uskočil.
„Co si o mě myslíte?“ věnoval řediteli bradavické školy čar a kouzel rozezlený pohled. „Tuhle směšnou věc si na sebe nevezmu. Brumbál si mě značkovat nebude!“
„Severusi, nebuďte tak…“ spustil Brumbál klidným, vyrovnaným hlasem.
„Ne, Brumbále,“ zarazil ho Snape nekompromisně. „To vy se začněte chovat - “ Profesor lektvarů se náhle zarazil a pak se zatvářil, jako by konečně něco pochopil. Potom nasadil spokojený výraz a klidným hlasem pokračoval: „Chtěl jsem říci úměrně vašemu věku, ale vy se tak vlastně už chováte. Začínáte se vracet do svých dětských let, že ano? Teď ale není zrovna ideální čas na hraní. Stojíme proti Vy-víte-komu. Vzpomínáte?“
„Ano, Severusi,“ přikývl ředitel. „Paměť mi ještě slouží.“
„Ale na jak dlouho, že?“ ušklíbl se Snape.
„Prosím, přijmi toto drobné ocenění,“ zaprosil stařík.
Snape si bezmocně povzdechl. Pak Hermioně vytrhl odznak a připnul si ho na černý hábit.
„Pokud dovolíte,“ spustil nanovo, „rád bych ještě svým jménem ocenil další členy Fénixova řádu.“
„Prosím,“ pokynul mu ředitel.
„Tak mě napadá,“ zamyslel se Snape. „Mohl bych Voldemortovi navrhnout, aby i on ocenil některé ze svých Smrtijedů. Jako nápad to nezní špatně. Ale zpátky k nám. Jednu cenu bych tu měl pro nejstaršího člena Fénixova řádu. Jako zasloužilý člen má nárok na odchod do důchodu a spokojené dožití v ústavu pro podobně postižené kouzelníky.“
Probodl svýma pronikavě černýma očima ředitele školy. „Brumbále, je načase uvolnit své místo mladým a dravým kouzelníkům. Děkujeme za vše, co jste měl v úmyslu pro kouzelnickou společnost udělat, ale v důsledku vašeho pokročilého stáří jste udělat nemohl. Přiznejte si, že jste už za zenitem.“
„Přestaňte urážet, Brumbála, nebo…“ napřímil se Hagrid na své židli.
„Hagride, to je v pořádku,“ uklidňoval ho ředitel. „Severus, to myslel dobře.“ Otočil hlavu k profesorovi lektvarů. „Děkuji, Severusi, to je od tebe velmi milé.“
Snape se ušklíbl a přikývl.
„Jedna cena by tu byla taky pro pana Pottera. Jsme rádi, že rod Potterů je nakloněn této organizaci. Doufám, že i vy jednou skončíte jako váš otec.“
Harry se prudce napřímil.
„No, přiznejme si, že přinejmenším všichni jednou zemřou,“ snažil se ho Snape uklidnit. „Ale chtěl jsem říci, že i vy, pane Pottere, jste jedním z těch důvodů, proč tu dnes Fénixův řád je. Nebo jste aspoň jednou z věcí, kolem které se točí fungování Fénixova řádu.“
„Taky bychom mohli jednu cenu udělit Voldemortovi. No, řekněte,“ rozhlédl se po přítomných lidech. „On je přece ten důvod, proč Fénixův řád vůbec existuje. Za to bychom mu měli přece poděkovat.“
Rozhlédl se kolem a setkal se s nepochopenými pohledy.
„No, vidím, že moc nadšení z toho nejste,“ zhodnotil to.
„A poslední ocenění bych tu měl pro nejzbytečnějšího člena Fénixova řádu. Jak všichni dobře tušíte, překvapivě je jím…“ Dramatická odmlka. „Sirius Black!“
„Tak dost!“ vyskočil jmenovaný na nohy. „Varuji tě, Srabusi, Harryho ani mě nebudeš urážet. Jinak si to s tebou…“
Snape se zatvářil znuděně. „Šetři dech, znám to už zpaměti. Nějak ses mi zasekl jako páska v magnetofonu. Opakuješ se mi pořád dokola.“
„Ale hoši!“ vstal Brumbál od stolu a roztáhl ruce, jako by je chtěl všechny obejmout. „Jsou Vánoce. Pojďme se chovat aspoň na chvíli jako plně sofistikované bytosti.“
„Od vás to sedí,“ odsekl Snape. „I když s těmi Vánocemi máte docela pravdu. Vždyť mi tu s Blackem v podstatě neděláme nic, co by k Vánocům nepatřilo. Totiž – vyznáváme si nekonečnou, nehynoucí lásku. A to naším specifickým způsobem. Víte, že to, co cítím k Blackovi, si jednou vezmu s sebou do hrobu? Naše láska překoná i mou smrt. Bude trvat dál, přestože mé tělo bude mrtvé. Tak silný je ten cit.“
„Ale Severusi, nemluvme v tuhle dobu o vaší smrti,“ přerušil ho Brumbál. „Jsou Vánoce, pojďme oslavovat nový život.“
„Brumbále,“ zavrčel Snape a zamračil se, „to je, jako byste chtěl, aby tuhle Remus oslavoval úplněk.“
„Severusi, nebuď tak upjatý,“ spustil Brumbál.
„Upjatý? Jak to myslíte – upjatý? Mám toho dost, Brumbále. Očividně mou situaci nechápete. Ono to ani není zdaleka ve vaší moci, ani v moci kohokoli jiného z vás. Jak byste mohli pochopit Severuse Snapea?“
„Docela normálně,“ navrhl ředitel.
„Normálně? Chci vidět ty z vás, kteří naprosto přesně chápou to, co prožívá Remus při každém úplňku. Tohle nelze pochopit. Musíte to zažít, abyste věděli, jaké to je. Takže ani mě nemůžete pochopit. Remuse nechápou ani lidé, ani vlkodlaci. Je uvězněn mezi dvěma světy. Je to prokletí. Nemám pravdu, Remusi?“ Otočil se k vlkodlakovi.
„Ještě že má tebe, Severusi,“ zhodnotil to ředitel.
„Prosím?“ zatvářil se Snape nevěřícně.
„Vy dva si toho máte hodně co říci,“ pravil Brumbál. „Osud byl k vám oběma hodně nemilosrdný.“
„Tak moment,“ přerušil ho profesor lektvarů. „Brzděte ano. Od čeho je tu asi ruční brzda? Já a Remus jsme naprosto odlišný živočišný druh. Neexistuje žádná společná řeč. Nemůžeme se dorozumět.“
„Nesnažíte se tu bariéru překonat,“ vysvětloval ředitel.
„Jistě, Brumbále,“ ušklíbl se Snape. „Já na rozdíl od vás svými silami a energií neplýtvám. A tohle by byla ztráta času. Je mi líto.“