09. Stop dopisům
Po celou dobu, co Brumbál dopis četl, se ani nepohnul. Dokonce ani z výrazu jeho tváře se nedalo vyčíst, co si ředitel myslí. Tvářil se pořád stejně neutrálně a soustředěně.
Když tu mu najednou zaskočilo. Ředitel se začal dusit svým jahodovým bonbónem. Harryho reakce byla rychlá. Okamžitě přiskočil a několikrát ředitele silně uhodil do zad. (Být tam Severus, dodá, aby ředitele nešetřil a ještě trochu přidal na síle.
Brumbál polkl, odkašlal si a narovnal si brýle na svém nose.
„Děkuji ti, Harry,“ rozložil opět pergamen a jal se jej dočíst.
Tentokrát Harry mohl odhadovat, co si myslí, neboť se tvářil zděšeně a popuzeně. Když dočetl, Harry viděl v jeho tváři vztek. Práskl pergamenem na stůl.
„To se mi snad jenom zdá!“ pronesl nevěřícně.
Chlapec mlčel a čekal, co z ředitele nakonec vypadne. Když nad tím tak uvažoval, nikdy neviděl ředitele rozzuřeného či vyvedeného z míry.
„Harry,“ pohlédl na něj Brumbál, „udělal jsi dobře, kdy jsi mi donesl tu kopii.“
Zvedl pergamen ze stolu a zamával s ním před chlapcem.
„Musí to přestat,“ pronesl Brumbál spíše k sobě. „Musím promluvit se Severusem.“
Pak se Harryho a Brumbálovy pohledy střetly.
„Za tuhle informaci ti děkuji, Harry, a slibuji, že s tím něco udělám. Vážím si tvé důvěry. Můžeš jít.“
Harry se natáhl pro pergamen, jenomže ředitel byl rychlejší.
„S tvým dovolením, bych si ho nechal. Je to přece jenom usvědčující materiál. Budu ho potřebovat.“
„Jistě,“ přikývl. „Nashledanou.“
Brýlatý chlapec se otočil a opustil ředitelovu pracovnu.
-------
Ředitel stál ve své pracovně u svého okna. Dveře do místnosti se otevřely a dovnitř vstoupila další osoba.
„Posaďte se, Severusi,“ promluvil Brumbál, aniž by pohlédl na příchozího.
Někdo si odkašlal. Ale byl to poněkud vyšší hlas, takže nepatřil profesorovi lektvarů. Ředitel se otočil.
„Pane řediteli,“ spustila profesorka McGonagallová, „chtěla jsem se vás zeptat ohledně příštího úterý. Potřebovala bych volno, jelikož se účastním pohřbu mé blízké přítelkyně, jak už jsem vám včera říkala. Myslíte, že byste mě mohl uvolnit?“
„Ale samozřejmě, Minervo,“ usmál se Brumbál vlídně. „Ovšemže se smíte zúčastnit onoho smutečního ceremoniálu. A vaše profesorské povinnosti neberte jako překážku. Suplování na jeden jediný den lze jednoduše zařídit. Promluvím se Severusem. Jistě vás milerád zastoupí. Jako byste ho neznala. Je to dobrá duše.“
„Neměl byste přece jenom přebrat ony hodiny vy? Pokud si pamatuji dobře, učil jste můj předmět vy,“ namítla čarodějka.
„Oh, nesmíte podceňovat Severuse,“ usmál se Brumbál. „Má mou plnou důvěru. Mimochodem měl zrovna přijít. Neviděla jste ho někde?“
„Obávám se, že ne,“ odpověděla, přestože byla ve skutečnosti ráda, že se může tomu netopýrovi vyhnout. „Pane řediteli, myslím, že na Severusovi lpíte až přespříliš. Nemyslíte, že byste se měl od něj trochu distancovat. Víte, je to koneckonců Voldemortův špeh. Mohl by…“
„Minervo, prosím, nechci se bavit na tohle téma. Znáte můj názor. Severus je naprosto důvěryhodná osoba. Je loajální naší straně. Nepředá Voldemortovi žádné informace, které by nám mohly uškodit.“
„Ale informace, které by mohly uškodit vám, mu milerád poskytnu,“ ozvalo se od dveří. Oba se otočili a spatřili v nich stát Snapea.
„Víte,“ pokračoval profesor Snape, „dělá mi potěšení vyprávět tomu hadímu muži, jak začínáte senilnět. Stárnete a stáváte se slabším. Voldemorta tohle těší. A mě též. Myslím, že už z vás nemá takový strach jako dřív.“ Snažil se nasadit sklíčený výraz a s úšklebkem dodal: „To je mi opravdu líto, Brumbále.“
„Aspoň má o mě mylné informace,“ usmál se ředitel. „Skvělá práce.“
„Myslíte si, že jsou ony informace skutečně nepravdivé?“ pravil Snape svým ledovým hlasem, který sarkasmem přímo přetékal.
„Minervo, prosím,“ otočil se k ní ředitel. „Mohla byste nás prosím nechat o samotě?“
Minerva si nejprve Severuse změřila nevraživým pohledem, kterým jako by naznačovala, že jestli Brumbálovi něco provede, tak za to tvrdě zaplatí. Pak odpověděla: „Samozřejmě.“
Dveře se za ní zavřely a Brumbál přešel opěk k oknu. Vyhlédl na školní pozemky.
„Posa-„
„Jo, já vím!“ okřikl ho Severus netrpělivě. „Vždyť to říkáte pokaždé!“
Posadil se do volného křesla. Nebylo pochyb o tom, že nejvíce času zde proseděl právě tento černovlasý, černooký muž. Aby ne, byl jako Brumbálova pravá ruka.
„Tak o čem jste chtěl se mnou zase mluvit, Brumbále?“ opáčil znuděně a natáhl se pro borůvkový bonbón. Rozbalil jej a vstrčil si sladkost do úst. V rukou mu zůstal pouze prázdný obal. Chvíli ho muchlal v rukou, ale pak si s ním jednoduše poradil. Odložil jej na pracovní stůl tváříce se, že s ním nemá cokoli společného. Zvedl zrak k Brumbálovi.
Ředitel se otočil a v rukou svíral nějaký pergamen.
„Jedná se o tohle,“ natáhl k němu ruku se srolovaným pergamenem.
Severus odtrhl oči z Brumbálova vrásčité tváře k vrásčité ruce s pergamenem. Ten díky bohu vrásčitý nebyl. Pak pohlédl opět do ředitelových očí a převzal pergamen. Poposedl si, aby měl pohodlí. Rozložil pergamen a začal číst. Už po prvním řádku zvedl oči k Brumbálovi, který stál před ním vedle desky stolu a ruce měl založené na prsou.
Severus se usmál. Přehodil si elegantně nohu přes nohu, pohodlně se natáhl do křesla a zvedl pergamen do úrovně očí. Zatvářil se, že čte něco velmi napínavého.
„To je, Brumbále,“ promluvil hlubokým, sametově hebkým hlasem, „vážně velmi zajímavé. Je ten zahradník vrahem anebo ne?“
Brumbál mu zuřivě vytrhl pergamen z rukou.
„Hej, ještě jsem to nedočetl!“ rozzlobil se Snape.
„Netvař se, že nevíš, o co jde!“ okřikl ho Brumbál. „Moc dobře víš, co je to za dopis! Vysvětlíš mi to?“
„Ehm,“ odkašlal si Severus důležitě. „Dopis je určitá forma nepřímé komunikace mezi dvěma jedinci…“
Brumbál se nahnul blíže ke Snapeovi a každou rukou se opíral o opěrky na Severusově křesle. Jejich tváře se skoro dotýkaly.
„Neodpověděl jsi na mou otázku,“ zavrčel ředitel.
„Vždyť jste mi žádnou nedal!“ pronesl Snape překvapeně. „Která ta z vašich vět přikazovacích byla otázka?“
Chvíli mu hleděl do očí a pak sebou nepohodlně zavrtěl v křesle.
„Víte, že nemám rád, když jste takhle blízko, Brumbále.“
Ředitel se opět narovnal a Severus si oddechl, že může opět volně dýchat.
„Tak co po mě chcete?“ zavrčel Severus nevlídně.
„Aby to přestalo.“
„Přestalo co?“ zatvářil se Snape zmateně.
„Moc dobře víš co!“ div nevyletěl Brumbál z kůže. „Ty dopisy přece!“
„Dopisy?“ konečně Severus pochopil. „Myslíte TY dopisy? Zřejmě ty Nevillovy.“
„Vidím, že jsi konečně pochopil, Severusi,“ rýpl si do něj ředitel. „Vím, že je ve tvé moci s tím něco udělat.“
„Upřímně řečeno, Brumbále, nevím, jestli je má moc skutečně tak silná, aby zastavila….“
„Severusi,“ zarazil ho Brumbál varovným hlasem, „oba víme, kdo ty dopisy píše, kdo je jejich autorem. A shodneme se snad na tom, že to musí přestat.“
„O tom bych pochyboval,“ přerušil ho Severus.
„Je to ve tvém zájmu, aby to skončilo,“ varoval ho Brumbál. „Radím ti s tím něco udělat. Je mi jedno, jakým způsobem to zarazíš, ale skončíš to jednou provždy. Nemíním o tom diskutovat.“
„Dobrá,“ přikývl Severus odevzdaně. „Ale nic nezaručuji.“
„Tak běž a začni na tom pracovat,“ vyhazoval ho Brumbál ze své pracovny.
Snape se otočil a zamířil ke dveřím z ředitelovy pracovny. Na tuhle chvíli se těšil vždy, když sem vstoupil.
„A Severusi…“
A tohle bylo přesně to, co ho vždy dokázalo rozhodit. Tyhle chvíle nesnášel.
„Co ten prázdný papírek na mém stole?“ pokračoval Brumbál. „Copak nevíš, kam patří?“
Snape se naštvaně otočil a vrátil se ke stolu. Znechuceně zvedl obal od borůvkového bonbónu a vyhodil jej do nejbližšího odpadkového koše. Pak beze slova opustil místnost a nezapomněl za sebou efektně třísknout dveřmi, až se opovážlivě zachvěla vitrína obsahující různé starodávné artefakty.