02. Obvyklý průběh hodiny lektvarů
Hodina lektvarů probíhala jako obvykle. Což znamená následující: Snape vybere eseje, které zadal předcházející hodinu, pak zadá nové téma, seznámí studenty s obsahem dnešní hodiny, napíše postup nového lektvaru na tabuli a pak chodí mezi studenty a deptá je, což se mu daří ze všeho asi nejlépe.
Harry a Ron nenápadně pokukovali po Nevillovi a Hermioně, kteří pracovali ve dvojici. Kývali na ni a posunky jí naznačovali, aby se začala vyptávat. Hermiona se otočila ke společníkovi, ovšem nežli stačila cokoli říci, byl u nich Snape a bylo po výslechu. Počkala tedy, až se profesor lektvarů vzdálí, aby využila druhého pokusu, ale čirou náhodou se u nich opět zjevil Snape, nežli se vůbec stačila zeptat na něco konkrétního.
Dívka ovšem byla tvrdé nátury a nehodlala se ihned vzdát. Jenomže všechny její pokusy ztroskotaly dřív, než byly vůbec započaty. O to se vždy postaral profesor Snape. Jako přízrak se celou hodinu zjevoval u jejich pracovního stolu.
Poté, co se snad už po tisící pokusila zatáhnout Nevilla do rozhovoru, ji Snape strhl 10 bodů za nepozornost a rušení při jeho hodinách. To byl důležitý impuls pro to, aby veškeré své další pokusy vzdala. Namísto vyptávání se plně ponořila do své práce.
„Pane Longbottome,“ oslovil nervózního chlapce profesor lektvarů, „růžová barva může být za jistých okolností nádherná barva, ovšem ne v případě, kdy má být váš lektvar barvy stříbnošedé. Předpokládám, že jste udělal chybu v bodě číslo 6.“
Snape si povzdechl. „Nepovídejte mi, že uděláte takovou začátečnickou chybu, i když sedíte vedle té největší šprtky na škole. Zklamal jste mě. Váš lektvar je bohužel k ničemu. Obávám se, že vás musím hodnotit nedostatečně. Opět. Ačkoli za tu růžovou byste si nějaké to plus zasloužil.“
Snape mávl hůlkou a obsah Nevillova kotlíku zmizel.
V zadní lavici se posmívala skupina zmijozelských.
„Pane Malfoyi,“ zvedl k němu své hluboké černé oči profesor Snape. „Měl byste si laskavě hledět vlastního lektvaru. Začíná vám utíkat.“
Dracovi ztuhl smích na rtech a okamžitě se snažil snížit plamen, přitom nezapomněl na pár ostřejších nadávek. Crabbemu a Goylovi to přišlo velmi vtipné, dokud je zmijozelský blonďák neuzemnil nevybíravou poznámkou na jejich adresu. Pak sklapli i oni. Netřeba dodávat, že jejich lektvary už v té době byly k ničemu, takže se na nich už více pokazit nedalo.
„Máte pět minut na dokončení,“ rozlehl se sametový hlas profesora lektvarů učebnou. „Pak očekávám vaše vzorky.“
Ladně pak přeplul za svůj stůl a jal se ve zbytku hodiny opravovat studentské eseje.
Najednou zvedl své oči barvy té nejčernější noci a upřel svůj zrak na mladíka vedle hnědovlasé kudrnaté dívky.
„Pane Longbottome,“ oslovil chlapce vyrovnaným, melodicky znějícím hlasem. „Nebude-li vás to obtěžovat, pak byste mi mohl prokázat jistou – řekněme tomu – laskavost.“
Jejich pohledy se střetly. Neville se začal třást po celém těle.
„Pojďte aspoň blíž,“ vybídl ho nezvykle milým hlasem. Asi takovým, jakým lákala stará čarodějnice Jeníčka, aby se posadil na lopatu, aby pak jeho důvěry využila k tomu, že ho šoupne do pece.
„Já nekoušu,“ ujistil ho profesor a na tváři mu pohrával pobavený úšklebek.
„Aspoň prozatím,“ dodal s ještě větším pobavením.
Neville jen velmi opatrně a obezřetně přistoupil blíže. Dělila je deska pracovního stolu, která obrazně řečeno připomínala mříže, které dělí v zoologické zahradě návštěvníky od divokých nebezpečných šelem.
Snape hrábl do věcí na svém stole a pak uchopil do svých masivních bledých prstů nějakou obálku. Natáhl svou ruku směrem k Nevillovi. Neville nejprve pohlédl na obálku a pak na Snapea. Chvíli zvažoval, je-li vůbec bezpečné přijmout obálku s neznámým obsahem od Snapea. Váhal, jako by snad rozmýšlel nad tím, má-li prostrčit ruku skrz mříže a pohladit si divokého tygra. Nakonec se rozhodl zariskovat.
„Je určená Brumbálovi. Snad víte, kdo to je a ve kterém poschodí se nachází ředitelna,“ pronesl Snape znuděným hlasem. „Pokud ne, panu Potterovi je ono místo důvěrně známo, takže by snad mohl posloužit jako váš doprovod. Jako osobní stráž. Nemějte obavy, jsem přesvědčen, že další práce na jeho lektvaru je tak či onak už zbytečná.“
Neville stál jako solný sloup.
„Tak co? Najdete to?“ vybafl na něj profesor lektvarů.
Neville neznatelně přikývl, ale bystrý profesor Snape si všímal i takových detailů.
„Výborně,“ div nevykřikl nadšením Snape. „Tak šupky dupky, ať už jste tam.“
„A mimochodem,“ zarazil ho Snape, když už se Neville natahoval ke dveřím od učebny. „Možná byste mohl dostat od Brumbála i nějaký bonbón jako odměnu. Řekněte, že se za vás přimlouvám. A ať neříká, že žádné nemá, protože jsem si moc dobře vědom o opaku. Mně je nabízí skoro pořád. Konečně by taky mohl zabodovat na správné adrese.“
Zase ten tajemný úsměv v Severusově tváři. Za Nevillem Longbottomem zaklaply dveře od učebny lektvarů ve sklepeních bradavického hradu.