Jdi na obsah Jdi na menu
 


03. Ztráty...

6. 6. 2011

Neville se vrátil ještě před koncem hodiny tak, aby si stihl uklidit věci ze stolu a sbalit do batohu. Se zvoněním se všichni studenti vyřítili z třídy. Až na známý trojlístek. Hermiona se zdržela. Harry a Ron na ni počkali raději před učebnou. Velmi rádi se totiž vyhnuli ostřížímu pohledu profesora lektvarů, kterému nikdy nic neuniklo. Téměř nikdy.

Dívka se vyřítila z učebny.

„Harry, Rone, musím vám něco ukázat,“ tišila hlas, který byl plný vzrušení. Nejprve se rozhlédla po sklepení, aby se ujistila, že v dohledu už není žádný student, profesor, kočka, netopýr či jiný živý tvor. Mouchu, která poletovala kolem, právě Harry zabil bystrým instinktem famfrpálového chytače, kterému neunikne nic, co se pohybuje a má křídla.

Hermiona sáhla do kapsy u hábitu a vytáhla něco narůžovělého.

„Páni!“ vykřikl Ron ohromeně, jako by mu snad ukazovala nejnovější model super rychlého koštěte. „To je… to je… Nevillovo?“

Dívka přikývla. „Zapomněl si to v lavici, když pospíchal na oběd.“

„Ukaž,“ natáhl se po obálce Harry. „Konečně se dozvíme, od koho dostává ty dopisy.“

Lačně se natáhl po obálce a výrazem krvelačné šelmy bezmilostně jdoucí po své bezbranné kořisti.

Hermiona však s dopisemucukla , takže se tentokráte famfrpálový chytač netrefil. Ovšem nutno podotknouti v jeho obhajobu, že obálky křídla nemají, takže tento pohyb nemohl očekávat.

Tázavě se podíval na svou nebelvírskou spolužačku. V jeho očích se odrážela jistá výčitka nad gestem své kamarádky.

„Harry,“ začala Hermiona opatrně a nejistě, „nevím, jestli bychom tohle měli. Je to Nevilllova osobní pošta. Tohle se nesmí.“

„No tak, Hermiono,“ zastal se Ron svého přítele, který ho ve famfrpálu v mnohém předčil. „Když s tím Neville dělá takové tajnosti! Pořád si jenom je jenom čte a zvláštně se u toho tváří. Někdy se usmívá jako debil, jindy se směje jako… no, taky jako debil.“ Zvolil Ron stejné přirovnání jako v prvním případě, protože jeho slovní zásoba nebyla natolik velká, aby pro jednu věc našel více pojmenování.

„Jo,“ skočil mu do řeči Harry. „Neville je v poslední době celý divný. Vsadím se, že tím důvodem jsou ty dopisy. Nevím, jak vy, ale já chci toho starého, dobrého kamaráda Nevilla zpátky.“

Ron přikývl a Hermiona podala obálku Harrymu. Ten se po ní dychtivě natáhl, otevřel a sáhl dovnitř.

„Copak tu  vy tři pohledáváte?“ ozvalo se za nimi. „Jsem zvyklý, že studenti z mého sklepení většinou rychlostí blesku utíkají, ne že se tu poflakují.“

Snape samozřejmě věděl, že tohle sklepení nepatří jemu, myslel to spíš s nadsázkou.

Ve chvíli, kdy se trojice otočila čelem ke Snapeovi, padl jeho ostříží zrak na obálku v Harryho rukou. V očích se mu zlověstně zablesklo.

„To je vaše, pane Pottere?“ zeptal se pomalu a kladl důraz na každé slovo, které si delikatesně vychutnával.

„To… totiž… ano… já…“ koktal bezmocný Harry.

„Samozřejmě,“ ušklíbl se Snape, „to jsem si myslel.“

Pak se zatvářil přísně a jeho tvář se proměnila v kamennou masku.

„Copak nevíte, že číst cizí dopisy je krajně nepřípustné a neetické? Vždycky jsem si o vás, pane Pottere,“ zabodl do něj svůj černý pohled, „myslel, že jste čestný a poctivý člověk. Nenuťte mě, abych měnil názor.“

„Ale ne,“ zaprotestoval Ron. „Ten dopis je…“

„Nevillův,“ skočil mu Snape do řeči a zatvářil se jako vítěz. „Já vím.“

Všichni tři se zatvářili ohromeně.

„Ale no tak,“ pokáral je Snape ublíženě s výrazem hlubokého dotčení, „netvařte se tak překvapeně.“

„O těch dopisech ví celá škola,“ a rozmáchl rukama, aby tímto gestem podpořil své tvrzení. „I krysy v kanalizaci si o tom povídají,“ zvedl ukazováček ve varovném gestu, aby je tímto posunkem upozornil, že mají věnovat této informaci mimořádnou pozornost.

„Myslím, že jsem kdysi něco takového zaslechl,“ mávl rukou a jeho pohled zabloudil někam do stropu, jako by si opravdu snažil vybavit onu situaci, za které tuto novinku zaznamenal. „Ani já si nemohu dovolit ten luxus a o ničem nevědět,“ dodal nakonec a probodl trojlístek svým pohledem.

Pak přistoupil blíže k trojici nebelvírských studentů.

„Pane Pottere,“ promluvil klidným a vyrovnaným hlasem. „kdybyste byl tak laskav a podal mi ten dopis.“

Ale Harry ani nenaznačil, že něco takového udělá. Naopak v obranném gestu schoval dopis za svými zády.

„Vrátím jej, panu Longbottomovi,“ dopověděl Snape klidně.

„To ne…“ vykřikl Harry na protest. „Já… Totiž udělám to sám. Vlastně tohle jsem měl v plánu, než jste přišel.“

„Kdybych neviděl vaši ruku vkrádající se do útrob oné obálky, rád bych tomu i věřil. Ovšem v situaci jako je tato…“ natáhl se pro dopis.

Harry ho ale stále schovával za zády.

„Pane Pottere, máte pocit, že v mých hodinách přichází Nebelvír o málo bodů? Chcete jej připravit o dalších deset? Pak byste byl velmi nezodpovědný týmový hráč. A o týmové práci jistě mnohé víte z famfrpálu. Nemusím zdůrazňovat, že vaši nebelvírští přátelé by takovou ztrátou nebyli potěšeni,“ mluvil Snape pokojným tónem, ale pak změnil svůj výraz na přísný a autoritativní. „Dejte mi ten dopis.“

„Ne!“ vykřikl Harry. „To ne. Vím, o co vám jde. Nedovolím vám, abyste četl jeho osobní korespondenci!“

Na Snapeově tváři se objevil zlomyslný úšklebek. „Opravdu si myslíte, že jsem jako vy, pane Pottere? Já Severus Snape? Ujišťuji vás, že já na rozdíl od vaší maličkosti, jeho soukromí respektuji. Zajímalo by mě ovšem, kde berete vy to privilegium číst cizí korespondenci.“

Měřili se pohledem dvou šelem zvažujících své možnosti v možném souboji.

„10 vteřin,“ zavelel Snape zvučným a přísným hlasem, „a pokud nebude ten dopis v mé ruce, přijde Nebelvír o 20 bodů.“

Harry pohlédl na Hermionu, která mu jemně pokynula, a Harry jen velmi neochotně předal dopis profesorovi lektvarů. Ten psaní sevřel ve své dlani.

„Nakonec vidím, že jste přece jenom rozumný člověk, pane Pottere,“ usmál se Snape potěšeně. „A to jsem se už nesnažil doufat. A teď koukejte pelášit na oběd nebo přijdete pozdě. A to bych nerad. Mít plný žaludek je přinejmenším stejně důležité jako mít plný mozek.“

Trojlístek si ho nechápavě prohlížel. Harry a Ron si vyměnili pohledy.

„Zrovna u vás dvou bych řekl, že dáte přednost svým žaludkům,“ hodnotil situaci profesor Snape, „zatímco slečna Grangerová se více věnuje naplnění svých mozkových kapacit.“

Další zmatené pohledy.

„Velká síň,“ pokračoval profesor Snape klidně dál, „se nachází v obvyklé části bradavického hradu. Vaše obavy nejsou na místě. Síň své místo nemění například tak jako některá schodiště. Během pěti let vašeho studia v Bradavicích musíte cestu znát i zpaměti.“

Rozhlédl se po zkoprněných studentech. „Velím: odchod!“

Harry, Ron a Hermiona neváhali a využili možnosti zmizet ze společnosti toho netopýra, než je jeho společnost nějak duševně poznamená.

„Neříkal jsem, že je Snape dneska nějaký divný?“ syknul Ron směrem ke svým přátelům, když mířili chodbami bradavického sklepení na oběd do Velké síně a když se jim právě podařilo zmizet z doslechu, dohledu a dosahu obávaného profesora lektvarů, který je jinak pronásledoval jako ta nejstrašnější noční můra.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář