05. Samé dopisy
Poté, co se Hermiona několikrát neúspěšně pokusila s Nevillem stočit řeč na tajné dopisy, přišli na řadu Harry a Ron. I oni se nenápadně snažili svést téma k dopisům, ale jejich spolužák byl velmi opatrný, aby nic důležitého neprozradil. Ani slovem se nezmínil, s kým si píše ani o čem. Byl nesmírně tajemný. Na nebelvírského chlapce tentokrát nic neplatilo. Pokud chtěl být Neville někdy zajímavý a stejně slavný jako Harry Potter, jeho dopisy mu v tom neskutečně pomáhaly.
Pokud se jednalo o jeho tajemství, byl Nebelvířan obezřetný a všechna psaní si schovával do ocelového kufříku, který byl začarovaný tak, aby ho neotevřel nikdo, kdo nezná správné heslo. Přestože měl Neville vždy problémy s tím, aby si zapamatoval byť jen heslo do nebelvírské společenské místnosti, tentokrát s ním žádný problém neměl. Muselo být jednoduché a snadno zapamatovatelné.
Ovšem i na něm Harry a Ron pohořeli. Několikrát se pokoušeli dostat k obsahu onoho kufříku, ale bez hesla byli bez šance. A ačkoliv se muselo jednat o snadno zapamatovatelné heslo, nebylo lecjaké, protože Harry i Ron zkusili všechna možná slova a kombinace, ale stále nebyli schopní dostat se dovnitř. Nic nefungovalo. Ani pokus o násilné prolomení zámku na kufříku. A když už je žádná hesla nenapadala (což s přihlédnutím k jejich chytrosti a bystrosti bylo poměrně brzy), zapojila se i Hermiona, která jim dávala tipy. Jenomže kupodivu tentokráte neuspěla ani ona.
Zdálo se, že Nevillovo tajemství zůstane tentokrát utajeno. Chlapec mlčel jako hrob a jediná jejich šance – nedobytný kufřík – selhala.
Nevillovi chodily dopisy s železnou pravidelností. Nebylo rána, aby neobdržel psaní. Pokaždé ho přinesla jiná sova, ovšem obálka byla vždy stejná. Něžně růžová.
Nevillovy dopisy nebudily pouze pozornost nebelvírského trojlístku, ale taktéž celé nebelvírské koleje. Celý Nebelvír byl fascinován Nevillovým tajemstvím. A díky tomu, že dopisy chodily při snídani před ohromnou spoustou studentů, přitahoval pozornost i havraspárských, mrzimorských a o nic méně zmijozelských. A samozřejmě z toho nesmíme vynechat i celý profesorský sbor. Dokonce si jeho dopisů všiml i školník, který je nesl velmi nelibě.
Zvědavost patrně trápila i profesorku McGonagallovou, neboť se nejednou při hodině v narážkách zmínila o podivných psaních. Ovšem ani jí se Neville nesvěřil. Mohla si ho brát do kabinetu, jak chtěla a hodiny mu domlouvat, ale on ani nepípl. Byl totiž věren své nebelvírské odvaze a šlo-li o udržení svého tajemství, byl pro to schopen udělat nemožné.
Ale situace se začala zhoršovat. Stupňující se zvědavost probouzela u studentů agresivitu. Již několikrát se stalo, že Nevillovi sebrali při snídani jeho poštu. Vždy ovšem zasáhli buď jeho spolužáci z ročníku či někdo z profesorského sboru.
Logickým vyústěním celé situace bylo, že se Nevillovy začaly dopisy ztrácet jinde. Více příležitostí totiž skýtaly četné bradavické chodby. A právě tam bylo štěstím, že se vždy poblíž zdržoval nějaký profesor, který zabránil katastrofě. Pokud nebyli studenti tak hloupí a nesnažili se dopisy krást přímo u vstupu do Velké síně.
Nicméně jednou musel přijít den, kdy své psaní Neville neubrání. Jako ve chvíli, kdy mu ho vyrval z rukou Draco Malfoy. Zmijozel se se svým šťavnatým úlovkem rozběhl chodbou pryč odhodlán si své vítězství náležitě vychutnat a odhalit největší tajemství, jaké kdy Bradavice zažily. Marně se Harry a Ron za ním pustili. Cestu jim zastoupili Crabbe a Goyle.
Harry věděl, že svou šanci promarnili. Málem pukl zlostí, když si uvědomil, že ačkoliv se s Nevillem přátelí už téměř pět let, neměl v něj jeho nebelvírský spolužák tolik důvěry, aby mu prozradil své sladké růžové tajemství. A teď to tajemství rozluští slizký Zmijozel. Bylo to nespravedlivé.
Ovšem nežli Draco Malfoy stačil zabočit za nejbližší roh, zjevil se před ním náhle samotný ředitel Bradavic, Albus Brumbál, který si prozpěvoval nějakou neidentifikovatelnou melodii. Zmijozelský blonďák do něj málem vrazil, ale možnost onoho střetnutí byla natolik děsivá, že jenom pár centimetrů od ředitele zabrzdil.
Brumbál se zatvářil překvapeně. Očividně si nevšiml, že se na něj řítí Malfoy. Ředitel se rozhlédl a spatřil zástup studentů. Když se pohledem vrátil k Malfoyovi, jeho oči spočinuly na něčem, co mělo růžovou barvu.
„Pane Malfoyi,“ oslovil ještě stále trochu vyděšeného chlapce profesor Brumbál (ta možnost střetnutí s bradavickým ředitelem byla opravdu tak děsivá), „budete tak laskav a odevzdáte mi ten dopis?“
Harrymu se značně ulevilo při pomyšlení, že se Malfoy nakonec nic nedozví a zůstane ve stejné nevědomosti jako ostatní studenti. Profesoru Brumbálovi Harry nic nezazlíval, ten měl právo vědět, co se v jeho škole děje a navíc bylo jisté, že o Nevillových dopisech zachová absolutní mlčenlivost.
„Snad aby ji vrátil původnímu majiteli!“ ozval se podrážděný hlas. Všichni studenti se rozhlédli, aby našli zdroj onoho zvuku. Profesor Snape vystoupil z davu studentů tak náhle jako temný přízrak. Stanul vedle profesora Brumbála a sjel ho pohrdavým pohledem. „Všichni přece dobře víme, komu tato obálka patří.“
Pak se Severus obrátil k Dracovi a zamračil se. „Za vaši drzost vám uděluji školní trest!“ V jeho očích se zlověstně blýskalo. „Tohle už nebudu tolerovat! Mí studenti z mé vlastní koleje nebudou krást! Půjdete jako příklad, pane Malfoyi.“
Draco se zatvářil ohromeně a zklamaně zároveň. Snape mu ještě nikdy neudělil školní trest. Byl přece jeho oblíbený student.
„A vraťte tu obálku, pane Longbottomovi,“ rozkázal Snape naprosto klidně, ale přesto dost důrazně.
Draco se neochotně otočil a vydal se k Nevillovi, který celou scénu s dopisem sledoval se zatajeným dechem. Stačilo jenom tak málo, aby bylo jeho tajemství veřejně odhaleno.
„A měl byste se mu omluvit,“ dodal Snape poučně.
Draco naštvaně vrazil obálku do Nevillových rukou.
„Sežer si to, ty debile,“ zavrčel na něj tak, aby to slyšel pouze ten, jemuž to bylo určeno.
„Já neslyšel tu omluvu,“ ozval se Snape, když se Draco měl k zjevnému odchodu.
Malfoy se zastavil, chvíli nad něčím rozmýšlel, zatvářil se nesmírně znechuceně, protočil oči a neupřímný hlasem dodal: „Omlouvám se, Neville.“ (Pro sebe si ovšem pomyslel: debile.)
Profesor Snape se zatvářil samolibě.
„Už můžu jít?“ zeptal se netrpělivým tónem Draco, aby dal jasně najevo, co si o celé situaci doopravdy myslí.
„Samozřejmě,“ kývl Snape a dodal: „Sobota, večer, osm hodin, můj kabinet.“
Draco se uraženě otočil a zmizel.
„Copak je v té obálce, pane Longbottome?“ zeptal se zvědavý Brumbál, který dosud mlčel a sledoval onen výstup.
„Obávám se, že vám do toho nic není,“ zavrčel místo Nevilla profesor Snape.
„Nezlobte se, příteli, ale tohle je záležitost ředitele Bradavic, který dohlíží nad všemi studenty,“ uzemnil ho ředitel. „Jsou jako mé děti. Měl bych znát každé jejich trápení, každou starost a radost.“
Snape se ale zamračil a velmi se rozohnil. „Náplní ředitele není starost o studenty, ale o chod školy. Pokud jde o změny chování u studentů, těchto změn si všímají více profesoři, již s nimi přicházejí do kontaktu téměř dennodenně. Do osobních záležitostí našich studentů nám nic není. Pokud je ovšem třeba zasáhnout do jejich soukromí - v případě podezření šikany, domácího násilí, pak je to práce kolejního ředitele. V tomto případě bych také rád dodal, že ačkoli je mou kolejí Zmijozel, nebrání mi to v tom, abych se staral i o ostatní studenty. Jsem profesorem v Bradavicích a Bradavice jsou čtyři koleje. Jsem zodpovědný za všechny studenty téhle školy.“
Brumbál mu lehce pokynul. „Severusi, uklidni se prosím. Ovšemže ti neupírám starost o studenty z jiných kolejí. Pouze chci vědět, kdo posílá Nevillovi tyhle dopisy. Doufám, že na tom není nic špatného. Ve škole jeho dopisy způsobují obrovský poprask. Chci jenom vědět, kdo je posílá a proč. A zdali není možné s tím přestat. Odvádí to pozornost studentů.“
„Brumbále,“ povzdychl si Snape unaveně. „ať už ty dopisy studentům seberete nebo ne, stejně se budou věnovat všemu kromě učení.“
„Jenom mě zajímá, o co vlastně jde,“ vysvětloval ředitel, který musel vědět snad úplně vše.
„Jedná se o Longbottomova soukromí a my nemáme právo zasahovat do něj. Nemyslím, že by se jednalo o něco nebezpečného. Očividně mu ty dopisy neubližují. Není třeba dělat si starosti. Myslím, že budete užitečnější, když se vrátíte do své pracovny. Za 5 minut tam máte schůzku s ministrem kouzel.“
„No, vidíte, na to jsem úplně zapomněl!“ ožil Brumbál.
„Mám se divit?“ podotkl Snape pobaveně. „Ve vašem věku na to máte právo.“
„V tom případě mě omluvte.“ A tenhle čilý stařík se rozeběhl chodbou pryč.
„A vy, pane Longbottome,“ přistoupil k němu děsivý profesor lektvarů a upřel na něj svůj temný pohled, „si příště dávejte pozor na své věci.“
„Severusi, budu vás potřebovat!“ ozvalo se ze vzdáleného konce chodby.
Snape naštvaně mávl rukou a protočil oči. Pak udělal dva kroky a stanul tváří v tvář Nevillovi.
„Poslyšte, už vás nechci s těmi směšnými obálkami vidět! Klidně si je někam strčte, ale neukazujte je proboha na veřejnosti! Copak jste skutečně tak hloupý, že vás s nimi musí vidět celá škola? Používejte prosím mozek, nemáte ho v hlavě jenom pro parádu.“
Pak se otočil a zmizel. Na chodbě zůstal stát vyjevený Neville s růžovoučkou obálkou v ruce. Po jeho boku se objevili Ron a Harry, každý z jedné strany.
„To bylo o fous,“ poplácal ho Harry po rameni a Neville se konečně vzpamatoval z prožitého šoku, že jeho tajemství bude odhaleno. Zastrčil si dopis do hábitu a společně se svými kolejními spolužáky vyrazili na odpolední výuku.
Komentáře
Přehled komentářů
Teda, Severus nějak toho Nevilla bránil... že by v tom měl taky prsty? :D
Re: Hurá, další kapitola!
(xinef, 16. 10. 2012 12:31)Můžu potvrdit, že ten dopis, který našla Hermiona po hodině lektvarů a který Snape následně zabavil a vrátil Nevillovi, skutečně neotevřel. To ovšem neznamená, že nemusí nic vědět. Ten aby něco nevěděl? V této povídce není Brumbál ten, co ví vše.
Hurá, další kapitola!
(larkinh, 4. 10. 2012 22:35)